Hned to ráno, kdy vesnice Trøn ještě spala po Eofreyově taškařiči a kdy byl vzhůru snad jenom Gærech, který zase obcházel kolem, se mladý hnědovlasý lovec protáhl brankou, zahákl svojí sekyru na zad za opasek a jal se protřele pronásledovat druida. Všichni si mysleli, že Gærech mluví s duchy, jen Eofrey si byl jistý tím, že sbírá čerstvé byliny. Některé sbíral suché a jiné, ty které sbíral ráno, zasažené ranní rosou. Pomalu Gærecha obešel a pokusil se ho chytit za mošnu, když tu dostal tvrdou ránu holí do hrudi. "Zajímalo by mě, kdy tě ty dětinštiny opustí.", zasmál se druid do je ho ušpiněné tváře. Zemina kolem byla po ránu promoklá. "A mě by zajímalo, kdy ty chodíš spát.", usmál se Eofrey sám sebe oprašujíc a vytřepávaje hlínu ze své kštice. Druid prohodil něco o tom, že na spánek bude mnoho času po smrti a dál se věnoval sběru bylin.
Eofrey se pousmál a pokračoval dál v chůzi, když dorazil na okraj lesa dvakrát zahvízdal. Na předloktí se mu, z výšin stromů, snesl sokol. "Tak co Eli, jsi připravený na lov?", zeptal se mladý lovec svého opeřence a hřbetem ruky ho pohladil po hnědém peří. Eli byl jediné co mu zůstalo, jako pouto po rodičích, pouto s minulostí. Jako jeden pokračovali do hustého jehličnatého lesa.
Eli po celou výpravu fungoval jako stopař z výšin a Eofrey sledoval každou změnu v jeho letu. Každé zahvízdání, ale ten den neměli štěstí. Eofreyovi se to nelíbilo, den za dnem zvěře ubývalo a on začal věřit skazkám o podivných věcech, které se děli prý na východě. Karavany hlásily podivné migrace zvěře a i jiných bytostí. Eofrey to všechno bral jen za báchorky, které napomáhaly obchodu, ale teď si začal dělat starosti, zda na nich nebude něco pravdy.
"No nic, dneska budeme o houbách.", hvízdl na Eliho který se snesl a hrdě ho pozoroval z větvoví okolních smrků. Rozbalil pytel a upevnil si ho k opasku, Eli mezitím přelétal ze stromu na strom a pozoroval Eofreye v hledání a sběru. Poledne se krátilo a stíny se započaly prodlužovat. Když oba dorazili k malému kopečku, který byl zalit slunce a celý pokryt břečťanem nabízejíc místo k ohřátí a možná odpočinku. Eofrey na vteřinu poklekl a zkontroloval obsah lněného pytle, když tu mu na kopečku podjela noha a on zjistil, že není tvořen hlínou, ale poloopracovaným pískovcem. Jal se tedy prohledat tu podivnou mohylku. "Eli drž místo a hlídej.", hvízdl a udělal gesto, při kterém se sokol snesl níže a z větve blízké břízy začal pozorovat okolí. Eofrey, obcházejíc podivnou mohylu, narazil na zarostou díru v zemi. Eli vyděšeně zahvízdal, ale Eofrey ho uklidnil a pomalu se začal spoštět do temnoty.
První co ho udeřilo, v mokré tmě, do nosu byl pach pálené smoly. Pokračoval a pomalu se snažil přivykovat své oči na vlhkout temnotu. Ušel podél mokré zdi kolem padesáti kroků, ale nakonec se otočil a vypotácel se z podivné chodby zase ven na palouk. Tam otevřel malou brašnu, kterou nosil uchycenou za páskem a vytáhl škrtadlo. Sebral pevný kus větve, jenž ležela pod Eliho břízou a sekerou odštípal zbytečné konce. Pak jeden, silnější konec, rozštípl do tvaru kříže a vyplnil spadaným mlázím z pod stromů. Pokračoval zpět a po padesáti krocích přejel sekyrou po škrtadle, které pokropilo jeho novou pochodeň. Horký déšť zapálil improvizovanou pochodeň a to hned na druhé škrtnutí. Sekyru si upnul znova za pásek nazad a opatrně zvedl pochodeň tak, aby osvicovala okolní temnotu a přitom ho zbytečně neoslňovala. Po dalších padesáti krocích pochodeň začala praskat, i Eofrey si všiml že vlhkost nabývá na síle a začal se obávat nejhoršího. Po dvaceti krocích pochodeň uhasla. Eofrey tápal v temnotě a v duchu se proklínal, že podstoupil takové nebezpečí. Všechny strachy a chmury však náhle vymizeli. Uslyšel nedaleké praskání a pach pálené smoly zesílil.
Chodba se stočila do leva o plných sto osmdesát stupňů a začala šíleně klesat. Eofrey spatřil třepotání stínů. Vstoupil do sálu, který mohl mít šíři dvacet pět kroků a na dálku dobrých osmdesát. Ve výklencích žhnuly pochodně a to jak právě zapálené. Jeho racionální uvažování bylo potlačeno malichernou touhou po vědění. Rozeběhl se a každý kout prohledal, našel jen starý člun s dvojicí stojanů pro pochodně. pokračoval do protilehlého konce, kde v naprosté temnotě plynula bezhlučně řeka. Temná a černá jako smrt. K okraji přitáhl loďku a do měděných stojanů vsunul dvě pochodně. Co ho překvapilo byla skutečnost, že i když řeka plyne temnotou, nevzniká žádný odpor proudu proti člunu. Vydýchal se na naskočil, pádloval rukama. Vzdálenost od jednoho břehu k druhému mohla být kolem sto dvaceti kroků i víc.
Přirazil a hned ucítil podivný nasládlý puch, okolí bylo doslova prosyceno mrtvolným zápachem, který se mísil s pachem kadidla a všudy přítomnou vlhkostí. Posunul si sekeru blíže k boku a vyháknul jednu ze dvou pochodní. Všude se kroutily podivné a to až makabrózně živé stíny. Když tu pach kadidla zesílil a Eofrey vstoupil do čtvercové místnosti, jenž pokryta gobelíny v barvě karmínu a osvícena zlatavými svícny. Celé, prachem zapadlé, velkorysosti vévodila postel s nebesy v barvě karmínu a temné fialkové. Eofrej si všiml jemného záchvěvu podušek. Přistoupil blíže a spatřil spící krásku, delší hnědé žíhané vlasy k lopatkám, něžný nosík a bezchybná pleť. Eofrey byl tou krásou šokován,Byl hypnotizován jejím obličejem, jejími rty, když tu kráska bez dechu otevřela své mandlové oči, ve kterých se každý chce utopit. Eofrey si přisedl a neznámou políbil, pak ji objal. Oba započali tanec vášně, zmítali se v extázi dokud nepadli spocení a vyčerpaní únavou.
Eli se snesl s břízy a začal hvízdat, Eofrey otevřel oči a nevěřícně vystřelil na nohy. Ležel na palouku a těkal šíleně pohledem, Eli poskočil směrem k němu a nechápavě naklonil hlavu. Pak se zase vznesl a pozoroval zmateného Eofreye z břízy. Ten začal obíhat pískovcový kopeček, ale bezvýsledně nikde vchod, nikde cesta k jeho vytoužené a tak propadl ve zmatený smutek, který mu vháněl slzy do očí. Pobral co mohl a rozeběhl se k Trønu.
"Druide, druide kde k čertu jsi, Gærechu potřebuji tvojí pomoc.", celá vesnice ho pozorovala jako blázna. "Pokud se mnou chceš se mnou mluvit, tak nemusíš hned povolávat démony.", bodře se pousmál přicházející druid. Eofrey přešlapoval a vyprávěl zamyšlenému druidovi svůj příběh. Ten se na něho potměšile podíval a prohlásil:"Ta dívka, Elizabeth.. není určena pro tebe, drahý Eo.", Eofrey nemohl věřit svým uším, zatnul zuby a polknul. Síla se mu v srdci zatvrdila a sevřela ho, pevně a nemilosrdně. "Co ty o tom můžeš..", ani to nedokončil, když Gærech bouchl vší silou holí do země. "Není určena pro tebe Eofreyi syne lovců z Trønu!", Eofrey přimhouřil oči a odhodíc pytel s jídlem před vyděšené vesničany prohlásil. "Když ne ona, tak žádná.", Eli na obloze zahvízdal a Eofrey odešel zhrzen do své chalupy.
Ještě mnoho vesničanů, téhož dne, klepalo na dveře lovecké chalupy, ale odpovědi se jim nedostalo. Druid se ve své chalupě díval na Eofreyův příbytek a při tom mu vykanula slza na tváři.
Na okraji nedalekého lesa se objevil obrys šelmy, vlk se podíval na loveckou chalupu zavětřil a pak zmizel v houštinách. Po dlouhém běhu se začala silueta formovat a postupně se z vlka stala dívka. Hrdý pohled a černé vlasy k ramenům, zavětřila v nočním vánku a zmizela ve stínech.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat