Dívka vedla šerifa roztodivnými uličkami, nad Sfagaströvdem se začalo smrákat a stíny v podloubích staletého města se počaly prodlužovat. Temnota zaplňovala čím dál více zákoutí a dvojice se tím více a více se potemňujícím labyrintem proplétala jakoby v podivném tanci.
"Tak jsme tu.", otočila se dívka na svého společníka. Chladný šerifův pohled přeměřil nevelkou dvoupatrovou stavbu. V jejím přízemí svítila lucerna červené barvy. Šerif se otočil na zlodějku:"Čekal jsem informace, zábavu si můžu zaplatit sám.", dívka se nasupila a drze povýšila bradu:"A kdo si myslíš, že má v každém městě nejvíce informací, myslíš si městská rada, hlídači, podomní obchodníci, jsi vedle každý i kněz se půjde vyzpovídat sem.", šerif chvilku přemýšlel a s nehnutím musel uznat. Žil v době, kdy městská rada byla jen tak pro diplomacii, pravým vládcem tu byla chátra, zloději, lupiči a konkubíny. Dívka si ho prohlížela a jakoby z jeho pohledu dokázala číst, jen přikývla.
"Je tu jeden, stará se o ochranu tohle domu, pokud se tak výpalné dá nazvat.", zasmála se a poklepala na dveře dvakrát rychle, jednou pomalu a dvakrát rychle. Šerif si to zapamatoval, mohlo se to kdykoliv hodit.
Vstoupili do síně, která se na tak malou budovu zdála nebývale velká, schodiště jenž se kroutilo jako had do druhého patra, kde zákaznictvo oddávalo se svým různorodým choutkám, zvuk vzdychání snad prostupuvší absolutně každou zeď, to zaplavovalo šerifovy smysly. Ucítil náhle na rameni ruku. "Takový krásně rostlý, pojď se mnou a ukážu ti takovou slast, že budeš prosit o to mě uplatit rovnou.", šerif se otočil a spatřil vytáhlého ebenového mladíka. "Teď ne Hamade.", usmála se dívka a otočila se na šerifa. "Myslím, že se mu líbíš rampouchu.", vedla ho dál síní. Všude bylo doslova cítit vzrušení a extáze, došli ke schodišti. Zlodějka se podívala posměšně na šerifa:"Abrakadabra.", opřela se o jeden ze sloupků u zábradlí až se ozvalo cvaknutí. Šerif nevycházel z údivu, pod točitým schodištěm se odsunul panel v podlaze a odkryl to samé schodiště, které se točilo dolů.
Dvojice sestupovala pomalu dolů, když tu se zlodějka zastavila a přiložila dlaň na šerifovu hruď. Pískla třikrát rychle, šerif si všechno ukládal do paměti jako do zápisníku. Před nimi se zhmotnil stín, jako odjinud. Šerif věděl, že na tom samém místě byl stín, ale nikdy by neřekl, že je to postava či dokonce člověk. Z pod kápě zasvítila dvojice očí. "Plaz váš čeká.", šerif o nich slyšel nikdy je však neviděl. Postava před ním nebyl člověk, jak si před tím myslel. Četl o nich v knihovnách, mistři skrývání, ještěří lid. Nikdo nevěděl jak je nazvat a proto se mezi lidmi zažil název plazivci, nebo ještěráci. Pokoušel se na sobě nedávat najvo zvědavost, pod kápí stínu se jen matně lesklo pár šupin, měly šedavou barvu, zato oči doslova zářily barvou zelenou. "Neměl bys tolik zírat, mohl by si to špatně vyložit, plazivci moc nedokázají číst v pocitech lidí.", zatáhla zlodějka šerifa za předloktí. Šerif se otočil na ní a přikývl, když se však otočil zpět stín v kápi zmizel. V chodbě začínalo být chladněji a okolní vzduch začal houstnout, všude bylo vlhko.
Došli k malým dřevěným dvěřím, než stačili cokoliv ležel šerif na zemi. Díval se do tváře něčemu co si ho chladně prohlíželo, byl šokován. "Tak i rampouch se dokáže bát.", zasmála se zlodějka. Šerif nechápal, pak ho ale ta podivnost přizvedla ze země. "Na člověka, který tolik věří v sebe, docela nepřipravený.", usmíval se mu do obličeje humanoidní ještěr v kožené kazajce. "Tak co nám to kočka přitáhla domů.", podíval se plazivec na zlodějku. "Prý potřebuje informace.", usmála se zlodějka zpět. "Tak velký šerif, zastánce to města shání informace, tady je najdeš nestrachuj se.", odevšad se počaly zhmotňovat stíny. Najednou byl šerif obklíčen asi pěticí ještěrců. Uvědomil si, že ten v kazajce je asi jejich vůdce. Ten ho teatrálně oprášil a zasyčel:"Říkají mi plaz."
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat