Princ

            Pamatoval si vše. Jeho matka krásná a ušlechtilá, jeho bolest i to jak žili v zlatavých temnotách neznámé říše. Celé to začalo když byl malý, už v té době se cítil jiný, rozbolavělý okolím, zvuky co ho děsily, tělem které mu vypovídalo už za jeho mladosti. Pociťoval tu svojí pokroucenost, dokud se neobjevil On.
            Pamatoval si jak jako dítě probíhal zlacenými sály, jak se schovával a snažil vyděsit všudy přítomné stráže v protáhlých helmicích. V těch dobách byl plný života a bolesti zároveň, přes svoje mládí jí ale nevnímal. Pak ale přišel zlom.
            V době jeho pátých narozenin, se ze všech starých říší sjelo zemanstvo a to k uctění jeho korunního práva a povýšení do knížecích pravomocí. V noci, kdy na nekonečné obloze luna ozařovala svojí stříbřitou krásou okolní lesy a vzdálená, oddělená byla od jejich pevnosti behemotskou vrstvou skalnatého pohoří, projela jeho tělem bolest. Vzbudila ho, drásala ho, trnula kostmi a přetáčela klouby. Vteřiny se protahovaly v hodiny, než ho za úsvitu našla jeho zhrozená matka. Ležel ve svém loži, končetiny propnuté v bizarních úhlech, vysílený, šílený bolestí a neustále se probouzející a umdlévající. Alchymisté, zaklínači, vědmy ani fyzici, nikdo z nich mu nepomohl. Máčeli ho vodou, chladnou jako led, ani horká z pramenů prastarých neuvolnila přepětí, jenž se mu usídlilo v kostech a kloubech jako temný škrtič a stahoval, lámal a přetáčel jeho tělesnost ve tvary vyvstalé snad z mysle šílence. Jeho tělo se změnilo v klubko pokroucených kostí. Královna matka, velmoži, zemané říše, nikdo nechápal proč chlapce postihla tak hrozivá nemoc, čím si to jejich mocná zem zasloužila. Kdo uvrhl kletbu, tak hrozivou a bolestnou. Avšak všechny nářky a bolesti zmizely v čase, jako slzy v dešti.
             Jednoho dne se v pevnosti ohlásil neznámý muž, síla z něho sálala jako měnlivá aura všude kde prošel. Jeho pohled byl hluboký a vědoucí, nabídl tedy své služby nešťastné královně. Prý chlapce uzdraví, uleví mu od bolesti. Královna přikývla.
             Pamatoval si vše. Jak jeho matka, krásná to královna, podvolila neznámému, jak tajemnému cizinci vyplnila každé přání a uvrhla říši v zapomnění. To vše díky jemu, malému chlapci, jeho bolesti a muži v zeleném plášti, který ho prý zbaví všeho bolu.


(copyright © m.zitny)

Plaz

            Dívka vedla šerifa roztodivnými uličkami, nad Sfagaströvdem se začalo smrákat a stíny v podloubích staletého města se počaly prodlužovat. Temnota zaplňovala čím dál více zákoutí a dvojice se tím více a více se potemňujícím labyrintem proplétala jakoby v podivném tanci.
            "Tak jsme tu.", otočila se dívka na svého společníka. Chladný šerifův pohled přeměřil nevelkou dvoupatrovou stavbu. V jejím přízemí svítila lucerna červené barvy. Šerif se otočil na zlodějku:"Čekal jsem informace, zábavu si můžu zaplatit sám.", dívka se nasupila a drze povýšila bradu:"A kdo si myslíš, že má v každém městě nejvíce informací, myslíš si městská rada, hlídači, podomní obchodníci, jsi vedle každý i kněz se půjde vyzpovídat sem.", šerif chvilku přemýšlel a s nehnutím musel uznat. Žil v době, kdy městská rada byla jen tak pro diplomacii, pravým vládcem tu byla chátra, zloději, lupiči a konkubíny. Dívka si ho prohlížela a jakoby z jeho pohledu dokázala číst, jen přikývla.
            "Je tu jeden, stará se o ochranu tohle domu, pokud se tak výpalné dá nazvat.", zasmála se a poklepala na dveře dvakrát rychle, jednou pomalu a dvakrát rychle. Šerif si to zapamatoval, mohlo se to kdykoliv hodit.
            Vstoupili do síně, která se na tak malou budovu zdála nebývale velká, schodiště jenž se kroutilo jako had do druhého patra, kde zákaznictvo oddávalo se svým různorodým choutkám, zvuk vzdychání snad prostupuvší absolutně každou zeď, to zaplavovalo šerifovy smysly. Ucítil náhle na rameni ruku. "Takový krásně rostlý, pojď se mnou a ukážu ti takovou slast, že budeš prosit o to mě uplatit rovnou.", šerif se otočil a spatřil vytáhlého ebenového mladíka. "Teď ne Hamade.", usmála se dívka a otočila se na šerifa. "Myslím, že se mu líbíš rampouchu.", vedla ho dál síní. Všude bylo doslova cítit vzrušení a extáze, došli ke schodišti. Zlodějka se podívala posměšně na šerifa:"Abrakadabra.", opřela se o jeden ze sloupků u zábradlí až se ozvalo cvaknutí. Šerif nevycházel z údivu, pod točitým schodištěm se odsunul panel v podlaze a odkryl to samé schodiště, které se točilo dolů.
             Dvojice sestupovala pomalu dolů, když tu se zlodějka zastavila a přiložila dlaň na šerifovu hruď. Pískla třikrát rychle, šerif si všechno ukládal do paměti jako do zápisníku. Před nimi se zhmotnil stín, jako odjinud. Šerif věděl, že na tom samém místě byl stín, ale nikdy by neřekl, že je to postava či dokonce člověk. Z pod kápě zasvítila dvojice očí. "Plaz váš čeká.", šerif o nich slyšel nikdy je však neviděl. Postava před ním nebyl člověk, jak si před tím myslel. Četl o nich v knihovnách, mistři skrývání, ještěří lid. Nikdo nevěděl jak je nazvat a proto se mezi lidmi zažil název plazivci, nebo ještěráci. Pokoušel se na sobě nedávat najvo zvědavost, pod kápí stínu se jen matně lesklo pár šupin, měly šedavou barvu, zato oči doslova zářily barvou zelenou. "Neměl bys tolik zírat, mohl by si to špatně vyložit, plazivci moc nedokázají číst v pocitech lidí.", zatáhla zlodějka šerifa za předloktí. Šerif se otočil na ní a přikývl, když se však otočil zpět stín v kápi zmizel. V chodbě začínalo být chladněji a okolní vzduch začal houstnout, všude bylo vlhko.
             Došli k malým dřevěným dvěřím, než stačili cokoliv ležel šerif na zemi. Díval se do tváře něčemu co si ho chladně prohlíželo, byl šokován. "Tak i rampouch se dokáže bát.", zasmála se zlodějka. Šerif nechápal, pak ho ale ta podivnost přizvedla ze země. "Na člověka, který tolik věří v sebe, docela nepřipravený.", usmíval se mu do obličeje humanoidní ještěr v kožené kazajce. "Tak co nám to kočka přitáhla domů.", podíval se plazivec na zlodějku. "Prý potřebuje informace.", usmála se zlodějka zpět. "Tak velký šerif, zastánce to města shání informace, tady je najdeš nestrachuj se.", odevšad se počaly zhmotňovat stíny. Najednou byl šerif obklíčen asi pěticí ještěrců. Uvědomil si, že ten v kazajce je asi jejich vůdce. Ten ho teatrálně oprášil a zasyčel:"Říkají mi plaz."


(copyright © m.zitny)

Krčma

           Sam a Kateřina procházeli večerním trhem. Jarmark byl krok co krok plný zboží roztodivného původu, ještě roztodivnějších prodávajících a všeobecný ruch pulzoval, až z toho barda začala pobolívat hlava. Kateřina, nadšená okolní bystrostí, nemohla oči odtrhnou jak z lidí, tak z výkladů malých stánků. "Šeří se a brzo jarmark spadne do područí místních gild.", podíval se Sam na nechápavou Kateřinu. "Co tím myslíš?", roztěkaně se zeptala černovlasá čarodějka. "Jen to, že by jsme si měli najít nocleh.", dvojice postupovala dál, až po několika stech krocích dorazili k postranní uličce. Na jejím konci stálo stavení dvoupatrové, střecha došková a zdi oprýskané. Nad vchodem stál nápis U divočáka, bard se zarazil a pomyslel si jaké mají štěstí, oba přidali do kroku.
           U vchodu Sam galantně odstrčil Kateřinu stranou a potulně se pousmál, otevřel dveře. Hned v tu chvíly prolétl vzduchem dřevěný korbel. Kateřina na něho pohlédla a vyprskla smíchy.


(copyright © m.zitny)