Víly

            Eofrey se zatvrdil, jeho sokol Eli čím dál tím méně lovil se svým přítelem. Druid se snažil kolikrát apelovat na samotného lovce, ale ten začal vše negovat a tak vesnice nemohla očekávat jeho snahu. Gærech tedy požádal o pomoc Isgrøa, ten nemohl pochopit chlapcovo zatvrzení. Celá vesnice začala pokládat Eofreye za podivína. Procházel se ať večerem či nocí a posílal své zhrzené písně neznámé a navždy spící Elizabeth.
           "Gærechu, chlapec se takhle bez pomoci utrápí.", snažil se rybář a pozoroval druidův obličej. Ten jen mlčky pokračoval v chůzi, jako by očekával další apel. "Posloucháš mě druide, nebo zase spíš v chůzi..", nedokončil Isgrøy ani větu, když druid, opatrně položiv hůl na jeho hruď, zastavil jeho chůzi. Gærech se na rybáře otočil a naznačil aby mlčel, pomalu přicházeli k místní bystřině. Oba se zhrozili, spatřili Eofreye. Skláníc se nad bystřinou s loveckým nožem svého otce u hlavy. Jeho polodlouhé kadeře mizeli na hladině ubíhající řeky. Štíhlá postava se otočila a podívala se na dva, nevěřícně se dívající, muže. "Ptal jsi se mě druide, kdy mě opustí dětinštiny a já ti tímto odkazuji TEĎ.", procedil Eofrey mezi zuby. Druid se zadíval na mladíka a prohodil:"Eo chtěl jsem ti pomoci, avšak jak ti můžu pomoci svojí laskavostí, když srdce tvoje plné je nenávisti?", rybář přidal do kroku a zastavil se před Eofreyem. "Co si tímhle chceš dokázat, urážíš lidi kolem sebe, nepomáháš vesnici.", Eofrey ho pozoroval s rozpolceností. Byl to jeho přítel, jeho rodina a nechtěl to zahazovat, ale na druhou stranu mu stín v srdci přiživovalo nepochopení z okolí. Mladý lovec naposledy navlhčil nůž a seřízl poslední dlouhý pramínek vlavů, otočil se a vrítil se do své chalupy.
             Ten se Trøn otřásl strachem, Isgrøy se nevrátil z lovu. Celá vesnice to dávala za vinu zhrzenému lovci. A Eofrey to cítil, večer dorazil mohutný druid k jeho chalupě a mocně zabouchal na dveře. "Eofreyi, vím že tam jsi, Isgrøy se nevrátil z lovu.", pocítil strach rozrazil dveře a hvízdl. Eli mu hned odpověděl, druid si všiml jeho pohledu, byl ledový a zároveň plný žalu, nepromluvil překontroloval si sekyru a otcův tesák. "Naposledy ho spatřily u lesní bystřiny.", zahalasil za ním Gærech. "Já vím kde hledat.", odpověděl Eofrey chladně.
             Trvalo chvíly, než si přivykl na okolní tmu. K bystřině dorazil za nedlouho, nejdříve zkontroloval břehy. Nic nenalezl a tak pokračoval dál, začalo mu být nevolno, začínal si dávat za vinu zmizení přítele a to ho děsilo a zároveň motivovalo. Nakonec ho našel, Isgrøy ležel potrhaný v nedalekém rákosí. Rychle hvízdl a dal Elimu povel, ten zanedlouho doletěl do vesnice a druid správně pochopil, že se mají připravit.
            "Je nepěkně zřízený, ty tržné rány budu muset dlouho léčit, ale přežije..", Gærech se otočil na Eofreye a dodal:"..Díky.", vesničané se na Eofreye dívali zlostně, ale i s pocitem díků a zadostiučinění. Ten však přemýšlel jen nad jedním, pomstou. Otočil se a druid polekaně vzhlédl:"Co si myslíš, že děláš Eo?!", mladý lovec se ani neotočil. "Najdu toho, kdo je za tohle zodpovědný.", Eli pochopil i bez signálů a vznesl se.
            Noční obloha osvicovala jehličnatý les dorůstajícím měsícem a štíhlá postava si razila cestu za pomstou, po delším pochodu však pomstu nahradila ostražitost. V dáli se ozývalo vytí vlků, letmý stín pozoroval zpomalujícího Eofreye, který co chvíly hvízdal na Eliho a tím kontroloval směr. Stín za Eofreyem zavětřil, na celém vlku bylo cosi podivného. Měl až příliš chápavé oči, jakoby lidské. Eofrey dorazil na místo, kde se mezi jehličnany tyčil staletý dub. Zkontroloval okolí a zasignalizoval sokolu aby držel místo a hlídal, ten se snesl na větev dubu.
            Eofrey zaslech něco jako melodii, Eli sebou otřásl a znehybněl. Melodie stále sílila a dokonce i vlčí stín, jenž vše pozoroval zpovzdálí sebou škubl. Eofrey se sesunul na kmen dubu, seděl u jeho kořenů a nemohl se zvednout. Znenadání mu levé rameno pohladila něžná ručka, leknutím sebou trhl, ale nemohl odporovat. Tu se z druhé strany objevila druhá, třetí mu začala hladit stehno. Těkal očima sem a tam, tu se z poza dubu vynořilo šest plavovlasých dívek, byly krásné. Oblečené do podivného poloprůhledného šatu, který plně odhaloval jejich křivky, plavé vlasy které se míhaly jako ve vodě, ale něco v jejich tvářích, v očích Eofreye děsilo. Vlčí stín se pomalu začal přibližovat zpoza houštiny. Dívky tančily a očima sváděli Eofreye, ale ten se v mysli snažil utvrdit. Nakonec si vzpomněl na spící krásku a jakoby to tančící dívky ucítily.
             Jejich konstituce se změnila, něžné ručky zesukovatěly a prsty s nechty se prodloužily. Jejich vlasy zkožnatěly a obličeje započali s hrůznou metamorfózou. Nos se zašpičatil, oči se protáhli a zčernali, pokožka dosáhla barvy starého pergamenu a spodní brada se protáhla. Čelisti se vyklopily a odhalily dvě řady ostrých špičáků.
             Eofrey započal omdlévat, hudba nabírala jak na intenzitě, tak i na pokroucenosti. Bizarní kakofonie neustávala a víly křivily své mordy ve veselém a nenávistném šklebu.
             Stín vyskočil a chňapal kolem sebe, Eofreye to vytrhlo z nucené letargie, chytl po sekyře. Pozoroval černou bestii a to jak zahání tančící zrůdy. Chopil se situace, zasignalizoval Elimu aby se vrátil do vesnice. Chtěl po první vrhnout otcův tesák, zrůda se otočila a změnila svůj obličej, krásná dívka s úžasem sledovala šokovaného Eofreye. Hned se však změnila zpět na zrůdu, to jí už z krku rvala maso černá bestie. Ostatní víly chtěli pomoct své sestře a vrhli se na černého vlka, Eofrey neváhal a mrštil po první tesák. Ten se zabodl hluboko do hrudi, kolem rány se se syčením začalo kouřit. Eofrey si vzpomněl na povídačky, které jim vyprávěl Gærech. "Některé tvory temnot, ale přírodní duchy železo zahání a pálí.", rychle tasil sekyru a mách po druhé. Ťal hluboko do ramene, zrůda zasyčela a vydala nelidský jekot, při kterém tuhla krev v žilách. Sekla drápy Eofreyovým směrem a odtrhla mu kus kazajky i s kůží na hrudi. Mladý lovec bojovně zapěl a ťal ještě jednou, hlava víly dopadla do bystřiny. Bestie zatím trhala třetí, která se pod ní vzpouzela, Eofrey si všiml hluboké rány v černém kožichu. Rychle vytáhl tesák z bezvládného kouřícího těla a bodl do svíjejícího se těla pod černou bestií. Ozvalo se další zasyčení a v kouři zmizel i poslední odpor. Zbylé tři zrůdy se rozestavěly kolem dvojice, jejich bestiální vzhled nabral na děsivosti.
               Z lidskosti jim nezbylo zhola nic, hlavy se protáhly vzad, obličej se strácel v obrovských čelistech a oči se přesunuli na strany. Přední končetiny se prodloužily tak, že dosahovaly až k zemi a celá postava se esovitě pokroutila.
              Bestie a Eofrey zaútožili jako jeden, bestie v jednom útoku srazila na zem první vílu a hned na to se zakousla druhé do krku, Eofrey sekl třetí po krku sekyrou a to takovou silou, že jí hned odťal. Otočil se, když tu ucítil kyselý pach. Hleděl první zrůdě přímo do její bizardní mordy. Bodl tesákem, jen jednou. Obličej zasyčel a vyděšené oči mladé plavovlasé dívky vzhlédly nahoru. Otcův tesák trčel přímo uprostřed čela.
              Eofrey se podíval na černou bestii, ležela potrhaná a zraněná. Rychle dýchala, jazyk chvějící se vyplazený. "Nevím co jsi, ale pokládám si za samozřejmost se o tebe postarat.", raněné zvíře zavrčelo, když se ho snažil Eofrey zvednou. "No ták neboj se.", černá bestie se zakousla do jeho ruky. Cítil, jak mu v kousnutí tepe, ale neucukl. Jenom ho sevřela.
             Když dorazili domů, hned šel za druidem. "Vidím, že jsi znova našel své místo.", pokoušel se ulehčit situaci Gærech, ale v zápětí se lekl černého vlka. "Své místo zastávám pořád a své názory také, ale tohle zvíře mi zachránilo život, pomoz mi ho uzdravit druide.", druid prohlédl rány na černé bestii a obvázal je. "Obávám se Eo, že tvoje nová přítelkyně bude muset pobýt u tebe, už takhle je to stvoření nebezpečné a já se nechci probudit s rozdrásaným krkem.", usmál se. Ale to už Eofrey odnášel černého vlka do své chalupy, všiml si také jeho podivné bílé skvrny na ocasu, dosud to u běžných vlků nespatřil.


(copyright © m.zitny)