Jarmark

           Vysoká postava šerifa vykročila z domu mistra Johana. Výraz jeho asketické tváře nedával nic znát. Hlídka se otočila jeho směrem, neznatelně se pousmál a nakázal uzamknout budovu. V těchto nelibých časech by kterýkoliv hledač, či snad adept pokoutných věd snažil cokoliv odnést z toho prokletého místa a tím narušil souhru stop, kterou šerif potřeboval k doplnění té podivné mozaiky. Poté co mu hlídka přikývla a začala zajišťovat okolí, přisunul si velký třírohý klobou více do čela a přitáhl límec dlouhého kabátce. Bylo na čase podat hlášení místnímu pánu, který vlastnil drahý avšak nezdobný dům v levém boku náměstí. V tuto dobu na náměstí probíhaly obvyklé trhy. Jarmark, který se na náměstí rozprostíral byl nejen plný stánků se všemožným tovarem, ale z různých koutů na vás doráželi taškáři a pohůnkové z neznámých kast.
           Zrovna když dorazil na okraj náměstí, omylem vrazil do jednoho, co vykládal proutěné koše. Od pohledu se jednalo asi o barda a to podle podivného nástroje, který mu visel u pasu. Pak si všiml mile vypadající dívky stojící opodál avšak přísně si ho měřícího. "Omlouvám se.", chytl šerif okraj svého klobouku a mírně se uklonil vyjevené postavičce v kožené čapce. "Nic se nestalo pane.", chytl barda za rameno mohutný muž. Od pohledu se jednalo asi o majitele povozu, zazubil se a zatřásl svým pomocníkem. Šerif neztrácel čas, uklonil se ještě té dívce a pokračoval dál. Odevšad byl slyšet ryk a ruch prodeje, okolního lidstva a vystupujících, kteří byli nedílnou součástí jarmarku. Náhle ucítil drobné trhnutí u opasku, obratně se prohnul, ale to už držel pod krkem hubeného lapku. "Nevěděl jsem, že cech zlodějů má spadeno na zaměstnance města.", šerif povolil stisk a malá postava v hadrové košili a šátkem se mu podívala do očí. "A já netušila, že někdo ze zaměstnanců z města může být takový fešák.", byla mladá co pětadvacet zim a mandlové oči si prohlíželi šerifa. Ten ji chytl za zápěstí a vytrhnul měšec. "Fešák, ale studený jak zimní rampouch.", zasmála se a pozorovala nehnutou šerifovu tvář. Ten přitáhl její ruku a otočil měšec nad dlaní. "Potřebuji informace.", dívka si pomalu olízla rty:"Za tohle zařídím i zábavu navíc."


(copyright © m.zitny)

Mistr Johan

           Šerif dorazil na místo, tohle byl dům mistra Johana. Dohromady tři místnosti, celé jakoby zčernalé od podivných alchymystických úkonů. "Mluvily jste s tou děvečkou, co to nahlásila?", změřil si vysoký černovlasý vyšetřovatel dvojici stráží. "Ano šerife, odpověděla že měl v područí dva učně, oba zmizeli.", šerif měl podivný pocit, věděl že městská hlídka neoplývá zručností v zásazích a ani vyšetřování. "Dobrá, vaše práce tu skončila, zajistěte okolí..nepřeji si být rušen.", pokynul na dvojici, která přikývla a a narychlo opustila starý dům. Šerif  zavětřil, v té podivné směsici vůní nerozpoznával nic krom jedovatého nádechu rtuti. V chodbě, kde se nacházel, nerozpoznával nic podezřelého. Pár kabátců, několik bot a dřeváků a čtveřice olejových lamp v rozích. Chodba sama o sobě byla zčernalá, tapety se v mnohých místech olupovaly v krajích, to všechno asi působením výparů z nesčetných experimentů. Vysoká postava přešla do hlavní místnosti, tři postele, krb, zdi už netapetované jen zčernalé cihlování. Přešel k jedné z postelí, stála nejblíže stále teplému krbu. Na ní něco pokrouceného, seschlého a neurčité nahnědlé barvy.
           Mistr Johan, lépe řečeno to co z něho zbylo. Zkroucená vyschlá schránka, kterou sám šerif  nevěřícně několikrát prohlédl. Uvědomil si, že jedinou identifikací je jeho plášť, tetáž elementu a školy, kde studoval. Podle tří stínovaných vrcholků hor to odpovídalo. Šedé Výšiny. Pokračoval v ohledání a všiml si spáleného předloktí, zvedl se a vešel do laboratoria. Nic další krb, větší s kotlíkem. Na stole destilační sada a pár křivic s neznámým obsahem na policích. Případ se mu nezamlouval, ale jeho podvědomí se upnulo na jedno. Na jeho vyřešení.


(copyright © m.zitny)

Příběh prince

           V příšeří staré uličky mizely dvě postavy. Jedna v evidentním šoku tlačena druhou, plavovlasou. Mladík se stále ohlížel a tlačil před sebou šokovaného přítele. Když doběhli do nejtemnějšího zákoutí přitlačil šokovaného ke zdi. "Nevím jak jsi si mohl myslet, že to projde..u všech svatejch, Johan se o nás staral, co je to s tebou?", v obličeji druhého se něco změnilo. Šok vymizel a nahradil ho chladný pohled. "Posloucháš mě vůbec, slyšíš mě?", temný pohled nabyl na ďábelskosti. Tvář zaplála podivným úsměvem a hlava se přiklonila ke straně. Ozval se výkřik, dvojice se otočila a spatřila sfagaströvdskou stráž. "Jdeme!", zasyčel plavovlasý a dvojice se rozeběhla do stínů.


(copyright © m.zitny)

Hradby

           Čarodějka otevřela oči, na lících jí hřál lehký vánek a vůně lesa prostupovala vše kolem, najednou změnila na síle a přešla ve vůni sena a mokré hlíny. "Tak tady jsem taky nikdy nebyl.", bard jí objal, opřel se o její ramena a jako hrdina postavil mezi proutěné koše. Povoz sebou trhl a Sam skončil mezi proutěným tovarem. Kateřina i kočí vybuchli ve smích. Temné obrovské zdi Sfagaströvdu se tyčily opravdu monumentálně, okolí města skvělo se v zeleni a všeobecný ruch nabýval na síle. Čarodějka to všechno pozorovala s okouzlením, tolik lidí, tolik nových tváří. Každý se svým údělem, připadala si maličká.
            Přijížděli k bráně, vrata rozevřená a těžká mříž, která jako řada obrovských zubů visela nad vstupem do města. Zdi vysoké jako tři, možná pět chalup na sobě a plné střílen a hlásek. Povoz přejel z bahnité cesty na městskou dlažbu, kopyta koní i kola povozu klapala a nepříjemně prokluzovala. Bard měl co dělat abyste udržel a tak se zavěsil čarodějce kolem krku. Kateřina okouzlena okolním ruchem nevědomky se ho něžně zachytila za ruku, bard ucítil mírné zahřátí na předloktí. "Nikdy jsem neviděla tolik lidí, nízkých i vyšších  stavů na jednom místě.", otočila se na kočího. Ten se jen usmál:"A to jsme ještě nedorazili na místo.", jakoby je čekalo ještě něco velkolepějšího. A opravdu po třetí uličce, okolní stavby nabraly jak na zdobnosti a počtu podloubí, tak i na výšce. Všechno bylo protkáno sítí průchodů a i bard se začal podivovat. "Mají tu docela čisto.", okomentoval okolí a kočí se na něho lehce ohlédl:"No holenku slyšel jsem, že Sfagaströvdu vládne pán, který si potrpí na čistotu stejně jako i na to aby ho nikdo nikdy nespatřil.", Kateřina se ohlédla a Sam zachytil její pohled, byl plný podezření. Odněkud se ozval výkřik, Sam spatřil mladou ženu a v její tváři děs. "Mistr Johan je mrtvý, všichni svatí nás ochraňuj pan Johan byl zabit.", tu si všiml mladíka s krátkým sestřihem a plavých vlasech, někoho před sebou tlačil postranní uličkou a to hned nedaleko místa odkud vyběhla ta dívka. "Tak to vypadá, že i přes čistotnost místního Pána, tu pořád zlořádstvo je jako v jiných městech.", kolem povozu proběhla stráž.
             Dorazili na náměstí, kol dokola vysoké zdobné domy panstva, lékařů a bank. "Tak mý drazí, tady naše společná cesta končí.", seskočil z kozlíku kočí a pospíchal na druhou stranu pomoci Kateřině. Bard se opatrně spustil z boku povozu a otočil se na jeho majitele:"Nemáme jak ti cestu splatit.", kočí se s Kateřinou v rukách usmál. "Možná nás osudy ještě spojí a pak mi to nějak oplatíš Barde, starej se o ní dobře.", postavil Kateřinu na zem a oprášil si ruce. "Čas vyložit žebřiňák.", protáhl se.


(copyright © m.zitny)

Světla

           Lovec ani nedopil misku a ozvalo se zahřmění, celá paluba pohlédla k ranní obloze. Čas se zastavil. Na obloze se zavlnilo a z nekonečných nebes se snesla dvojice světel. Která závratnou rychlostí nabírala směr někam daleko za katamaran. Čarodějce se zaleskl pohled a sesula se na tvrdou palubu, z dáli jen slyšela zmatenou elfštinu a chladný dotek pod rameny.
           Frjosa se podíval na ostatní, čarodějka mu ležela bezvládně v náručí, Otrek nechápavě kroutil hlavou. Ozvalo se druhé zahřmění, světla se v dáli snad zastavila, znehybněla a při třetím zahřmění začala nabírat směr k bitevníku. Elfové začali zmateně pobíhat po palubě, nikdo i přes disciplínu a nezmírající morálku nevěděl, jak se zachovat. Když už světla byla na dohled Frjosa pozvedl zrak od čarodějky a přísahal by, že v jednom ze světel rozpoznal v okamžiku tvář. Byla ženská, plná smutku. Zahvízdlo se, katamaran nadskočil a první stěžeň praskl v návalu drtivé energie.
          Čarodějka vše slyšela, z obrovské dálky k ní dorážela jedna vlna ryku za druhou, celý svět kolem ní se propadal.


(copyright © m.zitny)