Magistellus se osvědčil jako velice dobrý pomocník. Končíme úklid. V hlavě si zkracuji jeho jméno na Magise, nebo Maga. Otáčím se a v jeho rošťáckém obličeji spatřuji úsměv, zajímám se proč. A zatímco Mag odnáší knihy zpět do knihovny, já pozoruji svůj odraz v hladině fontány. Není se čemu divit, celý můj obličej je pokrytý sazemi, obočí i řasy splálené. Oplachuji se a pohlížím na Maga. Jeho úsměv zmizel, teď ho vystřídal výraz "Už si toho už všiml". Pozastavuji se nad jeho inteligencí, vždy jsem si představoval homunkula jako hloupé stvoření, které bezcílně plní pánovy příkazy. Evidentně jsem se mýlil. Magis je nejenom inteligentí, ale všímám si i dalšího. Je mi napováženou, kolikrát jsem ho viděl zálibně zírat na láhev se zbytkem vína. Ale považuji to za minimální nešvar. Při západu slunce je úklid laboratoria i knihovny kompletně hotov. Hladím Maga po hlavě, on začíná poskakovat kolem. Pozoruji ho. Odbíhá a hned se vrací, něco za sebou táhne. Spatřuji velkou petrolejovou lampu. Pokládám brašnu na zem a prohlížím jí. Mag mě pozoruje. Otáčím se a plácám ho po maličkých zádech, na znak zdaru. On se však ohýbá k brašně a ukazuje na ní.
Beru ji k sobě a nechápavě otvírám. Jeho gestikulace nabírá na rychlosti. Nakonec vytahuji lahev. On se na mě podívá štěněčím pohledem, začne si hladit své bříško a olizovat se. Po dnešku si to zasloužíš příteli. Nalévám pár kapek na misku a podávám jí malému stvoření. Mag ji chňape do svých ruček a vylizuje do sucha. Pak šplhá na stříšku mého stanu a pozoruje mě. Má pravdu, je čas ke spánku.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat