Bílá vež - sněžná brána

     Plaz otevřel oči, slunce vyplouvalo na obzor. Trhl sebou, malá vločka mu totiž znenadání přistála na šupinatém čumáku. Dvojice lehkooděnců se převalovala pod vrstvou kožešin a mžourala do ranních paprsků vše pohlcujícího slunce. Netrvalo však dlouho a skupina se jala balit tábor:"Dnes, náš šupinatý příteli, dnes nás čeká menší výstup.", hubený pokynul vysoko nad omrzlé větve, které v područí slunečních paprsků započaly shazovat ledového uzurpátora ze své kůry.
     S'har si začal všímat změn v okolí, začal si všímat nejasností, které jakoby nepatřily do okolní přírody. Kopečky a podivné výrůstky nebyly totiž místního původu, povětšinou se jednalo o rozviklané sutiny nějakého pradávného zdiva, které pokryl vše pohlcující lišejník ledových blat. "Co je tohle vůbec za místo?", zamrkal dvojicí svých víček Plaz na dvojici lehkooděnců. Soukupníci jenom pokývli a zadívali se na nejasný obrys na úpatí Šedých Výšin. Plaz chvilku měřil krajinu a pak si ke svému úžasu všiml titánské brány, kterou pokrývala vrstva stoletého ledu. I přes svojí vzdálenost ohromovala svojí velikostí.
     To je sněžná brána, šupinatý příteli. Tady poprvé byl složen slib hlídky, hlídky tří, hlídky družiny.
Družiny Grothbeara z ledových bažin a jeho dvou bratrů. Plaz věděl, co bude následovat. Věděl, že zbytek Družiny tří stojí právě s ním. "Ano příteli, to my jsme bratry Družiny a tady jsme poznali i pochovali svého bratra, tady v místě Sněžné brány.", oslňující záře zalila okolí odrážejíce se od ledového povrchu aeonské stavby. Dotkl se kamene, který byl doslova obale vrstvou ledu. Byl chladný, ale zároveň netál v dopoledním slunci. Nechápavě se podíval na dvojici lehkooděnců a ti na něj jenom mrkli:"To neví ani dnešní mudrci a alchymisté, kouzlo tohoto místa je prastaré a bylo prastaré už za Družiny tří.", dvojice prošla titánskou bránou, za kterou vedlo nekonečné kamenné schodiště k úpatí nekonečných hor. Monumentálnost celé cesty dokreslovala nekonečnost rozprostírající se jak horstvem Šedých Výšin, tak i průrvou která se skvěla v jejím úbočí.
       S'har zkoumal s úctou na tu propast daleko pod kamenou stěnou, na které leželo schodiště. Všiml si, že musí zabírat velikost městské tvrze, ale po svých stranách dokonale rovná i přes nánosy sněhu a ledu, celá ve tvaru trojúhelníku. Zarytá do země ležela jako nějaká prapodivná obrácená pyramida.
      "Sem dopadlo kopí, když přišel on.", naslouchal protože obličeje lehkooděnců překryl našedlý stín strachu a nejistoty. "Kopí, které seslalo trojici andělů a Bílou věž na jejich křídlech, byl to konec Šedých Výšin a nástup vlády Velkého a nesvaté Alii chapadélka.", hubený si přihnul s koženého měchýře:"Bídné časy příteli."
     Trojice hleděla na bezednou průrvu na úbočí hor.




(copyright © m.zitny)    

Bílá věž - chrám nebes

     Měkký mech se změnil na sníh a led, cesta je vedla zasněženým lesem, nebyl hustý. Vítr se jim započínal opírat o tváře. Lehkooděnci ve tvářích zčervenali. Plaz pozoroval dvojici, která se měla stát jeho druhy se zájmem. Všiml si, že mají rádi přisprostlé písně o víně a dalších mysl kalících nápojích, tu a tam něco o povětrnicích na noc, ale ve většině jejich kolikrát nemelodická kakofonie končila tím, jak kdosi našel poklad či jinak vydobyté bohatství. Líbila se mu podivná jednoduchost druhů, kolikrát si přál být stejný a podobným způsobem vyhýkat svoje pocity. Jenom stále mu to bylo cizí, jakoby proti šupinám.
     Zastavili se:"Tak náš šupinatý příteli, máš i jméno kterým zovati tě můžeme?!", zahalekal na něho jeden z lehkooděnců a ani se neotočil pokračoval v cestě. "Tak odkud jsem, říkali mi S'har.", zrychlil a snažil se dohnat pět kroků, přibližně taková vzdálenost ho od dvojice dělila. "A odkaď že jsi náš milý šupinatý Šare.", zamručel druhý lehkooděnec. "Vyslovuje se to jako sykavé S a HAR oddělíte.", snažil se zavděčit.
     Došli na okraj lesa. Trojice zhlížela do obrovské propasti, před nimi se rozprostírajíce majestátnost Šedých Výšin. Plaz poprvé ve svém životě viděl obrovskou rozlohu plání po titánským horstvem. "Neníliž to přenádherný pohled druzi.", otočil se hubenější z těžkooděnců na S'hara. "A támle Šare budeme stoupat.", otočil se silnější k Plazově levé ruce. "Jak můj bratr v meči říká tam až ke chrámům nebes.", Plaz o těch rozvalinách slyšel vyprávět. Kdysi ještě v dobách kdy Šedé Výšiny pokrývala zeleň stromů a ta nejstarší města byla mladá, v té době v horách přežíval řád jenž uctíval nekončící nebesa. Jejich zánik započal a skončil s příchodem Bílé věže a tří andělů.
     Slunce se od poledne k obzoru a trojice se dala na sestup, přes zamrzlé pláně bažin. Ty je dělily od posledních zasněžených štítů Šedých Výšin.
     Sestupovali pomalu, sil ubývalo když se trojice ocitla na úpatí. Všude kolem jenom zamrzlá blata. Tu někde Grothbear položil lidožravou svini Grothu. Dvojice lehkooděnců podivně utichla jakmile se dostali až sem. "K těmhle místům se drahý S'hare váže legenda, legenda o spolku z něhož nám čest prokázala se vzrodit, legenda tří rytířů.", Plaz mrkl oběma víčky a naslouchal. "Kdysi dávno tento kraj byl zelený, ještě před Bílou věží a jejím příchodem a v těch dobách žil Bear.", hubenější lehkooděnec začal sesbírávat větévky po okolí, Plaz nechápal všechno bylo mokré, ale poslouchal dál. "Bear byl mocný lovec, byl to rostlý muž se sílou dvou, možná tří mužů, jednoho dne donesla se mu zpráva.", silnější lehkooděnec zamručel a něco vytáhl vypadalo to jako vykládaná rukavice, ale byla zlatavá a nehodila se mu vůbec ke zbroji, Plaz poznal rytiny v jejích okrajích. Rukavice byla elfská. "V těhle močálech žila svině, ďábelské stvoření velké jako nejrostlejší býk, tohle stvoření bralo místní osady útokem a žrala děti, ženy i muže.", hubený položil mokré chrastí na hromadu a pokývnul na svého druha. Ten si nasadil rukavici, která až z bizarní neestetikou se zaklesla v jeho úchopu a tvrdým drhnutím s ní přejel přes svůj nárameník. Rukavice se rozžhavila a z konečků vytřeskla zlatavá síť. Větévky vzplanuly v okamžení. "I Bear do těhle končin šel a utkal se s tou hroznou stvůrou s dvojicí mužů jemu nápomocných, vyzvedl kopí a mocným vrhem jí, té hrozné bestii proklál mordu.", oheň nabral na intenzitě a silnější bouch rukavicí o studenou zem, zlatavá síť zmizela a rukavice ztmavla. "Bestie se nenechala, vrhla se na Beara a chtěla ho potrhat kejkláky, Bear je chytil a škubnutím jí hnusnou hlavu serval.", stíny ohně se dloužili a slunce mizelo za hornatým štítem. "Od té doby její mordu za svojí helmu si vložil a pojal jméno Grothbear, zabíječ jenž Grothu lidožravou položil."
     V dáli se poslední paprsky opřely o rozvaliny chrámu nebes. Uložili se ke spánku, Plaz snil o celém tom boji. Jak Grothbear stojí po prsa v zelenavé bahnité vodě močálů a Grotha proti němu útočí. Jak uskakuje a  strhává jí mordu, pak jak si vkládá celou tu hrozivou trofej s dvěma čnějícími kejkláky na svojí hlavu, celé to jako znak vítězství, vzpomenul si najednou:"Kdo byla ta dvojice pomocníků."





(copyright © m.zitny)     

Bílá věž - tři rytíři

      Plaz se díval, jak jemnokožci odcházejí, měl podivnou zálibu je pozorovat. Jak se chovají, jak reagují na jeho pohled, jak jsou z toho celí nesví. Odbivoval lidskou rasu už od dob starých řádů, kdy byl najat pro čistku obrů v Šedých Výšinách. Pamatoval si jak, jako přistehovavší se Plaz dorazil do Sfagaströvdu, tehdy ještě město v područí v Bílé věže, obrovské to citadely v nebesích. Myšlenky se mu rozproudily a vyvztaly staré vzpomínky.
      Poprvé navštívil tohle město ještě za jeho mládí, to bylo před nespočtem lidských cyklů. V tu dobu to byl ještě "vejcojed", tak se říkalo nedorostlým v jeho rase. Zaprodal se tehdy námezní síle, družině tří rytířů, kterou založil Grothbear z ledových bažin. Mocný horský válečník, jenž zabil Grothu lidožravou svini z Šedých Výšin.
      Pamatoval si, jak na náměstí idealisticky vzhlédl ke dvou lehkooděncům na stupínku. Jejich hlas prorážel dav jako dýka maso. Svolávali na čistku vedenou proti obrům v opuštěnýh ruinách ztracených království ve Výšinách. Byl mladý a plný ideálů, chtěl se zavděčit lidské rase, za přijetí do jejich města. Nezapomene jak ho s mírným posměchem vyzvali na stupínek.
     Spíše než zkouška jeho kvalit se jednalo o čistou potupu, ale vždy se postavil nehledě na posměch přihlížejících. Oběma lehkooděncům, v kožených prošívanicích, však ustupoval pohrdavý úsměv a přetvořil se v něco jného. Na obličeji jim začal vystupovat spíše zájem, ale vejcojed v té době ještě neznalý lidských výrazů, nevšímal si toho. Chtěl být jako oni, pod jeho pytlovinové tunice vyvstával jedna rána od jejich čepelí za druhou a znovu a znovu se zacelovala. Plazi byli vždy známí svojí kůží, jenž měla neobvyklou schopnost regenerace, každá sečná rána se zacelovala v mžiku a zůstavala jenom rýha v jemných šupinách.
      Zkouškou prošel, s mrknutím obou očních víček se rozevzpomněl, jak ho poslali s dopisem za místním kovářem. Ten se pousmál když, přečetl dopis a jen suše komentoval něco o ubrání na kožené prošívanici a Plazově hubenosti. Vyšli z města a zamížili do hor, Plazovi neušlo že mu nebyla dána zbraň a kajícně se zeptal. Bojovníci se na sebe podívali a pousmáli se:"Ještě neznáš ani naše jména a už by jsi chtěl naše zbraně, obojí si budeš muset, náš to šupinatý příteli, zasloužit.", mlha se začala rozprostírat, jak padal večer a oni vstupovali hlouběji a hlouběji do pro něj neznámých a zasněžených krajin Šedých Výšin.          




(copyright © m.zitny)

Vzpomínky

      Šerif procházel podloubím starých čtvrtí, stínem se zahalujíce ve skelných přísvitech roztodivného lidstva všude kolem. Sluch zachytával smích konkubín z oken nevěstinců a vzduch byl prostoupem podivnou vůní páleného dřeva s všudypřítomným puchem moči a alkoholu. Přemýšlel, pohroužen do svých pradávných vzpomínek.
      Narození si nepamatoval, až ho to udivovalo. Viděl toho toliko, že se sám šokoval nevědomostí v jeho počátku žití. pamatoval si úsměvy matky i její první slzy. Souzvuky úderů, pach pálenky a piva v řevu bolesti. Pamatoval si to všechno, jak jako malý chlapec si hrál. Uzavřený ve svém světě, daleko za nepochopením jeho vrstevníků.
      Jejich smích v něm nejdřív vzbuzoval úděs, nechápal je. Byl jiný. Od mala ho trápila náměsíčnost, v nočních procházkách se vždy zastavoval na balkónech sídla jeho rodiny a probouzel se v šoku kde se vůbec v přísvitu luny nachází. Nebyl to jediný problém co jeho duši sužoval, okolní svět nechápal jeho a on zase okolní ruch všeobecného chaosu.
     Jedné noci se probudil slyšíc děsivý nářek, vstal v temném pokoji, do kterého vnikal jenom svit mraky zastřeného měsíce a se zrakem uslzeným ve strachu pootevřel dveře svého pokoje. Spatřil výjev jako z nočních můr. Jeho vlastní otec se šíleným úsměvem na rtech, po kterých kanul potůček slin, držíc a strhávajíc noční oděv jeho matky. Rozeběhl se proti němu v zoufalé snaze jí chránit, její nářek se mu prořezával myslí jako rozpálená dýka. V uších tlak a podivný pískot, vrhl se na něj vší silou. Marno platné.
     Procházel podloubím staveb ve stínech se tyčících, kapka slz mu stékajíc po tváři. Cítil ten tlak, to sevření, kdy ho otec vzal za předloktí. Matka kříčící, její pohled skřivený hrůzou oči plné děsu. On oddaný jako štěně samici v tom dravčím sevření. Záškub, švih. Necítil chlad podlahy pod chodidly, tmavá chodba se zatočila, zeď jeho pokoje. Náraz. Otevřel oči, ležíc zkroucený v agónii na své posteli, vzdálený křik jeho matky.
     Do obličeje se mu zakousl chladný zub nočního vánku.




 (copyright © m.zitny)

Princ

            Pamatoval si vše. Jeho matka krásná a ušlechtilá, jeho bolest i to jak žili v zlatavých temnotách neznámé říše. Celé to začalo když byl malý, už v té době se cítil jiný, rozbolavělý okolím, zvuky co ho děsily, tělem které mu vypovídalo už za jeho mladosti. Pociťoval tu svojí pokroucenost, dokud se neobjevil On.
            Pamatoval si jak jako dítě probíhal zlacenými sály, jak se schovával a snažil vyděsit všudy přítomné stráže v protáhlých helmicích. V těch dobách byl plný života a bolesti zároveň, přes svoje mládí jí ale nevnímal. Pak ale přišel zlom.
            V době jeho pátých narozenin, se ze všech starých říší sjelo zemanstvo a to k uctění jeho korunního práva a povýšení do knížecích pravomocí. V noci, kdy na nekonečné obloze luna ozařovala svojí stříbřitou krásou okolní lesy a vzdálená, oddělená byla od jejich pevnosti behemotskou vrstvou skalnatého pohoří, projela jeho tělem bolest. Vzbudila ho, drásala ho, trnula kostmi a přetáčela klouby. Vteřiny se protahovaly v hodiny, než ho za úsvitu našla jeho zhrozená matka. Ležel ve svém loži, končetiny propnuté v bizarních úhlech, vysílený, šílený bolestí a neustále se probouzející a umdlévající. Alchymisté, zaklínači, vědmy ani fyzici, nikdo z nich mu nepomohl. Máčeli ho vodou, chladnou jako led, ani horká z pramenů prastarých neuvolnila přepětí, jenž se mu usídlilo v kostech a kloubech jako temný škrtič a stahoval, lámal a přetáčel jeho tělesnost ve tvary vyvstalé snad z mysle šílence. Jeho tělo se změnilo v klubko pokroucených kostí. Královna matka, velmoži, zemané říše, nikdo nechápal proč chlapce postihla tak hrozivá nemoc, čím si to jejich mocná zem zasloužila. Kdo uvrhl kletbu, tak hrozivou a bolestnou. Avšak všechny nářky a bolesti zmizely v čase, jako slzy v dešti.
             Jednoho dne se v pevnosti ohlásil neznámý muž, síla z něho sálala jako měnlivá aura všude kde prošel. Jeho pohled byl hluboký a vědoucí, nabídl tedy své služby nešťastné královně. Prý chlapce uzdraví, uleví mu od bolesti. Královna přikývla.
             Pamatoval si vše. Jak jeho matka, krásná to královna, podvolila neznámému, jak tajemnému cizinci vyplnila každé přání a uvrhla říši v zapomnění. To vše díky jemu, malému chlapci, jeho bolesti a muži v zeleném plášti, který ho prý zbaví všeho bolu.


(copyright © m.zitny)

Plaz

            Dívka vedla šerifa roztodivnými uličkami, nad Sfagaströvdem se začalo smrákat a stíny v podloubích staletého města se počaly prodlužovat. Temnota zaplňovala čím dál více zákoutí a dvojice se tím více a více se potemňujícím labyrintem proplétala jakoby v podivném tanci.
            "Tak jsme tu.", otočila se dívka na svého společníka. Chladný šerifův pohled přeměřil nevelkou dvoupatrovou stavbu. V jejím přízemí svítila lucerna červené barvy. Šerif se otočil na zlodějku:"Čekal jsem informace, zábavu si můžu zaplatit sám.", dívka se nasupila a drze povýšila bradu:"A kdo si myslíš, že má v každém městě nejvíce informací, myslíš si městská rada, hlídači, podomní obchodníci, jsi vedle každý i kněz se půjde vyzpovídat sem.", šerif chvilku přemýšlel a s nehnutím musel uznat. Žil v době, kdy městská rada byla jen tak pro diplomacii, pravým vládcem tu byla chátra, zloději, lupiči a konkubíny. Dívka si ho prohlížela a jakoby z jeho pohledu dokázala číst, jen přikývla.
            "Je tu jeden, stará se o ochranu tohle domu, pokud se tak výpalné dá nazvat.", zasmála se a poklepala na dveře dvakrát rychle, jednou pomalu a dvakrát rychle. Šerif si to zapamatoval, mohlo se to kdykoliv hodit.
            Vstoupili do síně, která se na tak malou budovu zdála nebývale velká, schodiště jenž se kroutilo jako had do druhého patra, kde zákaznictvo oddávalo se svým různorodým choutkám, zvuk vzdychání snad prostupuvší absolutně každou zeď, to zaplavovalo šerifovy smysly. Ucítil náhle na rameni ruku. "Takový krásně rostlý, pojď se mnou a ukážu ti takovou slast, že budeš prosit o to mě uplatit rovnou.", šerif se otočil a spatřil vytáhlého ebenového mladíka. "Teď ne Hamade.", usmála se dívka a otočila se na šerifa. "Myslím, že se mu líbíš rampouchu.", vedla ho dál síní. Všude bylo doslova cítit vzrušení a extáze, došli ke schodišti. Zlodějka se podívala posměšně na šerifa:"Abrakadabra.", opřela se o jeden ze sloupků u zábradlí až se ozvalo cvaknutí. Šerif nevycházel z údivu, pod točitým schodištěm se odsunul panel v podlaze a odkryl to samé schodiště, které se točilo dolů.
             Dvojice sestupovala pomalu dolů, když tu se zlodějka zastavila a přiložila dlaň na šerifovu hruď. Pískla třikrát rychle, šerif si všechno ukládal do paměti jako do zápisníku. Před nimi se zhmotnil stín, jako odjinud. Šerif věděl, že na tom samém místě byl stín, ale nikdy by neřekl, že je to postava či dokonce člověk. Z pod kápě zasvítila dvojice očí. "Plaz váš čeká.", šerif o nich slyšel nikdy je však neviděl. Postava před ním nebyl člověk, jak si před tím myslel. Četl o nich v knihovnách, mistři skrývání, ještěří lid. Nikdo nevěděl jak je nazvat a proto se mezi lidmi zažil název plazivci, nebo ještěráci. Pokoušel se na sobě nedávat najvo zvědavost, pod kápí stínu se jen matně lesklo pár šupin, měly šedavou barvu, zato oči doslova zářily barvou zelenou. "Neměl bys tolik zírat, mohl by si to špatně vyložit, plazivci moc nedokázají číst v pocitech lidí.", zatáhla zlodějka šerifa za předloktí. Šerif se otočil na ní a přikývl, když se však otočil zpět stín v kápi zmizel. V chodbě začínalo být chladněji a okolní vzduch začal houstnout, všude bylo vlhko.
             Došli k malým dřevěným dvěřím, než stačili cokoliv ležel šerif na zemi. Díval se do tváře něčemu co si ho chladně prohlíželo, byl šokován. "Tak i rampouch se dokáže bát.", zasmála se zlodějka. Šerif nechápal, pak ho ale ta podivnost přizvedla ze země. "Na člověka, který tolik věří v sebe, docela nepřipravený.", usmíval se mu do obličeje humanoidní ještěr v kožené kazajce. "Tak co nám to kočka přitáhla domů.", podíval se plazivec na zlodějku. "Prý potřebuje informace.", usmála se zlodějka zpět. "Tak velký šerif, zastánce to města shání informace, tady je najdeš nestrachuj se.", odevšad se počaly zhmotňovat stíny. Najednou byl šerif obklíčen asi pěticí ještěrců. Uvědomil si, že ten v kazajce je asi jejich vůdce. Ten ho teatrálně oprášil a zasyčel:"Říkají mi plaz."


(copyright © m.zitny)

Krčma

           Sam a Kateřina procházeli večerním trhem. Jarmark byl krok co krok plný zboží roztodivného původu, ještě roztodivnějších prodávajících a všeobecný ruch pulzoval, až z toho barda začala pobolívat hlava. Kateřina, nadšená okolní bystrostí, nemohla oči odtrhnou jak z lidí, tak z výkladů malých stánků. "Šeří se a brzo jarmark spadne do područí místních gild.", podíval se Sam na nechápavou Kateřinu. "Co tím myslíš?", roztěkaně se zeptala černovlasá čarodějka. "Jen to, že by jsme si měli najít nocleh.", dvojice postupovala dál, až po několika stech krocích dorazili k postranní uličce. Na jejím konci stálo stavení dvoupatrové, střecha došková a zdi oprýskané. Nad vchodem stál nápis U divočáka, bard se zarazil a pomyslel si jaké mají štěstí, oba přidali do kroku.
           U vchodu Sam galantně odstrčil Kateřinu stranou a potulně se pousmál, otevřel dveře. Hned v tu chvíly prolétl vzduchem dřevěný korbel. Kateřina na něho pohlédla a vyprskla smíchy.


(copyright © m.zitny)