Šerif procházel podloubím starých čtvrtí, stínem se zahalujíce ve skelných přísvitech roztodivného lidstva všude kolem. Sluch zachytával smích konkubín z oken nevěstinců a vzduch byl prostoupem podivnou vůní páleného dřeva s všudypřítomným puchem moči a alkoholu. Přemýšlel, pohroužen do svých pradávných vzpomínek.
Narození si nepamatoval, až ho to udivovalo. Viděl toho toliko, že se sám šokoval nevědomostí v jeho počátku žití. pamatoval si úsměvy matky i její první slzy. Souzvuky úderů, pach pálenky a piva v řevu bolesti. Pamatoval si to všechno, jak jako malý chlapec si hrál. Uzavřený ve svém světě, daleko za nepochopením jeho vrstevníků.
Jejich smích v něm nejdřív vzbuzoval úděs, nechápal je. Byl jiný. Od mala ho trápila náměsíčnost, v nočních procházkách se vždy zastavoval na balkónech sídla jeho rodiny a probouzel se v šoku kde se vůbec v přísvitu luny nachází. Nebyl to jediný problém co jeho duši sužoval, okolní svět nechápal jeho a on zase okolní ruch všeobecného chaosu.
Jedné noci se probudil slyšíc děsivý nářek, vstal v temném pokoji, do kterého vnikal jenom svit mraky zastřeného měsíce a se zrakem uslzeným ve strachu pootevřel dveře svého pokoje. Spatřil výjev jako z nočních můr. Jeho vlastní otec se šíleným úsměvem na rtech, po kterých kanul potůček slin, držíc a strhávajíc noční oděv jeho matky. Rozeběhl se proti němu v zoufalé snaze jí chránit, její nářek se mu prořezával myslí jako rozpálená dýka. V uších tlak a podivný pískot, vrhl se na něj vší silou. Marno platné.
Procházel podloubím staveb ve stínech se tyčících, kapka slz mu stékajíc po tváři. Cítil ten tlak, to sevření, kdy ho otec vzal za předloktí. Matka kříčící, její pohled skřivený hrůzou oči plné děsu. On oddaný jako štěně samici v tom dravčím sevření. Záškub, švih. Necítil chlad podlahy pod chodidly, tmavá chodba se zatočila, zeď jeho pokoje. Náraz. Otevřel oči, ležíc zkroucený v agónii na své posteli, vzdálený křik jeho matky.
Do obličeje se mu zakousl chladný zub nočního vánku.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat