Sen

           Zatuchlý pokoj, všude stíny, někdo na mě mluví. Já sedím na letité rozvrzané pelesti. Mladý muž s kozí bradkou a plavě blond vlasy do mikado sestřihu. Klečí před pelestí. Mluví ke mě, já jen nechápavě kroutím hlavou a nerozumím.
"Takhle to n......!"
Křičí na mě a já začínám chápat, že není problém v tom že mu nerozumím. Já mu nechci rozumět.
"Takhle to nej.., takhle to nemůže f.....!"
Dívám se kolem sebe, cítím mrazení. Na pelesti vedle mě leží seschlá mumifikovaná mrtvola.
"Takhle to nejde, takhle to nemůže fungovat, takhle nemůžeme žít!"


(copyright © m.zitny)

Tranz

           Ležím na dlaždicích knihovny, Mag nikde. Klepu se. Celé tělo neodpovídá na mé rozkazy. V očích mi začínají sjíždět mžitky. Cítím, že nemůžu dýchat, srdce mi buší a ústa mám plné něčeho vazkého. Pokouším se dýchat nosem, v mžiku mi vráží do krku kyselost a hořkost. Mžitky sjíždí do posledních bodů viditelnosti. V očích se mi přehrává podivný tanec barev jako v kaleidoskopu.


(copyright © m.zitny)

Abdikace

           Prokousávám se podivnou druhostí, pocitů. Po probuzení jsem se jal prozkoumat více o mém stavu. Knihovna je plná knih, co mi jen vrážejí studená ostří do mých, už tak dost nesouvislých, myšlenek. Mag mi přináší další a další knihu, kolem patnácté mě už začíná bolet hlava a trpnout oči. Dočítám se více o post traumatech mé psyché. Obávané se stává realitou, něco se stalo a to něco mi smazalo mojí paměť. Jsem klasický případ, dočítám se o tinktuře, která by mi pomohla a utišila moje děsivé vize, ale nespokojuji se jen s potlačením. Já chci vyvolat svojí paměť,  jeden recept by pomohl, ale zároveň bych se intoxikoval sirným extraktem. Nemohu riskovat otravu, zde. Mag je sice schopný pomocník, ale pochybuji. Není tak schopný k destilaci neutralizačního roztoku. Hlava mě bolí čím dál víc. Cítím chlad a před očima mi blýská.


(copyright © m.zitny)

Absence

           Probouzím se mocným trhnutím, otevírám oči. Vedle mě leží spící Mag. Pobírám všechny věci a opatrně zvedám malou postavičku ze země. Naštěstí se neprobírá a tvrdě oddechuje. Naposledy se rozhlížím po obrovském Nexu. Zavírám dveře a kvapem přecházím do laboratoria. Nemůžu se zbavit myšlenky na makabrózní sen. Dochází mi, že mi ta prapodivná vize přišla známá. Zavírám dveře laboratoria a konečně vcházím do knihovny. Opatrně odkládám Maga do jeho hnízda, ten jen pootevírá pravé oko a následně pokračuje ve spánku. Já beru ze své brašny škrtadlo a zapaluji petrolejovou lampu. Hledám knihu, která by odpověděla na mé sny. Nacházím mocný snář. Dochází mi, že je nepoužitelný. Sen byl příliš konkrétní a tak pokračuji do severního křídla, kde se nachází všeobecná teorie snů a myšlenek. Pokládám nevelkou knihu o výkladu myšlenek a pocitů, dále pokračuji do východního oddělení s lidskou a jinou fyziologií. Otevírám obě knihy a snažím se najít něco o povaze mého stavu. Postupně nacházím informace, při kterých mi začíná pomalu být nevolno. Knihy přesně popisují můj stav. Lidská psýché se prý může sama zablokovat a nadále určovat povahu myšlení a tím i snů. Vše skrze duševní stav v sekundárním režimu, který nastává při velkém duševním vypětí. Stav, který je tu popisován, je pro mě velmi familiární. Jedná se o stav velkého myšlenkového vypětí. Stav, který nastává po extrémním zatížení. Psýché Post Trauma, vyznačující se ztrátou paměti, hyperaktivitou a sny plných teroru. Šokován se nervózně rozhlížím, pozoruji spícího Maga a propadám do pláče. Uvědomuji si, že jsem absolutně bezmocný. Jediné co mě spojuje s minulostí, je i to jediné čeho se děsím. Sny, vize, myšlenky co zahalují jasnost mého holého rozumu. Stín, jenž obklopuje podstatu toho, co opravdu jsem. A ani to nevím, slzy se  mi prodírají skrz vrásky na tváři. Z depresivnosti celé situace mě vyvádí až podivné tahání za nohavici. Pohlížím na ustaraně vyhlížejícího Maga, který se ve svém nefritovém pohledu snaží vykouzit úsměv. Prsty přejedu po jeho nose, utírám si slzy a zvedám se. Je čas na spánek. Děsím se co mi moje hlava tentokrát nadělí.


(copyright © m.zitny)

Sen

           Malá chalupa na okraji lesa. Je noc. Lehký vánek třepotá jehličnatým lesem. Poblíž se čeří malá studánka.
Křik. Pomalu se přibližuji k oknu. Ocelový záblesk v okně. Křik ustává.


(copyright © m.zitny)

Tranz

           Unáším se nad pocitem malosti. Z ničeho nic se mi začíná rozostřovat vidění a točit hlava. Cítím se malátný a začínají se mi klepat ruce. Upadám do šoku. Mag nikde. Cítím obrovský tlak ve spáncích. Nemůžu ovládat motoriku. Ruce se mi začínají třepat jako oné bouřné noci. Před očima se mi začíná blýskat. Cítím se najednou podivně lehký. Všude kolem chlad.


(copyright © m.zitny)

Brána

           Dojídáme, Mag si mne břicho a se zavřenýma očima se olizuje. Přemýšlím nad zítřkem, kdy konečně využiji Maga na otevření mřížové brány. Uklízíme a já svěřuji Magovi svůj plán, ten se jen zapáleně dívá a kývá svojí špičatou hlavou. "Mag bude pomáhat.", jeho zubatý úsměv nabývá na intenzitě. Po velkém úklidu se přesouváme do knihovny. Já zalézám do stanu, Mag mezitím oprašuje své hnízdečko, usínám. Probouzím se za úsvitu. Mag mě totiž tahá za nohavici. "Brána, pane brána." a horlivě gestikuluje. Oblékám purpurový plášť, beru kabelu a vysvětluji komplexně plán. Mag se protáhne mřížovou bránou a jednoduše mi popíše systém, který na druhé straně spatří, pak se dohodneme na aktivaci mechanismu. Laboratorium, otáčím hák uvnitř krbu směrem od sebe, tanec cihel a zase ta temná chodba. Všímám si, že Magovi pohyb ve tmě nedělá problém a tak se držím za ním. Po chvilce se ocitáme před silnou celoželeznou bránou. Mag se na na mě podívá, já kývnu a Mag se v mžiku protahuje mříží. Jeho nefritová očka kmitají kolem a pak mizí. Za pár chvil se ozve těžké klapnutí a otřes. Lekám se. Mříž se nadzvedá a za ní Mag se samolibým výrazem ve tváři.
"Moc si toho o sobě nemysli.", komentuju situaci s úsměvem a rozhlížím se po monumentálním sále Nexu. Výšku odhaduji kolem dobrých padesáti metrů, půdorys bude od pohledu oktagon. Rozdělen na několik podlodí, do demipenteraktu. Na celý sál má v průměru skoro stopadesát metrů. Obrovská vitrážová okna, to vše u mě dotváří pocit mrzkosti.


(copyright © m.zitny)

Bariéra

           Sluneční paprsky čarují a mém stanu stínohru. Otevírám oči a slyším rychlé kroky, či snad ťapkání. Vylézám ven a spatřuji Magise v severním křídle knihovny. Pročítá rozložené knihy. Se zájmen ho pozoruji, po chvilce přicházím až k němu. Prohlížím si knihy. Jde povětšinou o slovníky, kryptologické lexicony a jazykovědecké pergameny. "O co se snaží?", ani nedokončím myšlenku ve své hlavě. "Mag se snažit mluví.", zvedá maličké stvoření oči od pergamenů. Něco není jak má být, uvědomuji si. Homunkulové jednají chvilkově a podle schémat svého pána. Tenhle tvor prokázal sice určitou dávku inteligence, ale naučit se fonetickou výslovnost písmen, natož slov, či skládání vět a to vše sám. "To není možné.", opakuji si a vytahuji lexicon stvoření z brašny. Malý tvor na mě chápavě pohlédne a pronese:"To proto, ty použil jsi ne královská voda." a ukazuje na knížku v mé ruce. Ve své hlavě dávám slovům, z jeho věty, správná místa. Má pravdu nepoužil jsem královské vody, použil jsem potaž. Chvilku upadám do své mysli. Uvědomuji si, že to nemůže být na obtíž. Po zbytek dopoledne pomáhám malému stvoření a to s osvojením základů jazyka. Projevuje se jako ideální žák. Pozdní odpoledne a já začínám mít hlad. Zakládám knihy, Mag se na mě nechápavě dívá. Vysvětluji mu svoji potřebu jídla, a on se na mě nechápavě dívá. Kynu mu a balím věci, beru sebou i malý cauldron. Můj výtvor za mnou fascinovaně cupitá. V půli cesty plním Kotlík vodou a mu vysvětluji lidské potřeby. Koulí na mě svá nefritová očka a co chvíly přikyvuje. Rozdělávám oheň a vkládám do cauldronu dva kusy uhlí ze spáleniště. Mag se nechápavě dívá a tak mu v základu vysvětluji filtrace. Pak ho posílám pro hrst mechu na balkónek, v mžiku se vrací. Jak čekám, mech nebyl očištěn a tak pokračuji ve výkladu. Trhám mech na dva kusy. Sám očišťuji první a druhý podávám malému stvoření. Je tak zainteresovaný do své dokonalosti, že mu kus mechu po chvilce musím sebrat. Skoro z něj nic nezbylo, nevadí to. Mechu je na balkónové zídce dostatek. Přisýpám sůl a přivádím k varu. Mag se ze zájmem kouká na tancující bubliny vařící vody. Vysvětluji mu princip vaření a také, nebezpečnost čehokoli horkého. Nechávám ho, aby si ozkoušel. Nabírám do misky trochu vařící vody a nechávám jí zchladnout. Mezitím se otáčím na Maga a děsím se. Tvoreček se dotýká nenuceně kotlíku a několikrát namočí svojí ručku do bublající vody. Pak se podívá na mě a usměje se. Rychle kontroluji jeho končetiny, ani stopa po popálení. Je odolný. Laboratoriem se line podivný zápach a tak snímám cauldron z háku. Vracíme se do knihovny. Ochutnávám , kupodivu lepší než minulý lišejník. Nabírám dvě misky, Mag se na mě dívá podezřívavým pohledem. Jíme podivnou směs, Mag se olizuje a hladí bříško,já přemýšlím o beznadějnosti situace a o dávícím reflexu.


(copyright © m.zitny)

Sen

          Velmistr, dusící se ve vzduchu na pódiu, pozoruje podivná světla poletující kolem. Jedno ze světel se rozpadá na pět menších a nezměrnou rychlostí prolétá alchymistovým těle. Velmistr vykřikuje z absolutní agónii. Druhé světlo následuje příkladu prvého a rozpadá se. Velmistr znova vykřikuje. Malý potůček krve mu tane z koutku úst.


(copyright © m.zitny)

Úskok

           Probouzím se a podle červánků za okny knihovny, nespím ani hodinu. Slyším podivný hrabošivý zvuk. Otáčím se a spatřuji malý stín, který se shýbá nad brašnou. Pomalu se přibližuji a pozoruji. Stín tahá podlouhlý předmět z brašny. Je to láhev vína. Stín ve vteřině mizí za stanem. Pomaličku zedám cíp závěsu a co nespatřuji. Mag se snaží vytáhnou zátku, ale nedaří se. Zapaluji petrolejku a usmívám se. Mag se s úlekem otáčí. Jeho šokovaný pohled se mění na pohled neviňátka a pokouší se o lehký úsměv. Beru láhev vína a vysvětluji mu, že je to potřebná věc. On mě smutně pozoruje, ale pak zakývá hlavou a vrací se zpět na stříšku stanu. Já mezitím vracím láhev do brašny, kterou si vkládám pod hlavu.


(copyright © m.zitny)

Úklid

           Magistellus se osvědčil jako velice dobrý pomocník. Končíme úklid. V hlavě si zkracuji jeho jméno na Magise, nebo Maga. Otáčím se a v jeho rošťáckém obličeji spatřuji úsměv, zajímám se proč. A zatímco Mag odnáší knihy zpět do knihovny, já pozoruji svůj odraz v hladině fontány. Není se čemu divit, celý můj obličej je pokrytý sazemi, obočí i řasy splálené. Oplachuji se a pohlížím na Maga. Jeho úsměv zmizel, teď ho vystřídal výraz "Už si toho už všiml". Pozastavuji se nad jeho inteligencí, vždy jsem si představoval homunkula jako hloupé stvoření, které bezcílně plní pánovy příkazy. Evidentně jsem se mýlil. Magis je nejenom inteligentí, ale všímám si i dalšího. Je mi napováženou, kolikrát jsem ho viděl zálibně zírat na láhev se zbytkem vína. Ale považuji to za minimální nešvar. Při západu slunce je úklid laboratoria i knihovny kompletně hotov. Hladím Maga po hlavě, on začíná poskakovat kolem. Pozoruji ho. Odbíhá a hned se vrací, něco za sebou táhne. Spatřuji velkou petrolejovou lampu. Pokládám brašnu na zem a prohlížím jí. Mag mě pozoruje. Otáčím se a plácám ho po maličkých zádech, na znak zdaru. On se však ohýbá k brašně a ukazuje na ní.
Beru ji k sobě a nechápavě otvírám. Jeho gestikulace nabírá na rychlosti. Nakonec vytahuji lahev. On se na mě podívá štěněčím pohledem, začne si hladit své bříško a olizovat se. Po dnešku si to zasloužíš příteli. Nalévám pár kapek na misku a podávám jí malému stvoření. Mag ji chňape do svých ruček a vylizuje do sucha. Pak šplhá na stříšku mého stanu a pozoruje mě. Má pravdu, je čas ke spánku.


(copyright © m.zitny)

Magistellus

           Probouzím se a podle na obličej mi vane teplý, ale zatuchlý vánek. Otevírám je a spatřuji něco jako obrovský zobák, pak si uvědomuji že se jedná o obrovský nos. To nebyl vánek, ale dech. Rychle se odsouvám a spatřuji postavičku vysokou asi stopu, její tělo je hubené až na poněkud vystouplé břicho. Končetiny jsou hubené a šlachovité, každá končí pěti prsty. Celému tělíčku dominuje hlavička, která se díky dlouhému souměrnému nosu, zdá protáhlá. Uši jsou ostře zašpičatělé a bez lalůčků. Malá postavička je tmavě béžové barvy, která v okolí zad přechází v šedavé pruhy. Pozoruji jí a ona mě. Pozoruje mě velkýma nefritově zelenýma očima. Nahýbá hlavu a natahuje ke mě maličkou ručku. Takže se to povedlo. Otevřenu dlaní si otírám obličej. A nahýbám se k ní. Opatrně se dotýkám, pokožka je sice evidentně šupinatá, ale jemná skoro jako lidská. Postavička se prohne a já můžu spatřit něco jako úsměv. Koutky úst se jí roztahují do libého, avšak trošku rošťáckého úsměvu. Všímám si, že ústa jsou plné ostrých zoubků a trochu připomínají plazí. Pokouším se vstát. Oprašuji se a oslovuji svůj výtvor. Vítej na světe Magistelle. Postavička se v předklonu rozeběhne a začne poskakovat kolem lahve s vínem. Celá vtipnost situace mi vhání smích do tváře, skoro si neuvědomuji bolest kolem mých očí.


(copyright © m.zitny)

Materializace

           Probouzím se ve svém stanu a rychle prohlížím ruce. Vylézám ven a rozbíhám se k fontáně, ani náznak po podivné noční misi. Vracím se do knihovny, balím knihy a pokračuji do laboratoria. Vybírám tři misky, oprašuji je a pokládám na stůl. Rozlamuji starý stojan na knihy a vkládám do krbu. Otáčím hák na vnější stranu, opakuje se podivný tanec cihel a druhá strana mizí za masivní zdí. Vytahuji z brašny škrtadlo a pouštím na seschlé zbytky stojanu desítky horkých jisker. Praskání a kouř nabírají na hustotě. Rozevírám knihy, nemám dostatek světla jako v knihovně. Beru část rozbité křivice ze země a sypu do ní dřevitý prach, který zakládám  kousky dubiny z blízkého stolku. Světlo z křivice se rozlévá po stole a já neztrácím čas. Otvírám založené stránky a kontroluji obsah. Na stůl vykládám láhev vína, surovou síru a finálně žilkatý cynabarit. Beru první misku a vkládám do ní narůžovělý nerost. Kontroluji svůj postup s knihou a vkládám misku do rozžhaveného krbu. Obkládám jí kusy z dubového stolku a nechávám volně přehřívat. Začínám cítit těžký kovový zápach a to jak se za přístupu vzduchu vypráží rtuť. Otevírám lexicon o homunkulech, předčítám si znova stať o materializaci a zarážím se nad amalgámem. K tomuhle procesu potřebuji rozpustit cokoliv zlatého a spřáhnout s rtutí. Zarážím se a přemýšlím nad tím, kde najít zlato. Pár vteřin vytahuji zlatavý ornament. Kontroluji ho a jen doufám, že se o zlato jedná. Ulamuji jeden z paprsků zlaté koróny a vkládám do druhé misky. Předčítám si nahlas další stať, tentokrát o transmutaci amalgámu. Z rozpuštění potřebuji královské vody, tu nedokážu v mých podmínkách vyrobit a tak se zaměřuji na potaš. Tu můžu extrahovat a to za živa, z kmene stromu. Vybíhám se škrtadlem z laboratiria a to skrz knihovnu na balkónek. Zapálenost ze mě sálá a pár vteřin na to sálá i teplo z seschlého kmenu. Zháším plameny a nechávám kmen pomalu procházet teplem. Vracím se do laboratoria, kde opatrně vylévám extrémně jedovatou stříbrnou kapku do velkého střepu po destilační nádobě. Nechávám jí u krbu. Vracím se ke kmenu, který je plný bílého popela. Nabírám ho opatrně do svého pláště a jako svatou relikvii přenáším do laboratoria. Rozsýpám pomalu do misky, kterou odnáším k fontánce. V misce se za přispětí vody tvoří kašovitá hmota, kterou posléze zahřívám v laboratoriu a cedím přes cíp svého pláště. Odřezávám ho a nechávám oschnout na kraji krbu. Po několika minutách, pomocí malého střepu, olupuji vrstvu bílé krusty. Potaš posléze drtím na prach. Dál studuji knihu, ta mě ve vteřině šokuje. Píše se v ní, že na výrobu amalgámu je potřeba salmiak. Rozčarovaně a zmateně listuji vpřed a zad, konečně nacházím část o salmiaku. Zjišťuji, že se obvykle nachází v sopečných oblastech. Hledám dál, nacházím jeho umělou výrobu. Dá se prý vyrobit zahříváním hnoje, v mysli se mi přehraje epizoda s lišejníkovým vývarem. Pousměji se sám sobě a hledám dál. Moč, pot, sůl a saze. Konečně úspěch, omývám třetí misku ve fontáně a plním jí všemi ingrediencemi. Pomalu zahřívám na kraji krbu, začíná se z ní linout kyselý čpavý zápach. Opatrně nechávám odpařit vodu a nechávám odstát. Vracím se k druhé misce s nazlátlým kouskem, přisýpám potaš a ve fontánce plním vodou. Rychle zahřívám v krbu a pozoruji, jak zlatavý kousek začíná oxidovat. Rozpouští se. Připravuji misku salmiaku a pomalu do ní vlévám kapku rtuti, nakonec přidávám zlatavou vodu. Pozoruji reakci, roztok se mění, míchám ho začíná nabírat na purpurové barvě. Kontroluji s knihou a přihazuji do krbu další část z okolního nábytku, tentokrát to jsou dvířka malé galerie. Přesouvám se k lexiconu. Ten říká jasně, pro stvoření homunkula je zapotřebí amalgámu, vína a síry. Kontroluji poměry a do misky s amalgámem přilévám šestinu láhve vína, rychle promíchávám a kladu k ohni. Z brašny vybírám síru a pokouším se najít něco, čím bych rozdrtil krystal velikosti pěsti. Spokojuji se se zdí. Ve vteřině mi od ruky odlétají čtyři menší kousky. Dva z nich vkládám do podivné materie na okraji krbu. Blýská se mi před obličejem a ozývá se dunivá rána. V uších mi nepřirozeně píská. Cítím puch spálených chlupů, dochází mi že se jedná o mé řasy a vlasy. Pálí mě oči a upadám do bezvědomí.


(copyright © m.zitny)

Sen

           Dívám se skrz těžkou mříž do Nexu. Všichni učenci leží na zemi. Všímám si pohybu na pódiu, velmistr visí ve vzduchu a jakoby se dusí. Napřahuje ruku mým směrem. Ohromná síla mě odhazuje. A vrata se s hřmotem zabouchávají.


(copyright © m.zitny)