Ocitám se v dlouhé chodbě, průvan nabírá na rázu a já jsem nucen se zabalit do svého nového pláště. Na zdech se rozevírají obrovské praskliny a já přemýšlím nad tím, co by se dělo při případném sesuvu. Když tu můj obličej začne hladit lehké, a to až jarní teplo. Vcházím do obrovského nádvoří obdélníkového tvaru, kryté chodníky ohraničují zahradu, nebo spíše to co z ní zbylo, s dvojicí fontán ve středu. V absolutní vyprahlosti místa mě utvrzuje písek a prach, který mi vhání do tváře místní větrné počasí. Všímám si, že fontány stále pomaličku chrlí potůčky vody. Nevídaný paradox ve vyprahlé zahradě. Pokračuji směrem k levé fontáně a plnými hrstmi nabírám životodárnou tekutinu, kterou chlemtám jako pes v posledním tažení.
Rozhlížím se a děsím se nad absolutním tichem.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat