Dvojice pozorovala zámeček, který se měnil a to doslova před očima. Opadaná omítka, rozlámané okenice, porozbíjená okna, to všechno se opravovalo a usazovalo zpět, na svá místa. Slunce zapadlo a do nekonečné temnoty zářila okna, jako nějaké ďábelské připodobnění zašlé slávy opuštěného zámečku. Sam pokynul na Kateřinu a pomalu se dali do plížení od toho zatraceného místa.
Uplynulo mnoho času od chvíle, kdy se začali prodírat houštinou tmavého lesa. Slunce se dávno rozloučilo s oblohou a předalo svojí vládu měsíci. Kateřina cítila v sobě neklid, nebe bylo plné těžkých oblak a co chvíly se zdáli ozvalo hluboké zahřmění. Bard mezitím vyhledal místo u vyvýšeného balvanu a začal sekat okolní porost. Ten srovnal kolem nízké dutiny u paty balvanu a začal, z nasekaného větvoví, splétat jednoduchou stříšku. Kateřina ho pozorovala, otočil se a nuceně pousmál, čarodějka úsměv opětovala a vlezla do přístřešku.
Oblohu rozřízl oslnivý záblesk, Kateřina sebou trhla a otevřela oči. Sam seděl u výlezu a pozoroval okolí. "Tahle noc bude dlouhá.", prohodil a pozoroval venkovní nečas. Čarodějce se zavřela víčka a vlhkostí prosycený vzduch jí uklimbal zpět do říše snů.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat