Sfagaströvd

           Kateřinu probudil lehký studený vánek, slunce si hledalo cestu skrze větvičky jejich úkrytu a všude se vznášela ranní pára. Les se probouzel. Sam se ošil, Kateřina si ho pobaveně prohlížela. Ta postavička v kožené čapce, před ní ležící, vypadala absolutně nevinně. Odněkud se ozývalo těžké řinčení. Kateřina vylezla ven a rozběhla se tím směrem.
           Po lesní cestě si cestu bahnem razil těžký žebřiňák. Čarodějka vycítila příležitost, rozeběhla se mu do cesty. Dva statní oři zaržáli, když kočí zatáhl za opratě.
          "To je ten tvůj hrdina?!", starý hlas doplnilo lehké zasmání. Bard otevřel pomalu oči, u vlezu přístřešku se krčila mohutná postava. Trhl sebou a vyskočil na nohy tak rychle, že se praštil o převislou stěnu balvanu. Hluboký hlas se rozesmál na celé kolo. "Můžete jet se mnou.", hned doplnil.
          Povoz byl plný proutěných košů, bard se snažil za každou cenu nějak usadit, ale lesní rozbahněná cesta mu nedávala žádnou šanci. Kočí na kozlíku si všiml toho snažení a lehce píchl loktem do čarodějky, která polykala jeden výbuch smíchu za druhým. Konečně dojeli na okraj lesa, když se povoz nebezpečně naklonil a bard se svezl mezi srovnané koše. "Dej tam vzadu trochu pozor.", zasmál se bodře kočí a zvedl bič, jakoby se snažil na něco upozornit. V dáli se tyčila tmavá zeď. "To je Sfagaströvd, místo kam vás drazí zavezu, zítra pořádají jarmark.", čarodějka pohlédla do dáli a snažila se zaostřit na tu kamennou mohutnost. Zezadu se jí někdo opřel o ramena, bard se hrdě postavil mezi košíky a opřen o ní pozoroval, pomalu rostoucí zeď  Sfagaströvdu. "Tady jsem taktéž nikdy nebyl.", prohodil pobaveně. Kolo povozu se opřelo do hluboké kaluže a mrštilo žebřiňákem. Bard zavrávoral a skončil utopen mezi proutěným zbožím. Kateřina i kočí vybuchli ve vlnu smíchu.  


(copyright © m.zitny)