Plaz se díval, jak jemnokožci odcházejí, měl podivnou zálibu je pozorovat. Jak se chovají, jak reagují na jeho pohled, jak jsou z toho celí nesví. Odbivoval lidskou rasu už od dob starých řádů, kdy byl najat pro čistku obrů v Šedých Výšinách. Pamatoval si jak, jako přistehovavší se Plaz dorazil do Sfagaströvdu, tehdy ještě město v područí v Bílé věže, obrovské to citadely v nebesích. Myšlenky se mu rozproudily a vyvztaly staré vzpomínky.
Poprvé navštívil tohle město ještě za jeho mládí, to bylo před nespočtem lidských cyklů. V tu dobu to byl ještě "vejcojed", tak se říkalo nedorostlým v jeho rase. Zaprodal se tehdy námezní síle, družině tří rytířů, kterou založil Grothbear z ledových bažin. Mocný horský válečník, jenž zabil Grothu lidožravou svini z Šedých Výšin.
Pamatoval si, jak na náměstí idealisticky vzhlédl ke dvou lehkooděncům na stupínku. Jejich hlas prorážel dav jako dýka maso. Svolávali na čistku vedenou proti obrům v opuštěnýh ruinách ztracených království ve Výšinách. Byl mladý a plný ideálů, chtěl se zavděčit lidské rase, za přijetí do jejich města. Nezapomene jak ho s mírným posměchem vyzvali na stupínek.
Spíše než zkouška jeho kvalit se jednalo o čistou potupu, ale vždy se postavil nehledě na posměch přihlížejících. Oběma lehkooděncům, v kožených prošívanicích, však ustupoval pohrdavý úsměv a přetvořil se v něco jného. Na obličeji jim začal vystupovat spíše zájem, ale vejcojed v té době ještě neznalý lidských výrazů, nevšímal si toho. Chtěl být jako oni, pod jeho pytlovinové tunice vyvstával jedna rána od jejich čepelí za druhou a znovu a znovu se zacelovala. Plazi byli vždy známí svojí kůží, jenž měla neobvyklou schopnost regenerace, každá sečná rána se zacelovala v mžiku a zůstavala jenom rýha v jemných šupinách.
Zkouškou prošel, s mrknutím obou očních víček se rozevzpomněl, jak ho poslali s dopisem za místním kovářem. Ten se pousmál když, přečetl dopis a jen suše komentoval něco o ubrání na kožené prošívanici a Plazově hubenosti. Vyšli z města a zamížili do hor, Plazovi neušlo že mu nebyla dána zbraň a kajícně se zeptal. Bojovníci se na sebe podívali a pousmáli se:"Ještě neznáš ani naše jména a už by jsi chtěl naše zbraně, obojí si budeš muset, náš to šupinatý příteli, zasloužit.", mlha se začala rozprostírat, jak padal večer a oni vstupovali hlouběji a hlouběji do pro něj neznámých a zasněžených krajin Šedých Výšin.
(copyright © m.zitny)
