Tranz

           Probírám se. Cítím obrovský tlak na tělo. Ležím v jižním křídle, v místě s zamřížovaným oknem. Vyděšeně vstávám. Něco není v pořádku. Mé ruce, jsou těžké. Myslím si, že to je nedokrveností a tak se snažím je protřást. Procházím zmatený temnou zahradou. Něco není v pořádku. Pohlížím si okolí, ruce pořád podivně ztěžklé. Prohlížím si je, najednou mi to dojde. Nemůžu zastavit ten třas, pořád jimi třesu. Propadám panice a běžím k nejbližší fontáně. Nořím tvář do studené tekuté plochy. Ozývá se hrom, slyším ho i pod hladinou. Pozvedám hlavu ze studeného ticha, nebe prořezává jeden blesk za druhým. Najednou se propadávám. Písek mě zasypává.


(copyright © m.zitny)

Transmutace

          Otvírám oči, ležím na vlhké kamenné podlaze temné chodby. Rychle se zvedám a rozhlížím se, nic nehrozí. Prohlížím si obrovský sál za mřížemi, je to monumentální pohled. Zkouším mříže nadzvednout, ale to se již od pohledu jeví jako absolutní nesmysl. Běžím zpět do laboratoria, odkud beru střep velikosti dlaně. Vracím se k bráně. Leštím střep cípem svého pláště. Pokouším se ho správně nasměrovat a daří se. Sluneční paprsky se začínají vkrádat do temné chodby. Zoufale ohmatávám zdi kolem vstupu, nenacházím nic. A tak zavírám těžká vrata a pokračuji až do knihovny. Ve svém provizorním příbytku přemýšlím nad překonáním obrovské překážky, kterým je přetěžké mřížoví. Nemám zdroje, ani strojů na to abych zvedl takovou konstrukci a tak se snažím najít odpověď v knihách kolem. Bez úspěchu. Narážím na knihu, kde se píše o serpentinovém prachu. Jedná se prý o vysoce hořlavou směs, kdybych jí utěsnil v nějaké uzavřené nádobě. Možná bych o mohl využít jako dobrou výbušninu, pozastavuji se nad tokem svých myšlenek a rychle je zapuzuji. V mém případě bych riskoval sesuv, tato stavba statikou moc neoplývá. Napadá mě, jak bych se mohl protáhnou. Beru vyleštěný kus skla a vracím se k těžkým vratům, které rozevírám. Natahuji opatrně ruku a snažím se zachytit odraz jakékoli konstrukce, jenž bránu ovládá. Nalézám ji po pár vteřinách a to napravo přibližně osm metrů od vstupu s mříží. Propadám beznaději, já se touhle mříží nemohu protáhnout. Vracím se do svého stanu, kde si připravuji nově nabytou postel. Polstrování z křesla funguje jako výtečná ochrana před studenou, tvrdou a vlhkou podlahou. Podkládám si pod hlavu koženou brašnu. Po chvilce pohledů na západ slunce, jenž se zračí ve vykládaných oknech knihovny, vytahuji malý lexicon. Když se mříží neprotáhnu já, možná že by to zvládl on. Otvírám knihu na dřevorytu malého Homunkula. Přesně a frázovitě si pročítám každý řádek nahlas. Přebíhám střídavě z knihovny do laboratria, času není nazbyt. Slunce už olizuje svojí ohnivou korunou západní výběžky hor na obzoru. Podle lexiconu je zapotřebí vína, síry a amalgamu. První dvě složky mi starosti nedělají, ale s amalgamem bude problém. Hledám potřebné informace, vím že ho můžu vyrobit zpětným vyloučením zlata. Na to ale potřebuji rtuť a tak hledám dál. Stíny se dlouží a obzor rudne, naposledy běžím překontrolovat laboratorium. Nenacházím nic potřebného. V knihovně si předčítám knihy o nerostech. Nacházím zajímavou věc, vytahuji z brašny třetí nerost. Neznámý narůžovělý kus kamene s jemným žilkováním. Kontroluji ho s knihou, hned na to bouchám samolibostí do malého pultíku poblíž. Jedná se o rumělku, nebo přesněji cynabarit. Pokud se mi podaří jednoduchá transmutace pražením, budu mít dostatek rtuti. Ohlížím se. Celou knihovnu pomalu polévá temnota. Slunce právě zapadlo, rychle zakládám knihy a přivírám těžké dveře vstupu. Zítřek bude náročný, potřebuji vydatný spánek.


(copyright © m.zitny)

Sen

           Všeobecný chaos. Učenci přebíhají po obrovském sálu. Není úniku. Muž u oltáře začíná předříkávat další z neznámých manter. Mříž skřípe v nadpozemské kakofonii a prohýbá se víc a víc. Ve všeobecné temnotě se zjevují zářící body, které všichni udiveně pozorují. Chaos mizí v jednosměrném zájmu.


(copyright © m.zitny)

Nexus

           Co chvíli kontroluji, zda plameny nedosahují moc vysoko. Po přibližně hodině vykláním hák a vytahuji absolutně suché polstrování. Vylamuji další dvířka a přihazuji do ohně, v otevřené skříni nacházím malý kotýlek se třemi nožkami, může mít obsah tří litrů. Vzpomínám si na jméno cauldron. Napadá mě, že po důkladném vymytí by nebyl špatný na vaření. Vybíhám s kotlíkem na zahradu a nabírám do něj vodu. Pak se vracím do laboratoria a pokouším se odhrábnout pár uhlíků z krbu. Zchladlé uhlíky vhazuji do vody, poslouží jako filtrace ve vařící se vodě. Věším kotýlek na hák a přivádím vodu k varu. pozoruji ztmavlou tekutinu, jak probublává a všímám si podivného jevu. Plameny totiž nehoří zpříma, ale olizují zadní část krbu. Napadá mě tajemné tušení. Voda v cauldronu vře už asi druhou hodinu a tak si opatrně balím ruku do svého pláště a vytahuji hák z krbu. Otáčím se a vybíhám do knihovny, kde otvírám malá dvířka na balkónek. Opatrně seškrabuji  malý kousek lišejníku a přemýšlím nad tím, jestli mech ze zídky nebude lepší. Vracím se zpět do laboratoria a vhazuji pár kusů očištěného lišejníku do kotlíku, přidávám trošku soli z brašny. Po převaření jsem se jal stolovat. Začal jsem vývarem, chutnal po hlíně a kamenech, sůl nepomohla. Nakonec vrcholný zážitek. Samotný rozvařený lišejník nebyl špatný, respektive neměl žádnou chuť, jen nádech omítky. Dojedl jsem svůj pozdní oběd a vodu použil na uhašení ohně a zbylých uhlíků. Teď jsem se chtěl soustředit na více komplexnější prohlídku krbu. Po proklepání mi bylo jasné, že za krbem musí být dutina. Hledám cokoli, čím bych zadní částí pronikl. Nakonec chci uvolnit hák, ale po jeho otočení do vnitřní části se ozývá klapnutí. Rychle opouštím krb a z bezpečné vzdálenosti čekám, co se bude dít. Se zadní částí se něco děje. Cihla po cihle se otáčí nejdříve horizontálně a pak vertikálně, na což se odsouvají. Ochromen vcházím do místnosti za  krbem. Ocitám se v  temné chodbě a sám sebe proklínám za uhašení ohně, pochodeň by se teď hodila. Pomalu šátrám po zdech a nechávám se vést. Po několika minutách nahmatávám dřevo a na něm těžký železný kruh. Tahám za něj a rozevírám dveře do obrovského sálu. Dělí mě jen těžká prohnutá mříž, která se jeví být zásadní překážkou. V hlavě mi exploduje jméno Nexus a já upadám do temnoty.


(copyright © m.zitny)

Nález

           Probouzím se. Jsem rozlámaný a přemýšlím nad další úpravou svého příbytku. Vylézám ven a rozhlížím se. V jihovýchodním rohu, přímo naproti stavu, spatřuji rozlámané křeslo. Můj nález mi vhání úsměv na líce, avšak jen na pár chvil. To než zjistím, že křeslo je nejen rozlámané, ale i napadené plísní. Dostávám nápad a odlamuji poslední zbytky plesnivého dřeva. Vybírám brašnu ze stanu a táhnu měkké části z křesla přes zahradu do laboratoria. Běžím zpět do knihovny. Beru několik, stářím zdeformovaných, kožených vazeb a vracím se do laboratoria. Tahám z brašny škrtadlo a několikrát s ním přejíždím po železné mříži krbu. Z malé tyčinky hned začínají opadávat horké jiskry. Na podruhé kožené vazby doutnají a po vteřině začínají hořet. Rychle vykláním závěsný hák a věším na ní zbytek z křesla. Pokouším se ho tím vysušit, ale samotné kožené vazby nevytváří dostatek tepla. Pohledem přejíždím kolem sebe, můj zrak se zastavuje nad těžkými policemi. Rychle se zvedám a otevírám první dvířka, které se vzápětí snažím vylomit. Panty povolují. Vylamuji další dvojici dvířek a stavím z nich pyramidovou konstrukci uvnitř krbu. Dřevo začíná praskat, ale line se z něho zatuchlý kouř. Koriguji plamen, aby neožehl zavěšené polstrování z křesla.


(copyright © m.zitny)

Sen

           Sál se zahaluje temnotou. Obrovská vrata se rozlétla. Mříž za vraty zaskřípala, jakoby pod náporem děsivé tíhy. Ve zboru učenců zavládl děs a chaos.


(copyright © m.zitny)

Ornament

           Probouzím se, slunce zapadá. Mám podivný pocit, který mě vede do pokoje v jižním křídle. Procházím kolem zarostlého sesuvu a otvírám dveře. Nic, průvan zesiluje skrze okno s mřížovým. Otáčím se a mé oko upoutává nazlátlý vteřinový odlesk. Přisouvám postel ke skříni a rukou nahmatávám podivný ornament. Sunu ho ke kraji a zachytávám. Je to nazlátlý pravoúhlý trojúhelník s korónou slunečních paprsků. Beru ho sebou a vracím se do knihovny, kde se pokouším najít vhodnou knihu o symbolice. V žádné z nalezených knih nenacházím informace. Beru ho do svého stanu, venku se šeří, já pokládám hlavu na brašnu a prohlížím si zlatavý ornament. Začínám být unavený a tak si přitahuji plášť. Po chvilce upadám do spánku.


(copyright © m.zitny)

Obavy

           Pokládám brašnu a strhávám závěs nade dveřmi. Tahám ho do jihozápadního konce a buduji provizorní stan, který mě ochrání před nočním průvanem. Trápí mě však jiná věc, jsem tu už druhý den a ještě jsem neměl nic k snědku. Po stavbě stanu, ke které jsem využil starou tabuli a závěs, jsem se jal prohledat jak knihovnu, tak i západní křídlo s laboratoriem. Vracím se pro brašnu. V knihovně nacházím pár prázdných kožených desek, které by teoreticky mohli posloužit jako ingredience k vývaru. Zato v laboratoriu mám větší štěstí a to se shnilou hlávkou zelí, kterou jsem našel zapadlou v jednom z košů. Když není zbytí, namlouvám si. Ale to stejně nezastaví dávivý efekt, pokud pojídáte něco takové konzistence. Hlad to však zahnání. Zaplnilo žaludek a psychicky se mi už nic jíst nechce. Znechucený procházím písčitou zahradu. V chodbě k místnosti kde jsem se probudil, v jižním křídle u sesuvu, nalézám na zdi rostlinu s černými plody. Odtrhl jsem list a kráčím zpět do knihovny, dělám dobře. Tato rostlina je Hedera Helix, dočítám se. Prý jsou jedovaté jen plody, ale riskovat požití listů nechci. Zjistil jsem však, že tinktura z usušených z listů je dobrá proti kašli a nachlazení. A to mi tu, v prostředí nekončícího průvanu, pořád hrozí. Prozkoumávám dál a vzpomenu si na balkónek a na strom, jeho kůra by se teoreticky také dala vyvařit a lýkoví by posloužilo dobře k zachování plného žaludku. Vyrazil jsem tedy na druhou návštěvu větrného balkónku. Strom byl sice skoro vyschlý, ale to vývaru z lýkoví a kůry vadit nebude. Dále si všímám poměrně rozrostlé populace lišejníků a mechu. Mám sice velice omezený zdroj potravy, ale lepší omezený než žádný. S vodou si starosti nedělám, ale po nálezu škrtadla by převaření nebylo od věci. Vracím se do svého provizorního příbytku a pokouším si vzpomenout. Má paměť mi ale žádnou odpověď nedává. A tak pomalu, za toku myšlenek o zabezpečení sebe sama, usínám.


(copyright © m.zitny)

Lexicon

           Trávím v laboratoriu ještě pár minut hledáním. Nenacházím nic užitečného, pár celistvých křivic, rozbitá destilační souprava a několik keramických misek. Zanechávám je na místě, nechci je nést a tím riskovat rozbití. Vydávám se prozkoumat knihovnu, snad najdu knihu o nerostech a minerálech. Na chvíli se zarazím. Jak je možné, že toho tolik vím o těchto věcech. Ani nevím kde jsem a postupuji přímo automaticky. Plaším zmatený tok myšlenek a pokračuji v hledání. Vcházím do severního křídla, kde se nachází knihovna a hledám. Všímám si značících tabulek na čelech těžkých skříní, obcházím je a pátrám. Narážím na rozsypané množství knih, ležících pod zkolabovaným pultem. Upoutává mě zajímavý dřevoryt, zvedám knihu a zjišťuji že se jedná o lexicon, který je plný návodů a informací o homunkulech. Dočítám se, že pro stvoření potřebuji amalgám, víno a síru. Najednou mi z paměti vyplynulo, že amalgám se tvoří při zpětném vylučování zlata skrze rtuť. K tomu ale potřebuji zlato a rozpustit ho a k tomu je potřeba královské vody. Zase jsem se zarazil,  začal jsem se děsit sám sebe. Vzal jsem knihu a uložil jí do brašny, pokračoval jsem dál až k severozápadnímu konci knihovny, kde jsem konečně našel skříň s cedulkou nerosty a minerály. Po důkladném prostudování tří knih, jsem zjistil že ten nažloutlý nerost bude síra, podivný bílý krystal byla sůl a třetí nerost v sobě obsahoval žilky nějaké rudy. Najednou se mi do týla opřel závan teplého vzduchu, otočil jsem se. Spatřuji hýbající se závěs, který na to hned odsouvám. Nacházím malá dvířka. Otvírám je a ocitám se na malém balkónku, všude kolem hory, uprostřed skoro seschlý strom. Nic nenacházím a tak se vracím do knihovny.


(copyright © m.zitny)

Laboratorium

           Probouzím se, prokřehlý a rozlámaný. Přemýšlím proč jsem se nevyspal v posteli, ale myšlenky nad mojí rozlámaností opouštím vzpomínkou na chladný průvan, jenž zaplavoval celou místnost, skrz mřížované okno. Vycházím z knihovny a u zahradní fontány rozpouštím poslední zbytky ranní dehydratace. Všímám si barevného nesouladu na písčité zahradě. Po dvaceti krocích nacházím potrhanou koženou brašnu. Oprašuji jí a zbavuji posledních zrníček písku, je potrhaná, ale hlavní dvě kapsy zůstaly funkční. Vkládám do ní zbylou láhev vína, svícen a polovypálené svíčky. Pokračuji ze zahrady do pravého křídla. Opatrně nahlížím do malého laboratoria, které může být na výšku tři metry s rozlohou dvacet na dvacet metrů. Všude prach, rozbité sklo a pach neznámých substancí. Prohlížím si vitríny, křivice a skleněné nádoby, vše plné prachu. Přemýšlím co by se mohlo hodit. Nacházím škrtadlo, které hned vkládám do své nově nabyté brašny, pár svíček. V malé galerii objevuji patero neznámých nerostů. Vzpomínám si na knihovnu, tam určitě najdu dostatek informací o těchto kamenech. Dál prohlížím místnost, nohou odsouvám střepy a snad staletý prach. Když tu se pá noha zachytá o něco pod stolem, poklekám a a opatrně rukou šátrám pod nízkým stolkem. Nacházím lehkou koženou kazajku, asi dříve sloužila jako ochranná pomůcka při nevídaných experimentech. Zjišťuji v jakém je stavu, oprašuji a oblékám. Je cítit prachem a zatuchlinou, nevšímám si toho. Jako ochrana před chladem poslouží dobře.


(copyright © m.zitny)

Sen

           Mlha. Zástup učenců monotónně opakuje jednu frázi. Postava u velkého kulatého oltáře, jenž nese znaky čtyř živlů, potichu opakuje protichůdnou frázi proti davu. Pokládá na oltář tři křivule. Z každé nabírá hrst elementální materie, z které jako malíř vytváří tři znaky. První je znak pro síru, pak vylévá ze své hrsti znak pro rtuť a nakonec rozsýpá znak pro sůl. Sál se v okamžiku zaplní temnotou.


(copyright © m.zitny)

Svíce

           Rychle prohledávám zahradu, nic než písek a voda. Hlava vypíná a já pohlížím do svitu slunce, chvíly se nechávám unášet prázdnou bezmyšlenkovitostí a vystavuji tvář hřejivému slunci. Obcházím zahradu a nacházím dvě další chodby. Vcházím do první a nacházím obrovské množství knih a trojice pojízdných žebříků. Předčítám si první knihu, pak druhou a další a další. Démonologie, alchymie, bestiáře. Je to knihovna, může mít kolem devíti metrů na výšku, padesáti v délce a na šíři kol patnácti. Celá místnost, jenž je rozdělena na dvě patra, plná knih, glóbů a dalšího neurčitého náčiní. V jednom z glóbů nacházím tajnou schránu s vínem, pět lahví. Začíná se pomalu stmívat, stíny na zahradě se prodlužují. Beru sebou svícen s třemi nevypálenými svíčkami a víno. Skrývám se v rohu knihovny, za těžkou tabulí, zakrytý težkým závěsem s otevřenou lahví vína a nehořícím svícnem. Po druhé láhvi usínám.


(copyright © m.zitny)

Procitnutí

           Ocitám se v dlouhé chodbě, průvan nabírá na rázu a já jsem nucen se zabalit do svého nového pláště. Na zdech se rozevírají obrovské praskliny a já přemýšlím nad tím, co by se dělo při případném sesuvu. Když tu můj obličej začne hladit lehké, a to až jarní teplo. Vcházím do obrovského nádvoří obdélníkového tvaru, kryté chodníky ohraničují zahradu, nebo spíše to co z ní zbylo, s dvojicí fontán ve středu. V absolutní vyprahlosti místa mě utvrzuje písek a prach, který mi vhání do tváře místní větrné počasí. Všímám si, že fontány stále pomaličku chrlí potůčky vody. Nevídaný paradox ve vyprahlé zahradě. Pokračuji směrem k levé fontáně a plnými hrstmi nabírám životodárnou tekutinu, kterou chlemtám jako pes v posledním tažení.
Rozhlížím se a děsím se nad absolutním tichem.


(copyright © m.zitny)

Probuzení

           Probouzím se v malé místnosti. Rozhlížím se a měřím si místnost, asi dvacet metrů čtverečních, zdi z hrubě opracovaného kamene, avšak mistrně složeného do obdoby megalitické mozaiky. Jedno okno s těžkým mřížovým a výhledem na strmé útesy neznámých hor. Otáčím se a prohledávám skříň z těžkého dubu. Má na sobě vyryté ornamenty, povětšinou rovné linky přecházející do vlnek. Na první pohled spartánské, funkční avšak s minimální zdobností. Nacházím zašlý purpurový plášť, který v neustálém průvanu nabízí mírné zahřátí. Rozhlížím se dál, nic než skříň,  postel, tedy pokud se tak dřevěná konstrukce bez jakéhokoliv zázemí dá nazvat, okno pseudogotického slohu a těžké dveře. Prohledávám dál místnost, pod postelí nic jiného než prach. A tak otvírám dveře.


(copyright © m.zitny)