Hodiny

           Samovi se v mysli přehrál neznámý příběh, mladý muž opouštěl starého muže. Měl ostré rysy a odhodlaný pohled. Starý muž na něho pohlížel směsicí smutku a hrdosti. "Tohle všechno ti bude patřit.", ozvalo se bardovi v hlavě. "Musím jí najít!", vytanula další myšlenka. Otočil se a chytl Kateřinu kolem pasu. Vyběhl s ní do mramorové síně, ozvalo se odbíjení hodin. Otočili se do chodby, na zemi ležely rozbité sloupové hodiny. Strojek rozsypaný mezi střepy skla, ručičky zohýbané, nemohli fungovat a přesto odbíjely. Kateřina zatahala Sama za rukáv a ukázala na stěnu, která se začala pokrývat omítkou, jenž kdysi opadala na mramorovou podlahu. Skvrny plísně se samy vysoušeli a mizeli dvojici před zrakem. Opadané trofeje se rozvěšovaly a rozbité obrazy se, v tom démonickém tanci, znova skládaly a zavěšovaly za svá místa. Kateřina zabrala za vchodové dveře, ty se ani nehly. Sam tasil dýku a jejím jílcem vyrazil okenní tabuli. Zděšeně sledoval, jak se střepy zase počaly vracet na svá místa. Zbyla jen jednoduchá pavučina, která se mu před očima vytratila. Usedlost začala ožívat vlastním životem.
            Čarodějka i bard probíhali chodbou, dokud se nedostali zpět do kuchyně. Tam už, nad krbem, bublalo cosi v zavěšeném kotlíku. Kuchyň byla upravená, stůl čistý a na jeho kraji pecen chleba, ze kterého někdo odloupl malý kus. Nad ním visel nespočet nádobí, pánve a hrnce zavěšené na malých háčcích. Neotáleli, Sam vyzvedl čarodějku do okénka. Uslyšeli cupitavý běh, blížil se. Kateřina vylezla z okna a schovala se do vysoké trávy. Sam udělal pár kroků vzad, když tu narazil do něčeho měkkého, měkkého a tvárného. Neotáčel se, rozeběhl se a proskočil oknem. Kateřina na něho hvízdla a on se rozeběhl jejím směrem.


(copyright © m.zitny)