Vesnice se pomalu probouzela do mlžného rána, druid sekal dříví pro svou domácnost a Eofrey se vracel s nalovenou zvěří. Lidé se pomalu odhodlávali k práci, vzduch byl pln vlhka a chladu. Tu a tam jste zahlédli malé děti, jenž plni energie, hráli si se vším co bylo po ruce.
Lovec otevřel dveře své chalupy a pozoroval spící čarodějku, rozdělal oheň a potichounku odešel odevzdat svůj úlovek vesnici. "Na tady máš něco na zub Gærechu.", předhodil před mohutnou postavu zajíce a lasičku. "Víc toho pro tebe nezbylo, vesnice je hladová a ti noví, prostě a jednoduše je moc krků, ale málo jídla.", snažil se Eofrey vysvětlit malé množství jídla. "Eo, chlapče nebuď hloupý, Isgrøy se už dávno vypravil na lov ryb.", Eofrey vytřeštil oči. "V jeho stavu, to si děláš legraci.", ale druid se jen usmál a povyprávěl, jak se celé vesnici nepodařilo rybáře zastavit.
"Ten muž zná své místo.", ozval se ženský hlas. Druid se otočil a spatřil čarodějku zabalenou v těžké dece. Lidí mezitím v Trønu začalo viditelně přibývat, matky uklidňovaly rozjančené děti a jejich muži se nad všudypřítomným halasem ani nepozasavovali. Druid mezitím začal dělit úlovek mezi obyvatele vesničky, když se přiřítil Isgrøy, odhodíc úlovek co čítal kolem třiceti ryb, začal něco šeptat druidovi. Ten pokynul na Eofreye a čarodějku. "Máme problém, rybář viděl nějaké postavy plížíc se k osadě.", Eofrey přikývl, věděl že druid od něho chce zmapovat situaci. Čarodějka je mlčky sledovala. Lovec hvízdl a Eli se objevil na nebi.
"Můžu být taky užitečná.", řekla čarodějka chladně, ale s malým náznakem ukřivděnosti. Gærech se podíval na Eofreye a pak řekl:"To je pravda, více očí více vidí a tady naše nová přítelkyně, může využít i jinné smysly."
Dvojice se vydala na pochůzku. Když dorazili k lesní bystřině, čarodějka odhodila deku a změnila se na černého vlka. Eofreye napadlo, zda se jí někdy nemá zeptat na podivnou bílou skvrnu, ale pak tu myšlenku s úsměvem zapudil. Když tu se ozval dusot a ledabylé lámání větví. Poklekl a pozoroval čarodějku, jak se plíží podrostem. Vzhlédl na oblohu a zjistil, že Eli krouží nad místem přibližně sta kroků přímo za bystřinou. Čekal, když tu se objevila čarodějka. "Musíme varovat vesnici.", řekla a dala se do kvapného úprku. Eofrey zahvízdal a Eli na obloze změnil směr na Trøn. "Co se děje?", oddychoval lovec běžíce za čarodějkou. "Obři.", Eofrey nevěřil svým uším. "Obři, to jako obři z pohádek?", dychtivě tahal víc a víc informací. "Ne tak docela, v pohádkách se mluví většinou o kolosech.", odsekla čarodějka která už byla v běhu. Eofrey ji chytl za rameno a podíval se jí dlouze do studených očí. "Dobrá, ale poběž, tihle obři jsou o tři hlavy vyšší, než váš nejvyšší muž a co se ti nebude líbit je to, že jsou otrokáři a lidojedi.", Eofrey znatelně přidal v běhu, ozval se těžký hukot rohu a on si uvědomil, že jen na nich záleží připravenost vesnice.
Celá osada bedlivě poslouchala, druid každého něčím pověřil a k poledni byla vesnice opevněná. Na dřevěných palisádách hlídkovali muži, ženy a děti zavlažovaly příkop pod ním. Eli zahvízdal. Z lesa si cestu razila nejdříve jedna, pak druhá a nakonec celá desítka klád. Ženy a děti s křikem zmizely za opevněným valem. Druid pozvedl luk, přemířil stromy a vyslal první šíp. Ozvalo se nelidský hrdelní řev. Všichni jen s hrůzou pozorovali behemotské bytosti, které si razily cestu k Trønu.
Vysoké a svalnaté postavy, které svým vzhledem byly mimo lidské proporce. Hlava se strništěm hustých silných štětin, která jakoby seděla přímo na těle. Krk neznatelný, hrudě pokryté letitými jizvami a pohledy kamenné odhodlanosti. Jedna postava, ta z mohutnějších zatroubila na roh velikosti lidského těla a dav behemotů se rozestoupil. Vyšla postava zahalená v kančích kůžích. Její monumentálnost v bizarním slova smyslu byla dosažena nejen výškou, ale i absolutní svalnatostí těla. Nohy byly dvakrát silnější, než u nejsilnějšího osadníka, tělo až nechutně svalnaté a velikosti tří můžů a hlava oholená, s metrovým copem v zátylku. Obr měl obličej krytý maskou z tepaného kovu. Sejmul jí a dal tak na obdiv tvář zjizvenou tak, že nabylo pomalu poznat původní rysy.
"Žshádhám zi thoho, gdho štřelhil šhíb.", spustil neobvykle hlubokým hlasem. Druid se otočil na Eofreye a čarodějku. "Dívko, jak se to s obry má.", zeptal se druid čarodějky. Ta pohlédla na zástup, tyčící se v odpoledním slunci před bahenním příkopem a odpověděla:"Jsou to lstivé zrůdy."
Obr přistoupil o pár kroků. "Ghyž dhozstanu shřelhce, ušhetcsím osdathní.", druid se nahnul přes palisádu, ale čarodějka s Eofreyem ho zachytli. "O co se starče pokoušíš, chceš se nechat sežrat?!"
Procesí se seřadilo a Obr vůdce si nasadil masku zpět.
"Zhíthra g pholednhi, vhazše oshadha zha nhásžeho bhrathra.", kolos a jeho grupa odkráčeli zpět do lesa. Ostatní vyděšeně těkali očima po druidovi, ten slezl z palisády a přemýšlel o nadcházejícím boji. Našlo se i pár chytráků, co to starci začali dávat za vinu. Avšak, po vyprávění čarodějky, okamžitě zmlkli a to stydíce se za svoji hloupost.
Tu noc mnoho Trøňanů i Hrotganů spřádalo lsti a nápady, jak situaci otočit ve prospěch. Ale nenašel se nikdo, kdo by neměl srdce překryté stínem strachu. Strachu ze zhouby, která sídlí v nedalekém lese a jen čeká na poledne dalšího dne.
(copyright © m.zitny)
čtvrtek 31. března 2011
středa 30. března 2011
Pán války
Gærech usilovně hledal mladého lovce, podle Hrogských mužů odešel v pozdní noci, ale kam to nikdo z nich nevěděl. Po usilovném hledání konečně mohutný druid narazil na spícího Eofreje, byl nedaleko, zakrytý houštinou a špinavý od zeminy plné jehličí. Několikrát do něho strčil holí a když se konečně probral, usmál se. "Tak co, perná noc.", Eofrej byl zvyklý na druidovo podivné chování, i na přílišné povznesení se nad situaci. Odstrčil Gærechovu hůl a začal se oprašovat. "Druide, předešlou noc jsem si myslel, že je má poslední." a se zlomeným hlasem čekal na odpověď. Ten jen pokrčil rameny, a prohodil něco o tom, že budoucnost si člověk volí sám. "Musíme odvést vesničany k nám do Trønu, tady další útok neustojí.", pokynul druid pokračoval v chůzi.
Hrotga byla již od brzkého rána připravená k výjezdu, druid připravil poslední raněné na cestu, když tu se z lesa rozeběhla sinalá postava. Muži ihned pozvedli zbraně a sledovali co se bude dít. Mátožná a viditelně vysílená postavička, doklopýtala až k druidovi a spustila podivnou říkanku a dala se do tance:"On přijde k vám, neviděn a neslyšen, on přijde k vám, ten jenž jest povýšen, on přijde k vám, ducha z vás vysaje a každý ten ctnostný kdož, život s ním prohraje.", to už jeden vesničan nevydržel a zasadil mu ránu do zátylku. Špinavý mužík se svalil jako pytel brambor. Druid se nad ním rozkročil:"Kdo, že to má přijít?", Eofrey dychtivě naslouchal a přistihl se svírajíc pevně a ještě pevněji otcův tesák. "Pán, Pán války, ten duši z vás vysaje.", jakmile dořekl ta slova tělo se mu vzneslo v podivné směsici bolesti a extáze a před zraky osadníků explodovalo. Eofrey těkal očima po osadnících, mužích z Trønu i druidovi. "Máme tu co dočinění s velmi nechutnými kouzly.", okomentoval situaci suše Gærech a začal ostatní popohnávat k výjezdu.
Zmatená karavana kráčela lesní cestou, když tu si Eofrey všiml rychlého černého stínu. Věděl, že to je ona a že je sleduje. Když se zastavili, kvůli doplnění sil, odešel opodál a pozoroval zda černého vlka znova nespatří. Hvízdl na Eliho, který celou cestu plachtil v oblacích, ale ten mu odpovědi nedával. Když tu ho z nenadání něco zatahalo za kazajku. Otočil se a spatřil ledově chladné oči. "Musíš si dávat veliký pozor, mladý lovče.", letmo se na něho usmála černovlasá dívka a pokračovala:"Jistě ji je napováženou, proč zažíváš tolika, dalo by se říci, zajímavostí.", Eofrey jen přikývl. "Velké zlo se dalo do pohybu a děsí i tvory, které ty znáš jen z vyprávění.", dívka poprvé projevila cit, šlo o krystalickou hrůzu. Za dvojicí praskla větývka, Eofrey i černovláska se otočili a spatřili druida, jak se opírá o svoji hůl a usmívá se. "Hned my to bylo jasné, tedy myslím to, že se vrátí.", pokynul na dívku. Eofrey zatápal, ale nenacházel slov a druid dodal: "Myslíš si, že je to poprvé co starý druid spatřil čarodějku měňavce?!", dvojice se nechápavě na sebe podívala. Druid je oba vzal přátelsky kolem ramen a přitáhl si je blíž. "Tak mi, vy dva tajnůstkáři, řekněte o co tu jde."
Dívka se ke karavaně přidala a za chůze jim začala vyprávět prapodivný příběh. "Ten Pán války, prý se jedná o magika, možná zaklínače, klerika, nebo někoho kdo rozumí magii.", Eofrey naslouchal a zavzpomínal se na pohádky a báchorky, co mu vyprávěl Isgrøy, když byl malým hochem, při lovu ryb. "Takže tu máme co dočinění s pěkně odporným mágem, tady Eo může vyprávět.", zamyslil se Gærech. Dívka ho však vytrhla z přemýšlení:"Ne to ne, ten který zaútočil na Hrotgu, byl někdo jiný.", Eofrey se podíval na druida. "Takže dva mágové?"
Slunce se pomalu uchylovalo k západu, když karavana dorazila do Trønu. Celá vesnice ji očekávala. Lidé se snažili Hrotganským vše ulehčit, stany už byly postaveny a raněným se dostala plná péče.
Ten večer druid, Eofrey i černovlasá čarodějka nemohli usnout a tak se nakonec sešli u velkého ohně, jenž byl na počest Hrotganským zapálen. U dohořívajících uhlíků se snažili přijít na kloub té podivné mozaice. "To co mi tu říkáš, čarodějko, se formuje do podivného obrazu a říkám vám, nebude se nám líbit."
(copyright © m.zitny)
Hrotga byla již od brzkého rána připravená k výjezdu, druid připravil poslední raněné na cestu, když tu se z lesa rozeběhla sinalá postava. Muži ihned pozvedli zbraně a sledovali co se bude dít. Mátožná a viditelně vysílená postavička, doklopýtala až k druidovi a spustila podivnou říkanku a dala se do tance:"On přijde k vám, neviděn a neslyšen, on přijde k vám, ten jenž jest povýšen, on přijde k vám, ducha z vás vysaje a každý ten ctnostný kdož, život s ním prohraje.", to už jeden vesničan nevydržel a zasadil mu ránu do zátylku. Špinavý mužík se svalil jako pytel brambor. Druid se nad ním rozkročil:"Kdo, že to má přijít?", Eofrey dychtivě naslouchal a přistihl se svírajíc pevně a ještě pevněji otcův tesák. "Pán, Pán války, ten duši z vás vysaje.", jakmile dořekl ta slova tělo se mu vzneslo v podivné směsici bolesti a extáze a před zraky osadníků explodovalo. Eofrey těkal očima po osadnících, mužích z Trønu i druidovi. "Máme tu co dočinění s velmi nechutnými kouzly.", okomentoval situaci suše Gærech a začal ostatní popohnávat k výjezdu.
Zmatená karavana kráčela lesní cestou, když tu si Eofrey všiml rychlého černého stínu. Věděl, že to je ona a že je sleduje. Když se zastavili, kvůli doplnění sil, odešel opodál a pozoroval zda černého vlka znova nespatří. Hvízdl na Eliho, který celou cestu plachtil v oblacích, ale ten mu odpovědi nedával. Když tu ho z nenadání něco zatahalo za kazajku. Otočil se a spatřil ledově chladné oči. "Musíš si dávat veliký pozor, mladý lovče.", letmo se na něho usmála černovlasá dívka a pokračovala:"Jistě ji je napováženou, proč zažíváš tolika, dalo by se říci, zajímavostí.", Eofrey jen přikývl. "Velké zlo se dalo do pohybu a děsí i tvory, které ty znáš jen z vyprávění.", dívka poprvé projevila cit, šlo o krystalickou hrůzu. Za dvojicí praskla větývka, Eofrey i černovláska se otočili a spatřili druida, jak se opírá o svoji hůl a usmívá se. "Hned my to bylo jasné, tedy myslím to, že se vrátí.", pokynul na dívku. Eofrey zatápal, ale nenacházel slov a druid dodal: "Myslíš si, že je to poprvé co starý druid spatřil čarodějku měňavce?!", dvojice se nechápavě na sebe podívala. Druid je oba vzal přátelsky kolem ramen a přitáhl si je blíž. "Tak mi, vy dva tajnůstkáři, řekněte o co tu jde."
Dívka se ke karavaně přidala a za chůze jim začala vyprávět prapodivný příběh. "Ten Pán války, prý se jedná o magika, možná zaklínače, klerika, nebo někoho kdo rozumí magii.", Eofrey naslouchal a zavzpomínal se na pohádky a báchorky, co mu vyprávěl Isgrøy, když byl malým hochem, při lovu ryb. "Takže tu máme co dočinění s pěkně odporným mágem, tady Eo může vyprávět.", zamyslil se Gærech. Dívka ho však vytrhla z přemýšlení:"Ne to ne, ten který zaútočil na Hrotgu, byl někdo jiný.", Eofrey se podíval na druida. "Takže dva mágové?"
Slunce se pomalu uchylovalo k západu, když karavana dorazila do Trønu. Celá vesnice ji očekávala. Lidé se snažili Hrotganským vše ulehčit, stany už byly postaveny a raněným se dostala plná péče.
Ten večer druid, Eofrey i černovlasá čarodějka nemohli usnout a tak se nakonec sešli u velkého ohně, jenž byl na počest Hrotganským zapálen. U dohořívajících uhlíků se snažili přijít na kloub té podivné mozaice. "To co mi tu říkáš, čarodějko, se formuje do podivného obrazu a říkám vám, nebude se nám líbit."
(copyright © m.zitny)
Sen Eofreyův
Eofrey ležel ve svém přístřešku, vysílen a omámen silnou veilganovou pálenkou upadl do říše snů velice brzo.
Lesy, kolem jeho osoby, se sklátily vzad a obloha se pokryla mračny, jen tu a tam problikl hvězdný svit. Měsíc ozařoval celou scénu zpod mraků. On stál na širokém náměstí prastarého města a cítil jak se mu snaží srdce vydrat skrze hruď. Všude kolem byla cítit vlhkost, prach a chlad. Jeho rty něco říkali, ale on sám nevěděl co, otočil se a tam stála spící kráska. Rty se jí, ve stínu temnoty, pohly. Něco říkala. Jeho mysl, zalita touhou a strachem zároveň, ovládla rozum. Přešel blíž a políbil. Něco se však stalo, jeho Elizabeth ze začala vzdalovat, chtěl jí zase mít v náručí, ale čím více se snažil, tím víc ji ztrácel.
Eofreyovi oči se otevřely do tmy. Kolem jen lesy a spící Hrotga, pár mužů spatřil u strážných ohňů.
Hleděli do temnoty, jenž skrývala neznámé hrůzy a tajemství. Vstal, pozdravil hlídkující muže a zmizel jejich nedůvěřivým pohledům, ve tmě nočního lesa.
(copyright © m.zitny)
Lesy, kolem jeho osoby, se sklátily vzad a obloha se pokryla mračny, jen tu a tam problikl hvězdný svit. Měsíc ozařoval celou scénu zpod mraků. On stál na širokém náměstí prastarého města a cítil jak se mu snaží srdce vydrat skrze hruď. Všude kolem byla cítit vlhkost, prach a chlad. Jeho rty něco říkali, ale on sám nevěděl co, otočil se a tam stála spící kráska. Rty se jí, ve stínu temnoty, pohly. Něco říkala. Jeho mysl, zalita touhou a strachem zároveň, ovládla rozum. Přešel blíž a políbil. Něco se však stalo, jeho Elizabeth ze začala vzdalovat, chtěl jí zase mít v náručí, ale čím více se snažil, tím víc ji ztrácel.
Eofreyovi oči se otevřely do tmy. Kolem jen lesy a spící Hrotga, pár mužů spatřil u strážných ohňů.
Hleděli do temnoty, jenž skrývala neznámé hrůzy a tajemství. Vstal, pozdravil hlídkující muže a zmizel jejich nedůvěřivým pohledům, ve tmě nočního lesa.
(copyright © m.zitny)
úterý 29. března 2011
Čaroděj
Druhý den se Eofrey vzbudil ve své chalupě, bylo jasné ráno a z oblaků se dal číst chlad. Celým obydlím vonělo jídlo, s trhnutím se ohlédl a u pece spatřil středně vysokou postavu s černou hřívou. "Dlouho jsi spal a musíš jíst.", dívka se otočila a v jejích očích se zračil ledový chlad horských ledovců. Zkoumavě si prohlédla Eofreye. "Máš málo energie, tohle vypij.", poručila a donesla dřevěnou misku k mladému lovci. Ten uposlech a vzápětí toho litoval. Tekutina byla vařící a nechutně hořká. "Kdo jsi?", vyhrkl a začal se oblékat. Odpovědi se mu nedostávalo, tajemná dívka stála u pece a něco míchala v tepaném hrnci. "Voní to dobře.", snažil se Eofrey rozproudit konverzaci. Její vševidoucí oči si ho pořád měřili a on měl pocit, že ho ten pohled prohlíží snad i zevnitř.
Dveře rozrazila druidova hůl. "Nevěděl jsem, že máš návštěvu.", usmál se Gærech. "Kde je ten vlk, jdu mu vyměnit obvaz.", Eofrey se rozhlédl kolem sebe a pak na černovlasou dívku, ta zvedla ukazovák ke svým rtům na signál mlčení. "Nevím druide, asi utekl.", pokrčil Eofrey rameny a otočil se zpět k dívce. Všiml si podivného náklonu jejího těla. "Tak utekl, no dobrá pokud by se.. náhodou ..vrátil, tak mě povolej.", Eofrey si všiml druidova potutelného chování. "Mějte se tu, já musím ještě pro nějaké byliny.", houkl druid když zabouchával dveře.
"Máš v sobě potenciál, mladý lovče, nenechávej ho odeznít ve zkoušce citů.", dívka stále hleděla v před, Eofrey loupajíc kůru z větvičky co našel na lesní cestě, jen nechápavě přikyvoval a pak vyhrkl:"Proč jsi mi pomáhala?". Šli dál okrajem lesa, když tu se dívka otočila a vzala Eofreye za ruku, ten instinktivně ucukl. "Je toho hodně, co je ti skryto a ty to můžeš odtajnit, pokud se budeš snažit.", Eofrey to nepochopil. V tu chvíly dívka odhodila svůj šat a v okamžiku se proměnila na černého vlka. Přední tlapy opřela o šokovaného Eofreye a ten se naposledy zahleděl do ledových vševidoucích očí. Zmizela v křoviskách.
Mladý lovec hvízdl a Eli se snesl na jeho předloktí. "Děje se tu moc podivných věcí příteli, ale nám nezbývá nic jiného než nalovit pár zajíců.", mladý lovec švihl rukou a jeho sokol se vznesl do výšin. Lov byl toho dne dobrý, když už se slunce upíralo z půle k západu uslyšel Eofrey pláč a křik. Rozběhl se.
Hrotga byla osada vzdálená třetinu dne a to na východ od Trønu. Lovec doběhl na okraj lesa a spatřil výjev jako ze sna, obyvatelstvo bylo skoro celé pobito. Pláč a nářek se linul jako had kolem polozbořených chalup a chatrčí. Mladý muž ho spatřil a tasil nepěkně vyhlížející tesák, Eofrey zvedl ruce dlaněmi vpřed. Muž k němu doběhl, založil tesák zpět za opasek a vyhrkl se slzami bezmoci a nenávisti.
"Přijeli jako jeden, většinu pobyli a jediní co se zachránili byli schovaní, na lovu a nebo na sběru.", Eofrey bedlivě poslouchal. "Jeden z nich, oděn do zeleného sukna, on mávnutím ruky zabíjel naše nejstatečnější bojovníky a zapaloval naše domovy, prosím pomoz nám.", muž byl naprosto zoufalý. "Jak tomu mám rozumět, máš za to, že tu byl čaroděj?", nevěděl jestli tomu šílenci má věřit, muž však rozhodil ruce a začal si drásat hrdlo. Eofrey ho chytl a snažil se mu je odtáhnou, tu si v pozadí osady všiml vysoké postavy na koni. Ten muž měl plášť ze zeleného sukna a pod ním koženou kazajku, jenž obsahovala podivné znaky. Plavé blond vlasy zastřižené do mikáda a kozí bradka, to vše na absolutně nevzrušeném obličeji. Jeho ruka jakoby nabádala pojď blíž. "Tohle ti nedovolím.", zařval z plných plic a hvízdl. Sokol se snesl střemhlav z oblohy a začal na temného jezdce dorážet, ten sevřel ruku v pěst a zatáhl s ní jako za neviditelné lano. "Jeho duše, jakožto duše ostatních teď patří mě.", oznámil lehce povýšeným hlasem, naposledy se ohnal po Elim a odejel.
Eofrey chytl padajícího muže, byl dočista zešedlý a oči zakalené nebývalým děsem.
K večeru už byly plameny zažehnány a Eofrey s hrstkou přeživších obstarávali raněné a odvezli mrtvé z osady. Eli se vrátil do Trønu se zprávou pro Gærecha. Lovec přemítal nad tím kdo a proč způsobil tohle zvěrstvo, tím ovšem večer v Hrogce neskončil.
Padla tma a sokol Eli se dávno vráti se zprávou od druida, že ráno vyšle Trøn pomoc. Hrotga se ukládala ke spánku, ale Eofrej i přes únavu zůstával ostražitý. Večer i noc byla tichá a to ho trápilo, noc byla až příliš tichá. Byly zapáleny strážné ohně, ale celá osada stejně podlehla. Všichni podlehli protivníkovi nejhoršímu, únavě. Za půlnočního svitu měsíce si sokol, ve svém polospánku všiml pohybu. Ihned se snesl k přístřešku, kde ležel Eofrey. Zahvízdal a zlehka ho štípl zobákem do ucha. Eofrey se probral, první co ucítil byl mrtvolný zápach, hned se chopil sekyry a vylezl z přístřešku. Začal potichu budit všechny osadníky, ženy s dětmi vběhly do nejzachovalejší chalupy, kde se opevnily a všichni bojeschopní muži se seskupili kol ohňů.
Eofrey pomalu obcházel osadu ve stínu, na okraji lesa. Tu si všiml podivného procesí, které se doslova kymácelo směrem k vesnici. Pozoroval okolí a v noční krajině si všiml něčeho dalšího, silueta na koni se tyčila na blízkém kopci. "Čaroděj, musím varovat Hrotgany.", rozeběhl se k osadě. Všichni muži zaujali postavení do kruhu, strážné ohně plály a mrtvolný zápach nabíral na síle. Když tu Eli zahvizdal z oblohy. Eofrey se zaměřil tím směrem a spatřil něco, pří čem se mu zježil snad každý chloupek na těle. Rozevřenými zornicemi pozoroval mladý lovec i jeho spolubojovníci děsivé procesí, které se počalo objevovat za střážnýmy plameny. Šedé obličeje bez výrazu se potácivou chůzí přibližovali, mléčné nemrkající, nebo úplně zavřené oči se jen dotvářeli hypnotickou vizi chodící smrti. Eofrey a Hrotganští pozvedli zbraně. Sekery, hrábě, cepy, vidle prostě vše co bylo po ruce vytvářelo blikotavé tancující stíny. "Jako jedem muž.", ozval se neznámý stařec a napřáhl těžkou motyku nad rameno. Eofrey potěžkal svojí sekyru a zahleděl se na hvězdy, svoje poslední myšlenky směřoval tajemné Elizabeth a své vesnici.
Mrtvé procesí vyšlo z poza ohňů. "Jestli je tohle moje poslední chvilka, tak věřte vy ďáblové, že vás sebou do Hellu vezmu co nejvíc.", procedil další muž napravo a pozvedl hrábě. Eli z oblohy pozoroval celou scénu. Procesí už obcházelo ohně, když někdo zakřičel. "Proboha, to jsou naši mrtví.", byl vidět děs v očích odhodlaných bojovníků. "To už není můj syn!", ozvalo se z levé strany. Eofrey spatřil starce, který právě svojí motykou proťal hlavu svému bývalému synovi. "De skryp wuorje", zařval ve starém jazyce muž napravo, když odhodiv chodící mrtvolu zasekl jí hrábě hluboko do krku. Eofrey se zhnusil, když k němu přiklopýtal popálený mladík s evidentně přeraženým vazem, jeho hlava se klimbala v předklonu ze strany na stranu. Sťal ho a ohlédl se po spolubojovnících, celé to bylo jako scéna z podivných žní. Mrtví přicházeli, muži, ženy, děti, pokroucení, popálení a beze slov, ve svém temném procesí. Avšak všichni přeživší věděli že musí být tvrdí a nedovolit citům a vzpomínkám ovládnout jejich mysl.
Boj skončil jako započal, jenom hrozivý smích temné siluety na koni, se pořád dokola rozezníval temnotou. Avšak chodící smrt nebyla protivníkem pro živé bojovníky. Muži psychicky i fyzicky vysílení a s pohledem skelným od strachu a smutku padali na kolena, či pomáhali naházet temné zbytky boje do ohňů. Eofrej procházel osadou, byl svědkem shledání mnoha párů, shledání plných citů. Zasmušil se a jeho tvář ztemněla, tu mu někdo položil ruku kol ramen. Starý muž, s motykou se do něho zavěsil. "Jsem už starý a seschlý, přišel jsem o svého syna a zabil i jeho mrtvou dceru, ale řeknu ti jedno lovče, po dnešní noci jsem našel i nového přítele, ikdyž bych dal přednost jiné okolnosti.", Eofrey se na starce podíval, byl opravdu stařičký, ale svit v jeho očích napovídal o velké vnitřní síle. Starcovi se podlomila kolena a začal vzlykat, Eofrey ho posadil a objal. "Jsi ctihodný muž a dobrý bojovník, bylo mi ctí ti bojovat po boku.", prohlásil lovec starcovi, ten se otočil a vytáhl z poza pasu měch. "Říkej mi Veilgran, napij se se mnou příteli.", Eofrey si přihl z měchu a otřel si rty. "Jsem Eofrey, lovec z Trønu.", stařec se zahleděl do ohňů. "Jsi Eofrey z Trønu a Hrotgy, teď jsi i jedním z nás."
Celé to pozoroval tichý černý stín v houštině, po chvilce zavětřil a zmizel v noční tmě, mihnul se jen ocas s bílou skvrnou.
(copyright © m.zitny)
Dveře rozrazila druidova hůl. "Nevěděl jsem, že máš návštěvu.", usmál se Gærech. "Kde je ten vlk, jdu mu vyměnit obvaz.", Eofrey se rozhlédl kolem sebe a pak na černovlasou dívku, ta zvedla ukazovák ke svým rtům na signál mlčení. "Nevím druide, asi utekl.", pokrčil Eofrey rameny a otočil se zpět k dívce. Všiml si podivného náklonu jejího těla. "Tak utekl, no dobrá pokud by se.. náhodou ..vrátil, tak mě povolej.", Eofrey si všiml druidova potutelného chování. "Mějte se tu, já musím ještě pro nějaké byliny.", houkl druid když zabouchával dveře.
"Máš v sobě potenciál, mladý lovče, nenechávej ho odeznít ve zkoušce citů.", dívka stále hleděla v před, Eofrey loupajíc kůru z větvičky co našel na lesní cestě, jen nechápavě přikyvoval a pak vyhrkl:"Proč jsi mi pomáhala?". Šli dál okrajem lesa, když tu se dívka otočila a vzala Eofreye za ruku, ten instinktivně ucukl. "Je toho hodně, co je ti skryto a ty to můžeš odtajnit, pokud se budeš snažit.", Eofrey to nepochopil. V tu chvíly dívka odhodila svůj šat a v okamžiku se proměnila na černého vlka. Přední tlapy opřela o šokovaného Eofreye a ten se naposledy zahleděl do ledových vševidoucích očí. Zmizela v křoviskách.
Mladý lovec hvízdl a Eli se snesl na jeho předloktí. "Děje se tu moc podivných věcí příteli, ale nám nezbývá nic jiného než nalovit pár zajíců.", mladý lovec švihl rukou a jeho sokol se vznesl do výšin. Lov byl toho dne dobrý, když už se slunce upíralo z půle k západu uslyšel Eofrey pláč a křik. Rozběhl se.
Hrotga byla osada vzdálená třetinu dne a to na východ od Trønu. Lovec doběhl na okraj lesa a spatřil výjev jako ze sna, obyvatelstvo bylo skoro celé pobito. Pláč a nářek se linul jako had kolem polozbořených chalup a chatrčí. Mladý muž ho spatřil a tasil nepěkně vyhlížející tesák, Eofrey zvedl ruce dlaněmi vpřed. Muž k němu doběhl, založil tesák zpět za opasek a vyhrkl se slzami bezmoci a nenávisti.
"Přijeli jako jeden, většinu pobyli a jediní co se zachránili byli schovaní, na lovu a nebo na sběru.", Eofrey bedlivě poslouchal. "Jeden z nich, oděn do zeleného sukna, on mávnutím ruky zabíjel naše nejstatečnější bojovníky a zapaloval naše domovy, prosím pomoz nám.", muž byl naprosto zoufalý. "Jak tomu mám rozumět, máš za to, že tu byl čaroděj?", nevěděl jestli tomu šílenci má věřit, muž však rozhodil ruce a začal si drásat hrdlo. Eofrey ho chytl a snažil se mu je odtáhnou, tu si v pozadí osady všiml vysoké postavy na koni. Ten muž měl plášť ze zeleného sukna a pod ním koženou kazajku, jenž obsahovala podivné znaky. Plavé blond vlasy zastřižené do mikáda a kozí bradka, to vše na absolutně nevzrušeném obličeji. Jeho ruka jakoby nabádala pojď blíž. "Tohle ti nedovolím.", zařval z plných plic a hvízdl. Sokol se snesl střemhlav z oblohy a začal na temného jezdce dorážet, ten sevřel ruku v pěst a zatáhl s ní jako za neviditelné lano. "Jeho duše, jakožto duše ostatních teď patří mě.", oznámil lehce povýšeným hlasem, naposledy se ohnal po Elim a odejel.
Eofrey chytl padajícího muže, byl dočista zešedlý a oči zakalené nebývalým děsem.
K večeru už byly plameny zažehnány a Eofrey s hrstkou přeživších obstarávali raněné a odvezli mrtvé z osady. Eli se vrátil do Trønu se zprávou pro Gærecha. Lovec přemítal nad tím kdo a proč způsobil tohle zvěrstvo, tím ovšem večer v Hrogce neskončil.
Padla tma a sokol Eli se dávno vráti se zprávou od druida, že ráno vyšle Trøn pomoc. Hrotga se ukládala ke spánku, ale Eofrej i přes únavu zůstával ostražitý. Večer i noc byla tichá a to ho trápilo, noc byla až příliš tichá. Byly zapáleny strážné ohně, ale celá osada stejně podlehla. Všichni podlehli protivníkovi nejhoršímu, únavě. Za půlnočního svitu měsíce si sokol, ve svém polospánku všiml pohybu. Ihned se snesl k přístřešku, kde ležel Eofrey. Zahvízdal a zlehka ho štípl zobákem do ucha. Eofrey se probral, první co ucítil byl mrtvolný zápach, hned se chopil sekyry a vylezl z přístřešku. Začal potichu budit všechny osadníky, ženy s dětmi vběhly do nejzachovalejší chalupy, kde se opevnily a všichni bojeschopní muži se seskupili kol ohňů.
Eofrey pomalu obcházel osadu ve stínu, na okraji lesa. Tu si všiml podivného procesí, které se doslova kymácelo směrem k vesnici. Pozoroval okolí a v noční krajině si všiml něčeho dalšího, silueta na koni se tyčila na blízkém kopci. "Čaroděj, musím varovat Hrotgany.", rozeběhl se k osadě. Všichni muži zaujali postavení do kruhu, strážné ohně plály a mrtvolný zápach nabíral na síle. Když tu Eli zahvizdal z oblohy. Eofrey se zaměřil tím směrem a spatřil něco, pří čem se mu zježil snad každý chloupek na těle. Rozevřenými zornicemi pozoroval mladý lovec i jeho spolubojovníci děsivé procesí, které se počalo objevovat za střážnýmy plameny. Šedé obličeje bez výrazu se potácivou chůzí přibližovali, mléčné nemrkající, nebo úplně zavřené oči se jen dotvářeli hypnotickou vizi chodící smrti. Eofrey a Hrotganští pozvedli zbraně. Sekery, hrábě, cepy, vidle prostě vše co bylo po ruce vytvářelo blikotavé tancující stíny. "Jako jedem muž.", ozval se neznámý stařec a napřáhl těžkou motyku nad rameno. Eofrey potěžkal svojí sekyru a zahleděl se na hvězdy, svoje poslední myšlenky směřoval tajemné Elizabeth a své vesnici.
Mrtvé procesí vyšlo z poza ohňů. "Jestli je tohle moje poslední chvilka, tak věřte vy ďáblové, že vás sebou do Hellu vezmu co nejvíc.", procedil další muž napravo a pozvedl hrábě. Eli z oblohy pozoroval celou scénu. Procesí už obcházelo ohně, když někdo zakřičel. "Proboha, to jsou naši mrtví.", byl vidět děs v očích odhodlaných bojovníků. "To už není můj syn!", ozvalo se z levé strany. Eofrey spatřil starce, který právě svojí motykou proťal hlavu svému bývalému synovi. "De skryp wuorje", zařval ve starém jazyce muž napravo, když odhodiv chodící mrtvolu zasekl jí hrábě hluboko do krku. Eofrey se zhnusil, když k němu přiklopýtal popálený mladík s evidentně přeraženým vazem, jeho hlava se klimbala v předklonu ze strany na stranu. Sťal ho a ohlédl se po spolubojovnících, celé to bylo jako scéna z podivných žní. Mrtví přicházeli, muži, ženy, děti, pokroucení, popálení a beze slov, ve svém temném procesí. Avšak všichni přeživší věděli že musí být tvrdí a nedovolit citům a vzpomínkám ovládnout jejich mysl.
Boj skončil jako započal, jenom hrozivý smích temné siluety na koni, se pořád dokola rozezníval temnotou. Avšak chodící smrt nebyla protivníkem pro živé bojovníky. Muži psychicky i fyzicky vysílení a s pohledem skelným od strachu a smutku padali na kolena, či pomáhali naházet temné zbytky boje do ohňů. Eofrej procházel osadou, byl svědkem shledání mnoha párů, shledání plných citů. Zasmušil se a jeho tvář ztemněla, tu mu někdo položil ruku kol ramen. Starý muž, s motykou se do něho zavěsil. "Jsem už starý a seschlý, přišel jsem o svého syna a zabil i jeho mrtvou dceru, ale řeknu ti jedno lovče, po dnešní noci jsem našel i nového přítele, ikdyž bych dal přednost jiné okolnosti.", Eofrey se na starce podíval, byl opravdu stařičký, ale svit v jeho očích napovídal o velké vnitřní síle. Starcovi se podlomila kolena a začal vzlykat, Eofrey ho posadil a objal. "Jsi ctihodný muž a dobrý bojovník, bylo mi ctí ti bojovat po boku.", prohlásil lovec starcovi, ten se otočil a vytáhl z poza pasu měch. "Říkej mi Veilgran, napij se se mnou příteli.", Eofrey si přihl z měchu a otřel si rty. "Jsem Eofrey, lovec z Trønu.", stařec se zahleděl do ohňů. "Jsi Eofrey z Trønu a Hrotgy, teď jsi i jedním z nás."
Celé to pozoroval tichý černý stín v houštině, po chvilce zavětřil a zmizel v noční tmě, mihnul se jen ocas s bílou skvrnou.
(copyright © m.zitny)
pondělí 28. března 2011
Víly
Eofrey se zatvrdil, jeho sokol Eli čím dál tím méně lovil se svým přítelem. Druid se snažil kolikrát apelovat na samotného lovce, ale ten začal vše negovat a tak vesnice nemohla očekávat jeho snahu. Gærech tedy požádal o pomoc Isgrøa, ten nemohl pochopit chlapcovo zatvrzení. Celá vesnice začala pokládat Eofreye za podivína. Procházel se ať večerem či nocí a posílal své zhrzené písně neznámé a navždy spící Elizabeth.
"Gærechu, chlapec se takhle bez pomoci utrápí.", snažil se rybář a pozoroval druidův obličej. Ten jen mlčky pokračoval v chůzi, jako by očekával další apel. "Posloucháš mě druide, nebo zase spíš v chůzi..", nedokončil Isgrøy ani větu, když druid, opatrně položiv hůl na jeho hruď, zastavil jeho chůzi. Gærech se na rybáře otočil a naznačil aby mlčel, pomalu přicházeli k místní bystřině. Oba se zhrozili, spatřili Eofreye. Skláníc se nad bystřinou s loveckým nožem svého otce u hlavy. Jeho polodlouhé kadeře mizeli na hladině ubíhající řeky. Štíhlá postava se otočila a podívala se na dva, nevěřícně se dívající, muže. "Ptal jsi se mě druide, kdy mě opustí dětinštiny a já ti tímto odkazuji TEĎ.", procedil Eofrey mezi zuby. Druid se zadíval na mladíka a prohodil:"Eo chtěl jsem ti pomoci, avšak jak ti můžu pomoci svojí laskavostí, když srdce tvoje plné je nenávisti?", rybář přidal do kroku a zastavil se před Eofreyem. "Co si tímhle chceš dokázat, urážíš lidi kolem sebe, nepomáháš vesnici.", Eofrey ho pozoroval s rozpolceností. Byl to jeho přítel, jeho rodina a nechtěl to zahazovat, ale na druhou stranu mu stín v srdci přiživovalo nepochopení z okolí. Mladý lovec naposledy navlhčil nůž a seřízl poslední dlouhý pramínek vlavů, otočil se a vrítil se do své chalupy.
Ten se Trøn otřásl strachem, Isgrøy se nevrátil z lovu. Celá vesnice to dávala za vinu zhrzenému lovci. A Eofrey to cítil, večer dorazil mohutný druid k jeho chalupě a mocně zabouchal na dveře. "Eofreyi, vím že tam jsi, Isgrøy se nevrátil z lovu.", pocítil strach rozrazil dveře a hvízdl. Eli mu hned odpověděl, druid si všiml jeho pohledu, byl ledový a zároveň plný žalu, nepromluvil překontroloval si sekyru a otcův tesák. "Naposledy ho spatřily u lesní bystřiny.", zahalasil za ním Gærech. "Já vím kde hledat.", odpověděl Eofrey chladně.
Trvalo chvíly, než si přivykl na okolní tmu. K bystřině dorazil za nedlouho, nejdříve zkontroloval břehy. Nic nenalezl a tak pokračoval dál, začalo mu být nevolno, začínal si dávat za vinu zmizení přítele a to ho děsilo a zároveň motivovalo. Nakonec ho našel, Isgrøy ležel potrhaný v nedalekém rákosí. Rychle hvízdl a dal Elimu povel, ten zanedlouho doletěl do vesnice a druid správně pochopil, že se mají připravit.
"Je nepěkně zřízený, ty tržné rány budu muset dlouho léčit, ale přežije..", Gærech se otočil na Eofreye a dodal:"..Díky.", vesničané se na Eofreye dívali zlostně, ale i s pocitem díků a zadostiučinění. Ten však přemýšlel jen nad jedním, pomstou. Otočil se a druid polekaně vzhlédl:"Co si myslíš, že děláš Eo?!", mladý lovec se ani neotočil. "Najdu toho, kdo je za tohle zodpovědný.", Eli pochopil i bez signálů a vznesl se.
Noční obloha osvicovala jehličnatý les dorůstajícím měsícem a štíhlá postava si razila cestu za pomstou, po delším pochodu však pomstu nahradila ostražitost. V dáli se ozývalo vytí vlků, letmý stín pozoroval zpomalujícího Eofreye, který co chvíly hvízdal na Eliho a tím kontroloval směr. Stín za Eofreyem zavětřil, na celém vlku bylo cosi podivného. Měl až příliš chápavé oči, jakoby lidské. Eofrey dorazil na místo, kde se mezi jehličnany tyčil staletý dub. Zkontroloval okolí a zasignalizoval sokolu aby držel místo a hlídal, ten se snesl na větev dubu.
Eofrey zaslech něco jako melodii, Eli sebou otřásl a znehybněl. Melodie stále sílila a dokonce i vlčí stín, jenž vše pozoroval zpovzdálí sebou škubl. Eofrey se sesunul na kmen dubu, seděl u jeho kořenů a nemohl se zvednout. Znenadání mu levé rameno pohladila něžná ručka, leknutím sebou trhl, ale nemohl odporovat. Tu se z druhé strany objevila druhá, třetí mu začala hladit stehno. Těkal očima sem a tam, tu se z poza dubu vynořilo šest plavovlasých dívek, byly krásné. Oblečené do podivného poloprůhledného šatu, který plně odhaloval jejich křivky, plavé vlasy které se míhaly jako ve vodě, ale něco v jejich tvářích, v očích Eofreye děsilo. Vlčí stín se pomalu začal přibližovat zpoza houštiny. Dívky tančily a očima sváděli Eofreye, ale ten se v mysli snažil utvrdit. Nakonec si vzpomněl na spící krásku a jakoby to tančící dívky ucítily.
Jejich konstituce se změnila, něžné ručky zesukovatěly a prsty s nechty se prodloužily. Jejich vlasy zkožnatěly a obličeje započali s hrůznou metamorfózou. Nos se zašpičatil, oči se protáhli a zčernali, pokožka dosáhla barvy starého pergamenu a spodní brada se protáhla. Čelisti se vyklopily a odhalily dvě řady ostrých špičáků.
Eofrey započal omdlévat, hudba nabírala jak na intenzitě, tak i na pokroucenosti. Bizarní kakofonie neustávala a víly křivily své mordy ve veselém a nenávistném šklebu.
Stín vyskočil a chňapal kolem sebe, Eofreye to vytrhlo z nucené letargie, chytl po sekyře. Pozoroval černou bestii a to jak zahání tančící zrůdy. Chopil se situace, zasignalizoval Elimu aby se vrátil do vesnice. Chtěl po první vrhnout otcův tesák, zrůda se otočila a změnila svůj obličej, krásná dívka s úžasem sledovala šokovaného Eofreye. Hned se však změnila zpět na zrůdu, to jí už z krku rvala maso černá bestie. Ostatní víly chtěli pomoct své sestře a vrhli se na černého vlka, Eofrey neváhal a mrštil po první tesák. Ten se zabodl hluboko do hrudi, kolem rány se se syčením začalo kouřit. Eofrey si vzpomněl na povídačky, které jim vyprávěl Gærech. "Některé tvory temnot, ale přírodní duchy železo zahání a pálí.", rychle tasil sekyru a mách po druhé. Ťal hluboko do ramene, zrůda zasyčela a vydala nelidský jekot, při kterém tuhla krev v žilách. Sekla drápy Eofreyovým směrem a odtrhla mu kus kazajky i s kůží na hrudi. Mladý lovec bojovně zapěl a ťal ještě jednou, hlava víly dopadla do bystřiny. Bestie zatím trhala třetí, která se pod ní vzpouzela, Eofrey si všiml hluboké rány v černém kožichu. Rychle vytáhl tesák z bezvládného kouřícího těla a bodl do svíjejícího se těla pod černou bestií. Ozvalo se další zasyčení a v kouři zmizel i poslední odpor. Zbylé tři zrůdy se rozestavěly kolem dvojice, jejich bestiální vzhled nabral na děsivosti.
Z lidskosti jim nezbylo zhola nic, hlavy se protáhly vzad, obličej se strácel v obrovských čelistech a oči se přesunuli na strany. Přední končetiny se prodloužily tak, že dosahovaly až k zemi a celá postava se esovitě pokroutila.
Bestie a Eofrey zaútožili jako jeden, bestie v jednom útoku srazila na zem první vílu a hned na to se zakousla druhé do krku, Eofrey sekl třetí po krku sekyrou a to takovou silou, že jí hned odťal. Otočil se, když tu ucítil kyselý pach. Hleděl první zrůdě přímo do její bizardní mordy. Bodl tesákem, jen jednou. Obličej zasyčel a vyděšené oči mladé plavovlasé dívky vzhlédly nahoru. Otcův tesák trčel přímo uprostřed čela.
Eofrey se podíval na černou bestii, ležela potrhaná a zraněná. Rychle dýchala, jazyk chvějící se vyplazený. "Nevím co jsi, ale pokládám si za samozřejmost se o tebe postarat.", raněné zvíře zavrčelo, když se ho snažil Eofrey zvednou. "No ták neboj se.", černá bestie se zakousla do jeho ruky. Cítil, jak mu v kousnutí tepe, ale neucukl. Jenom ho sevřela.
Když dorazili domů, hned šel za druidem. "Vidím, že jsi znova našel své místo.", pokoušel se ulehčit situaci Gærech, ale v zápětí se lekl černého vlka. "Své místo zastávám pořád a své názory také, ale tohle zvíře mi zachránilo život, pomoz mi ho uzdravit druide.", druid prohlédl rány na černé bestii a obvázal je. "Obávám se Eo, že tvoje nová přítelkyně bude muset pobýt u tebe, už takhle je to stvoření nebezpečné a já se nechci probudit s rozdrásaným krkem.", usmál se. Ale to už Eofrey odnášel černého vlka do své chalupy, všiml si také jeho podivné bílé skvrny na ocasu, dosud to u běžných vlků nespatřil.
(copyright © m.zitny)
"Gærechu, chlapec se takhle bez pomoci utrápí.", snažil se rybář a pozoroval druidův obličej. Ten jen mlčky pokračoval v chůzi, jako by očekával další apel. "Posloucháš mě druide, nebo zase spíš v chůzi..", nedokončil Isgrøy ani větu, když druid, opatrně položiv hůl na jeho hruď, zastavil jeho chůzi. Gærech se na rybáře otočil a naznačil aby mlčel, pomalu přicházeli k místní bystřině. Oba se zhrozili, spatřili Eofreye. Skláníc se nad bystřinou s loveckým nožem svého otce u hlavy. Jeho polodlouhé kadeře mizeli na hladině ubíhající řeky. Štíhlá postava se otočila a podívala se na dva, nevěřícně se dívající, muže. "Ptal jsi se mě druide, kdy mě opustí dětinštiny a já ti tímto odkazuji TEĎ.", procedil Eofrey mezi zuby. Druid se zadíval na mladíka a prohodil:"Eo chtěl jsem ti pomoci, avšak jak ti můžu pomoci svojí laskavostí, když srdce tvoje plné je nenávisti?", rybář přidal do kroku a zastavil se před Eofreyem. "Co si tímhle chceš dokázat, urážíš lidi kolem sebe, nepomáháš vesnici.", Eofrey ho pozoroval s rozpolceností. Byl to jeho přítel, jeho rodina a nechtěl to zahazovat, ale na druhou stranu mu stín v srdci přiživovalo nepochopení z okolí. Mladý lovec naposledy navlhčil nůž a seřízl poslední dlouhý pramínek vlavů, otočil se a vrítil se do své chalupy.
Ten se Trøn otřásl strachem, Isgrøy se nevrátil z lovu. Celá vesnice to dávala za vinu zhrzenému lovci. A Eofrey to cítil, večer dorazil mohutný druid k jeho chalupě a mocně zabouchal na dveře. "Eofreyi, vím že tam jsi, Isgrøy se nevrátil z lovu.", pocítil strach rozrazil dveře a hvízdl. Eli mu hned odpověděl, druid si všiml jeho pohledu, byl ledový a zároveň plný žalu, nepromluvil překontroloval si sekyru a otcův tesák. "Naposledy ho spatřily u lesní bystřiny.", zahalasil za ním Gærech. "Já vím kde hledat.", odpověděl Eofrey chladně.
Trvalo chvíly, než si přivykl na okolní tmu. K bystřině dorazil za nedlouho, nejdříve zkontroloval břehy. Nic nenalezl a tak pokračoval dál, začalo mu být nevolno, začínal si dávat za vinu zmizení přítele a to ho děsilo a zároveň motivovalo. Nakonec ho našel, Isgrøy ležel potrhaný v nedalekém rákosí. Rychle hvízdl a dal Elimu povel, ten zanedlouho doletěl do vesnice a druid správně pochopil, že se mají připravit.
"Je nepěkně zřízený, ty tržné rány budu muset dlouho léčit, ale přežije..", Gærech se otočil na Eofreye a dodal:"..Díky.", vesničané se na Eofreye dívali zlostně, ale i s pocitem díků a zadostiučinění. Ten však přemýšlel jen nad jedním, pomstou. Otočil se a druid polekaně vzhlédl:"Co si myslíš, že děláš Eo?!", mladý lovec se ani neotočil. "Najdu toho, kdo je za tohle zodpovědný.", Eli pochopil i bez signálů a vznesl se.
Noční obloha osvicovala jehličnatý les dorůstajícím měsícem a štíhlá postava si razila cestu za pomstou, po delším pochodu však pomstu nahradila ostražitost. V dáli se ozývalo vytí vlků, letmý stín pozoroval zpomalujícího Eofreye, který co chvíly hvízdal na Eliho a tím kontroloval směr. Stín za Eofreyem zavětřil, na celém vlku bylo cosi podivného. Měl až příliš chápavé oči, jakoby lidské. Eofrey dorazil na místo, kde se mezi jehličnany tyčil staletý dub. Zkontroloval okolí a zasignalizoval sokolu aby držel místo a hlídal, ten se snesl na větev dubu.
Eofrey zaslech něco jako melodii, Eli sebou otřásl a znehybněl. Melodie stále sílila a dokonce i vlčí stín, jenž vše pozoroval zpovzdálí sebou škubl. Eofrey se sesunul na kmen dubu, seděl u jeho kořenů a nemohl se zvednout. Znenadání mu levé rameno pohladila něžná ručka, leknutím sebou trhl, ale nemohl odporovat. Tu se z druhé strany objevila druhá, třetí mu začala hladit stehno. Těkal očima sem a tam, tu se z poza dubu vynořilo šest plavovlasých dívek, byly krásné. Oblečené do podivného poloprůhledného šatu, který plně odhaloval jejich křivky, plavé vlasy které se míhaly jako ve vodě, ale něco v jejich tvářích, v očích Eofreye děsilo. Vlčí stín se pomalu začal přibližovat zpoza houštiny. Dívky tančily a očima sváděli Eofreye, ale ten se v mysli snažil utvrdit. Nakonec si vzpomněl na spící krásku a jakoby to tančící dívky ucítily.
Jejich konstituce se změnila, něžné ručky zesukovatěly a prsty s nechty se prodloužily. Jejich vlasy zkožnatěly a obličeje započali s hrůznou metamorfózou. Nos se zašpičatil, oči se protáhli a zčernali, pokožka dosáhla barvy starého pergamenu a spodní brada se protáhla. Čelisti se vyklopily a odhalily dvě řady ostrých špičáků.
Eofrey započal omdlévat, hudba nabírala jak na intenzitě, tak i na pokroucenosti. Bizarní kakofonie neustávala a víly křivily své mordy ve veselém a nenávistném šklebu.
Stín vyskočil a chňapal kolem sebe, Eofreye to vytrhlo z nucené letargie, chytl po sekyře. Pozoroval černou bestii a to jak zahání tančící zrůdy. Chopil se situace, zasignalizoval Elimu aby se vrátil do vesnice. Chtěl po první vrhnout otcův tesák, zrůda se otočila a změnila svůj obličej, krásná dívka s úžasem sledovala šokovaného Eofreye. Hned se však změnila zpět na zrůdu, to jí už z krku rvala maso černá bestie. Ostatní víly chtěli pomoct své sestře a vrhli se na černého vlka, Eofrey neváhal a mrštil po první tesák. Ten se zabodl hluboko do hrudi, kolem rány se se syčením začalo kouřit. Eofrey si vzpomněl na povídačky, které jim vyprávěl Gærech. "Některé tvory temnot, ale přírodní duchy železo zahání a pálí.", rychle tasil sekyru a mách po druhé. Ťal hluboko do ramene, zrůda zasyčela a vydala nelidský jekot, při kterém tuhla krev v žilách. Sekla drápy Eofreyovým směrem a odtrhla mu kus kazajky i s kůží na hrudi. Mladý lovec bojovně zapěl a ťal ještě jednou, hlava víly dopadla do bystřiny. Bestie zatím trhala třetí, která se pod ní vzpouzela, Eofrey si všiml hluboké rány v černém kožichu. Rychle vytáhl tesák z bezvládného kouřícího těla a bodl do svíjejícího se těla pod černou bestií. Ozvalo se další zasyčení a v kouři zmizel i poslední odpor. Zbylé tři zrůdy se rozestavěly kolem dvojice, jejich bestiální vzhled nabral na děsivosti.
Z lidskosti jim nezbylo zhola nic, hlavy se protáhly vzad, obličej se strácel v obrovských čelistech a oči se přesunuli na strany. Přední končetiny se prodloužily tak, že dosahovaly až k zemi a celá postava se esovitě pokroutila.
Bestie a Eofrey zaútožili jako jeden, bestie v jednom útoku srazila na zem první vílu a hned na to se zakousla druhé do krku, Eofrey sekl třetí po krku sekyrou a to takovou silou, že jí hned odťal. Otočil se, když tu ucítil kyselý pach. Hleděl první zrůdě přímo do její bizardní mordy. Bodl tesákem, jen jednou. Obličej zasyčel a vyděšené oči mladé plavovlasé dívky vzhlédly nahoru. Otcův tesák trčel přímo uprostřed čela.
Eofrey se podíval na černou bestii, ležela potrhaná a zraněná. Rychle dýchala, jazyk chvějící se vyplazený. "Nevím co jsi, ale pokládám si za samozřejmost se o tebe postarat.", raněné zvíře zavrčelo, když se ho snažil Eofrey zvednou. "No ták neboj se.", černá bestie se zakousla do jeho ruky. Cítil, jak mu v kousnutí tepe, ale neucukl. Jenom ho sevřela.
Když dorazili domů, hned šel za druidem. "Vidím, že jsi znova našel své místo.", pokoušel se ulehčit situaci Gærech, ale v zápětí se lekl černého vlka. "Své místo zastávám pořád a své názory také, ale tohle zvíře mi zachránilo život, pomoz mi ho uzdravit druide.", druid prohlédl rány na černé bestii a obvázal je. "Obávám se Eo, že tvoje nová přítelkyně bude muset pobýt u tebe, už takhle je to stvoření nebezpečné a já se nechci probudit s rozdrásaným krkem.", usmál se. Ale to už Eofrey odnášel černého vlka do své chalupy, všiml si také jeho podivné bílé skvrny na ocasu, dosud to u běžných vlků nespatřil.
(copyright © m.zitny)
Zřícenina
Hned to ráno, kdy vesnice Trøn ještě spala po Eofreyově taškařiči a kdy byl vzhůru snad jenom Gærech, který zase obcházel kolem, se mladý hnědovlasý lovec protáhl brankou, zahákl svojí sekyru na zad za opasek a jal se protřele pronásledovat druida. Všichni si mysleli, že Gærech mluví s duchy, jen Eofrey si byl jistý tím, že sbírá čerstvé byliny. Některé sbíral suché a jiné, ty které sbíral ráno, zasažené ranní rosou. Pomalu Gærecha obešel a pokusil se ho chytit za mošnu, když tu dostal tvrdou ránu holí do hrudi. "Zajímalo by mě, kdy tě ty dětinštiny opustí.", zasmál se druid do je ho ušpiněné tváře. Zemina kolem byla po ránu promoklá. "A mě by zajímalo, kdy ty chodíš spát.", usmál se Eofrey sám sebe oprašujíc a vytřepávaje hlínu ze své kštice. Druid prohodil něco o tom, že na spánek bude mnoho času po smrti a dál se věnoval sběru bylin.
Eofrey se pousmál a pokračoval dál v chůzi, když dorazil na okraj lesa dvakrát zahvízdal. Na předloktí se mu, z výšin stromů, snesl sokol. "Tak co Eli, jsi připravený na lov?", zeptal se mladý lovec svého opeřence a hřbetem ruky ho pohladil po hnědém peří. Eli byl jediné co mu zůstalo, jako pouto po rodičích, pouto s minulostí. Jako jeden pokračovali do hustého jehličnatého lesa.
Eli po celou výpravu fungoval jako stopař z výšin a Eofrey sledoval každou změnu v jeho letu. Každé zahvízdání, ale ten den neměli štěstí. Eofreyovi se to nelíbilo, den za dnem zvěře ubývalo a on začal věřit skazkám o podivných věcech, které se děli prý na východě. Karavany hlásily podivné migrace zvěře a i jiných bytostí. Eofrey to všechno bral jen za báchorky, které napomáhaly obchodu, ale teď si začal dělat starosti, zda na nich nebude něco pravdy.
"No nic, dneska budeme o houbách.", hvízdl na Eliho který se snesl a hrdě ho pozoroval z větvoví okolních smrků. Rozbalil pytel a upevnil si ho k opasku, Eli mezitím přelétal ze stromu na strom a pozoroval Eofreye v hledání a sběru. Poledne se krátilo a stíny se započaly prodlužovat. Když oba dorazili k malému kopečku, který byl zalit slunce a celý pokryt břečťanem nabízejíc místo k ohřátí a možná odpočinku. Eofrey na vteřinu poklekl a zkontroloval obsah lněného pytle, když tu mu na kopečku podjela noha a on zjistil, že není tvořen hlínou, ale poloopracovaným pískovcem. Jal se tedy prohledat tu podivnou mohylku. "Eli drž místo a hlídej.", hvízdl a udělal gesto, při kterém se sokol snesl níže a z větve blízké břízy začal pozorovat okolí. Eofrey, obcházejíc podivnou mohylu, narazil na zarostou díru v zemi. Eli vyděšeně zahvízdal, ale Eofrey ho uklidnil a pomalu se začal spoštět do temnoty.
První co ho udeřilo, v mokré tmě, do nosu byl pach pálené smoly. Pokračoval a pomalu se snažil přivykovat své oči na vlhkout temnotu. Ušel podél mokré zdi kolem padesáti kroků, ale nakonec se otočil a vypotácel se z podivné chodby zase ven na palouk. Tam otevřel malou brašnu, kterou nosil uchycenou za páskem a vytáhl škrtadlo. Sebral pevný kus větve, jenž ležela pod Eliho břízou a sekerou odštípal zbytečné konce. Pak jeden, silnější konec, rozštípl do tvaru kříže a vyplnil spadaným mlázím z pod stromů. Pokračoval zpět a po padesáti krocích přejel sekyrou po škrtadle, které pokropilo jeho novou pochodeň. Horký déšť zapálil improvizovanou pochodeň a to hned na druhé škrtnutí. Sekyru si upnul znova za pásek nazad a opatrně zvedl pochodeň tak, aby osvicovala okolní temnotu a přitom ho zbytečně neoslňovala. Po dalších padesáti krocích pochodeň začala praskat, i Eofrey si všiml že vlhkost nabývá na síle a začal se obávat nejhoršího. Po dvaceti krocích pochodeň uhasla. Eofrey tápal v temnotě a v duchu se proklínal, že podstoupil takové nebezpečí. Všechny strachy a chmury však náhle vymizeli. Uslyšel nedaleké praskání a pach pálené smoly zesílil.
Chodba se stočila do leva o plných sto osmdesát stupňů a začala šíleně klesat. Eofrey spatřil třepotání stínů. Vstoupil do sálu, který mohl mít šíři dvacet pět kroků a na dálku dobrých osmdesát. Ve výklencích žhnuly pochodně a to jak právě zapálené. Jeho racionální uvažování bylo potlačeno malichernou touhou po vědění. Rozeběhl se a každý kout prohledal, našel jen starý člun s dvojicí stojanů pro pochodně. pokračoval do protilehlého konce, kde v naprosté temnotě plynula bezhlučně řeka. Temná a černá jako smrt. K okraji přitáhl loďku a do měděných stojanů vsunul dvě pochodně. Co ho překvapilo byla skutečnost, že i když řeka plyne temnotou, nevzniká žádný odpor proudu proti člunu. Vydýchal se na naskočil, pádloval rukama. Vzdálenost od jednoho břehu k druhému mohla být kolem sto dvaceti kroků i víc.
Přirazil a hned ucítil podivný nasládlý puch, okolí bylo doslova prosyceno mrtvolným zápachem, který se mísil s pachem kadidla a všudy přítomnou vlhkostí. Posunul si sekeru blíže k boku a vyháknul jednu ze dvou pochodní. Všude se kroutily podivné a to až makabrózně živé stíny. Když tu pach kadidla zesílil a Eofrey vstoupil do čtvercové místnosti, jenž pokryta gobelíny v barvě karmínu a osvícena zlatavými svícny. Celé, prachem zapadlé, velkorysosti vévodila postel s nebesy v barvě karmínu a temné fialkové. Eofrej si všiml jemného záchvěvu podušek. Přistoupil blíže a spatřil spící krásku, delší hnědé žíhané vlasy k lopatkám, něžný nosík a bezchybná pleť. Eofrey byl tou krásou šokován,Byl hypnotizován jejím obličejem, jejími rty, když tu kráska bez dechu otevřela své mandlové oči, ve kterých se každý chce utopit. Eofrey si přisedl a neznámou políbil, pak ji objal. Oba započali tanec vášně, zmítali se v extázi dokud nepadli spocení a vyčerpaní únavou.
Eli se snesl s břízy a začal hvízdat, Eofrey otevřel oči a nevěřícně vystřelil na nohy. Ležel na palouku a těkal šíleně pohledem, Eli poskočil směrem k němu a nechápavě naklonil hlavu. Pak se zase vznesl a pozoroval zmateného Eofreye z břízy. Ten začal obíhat pískovcový kopeček, ale bezvýsledně nikde vchod, nikde cesta k jeho vytoužené a tak propadl ve zmatený smutek, který mu vháněl slzy do očí. Pobral co mohl a rozeběhl se k Trønu.
"Druide, druide kde k čertu jsi, Gærechu potřebuji tvojí pomoc.", celá vesnice ho pozorovala jako blázna. "Pokud se mnou chceš se mnou mluvit, tak nemusíš hned povolávat démony.", bodře se pousmál přicházející druid. Eofrey přešlapoval a vyprávěl zamyšlenému druidovi svůj příběh. Ten se na něho potměšile podíval a prohlásil:"Ta dívka, Elizabeth.. není určena pro tebe, drahý Eo.", Eofrey nemohl věřit svým uším, zatnul zuby a polknul. Síla se mu v srdci zatvrdila a sevřela ho, pevně a nemilosrdně. "Co ty o tom můžeš..", ani to nedokončil, když Gærech bouchl vší silou holí do země. "Není určena pro tebe Eofreyi syne lovců z Trønu!", Eofrey přimhouřil oči a odhodíc pytel s jídlem před vyděšené vesničany prohlásil. "Když ne ona, tak žádná.", Eli na obloze zahvízdal a Eofrey odešel zhrzen do své chalupy.
Ještě mnoho vesničanů, téhož dne, klepalo na dveře lovecké chalupy, ale odpovědi se jim nedostalo. Druid se ve své chalupě díval na Eofreyův příbytek a při tom mu vykanula slza na tváři.
Na okraji nedalekého lesa se objevil obrys šelmy, vlk se podíval na loveckou chalupu zavětřil a pak zmizel v houštinách. Po dlouhém běhu se začala silueta formovat a postupně se z vlka stala dívka. Hrdý pohled a černé vlasy k ramenům, zavětřila v nočním vánku a zmizela ve stínech.
(copyright © m.zitny)
Eofrey se pousmál a pokračoval dál v chůzi, když dorazil na okraj lesa dvakrát zahvízdal. Na předloktí se mu, z výšin stromů, snesl sokol. "Tak co Eli, jsi připravený na lov?", zeptal se mladý lovec svého opeřence a hřbetem ruky ho pohladil po hnědém peří. Eli byl jediné co mu zůstalo, jako pouto po rodičích, pouto s minulostí. Jako jeden pokračovali do hustého jehličnatého lesa.
Eli po celou výpravu fungoval jako stopař z výšin a Eofrey sledoval každou změnu v jeho letu. Každé zahvízdání, ale ten den neměli štěstí. Eofreyovi se to nelíbilo, den za dnem zvěře ubývalo a on začal věřit skazkám o podivných věcech, které se děli prý na východě. Karavany hlásily podivné migrace zvěře a i jiných bytostí. Eofrey to všechno bral jen za báchorky, které napomáhaly obchodu, ale teď si začal dělat starosti, zda na nich nebude něco pravdy.
"No nic, dneska budeme o houbách.", hvízdl na Eliho který se snesl a hrdě ho pozoroval z větvoví okolních smrků. Rozbalil pytel a upevnil si ho k opasku, Eli mezitím přelétal ze stromu na strom a pozoroval Eofreye v hledání a sběru. Poledne se krátilo a stíny se započaly prodlužovat. Když oba dorazili k malému kopečku, který byl zalit slunce a celý pokryt břečťanem nabízejíc místo k ohřátí a možná odpočinku. Eofrey na vteřinu poklekl a zkontroloval obsah lněného pytle, když tu mu na kopečku podjela noha a on zjistil, že není tvořen hlínou, ale poloopracovaným pískovcem. Jal se tedy prohledat tu podivnou mohylku. "Eli drž místo a hlídej.", hvízdl a udělal gesto, při kterém se sokol snesl níže a z větve blízké břízy začal pozorovat okolí. Eofrey, obcházejíc podivnou mohylu, narazil na zarostou díru v zemi. Eli vyděšeně zahvízdal, ale Eofrey ho uklidnil a pomalu se začal spoštět do temnoty.
První co ho udeřilo, v mokré tmě, do nosu byl pach pálené smoly. Pokračoval a pomalu se snažil přivykovat své oči na vlhkout temnotu. Ušel podél mokré zdi kolem padesáti kroků, ale nakonec se otočil a vypotácel se z podivné chodby zase ven na palouk. Tam otevřel malou brašnu, kterou nosil uchycenou za páskem a vytáhl škrtadlo. Sebral pevný kus větve, jenž ležela pod Eliho břízou a sekerou odštípal zbytečné konce. Pak jeden, silnější konec, rozštípl do tvaru kříže a vyplnil spadaným mlázím z pod stromů. Pokračoval zpět a po padesáti krocích přejel sekyrou po škrtadle, které pokropilo jeho novou pochodeň. Horký déšť zapálil improvizovanou pochodeň a to hned na druhé škrtnutí. Sekyru si upnul znova za pásek nazad a opatrně zvedl pochodeň tak, aby osvicovala okolní temnotu a přitom ho zbytečně neoslňovala. Po dalších padesáti krocích pochodeň začala praskat, i Eofrey si všiml že vlhkost nabývá na síle a začal se obávat nejhoršího. Po dvaceti krocích pochodeň uhasla. Eofrey tápal v temnotě a v duchu se proklínal, že podstoupil takové nebezpečí. Všechny strachy a chmury však náhle vymizeli. Uslyšel nedaleké praskání a pach pálené smoly zesílil.
Chodba se stočila do leva o plných sto osmdesát stupňů a začala šíleně klesat. Eofrey spatřil třepotání stínů. Vstoupil do sálu, který mohl mít šíři dvacet pět kroků a na dálku dobrých osmdesát. Ve výklencích žhnuly pochodně a to jak právě zapálené. Jeho racionální uvažování bylo potlačeno malichernou touhou po vědění. Rozeběhl se a každý kout prohledal, našel jen starý člun s dvojicí stojanů pro pochodně. pokračoval do protilehlého konce, kde v naprosté temnotě plynula bezhlučně řeka. Temná a černá jako smrt. K okraji přitáhl loďku a do měděných stojanů vsunul dvě pochodně. Co ho překvapilo byla skutečnost, že i když řeka plyne temnotou, nevzniká žádný odpor proudu proti člunu. Vydýchal se na naskočil, pádloval rukama. Vzdálenost od jednoho břehu k druhému mohla být kolem sto dvaceti kroků i víc.
Přirazil a hned ucítil podivný nasládlý puch, okolí bylo doslova prosyceno mrtvolným zápachem, který se mísil s pachem kadidla a všudy přítomnou vlhkostí. Posunul si sekeru blíže k boku a vyháknul jednu ze dvou pochodní. Všude se kroutily podivné a to až makabrózně živé stíny. Když tu pach kadidla zesílil a Eofrey vstoupil do čtvercové místnosti, jenž pokryta gobelíny v barvě karmínu a osvícena zlatavými svícny. Celé, prachem zapadlé, velkorysosti vévodila postel s nebesy v barvě karmínu a temné fialkové. Eofrej si všiml jemného záchvěvu podušek. Přistoupil blíže a spatřil spící krásku, delší hnědé žíhané vlasy k lopatkám, něžný nosík a bezchybná pleť. Eofrey byl tou krásou šokován,Byl hypnotizován jejím obličejem, jejími rty, když tu kráska bez dechu otevřela své mandlové oči, ve kterých se každý chce utopit. Eofrey si přisedl a neznámou políbil, pak ji objal. Oba započali tanec vášně, zmítali se v extázi dokud nepadli spocení a vyčerpaní únavou.
Eli se snesl s břízy a začal hvízdat, Eofrey otevřel oči a nevěřícně vystřelil na nohy. Ležel na palouku a těkal šíleně pohledem, Eli poskočil směrem k němu a nechápavě naklonil hlavu. Pak se zase vznesl a pozoroval zmateného Eofreye z břízy. Ten začal obíhat pískovcový kopeček, ale bezvýsledně nikde vchod, nikde cesta k jeho vytoužené a tak propadl ve zmatený smutek, který mu vháněl slzy do očí. Pobral co mohl a rozeběhl se k Trønu.
"Druide, druide kde k čertu jsi, Gærechu potřebuji tvojí pomoc.", celá vesnice ho pozorovala jako blázna. "Pokud se mnou chceš se mnou mluvit, tak nemusíš hned povolávat démony.", bodře se pousmál přicházející druid. Eofrey přešlapoval a vyprávěl zamyšlenému druidovi svůj příběh. Ten se na něho potměšile podíval a prohlásil:"Ta dívka, Elizabeth.. není určena pro tebe, drahý Eo.", Eofrey nemohl věřit svým uším, zatnul zuby a polknul. Síla se mu v srdci zatvrdila a sevřela ho, pevně a nemilosrdně. "Co ty o tom můžeš..", ani to nedokončil, když Gærech bouchl vší silou holí do země. "Není určena pro tebe Eofreyi syne lovců z Trønu!", Eofrey přimhouřil oči a odhodíc pytel s jídlem před vyděšené vesničany prohlásil. "Když ne ona, tak žádná.", Eli na obloze zahvízdal a Eofrey odešel zhrzen do své chalupy.
Ještě mnoho vesničanů, téhož dne, klepalo na dveře lovecké chalupy, ale odpovědi se jim nedostalo. Druid se ve své chalupě díval na Eofreyův příbytek a při tom mu vykanula slza na tváři.
Na okraji nedalekého lesa se objevil obrys šelmy, vlk se podíval na loveckou chalupu zavětřil a pak zmizel v houštinách. Po dlouhém běhu se začala silueta formovat a postupně se z vlka stala dívka. Hrdý pohled a černé vlasy k ramenům, zavětřila v nočním vánku a zmizela ve stínech.
(copyright © m.zitny)
Příběh Eofreyův
Kdesi v dáli se tyčil staletý jehličnatý les. Hvězdy noční oblohy, spíše dočarujíc kouzlo noci a všudy přítomné temnoty, blýskaly se na obloze.
Tohle byl Trøn, malá osada v lesích. Celý klid byl přerušen a to zavrzáním vrátek jedné z chalup. Hubený stín se vykradl ven a směřujíc si to k lesu. Pomalu se prosmýkl kolem zídky, když tu narazil na podivný tvárný odpor. "Krásná noc, není liž Eo.", promluvil starý vševědoucí hlas. "Ano..ano, drahý Gærechu.", mladík se zarazil a ještě ze sebe vyblekotal:"Nevěděl jsem, že někdo může být v tuhle hodinu vzhůru, ale u tebe druide..mě to nepřekvapuje.", dokončil větu s nadsázkou, které se mohutný stín ve tmě pousmál. "Dobrou noc Eo.", velký stín se otočil a zmizel v temnotách. Eofrey si po už během rozhovoru přivykl. Oči mu v okolní tmě fungovali sice přiměřeně, ale to nezabránilo několikaterému škobrtnutí. Směřoval k okrouhlé chýši, kde bydlel místní rybář. Jmenoval se Isgrøy. Už od mala, byl Eofreyovým velmi dobrým přítelem a dalo by se říci, že i otcem. Eofrey byl sirotek, matka zaprodala svůj život za jeho a otec, kterého si nepamatoval, prý uklouzl při lovu na vlhké skále. Proto si těch mála známých, vážil a to v přemíře. Sám Eofrey fungoval pro vesnici jako lovec, starý druid Gærech dokonce mluvil o tom, že je to dar od zesnulého otce. Ale dnes v noci, kdy celá vesnice byla v říši snů, měl Eofrey v plánu něco jiného.
Pomalu podlezl kout okrouhlé chýše a rozbalil vak, jenž ukrýval něco velkého a chlupatého. Opatrně to položil na pelesť vedle Isgrøa a jak vešel, tak i odešel. Venku se Eofrey zákeřně pousmál a zavyl. V tom okamžiku každý pes v osadě začal štěkat, samotným problémem bylo vytí. Nejednalo se o psí a tak každý domácí chlupáč začal upozorňovat, na možné nebezpečí. Mezitím Eofrey doběhl ke své osamocené chalupě a úpěnlivě pozoroval, co se bude dít. Vlci z okolních lesů se dali do bojového vytí, zatímco psí štěkot nabíral na síle. V tom se ozval křik, vycházel z rybářovy chatrče. Eofrey se jen s úsměvem, z vydařené taškařice, přenesl v myšlenkách.
Stalo se to den před touto nocí, kdy byl na lovu a z malé houštiny pozoroval pěkného statného zajíce, když se už už snažil vrhnout otcův tesák ozvalo se od nedaleké lesní bystřiny:"Nepobíhej mi tady, tvoje chůze mi plaší ryby.", Eofrey se otočíc, kdo to na něj huláká a spatřuje zlotřile se usmívajícího Isgrøa, který mu něco naznačuje. Rychle se otočil, ale to už zaječí slechy mizí v houštině. Isgrøy se za břicho popadal a tak si Eofrey vymyslel tuhle malou pomstu. Pozoroval tedy dál, jak se chaos rozlévá po vesnici a srdečně se smál.
Gærech rozrazil dveře rybářské chatrče a zaujal bojovný postoj, vyhledávaje neznámé nebezpečí. Ruka na holi mu však povolila, když uviděl vyděšeného a zároveň dopáleného Isgrøa, který ležel na pelesti a snažil se od sebe odkopat vycpanou vlčí hlavu.
Eofrey si v duchu dodal:"Nechceš plašit ryby, tak neplaš se z vlků."
(copyright © m.zitny)
Tohle byl Trøn, malá osada v lesích. Celý klid byl přerušen a to zavrzáním vrátek jedné z chalup. Hubený stín se vykradl ven a směřujíc si to k lesu. Pomalu se prosmýkl kolem zídky, když tu narazil na podivný tvárný odpor. "Krásná noc, není liž Eo.", promluvil starý vševědoucí hlas. "Ano..ano, drahý Gærechu.", mladík se zarazil a ještě ze sebe vyblekotal:"Nevěděl jsem, že někdo může být v tuhle hodinu vzhůru, ale u tebe druide..mě to nepřekvapuje.", dokončil větu s nadsázkou, které se mohutný stín ve tmě pousmál. "Dobrou noc Eo.", velký stín se otočil a zmizel v temnotách. Eofrey si po už během rozhovoru přivykl. Oči mu v okolní tmě fungovali sice přiměřeně, ale to nezabránilo několikaterému škobrtnutí. Směřoval k okrouhlé chýši, kde bydlel místní rybář. Jmenoval se Isgrøy. Už od mala, byl Eofreyovým velmi dobrým přítelem a dalo by se říci, že i otcem. Eofrey byl sirotek, matka zaprodala svůj život za jeho a otec, kterého si nepamatoval, prý uklouzl při lovu na vlhké skále. Proto si těch mála známých, vážil a to v přemíře. Sám Eofrey fungoval pro vesnici jako lovec, starý druid Gærech dokonce mluvil o tom, že je to dar od zesnulého otce. Ale dnes v noci, kdy celá vesnice byla v říši snů, měl Eofrey v plánu něco jiného.
Pomalu podlezl kout okrouhlé chýše a rozbalil vak, jenž ukrýval něco velkého a chlupatého. Opatrně to položil na pelesť vedle Isgrøa a jak vešel, tak i odešel. Venku se Eofrey zákeřně pousmál a zavyl. V tom okamžiku každý pes v osadě začal štěkat, samotným problémem bylo vytí. Nejednalo se o psí a tak každý domácí chlupáč začal upozorňovat, na možné nebezpečí. Mezitím Eofrey doběhl ke své osamocené chalupě a úpěnlivě pozoroval, co se bude dít. Vlci z okolních lesů se dali do bojového vytí, zatímco psí štěkot nabíral na síle. V tom se ozval křik, vycházel z rybářovy chatrče. Eofrey se jen s úsměvem, z vydařené taškařice, přenesl v myšlenkách.
Stalo se to den před touto nocí, kdy byl na lovu a z malé houštiny pozoroval pěkného statného zajíce, když se už už snažil vrhnout otcův tesák ozvalo se od nedaleké lesní bystřiny:"Nepobíhej mi tady, tvoje chůze mi plaší ryby.", Eofrey se otočíc, kdo to na něj huláká a spatřuje zlotřile se usmívajícího Isgrøa, který mu něco naznačuje. Rychle se otočil, ale to už zaječí slechy mizí v houštině. Isgrøy se za břicho popadal a tak si Eofrey vymyslel tuhle malou pomstu. Pozoroval tedy dál, jak se chaos rozlévá po vesnici a srdečně se smál.
Gærech rozrazil dveře rybářské chatrče a zaujal bojovný postoj, vyhledávaje neznámé nebezpečí. Ruka na holi mu však povolila, když uviděl vyděšeného a zároveň dopáleného Isgrøa, který ležel na pelesti a snažil se od sebe odkopat vycpanou vlčí hlavu.
Eofrey si v duchu dodal:"Nechceš plašit ryby, tak neplaš se z vlků."
(copyright © m.zitny)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)