Druhý den se Eofrey vzbudil ve své chalupě, bylo jasné ráno a z oblaků se dal číst chlad. Celým obydlím vonělo jídlo, s trhnutím se ohlédl a u pece spatřil středně vysokou postavu s černou hřívou. "Dlouho jsi spal a musíš jíst.", dívka se otočila a v jejích očích se zračil ledový chlad horských ledovců. Zkoumavě si prohlédla Eofreye. "Máš málo energie, tohle vypij.", poručila a donesla dřevěnou misku k mladému lovci. Ten uposlech a vzápětí toho litoval. Tekutina byla vařící a nechutně hořká. "Kdo jsi?", vyhrkl a začal se oblékat. Odpovědi se mu nedostávalo, tajemná dívka stála u pece a něco míchala v tepaném hrnci. "Voní to dobře.", snažil se Eofrey rozproudit konverzaci. Její vševidoucí oči si ho pořád měřili a on měl pocit, že ho ten pohled prohlíží snad i zevnitř.
Dveře rozrazila druidova hůl. "Nevěděl jsem, že máš návštěvu.", usmál se Gærech. "Kde je ten vlk, jdu mu vyměnit obvaz.", Eofrey se rozhlédl kolem sebe a pak na černovlasou dívku, ta zvedla ukazovák ke svým rtům na signál mlčení. "Nevím druide, asi utekl.", pokrčil Eofrey rameny a otočil se zpět k dívce. Všiml si podivného náklonu jejího těla. "Tak utekl, no dobrá pokud by se.. náhodou ..vrátil, tak mě povolej.", Eofrey si všiml druidova potutelného chování. "Mějte se tu, já musím ještě pro nějaké byliny.", houkl druid když zabouchával dveře.
"Máš v sobě potenciál, mladý lovče, nenechávej ho odeznít ve zkoušce citů.", dívka stále hleděla v před, Eofrey loupajíc kůru z větvičky co našel na lesní cestě, jen nechápavě přikyvoval a pak vyhrkl:"Proč jsi mi pomáhala?". Šli dál okrajem lesa, když tu se dívka otočila a vzala Eofreye za ruku, ten instinktivně ucukl. "Je toho hodně, co je ti skryto a ty to můžeš odtajnit, pokud se budeš snažit.", Eofrey to nepochopil. V tu chvíly dívka odhodila svůj šat a v okamžiku se proměnila na černého vlka. Přední tlapy opřela o šokovaného Eofreye a ten se naposledy zahleděl do ledových vševidoucích očí. Zmizela v křoviskách.
Mladý lovec hvízdl a Eli se snesl na jeho předloktí. "Děje se tu moc podivných věcí příteli, ale nám nezbývá nic jiného než nalovit pár zajíců.", mladý lovec švihl rukou a jeho sokol se vznesl do výšin. Lov byl toho dne dobrý, když už se slunce upíralo z půle k západu uslyšel Eofrey pláč a křik. Rozběhl se.
Hrotga byla osada vzdálená třetinu dne a to na východ od Trønu. Lovec doběhl na okraj lesa a spatřil výjev jako ze sna, obyvatelstvo bylo skoro celé pobito. Pláč a nářek se linul jako had kolem polozbořených chalup a chatrčí. Mladý muž ho spatřil a tasil nepěkně vyhlížející tesák, Eofrey zvedl ruce dlaněmi vpřed. Muž k němu doběhl, založil tesák zpět za opasek a vyhrkl se slzami bezmoci a nenávisti.
"Přijeli jako jeden, většinu pobyli a jediní co se zachránili byli schovaní, na lovu a nebo na sběru.", Eofrey bedlivě poslouchal. "Jeden z nich, oděn do zeleného sukna, on mávnutím ruky zabíjel naše nejstatečnější bojovníky a zapaloval naše domovy, prosím pomoz nám.", muž byl naprosto zoufalý. "Jak tomu mám rozumět, máš za to, že tu byl čaroděj?", nevěděl jestli tomu šílenci má věřit, muž však rozhodil ruce a začal si drásat hrdlo. Eofrey ho chytl a snažil se mu je odtáhnou, tu si v pozadí osady všiml vysoké postavy na koni. Ten muž měl plášť ze zeleného sukna a pod ním koženou kazajku, jenž obsahovala podivné znaky. Plavé blond vlasy zastřižené do mikáda a kozí bradka, to vše na absolutně nevzrušeném obličeji. Jeho ruka jakoby nabádala pojď blíž. "Tohle ti nedovolím.", zařval z plných plic a hvízdl. Sokol se snesl střemhlav z oblohy a začal na temného jezdce dorážet, ten sevřel ruku v pěst a zatáhl s ní jako za neviditelné lano. "Jeho duše, jakožto duše ostatních teď patří mě.", oznámil lehce povýšeným hlasem, naposledy se ohnal po Elim a odejel.
Eofrey chytl padajícího muže, byl dočista zešedlý a oči zakalené nebývalým děsem.
K večeru už byly plameny zažehnány a Eofrey s hrstkou přeživších obstarávali raněné a odvezli mrtvé z osady. Eli se vrátil do Trønu se zprávou pro Gærecha. Lovec přemítal nad tím kdo a proč způsobil tohle zvěrstvo, tím ovšem večer v Hrogce neskončil.
Padla tma a sokol Eli se dávno vráti se zprávou od druida, že ráno vyšle Trøn pomoc. Hrotga se ukládala ke spánku, ale Eofrej i přes únavu zůstával ostražitý. Večer i noc byla tichá a to ho trápilo, noc byla až příliš tichá. Byly zapáleny strážné ohně, ale celá osada stejně podlehla. Všichni podlehli protivníkovi nejhoršímu, únavě. Za půlnočního svitu měsíce si sokol, ve svém polospánku všiml pohybu. Ihned se snesl k přístřešku, kde ležel Eofrey. Zahvízdal a zlehka ho štípl zobákem do ucha. Eofrey se probral, první co ucítil byl mrtvolný zápach, hned se chopil sekyry a vylezl z přístřešku. Začal potichu budit všechny osadníky, ženy s dětmi vběhly do nejzachovalejší chalupy, kde se opevnily a všichni bojeschopní muži se seskupili kol ohňů.
Eofrey pomalu obcházel osadu ve stínu, na okraji lesa. Tu si všiml podivného procesí, které se doslova kymácelo směrem k vesnici. Pozoroval okolí a v noční krajině si všiml něčeho dalšího, silueta na koni se tyčila na blízkém kopci. "Čaroděj, musím varovat Hrotgany.", rozeběhl se k osadě. Všichni muži zaujali postavení do kruhu, strážné ohně plály a mrtvolný zápach nabíral na síle. Když tu Eli zahvizdal z oblohy. Eofrey se zaměřil tím směrem a spatřil něco, pří čem se mu zježil snad každý chloupek na těle. Rozevřenými zornicemi pozoroval mladý lovec i jeho spolubojovníci děsivé procesí, které se počalo objevovat za střážnýmy plameny. Šedé obličeje bez výrazu se potácivou chůzí přibližovali, mléčné nemrkající, nebo úplně zavřené oči se jen dotvářeli hypnotickou vizi chodící smrti. Eofrey a Hrotganští pozvedli zbraně. Sekery, hrábě, cepy, vidle prostě vše co bylo po ruce vytvářelo blikotavé tancující stíny. "Jako jedem muž.", ozval se neznámý stařec a napřáhl těžkou motyku nad rameno. Eofrey potěžkal svojí sekyru a zahleděl se na hvězdy, svoje poslední myšlenky směřoval tajemné Elizabeth a své vesnici.
Mrtvé procesí vyšlo z poza ohňů. "Jestli je tohle moje poslední chvilka, tak věřte vy ďáblové, že vás sebou do Hellu vezmu co nejvíc.", procedil další muž napravo a pozvedl hrábě. Eli z oblohy pozoroval celou scénu. Procesí už obcházelo ohně, když někdo zakřičel. "Proboha, to jsou naši mrtví.", byl vidět děs v očích odhodlaných bojovníků. "To už není můj syn!", ozvalo se z levé strany. Eofrey spatřil starce, který právě svojí motykou proťal hlavu svému bývalému synovi. "De skryp wuorje", zařval ve starém jazyce muž napravo, když odhodiv chodící mrtvolu zasekl jí hrábě hluboko do krku. Eofrey se zhnusil, když k němu přiklopýtal popálený mladík s evidentně přeraženým vazem, jeho hlava se klimbala v předklonu ze strany na stranu. Sťal ho a ohlédl se po spolubojovnících, celé to bylo jako scéna z podivných žní. Mrtví přicházeli, muži, ženy, děti, pokroucení, popálení a beze slov, ve svém temném procesí. Avšak všichni přeživší věděli že musí být tvrdí a nedovolit citům a vzpomínkám ovládnout jejich mysl.
Boj skončil jako započal, jenom hrozivý smích temné siluety na koni, se pořád dokola rozezníval temnotou. Avšak chodící smrt nebyla protivníkem pro živé bojovníky. Muži psychicky i fyzicky vysílení a s pohledem skelným od strachu a smutku padali na kolena, či pomáhali naházet temné zbytky boje do ohňů. Eofrej procházel osadou, byl svědkem shledání mnoha párů, shledání plných citů. Zasmušil se a jeho tvář ztemněla, tu mu někdo položil ruku kol ramen. Starý muž, s motykou se do něho zavěsil. "Jsem už starý a seschlý, přišel jsem o svého syna a zabil i jeho mrtvou dceru, ale řeknu ti jedno lovče, po dnešní noci jsem našel i nového přítele, ikdyž bych dal přednost jiné okolnosti.", Eofrey se na starce podíval, byl opravdu stařičký, ale svit v jeho očích napovídal o velké vnitřní síle. Starcovi se podlomila kolena a začal vzlykat, Eofrey ho posadil a objal. "Jsi ctihodný muž a dobrý bojovník, bylo mi ctí ti bojovat po boku.", prohlásil lovec starcovi, ten se otočil a vytáhl z poza pasu měch. "Říkej mi Veilgran, napij se se mnou příteli.", Eofrey si přihl z měchu a otřel si rty. "Jsem Eofrey, lovec z Trønu.", stařec se zahleděl do ohňů. "Jsi Eofrey z Trønu a Hrotgy, teď jsi i jedním z nás."
Celé to pozoroval tichý černý stín v houštině, po chvilce zavětřil a zmizel v noční tmě, mihnul se jen ocas s bílou skvrnou.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat