Bílá věž - tři rytíři

      Plaz se díval, jak jemnokožci odcházejí, měl podivnou zálibu je pozorovat. Jak se chovají, jak reagují na jeho pohled, jak jsou z toho celí nesví. Odbivoval lidskou rasu už od dob starých řádů, kdy byl najat pro čistku obrů v Šedých Výšinách. Pamatoval si jak, jako přistehovavší se Plaz dorazil do Sfagaströvdu, tehdy ještě město v područí v Bílé věže, obrovské to citadely v nebesích. Myšlenky se mu rozproudily a vyvztaly staré vzpomínky.
      Poprvé navštívil tohle město ještě za jeho mládí, to bylo před nespočtem lidských cyklů. V tu dobu to byl ještě "vejcojed", tak se říkalo nedorostlým v jeho rase. Zaprodal se tehdy námezní síle, družině tří rytířů, kterou založil Grothbear z ledových bažin. Mocný horský válečník, jenž zabil Grothu lidožravou svini z Šedých Výšin.
      Pamatoval si, jak na náměstí idealisticky vzhlédl ke dvou lehkooděncům na stupínku. Jejich hlas prorážel dav jako dýka maso. Svolávali na čistku vedenou proti obrům v opuštěnýh ruinách ztracených království ve Výšinách. Byl mladý a plný ideálů, chtěl se zavděčit lidské rase, za přijetí do jejich města. Nezapomene jak ho s mírným posměchem vyzvali na stupínek.
     Spíše než zkouška jeho kvalit se jednalo o čistou potupu, ale vždy se postavil nehledě na posměch přihlížejících. Oběma lehkooděncům, v kožených prošívanicích, však ustupoval pohrdavý úsměv a přetvořil se v něco jného. Na obličeji jim začal vystupovat spíše zájem, ale vejcojed v té době ještě neznalý lidských výrazů, nevšímal si toho. Chtěl být jako oni, pod jeho pytlovinové tunice vyvstával jedna rána od jejich čepelí za druhou a znovu a znovu se zacelovala. Plazi byli vždy známí svojí kůží, jenž měla neobvyklou schopnost regenerace, každá sečná rána se zacelovala v mžiku a zůstavala jenom rýha v jemných šupinách.
      Zkouškou prošel, s mrknutím obou očních víček se rozevzpomněl, jak ho poslali s dopisem za místním kovářem. Ten se pousmál když, přečetl dopis a jen suše komentoval něco o ubrání na kožené prošívanici a Plazově hubenosti. Vyšli z města a zamížili do hor, Plazovi neušlo že mu nebyla dána zbraň a kajícně se zeptal. Bojovníci se na sebe podívali a pousmáli se:"Ještě neznáš ani naše jména a už by jsi chtěl naše zbraně, obojí si budeš muset, náš to šupinatý příteli, zasloužit.", mlha se začala rozprostírat, jak padal večer a oni vstupovali hlouběji a hlouběji do pro něj neznámých a zasněžených krajin Šedých Výšin.          




(copyright © m.zitny)

Vzpomínky

      Šerif procházel podloubím starých čtvrtí, stínem se zahalujíce ve skelných přísvitech roztodivného lidstva všude kolem. Sluch zachytával smích konkubín z oken nevěstinců a vzduch byl prostoupem podivnou vůní páleného dřeva s všudypřítomným puchem moči a alkoholu. Přemýšlel, pohroužen do svých pradávných vzpomínek.
      Narození si nepamatoval, až ho to udivovalo. Viděl toho toliko, že se sám šokoval nevědomostí v jeho počátku žití. pamatoval si úsměvy matky i její první slzy. Souzvuky úderů, pach pálenky a piva v řevu bolesti. Pamatoval si to všechno, jak jako malý chlapec si hrál. Uzavřený ve svém světě, daleko za nepochopením jeho vrstevníků.
      Jejich smích v něm nejdřív vzbuzoval úděs, nechápal je. Byl jiný. Od mala ho trápila náměsíčnost, v nočních procházkách se vždy zastavoval na balkónech sídla jeho rodiny a probouzel se v šoku kde se vůbec v přísvitu luny nachází. Nebyl to jediný problém co jeho duši sužoval, okolní svět nechápal jeho a on zase okolní ruch všeobecného chaosu.
     Jedné noci se probudil slyšíc děsivý nářek, vstal v temném pokoji, do kterého vnikal jenom svit mraky zastřeného měsíce a se zrakem uslzeným ve strachu pootevřel dveře svého pokoje. Spatřil výjev jako z nočních můr. Jeho vlastní otec se šíleným úsměvem na rtech, po kterých kanul potůček slin, držíc a strhávajíc noční oděv jeho matky. Rozeběhl se proti němu v zoufalé snaze jí chránit, její nářek se mu prořezával myslí jako rozpálená dýka. V uších tlak a podivný pískot, vrhl se na něj vší silou. Marno platné.
     Procházel podloubím staveb ve stínech se tyčících, kapka slz mu stékajíc po tváři. Cítil ten tlak, to sevření, kdy ho otec vzal za předloktí. Matka kříčící, její pohled skřivený hrůzou oči plné děsu. On oddaný jako štěně samici v tom dravčím sevření. Záškub, švih. Necítil chlad podlahy pod chodidly, tmavá chodba se zatočila, zeď jeho pokoje. Náraz. Otevřel oči, ležíc zkroucený v agónii na své posteli, vzdálený křik jeho matky.
     Do obličeje se mu zakousl chladný zub nočního vánku.




 (copyright © m.zitny)