Bylo to smutné ráno, úsvit topící se ve strhaných pohledech posádky. Mrtví byli pohřbeni do moře, a to jen chladně a monotónně přikyvovalo. Nikde už nebylo vidu po další přílivové vlně.
Otrek se starostlivě díval na Eofreje, ležícího v jeho kajutách. Pak pokynul a stráž otevřela dveře. na chodbě stála čarodějka, její odbojný pohled zmizel a změnil se na pološílený těkající, začala vzlykat. Otrek jí nechal se zavěsit, a odvedl jí do dlouhé jídelny. Celé mužstvo zde sedělo, všichni unavení, zmatení a s pohledem žádajícím odpovědi. "Bojovali jsme a vyhráli, nustrém ógt!", pozvedl číši a ostatní elfové se pozvedli, jejich zraky se zostřili a výrazy zpevněly.
Eofrey se probral, byl vyčerpaný sáhl po nádobě s vodou, přičichl a napil se. Pak vstal a porozhlédl se po kajutě, malý stolek, vykládaný kabinet a skříňka. Mapy naskládané přes stůl, pověšené, stoleté a časem ohlodané. Všiml si i podivných nástrojů, když tu uslyšel zaklepání. Přistoupil ke dveřím, skrzevá spatřil hubenou siluetu s něčím v rukách. Otevřel dveře a tam stál malý kuchařík, s tácem plným misek s jídlem. Uklonil se a hrdě vyskřehotal jemným hláskem:"Kapitán ti chce, teda Vám chce poděkovat, za to co jste udělal.", a pohlédl odbojně na Eofreje. Ten jen sáhl po nádobě s vazkou tekutinou a přitáhl si elfa do kajuty. Nepamatoval si co se stalo, a kuchařík mu vše odvyprávěl, o vlnách o fantomech i o prstenci mrazu. Eofrey si naplnil hrdlo vazkou tekutinou, pomohlo to a nohy ztěžkly. "Chci ho vidět.", vyhrkl lovec ze sebe. Kuchařík sebou trhl a začal si Eofreje prohlížet, zda to myslí opravdu vážně. Ten se zvedl, vzal misku s polévkou a lžíci, vyšel z kajuty.
Ixodes měl sen, zdálo se mu o lodi. Katamaránu. O mladém muži, kterého chtěl pozřít. Pak se však něco stalo a Ixodes znehybněl. Snažil se otevřít oči, nešlo to. Každý pohyb jakoby mu trhal maso. Chtělo se mu zařvat, ale nemohl. Uvězněn ve svém ledovém sarkofágu, dál jen snil s srdci lodi.
Dveře dlouhé jídelny se otevřely a Eofrey spatřil probodávající pohledy Elfské posádky. Otrek vstal a přistoupil až k němu, uklonil se a řekl:"Děkuji ti za sebe, ale hlavně za mojí posádku od teď jsi jedním z nás a proto přijmi jméno, jenž ti bylo dáno v tento Černý den, Frjoso povolávači ledu.", někdo z posádky povstal a začal zpívat, ostatní se přidali. "Chci ho vidět, chci tu zrůdu vidět", pronesl Eofrey do zpěvu, jenž hned na to ustal. Kapitán se na něho zkoumavě podíval a kývl na pár svých mužů. Ti povstali jako jeden a následovali Otreka i Eofreye. Cizí ruka zachytla lovce za rameno, otočil se a spatřil čarodějku. Její pohled byl vlhký, ale znova plný odbojnosti jí vlastní. Skupinka vstoupila do nižšího podpalubí, kde Otrek zahalasil na stráž a ta otevřela malá, ale široká vrátka. Tam byla cela, celá z masivního kovu, žádné mříže, jen masivní kov. Stráž přistoupila blíže a Eofrey si všiml, jak se jednomu třesou ruce. Dveře otevřeny, zavalil je studený vzduch. Uprostřed cely stál kus ledu a v něm temný stín. Čarodějka sevřela Otrekovu ruku a ustoupila vzad. Eofrey si prohlížel kus ledu se zájmem. Něco v pozadí jeho smyslů mu říkalo, že ta věc uvnitř stále žije svojí nemrtvou podstatou. Otočil se k Otrekovi:"Jak s ním naložíme?", Otrek se pousmál a řekl:"To budeme řešit, až ten led roztaje." a pousmál se. Trojice vyšla ven z cely a Eofrey ucítil podivné brnění v hrudi, naposledy se otočil, ale to už strážný přibouchl silné dveře a cela byla uzavřena.
Otrek stojíci na palubě kontroloval posádku, čarodějka se přidružila k Eofreyovi:"Ta věc dole je živá.", Eofrey jen přikývl a podíval se do dáli. "Měl by jsi se začít učit využívat své nadání vědomě.", Eofrey se na ní podíval a znova přikývl, vše s pocitem nevědomosti a nabyté zodpovědnosti. Čarodějka se zadívala do dáli:"Začneme zítra za úsvitu."
(copyright © m.zitny)
pátek 29. dubna 2011
středa 20. dubna 2011
Ixodes
Zelená záře se stupňovala, Otrek se rozhlížel kolem lodi a stále něco křičel na muže, jenž kmitali po palubě i v plachtoví. "Hiéren ír erlok jherev rhí.", křičel silnější elf na pomezí paluby a podpalubí bitevního katamaránu. Kapitán se otočil na Eofreye:"Nabíjíme děla, držte se u stěžně.", čarodějka se nevěřícně podívala kolem a zalapala po dechu. "Někdy to bitevníkem trošku hodí.", usmál se Otrek a pokračoval v rozdávání rozkazů.
Vzedmula se vlna, loď se rozkymácela. Každý elf se nenuceně zachytl a ve vřískotu vln pozoroval tiše okolí. Eofrey se taktak vyhnul ráhnu stěžně, jenž prolétlo volně kolem. Čarodějka se držela stěžně, když tu někdo vykřikl, lovec se otočil a spatřil mrtvolně kráčejícího elfa s šokovaným výrazem ve tváři. Držel si bok, jenž krvácel. Eofrey si přehrál scénu, kdy zemřel Isgrøy. Otrek přiběhl a zachytil zraněného elfa, ten se k němu nahnul a něco zašeptal. Otrek se ohlédl ke kormidlu:"Vhalen neft skeat fri." a signalizoval na místo, kde stálo kormidlo. Eofrey něco zahlédl, podivný nehnutý stín za kormidlem. Otrek si narazil helmu a rozběhl, následovala ho hrstka mužů. Lovec se dopotácel k čarodějce, jenž se stále držela stěžně. "Nemám ráda, když necítím půdu pod nohama.", postěžovala si a snažila se usmát, když si Eofrey všiml jejích roztáhlých panenek. Její zrak se upíral za Otrekem.
Muži kolem něj padali jako sečené klasy. Otrek se oháněl krátkou dýkou, Eofrey ho spatřil. Hýbající se stín nabyl děsivého tvaru. Další vlna otřásla lodí. Na místě, kam dopadla hustá mořská pěna, se objevila skupina dalších nehybný stínů. Otrek se otočil:"Nerlaen phantom neft, lovče bran jí.", Eofrey sáhl za pas a tasil otcův tesák. Skupinka stínu se dala do pohybu, jejich pohyb byl podivně fázovaný. Každým krokem se přibližovaly blíže, avšak v bizarním kroku, jenž připomínajíc podivný posun, děsil všechny na palubě. Jejich postavy byly pokryté okapávajícím mazem, podivně pokroucené. Jejich obličeje šedivé, vlasy jim tančily v nezemském nepocititelném větru a jejich pohled zářil bledým zelenkavým svitem. Eofreye zaplavila další neznámá vlna, když ucítil na rameni dotek. "Jak melodramatické jest zakončiti Vaše bytí a to při tak krásné noci.", z toho hlasu mu naskočila husí kůže. Byl přímý a letitý, avšak také podivně tichý a studený. Eofrey se otočil a pohlédl do obličeje jednomu z fantomů. Podivný letitý maz mu odkapával z obličeje, jenž nesl známky podivné démoničnosti. Fantom se na něho podíval a to s tváří plné podivného očekávání. "Mé jméno je Ixodes a jsem tvým koncem.", lovec ucítil jak ho proplétá neviditelný proud, byl vazký jako podivný maz na Ixodově tváři. Napřáhl se a vší silou sekl proti jeho tváři. Všude se rozcákl lepivý sliz. Eofrey pozoroval, jak se část Ixodova obličeje odklopila, pak se zastavila a přisála zpět na místo. "Drahoušku nemůžeš zabít, co již mrtvé je.", usmála se nově slepená šedá tvář. Všude byl slyšet křik.
Černá bestie trhala jednoho fantoma za druhým, ti se rozpadávali a znova skládali. Eofrey ustoupil a jeho pohled se zastavil na Otrekovi, jenž dobíhal k jednomu stále hořícímu kotli smoly. Kapitán si odvázal z ramene svůj řetězový bič a ponořil ho do do ruda rozpálené hmoty. Lovec pomalu začal ztrácet vědomí, neviditelný proud ho prostupoval a svazoval. Vysával z něho sílu, když se ozvalo podivné švihnutí. Otevřel oči a spatřil Otreka, jak kol sebe v bitevním tanci švihá hořícím řetězem. Fantomové bytosti praskaly a hořely v namodralých plamenech. Bestie kolem sebe sápala a kryla Otrekova záda, všude byla slyšet píseň bitvy. Hlasy mužů, posádky jenž hrdinně bránila bitevník před hordou z vln. Rheam Aul, sebou potácel. Lovec se zapotácel, Otrek to zahlédl. Eofrey se sesul, černé bestii se čumáku vytvořil malý obláček páry, celá posádka ustala v boji. Otrek pocítil nával chladu, jeho rudé kadeře se naježily.
Eofrey se vznesl, zpod zavřených víček vystupovalo namodralé světlo a kolem těla se utvořila podivná chvějící se aura. Explodovala vzápětí v ledový prstenec, Eofrey dopadnuvší v bezvědomí na palubu. Ixodes i jeho fantomové se rozlétli po palubě jako slizké hadrové panenky. Elfové a čarodějka, nezasažení prstecem, pozorovali jak se rozpadají na tisíce zmrzlých střípků, jenž mizí neznámo kam. Ixodes jako jediný zůstal, zmrazen v masivní kus ledu. Chlad kolem ustal a jeden z elfů zašeptal:"Frjosa."
(copyright © m.zitny)
Vzedmula se vlna, loď se rozkymácela. Každý elf se nenuceně zachytl a ve vřískotu vln pozoroval tiše okolí. Eofrey se taktak vyhnul ráhnu stěžně, jenž prolétlo volně kolem. Čarodějka se držela stěžně, když tu někdo vykřikl, lovec se otočil a spatřil mrtvolně kráčejícího elfa s šokovaným výrazem ve tváři. Držel si bok, jenž krvácel. Eofrey si přehrál scénu, kdy zemřel Isgrøy. Otrek přiběhl a zachytil zraněného elfa, ten se k němu nahnul a něco zašeptal. Otrek se ohlédl ke kormidlu:"Vhalen neft skeat fri." a signalizoval na místo, kde stálo kormidlo. Eofrey něco zahlédl, podivný nehnutý stín za kormidlem. Otrek si narazil helmu a rozběhl, následovala ho hrstka mužů. Lovec se dopotácel k čarodějce, jenž se stále držela stěžně. "Nemám ráda, když necítím půdu pod nohama.", postěžovala si a snažila se usmát, když si Eofrey všiml jejích roztáhlých panenek. Její zrak se upíral za Otrekem.
Muži kolem něj padali jako sečené klasy. Otrek se oháněl krátkou dýkou, Eofrey ho spatřil. Hýbající se stín nabyl děsivého tvaru. Další vlna otřásla lodí. Na místě, kam dopadla hustá mořská pěna, se objevila skupina dalších nehybný stínů. Otrek se otočil:"Nerlaen phantom neft, lovče bran jí.", Eofrey sáhl za pas a tasil otcův tesák. Skupinka stínu se dala do pohybu, jejich pohyb byl podivně fázovaný. Každým krokem se přibližovaly blíže, avšak v bizarním kroku, jenž připomínajíc podivný posun, děsil všechny na palubě. Jejich postavy byly pokryté okapávajícím mazem, podivně pokroucené. Jejich obličeje šedivé, vlasy jim tančily v nezemském nepocititelném větru a jejich pohled zářil bledým zelenkavým svitem. Eofreye zaplavila další neznámá vlna, když ucítil na rameni dotek. "Jak melodramatické jest zakončiti Vaše bytí a to při tak krásné noci.", z toho hlasu mu naskočila husí kůže. Byl přímý a letitý, avšak také podivně tichý a studený. Eofrey se otočil a pohlédl do obličeje jednomu z fantomů. Podivný letitý maz mu odkapával z obličeje, jenž nesl známky podivné démoničnosti. Fantom se na něho podíval a to s tváří plné podivného očekávání. "Mé jméno je Ixodes a jsem tvým koncem.", lovec ucítil jak ho proplétá neviditelný proud, byl vazký jako podivný maz na Ixodově tváři. Napřáhl se a vší silou sekl proti jeho tváři. Všude se rozcákl lepivý sliz. Eofrey pozoroval, jak se část Ixodova obličeje odklopila, pak se zastavila a přisála zpět na místo. "Drahoušku nemůžeš zabít, co již mrtvé je.", usmála se nově slepená šedá tvář. Všude byl slyšet křik.
Černá bestie trhala jednoho fantoma za druhým, ti se rozpadávali a znova skládali. Eofrey ustoupil a jeho pohled se zastavil na Otrekovi, jenž dobíhal k jednomu stále hořícímu kotli smoly. Kapitán si odvázal z ramene svůj řetězový bič a ponořil ho do do ruda rozpálené hmoty. Lovec pomalu začal ztrácet vědomí, neviditelný proud ho prostupoval a svazoval. Vysával z něho sílu, když se ozvalo podivné švihnutí. Otevřel oči a spatřil Otreka, jak kol sebe v bitevním tanci švihá hořícím řetězem. Fantomové bytosti praskaly a hořely v namodralých plamenech. Bestie kolem sebe sápala a kryla Otrekova záda, všude byla slyšet píseň bitvy. Hlasy mužů, posádky jenž hrdinně bránila bitevník před hordou z vln. Rheam Aul, sebou potácel. Lovec se zapotácel, Otrek to zahlédl. Eofrey se sesul, černé bestii se čumáku vytvořil malý obláček páry, celá posádka ustala v boji. Otrek pocítil nával chladu, jeho rudé kadeře se naježily.
Eofrey se vznesl, zpod zavřených víček vystupovalo namodralé světlo a kolem těla se utvořila podivná chvějící se aura. Explodovala vzápětí v ledový prstenec, Eofrey dopadnuvší v bezvědomí na palubu. Ixodes i jeho fantomové se rozlétli po palubě jako slizké hadrové panenky. Elfové a čarodějka, nezasažení prstecem, pozorovali jak se rozpadají na tisíce zmrzlých střípků, jenž mizí neznámo kam. Ixodes jako jediný zůstal, zmrazen v masivní kus ledu. Chlad kolem ustal a jeden z elfů zašeptal:"Frjosa."
(copyright © m.zitny)
neděle 17. dubna 2011
Záře
Eofrey se probral, hlava mu třeštila. Nemohl se zvednout a tak se rozhlédl kolem, co toho bylo příčinou. Ležel vedle dlouhého stolu, na židli spal kapitán s mírným chrapotem. Pokusil se znovu pohnout, nic. Zvedl hlavu a na své hrudi spatřil čarodějčinu. Marně si vybavoval předešlou noc, na co si vzpomínal byla jen karafa vazké tekutiny. Chrapot kapitána vyeskalovat, lovec opatrně zvedl čarodějčinu hlavu, neuměle se vyvlékl z kazajky a podložil jí pod rozcuchanou tmavou hřívu. "Jsem si říkal, že vy lidé vydržíte víc.", usmíval se kapitán, oči mhouříc do svitu, procházejícího skrze okna kajuty. Zvedl se odkopl misky válící se na podlaze. Eofrey na něho pokynul a ukázal na spící čarodějku. Kapitán se usmál a šaškovitě napodobujíce tichou chůzi, otevřel protilehlé dveře a bradou kývl na Eofreye.
Eofrey marně pátral v paměti, ale odpovědí nenacházel. Dvojice vyšla na palubu, mohlo být pozdní ráno. Kolem lodi se vlnila na hladině mlha a slunce, ve svém východu, ozařovalo a hřálo celou palubu. Něco se ozvalo ve staroelfštině a odevšad se seběhla posádka, Eofrey si nemohl nevšimnout potutelných výrazů a to ve tvářích lodního mužstva. Kapitán vše odmával a začal si mnout čelo, posádka se rozutekla, každý ke své práci. "Zavolejte někdo kuchaře:", zahlaholil rusovlasý elf a pohlédl na Eofreye. "Chlapče, musíme si promluvit, skrýváš v sobě nezvyklý potenciál.", hubený elf se připlížil a podupl. Kapitán sebou trhl v leknutí a otočil se, snažíce se zakrýt počáteční leknutí. "Chlapče udělej nám tři vývary, ale velmi silné.", kuchařík zasalutovat a vrátil se do podpalubí. "O čem jsi to chtěl se mnou mluvit elfe?", otázal se Eofrey, chraplavým hlasem pramenícím z totální dehydratace. "Chlapče máš dar, mi říkáme že jsi nadaný, máš holt určité schopnosti a mimo to neříkej mi elfe, jmenuji se Otrek.", usmál se a otočil se směrem k moři. Eofrey se postavil vedle něj a sledoval pomalu se převalující mlhu, jenž se zračila všude kolem.
"Před tím, než byly otevřeny průrvy, byl náš národ ohromný, pak ale přišel ten čaroděj.", kapitán se zahleděl do mléčného oparu. "S ním přišli i oni, naše osady a města byla vypálena, muži, ženy i děti, všichni bez rozdílů zmasakrováni.", Eofrey spatřil v kapitánově obličeji ponížení a smutek. "Pak jsme je otevřeli, ale našli se i tací, co nebyli odhodláni k té cestě.", lovec pochopil. "A tak jsem se já a moje posádka ocitli tady, na posledním bitevníku, na Rheam Aulu."
Eofrey si vzpomenul na večeři a na obraz, ale než se odhodlal k otázce přiběhl kuchařík. Dvojice sešla dolů. Kapitán rozevřel opatrně dveře kajuty, avšak čarodějka již byla vzhůru usrkávajíce silného vývaru z misky a oblečena do kazajky, jenž jí předtím Eofrey vložil pod hlavu. Podívala se na kapitána i Eofreye zarudlým zrakem, jenž jakoby se ptal proč musí trpět. "Princezna se probudila, vychrchlal ze sebe rusovlasý elf a sedl si ke své misce. Trojice vychutnávala silný vývar, nabírajíc z něho každé zrnko energie. "Takže zpět k tvému nadání..", náhle se zahřmělo a svit slunce zanikl. "Kreak thin ushad, neft vhalen enkete.", začal křičet přibíhající kuchařík a roztěkaně přejížděl zrakem po kapitánu a čarodějce. Kapitán se rozeběhl směrem k palubě, čarodějka a Eofrey mu v patách. Vyběhli na palubu.
Všude vládla absolutní tma, posádka nabíjela děla a skasávala plachty. Byly podpáleny pochodně a tři smolné kotle. Kapitán vhlížel do podivné tmy, moře se otřáslo. Po hladině se šířila podivná zelenkavá záře. "Rhí nal gepht hevna nor skeat fri.", zahalasil kapitán a posádka se začala vyzbrojoval. "Měl by jsi se připravit lovče.", otočil se vzápětí a pokynul i na čarodějku. Moře se otřáslo podruhé a zelenkavá záře nabrala na síle. Celý bitevník byl ozářen, podivná záře se táhla zpod celé délky kýlu.
(copyright © m.zitny)
Eofrey marně pátral v paměti, ale odpovědí nenacházel. Dvojice vyšla na palubu, mohlo být pozdní ráno. Kolem lodi se vlnila na hladině mlha a slunce, ve svém východu, ozařovalo a hřálo celou palubu. Něco se ozvalo ve staroelfštině a odevšad se seběhla posádka, Eofrey si nemohl nevšimnout potutelných výrazů a to ve tvářích lodního mužstva. Kapitán vše odmával a začal si mnout čelo, posádka se rozutekla, každý ke své práci. "Zavolejte někdo kuchaře:", zahlaholil rusovlasý elf a pohlédl na Eofreye. "Chlapče, musíme si promluvit, skrýváš v sobě nezvyklý potenciál.", hubený elf se připlížil a podupl. Kapitán sebou trhl v leknutí a otočil se, snažíce se zakrýt počáteční leknutí. "Chlapče udělej nám tři vývary, ale velmi silné.", kuchařík zasalutovat a vrátil se do podpalubí. "O čem jsi to chtěl se mnou mluvit elfe?", otázal se Eofrey, chraplavým hlasem pramenícím z totální dehydratace. "Chlapče máš dar, mi říkáme že jsi nadaný, máš holt určité schopnosti a mimo to neříkej mi elfe, jmenuji se Otrek.", usmál se a otočil se směrem k moři. Eofrey se postavil vedle něj a sledoval pomalu se převalující mlhu, jenž se zračila všude kolem.
"Před tím, než byly otevřeny průrvy, byl náš národ ohromný, pak ale přišel ten čaroděj.", kapitán se zahleděl do mléčného oparu. "S ním přišli i oni, naše osady a města byla vypálena, muži, ženy i děti, všichni bez rozdílů zmasakrováni.", Eofrey spatřil v kapitánově obličeji ponížení a smutek. "Pak jsme je otevřeli, ale našli se i tací, co nebyli odhodláni k té cestě.", lovec pochopil. "A tak jsem se já a moje posádka ocitli tady, na posledním bitevníku, na Rheam Aulu."
Eofrey si vzpomenul na večeři a na obraz, ale než se odhodlal k otázce přiběhl kuchařík. Dvojice sešla dolů. Kapitán rozevřel opatrně dveře kajuty, avšak čarodějka již byla vzhůru usrkávajíce silného vývaru z misky a oblečena do kazajky, jenž jí předtím Eofrey vložil pod hlavu. Podívala se na kapitána i Eofreye zarudlým zrakem, jenž jakoby se ptal proč musí trpět. "Princezna se probudila, vychrchlal ze sebe rusovlasý elf a sedl si ke své misce. Trojice vychutnávala silný vývar, nabírajíc z něho každé zrnko energie. "Takže zpět k tvému nadání..", náhle se zahřmělo a svit slunce zanikl. "Kreak thin ushad, neft vhalen enkete.", začal křičet přibíhající kuchařík a roztěkaně přejížděl zrakem po kapitánu a čarodějce. Kapitán se rozeběhl směrem k palubě, čarodějka a Eofrey mu v patách. Vyběhli na palubu.
Všude vládla absolutní tma, posádka nabíjela děla a skasávala plachty. Byly podpáleny pochodně a tři smolné kotle. Kapitán vhlížel do podivné tmy, moře se otřáslo. Po hladině se šířila podivná zelenkavá záře. "Rhí nal gepht hevna nor skeat fri.", zahalasil kapitán a posádka se začala vyzbrojoval. "Měl by jsi se připravit lovče.", otočil se vzápětí a pokynul i na čarodějku. Moře se otřáslo podruhé a zelenkavá záře nabrala na síle. Celý bitevník byl ozářen, podivná záře se táhla zpod celé délky kýlu.
(copyright © m.zitny)
sobota 16. dubna 2011
Testament Sněhu
Ona stála ve stínu vzrostlých stromů a plakala. Lesní cestou jsem viděl něco probíhat. Šmouha se zastavila na rozlehlé planině. Viděl jsem šelmu. Irbis zavětřil a se sklopeným zrakem došel až k plačící paně. Otočil se kol jejích noh a posadil se.
Stín se prodloužil a ze sněhobílé kočky se na místě stala postava. Obešel jí a objal. Kol se zvedl chladný vítr. Ona sklopila zrak a pláč ustal. Pohladila ho po tváři a první sněhová vločka padla na zem. Rozhlédl jsem se a nespatřiv mraků uzřel jsem to. Další a další sněhové krůpěje, jenž padaly z jeho lící.
(copyright © m.zitny)
Stín se prodloužil a ze sněhobílé kočky se na místě stala postava. Obešel jí a objal. Kol se zvedl chladný vítr. Ona sklopila zrak a pláč ustal. Pohladila ho po tváři a první sněhová vločka padla na zem. Rozhlédl jsem se a nespatřiv mraků uzřel jsem to. Další a další sněhové krůpěje, jenž padaly z jeho lící.
(copyright © m.zitny)
pátek 15. dubna 2011
Sen Eofreyův
Dlouhý zástup postav se pomalu posouval lesem k malé tvrzi. Soubor stínů tancoval za svitu pochodní a ztrácel se ve vchodu do podzemí. Lovec je následoval, odněkud se mu to okolí zdálo povědomé. Před vchodem rostla vzrostlá bříza. Zástup bezhlesně sestupoval do temných útrob. Eofrey jednoho zachytil, stín se otočil a on spatřil, zpoza dlouhé šedé peleríny, zářivé zlatavé oči a smutný odevzdaný obličej. Stín se zase otočil a pokračoval ve svém pochodu.
Sestupovali níž a níž, uslyšel tesklivý zpěv, srdce se mu rozbušilo. Odstrkoval, prodíral se kolem mátožných postav v kápích až dorazil dlouhé místnosti. Všude vysely těžké gobelíny s prastarými příběhy. Eofrey začal mít podivný pocit. Dorazil až k mostu, jenž vedl přez širokou podzemní řeku, tekoucí od nikud do nikam. Ucítil vůni skořice, zpěv zesílil. Zástup stál seřazený před podivně se vlnící stěnou. Eofrey vyhrkl, spatřil jí. Tajemná divka zpívala seřazenému davu, jenž pomalu mizel stěnou. Dav pomalu procházel, když tu se Elizabeth otočila a počala ho následovat. Za stálého zpěvu došla až k vlnící se stěně, když tu se jejich pohledy střetly. V lovci se zatemnilo, úplně se ztrácel v její kráse, tvář oslňovala místnost všude kolem a její oči mu pronikali duší za příslibem nesplněných snů. Natáhl k ní ruce, ale už bylo pozdě, prošla Průrvou.
Chodbou zaznělo její jméno, její obraz ,ztrácející se ve vlnící se zdi, se otočil. Pohled se jí zaleskl, její rty se pohnuly, jakoby něco říkala. Lovec to celé pozoroval a snažíc se projít vlnící se zdí, narazil na neviditelnou masu, jenž ho nechtěla propusti. Dívka se snažila projít zpět.
Světla kolem pohasla a dvojice ležela na karmínové posteli s nebesy. Všude rozsypané okvětní lístky růží. Milovali se dlouze a vášnivě, těla se proplétala. Eofrey jí líbal, laskal a dívka ho víc a víc tiskla ke svému tělu.
Růže povadly, dívka pohodila hlavou vzad a čas se zastavil, dvojice ve vzájemném obětí zkameněla. Scénu pokryl prach, gobelíny se rozpadly a místnost zaplavila staletá patina.
(copyright © m.zitny)
Sestupovali níž a níž, uslyšel tesklivý zpěv, srdce se mu rozbušilo. Odstrkoval, prodíral se kolem mátožných postav v kápích až dorazil dlouhé místnosti. Všude vysely těžké gobelíny s prastarými příběhy. Eofrey začal mít podivný pocit. Dorazil až k mostu, jenž vedl přez širokou podzemní řeku, tekoucí od nikud do nikam. Ucítil vůni skořice, zpěv zesílil. Zástup stál seřazený před podivně se vlnící stěnou. Eofrey vyhrkl, spatřil jí. Tajemná divka zpívala seřazenému davu, jenž pomalu mizel stěnou. Dav pomalu procházel, když tu se Elizabeth otočila a počala ho následovat. Za stálého zpěvu došla až k vlnící se stěně, když tu se jejich pohledy střetly. V lovci se zatemnilo, úplně se ztrácel v její kráse, tvář oslňovala místnost všude kolem a její oči mu pronikali duší za příslibem nesplněných snů. Natáhl k ní ruce, ale už bylo pozdě, prošla Průrvou.
Chodbou zaznělo její jméno, její obraz ,ztrácející se ve vlnící se zdi, se otočil. Pohled se jí zaleskl, její rty se pohnuly, jakoby něco říkala. Lovec to celé pozoroval a snažíc se projít vlnící se zdí, narazil na neviditelnou masu, jenž ho nechtěla propusti. Dívka se snažila projít zpět.
Světla kolem pohasla a dvojice ležela na karmínové posteli s nebesy. Všude rozsypané okvětní lístky růží. Milovali se dlouze a vášnivě, těla se proplétala. Eofrey jí líbal, laskal a dívka ho víc a víc tiskla ke svému tělu.
Růže povadly, dívka pohodila hlavou vzad a čas se zastavil, dvojice ve vzájemném obětí zkameněla. Scénu pokryl prach, gobelíny se rozpadly a místnost zaplavila staletá patina.
(copyright © m.zitny)
čtvrtek 14. dubna 2011
Večeře
Kapitán otevřel těžké dveře. Pokynul na Eofreye a čarodějku. Vstoupili do nízké, ale rozlehlé kajuty. Všude se skvěly dřevořezby. Tu se otevřely protilehlé a boční dveře v místnosti a nastoupila se kol dlouhého stolu, hrdlořez přistoupil ke stolu a pokynul. Muži kolem odstoupili o krok vzad od stolu, hrdě pozvedli své brady a ruce jim sjeli na krátké šavle u pasu. Eofrey s čarodějkou to znepokojeně sledovali, kapitán si toho všiml a koutek úst mu povyjel výš. Pak muži povytáhli šavle, s cvaknutím je vrazili zpět do pochev a položili si pravou ruku na rameno. "Tak přátelé, můžeme stolovat otočil se na dvojici." Eofrey si sedl po pravici a čarodějka se rozešla k levici, kapitán jí následoval a když se posadila přisunul jí ke stolu. Pak si sedl do čela a pokynul na zbytek posádky, která se usadila jako jeden muž.
Ze dveří vyběhl menší elf a za ním zbytek kuchyně. Stůl se pomalu zaplňoval a to povětšinou dary moře, mísami s ovocem a talíři se zeleninou. Eofrey to celé pozoroval, všímal si celé scény, kdy talíře měnili na misky a ty zpět na talíře. Najednou ho do očí udeřila věc vedle dveří do kuchyně. Nad vyřezávaným kabinetem visel obraz dívky. Eofrey ji poznal bez dlouhého přemýšlení, ten pohled mu do duše vtiskl tísnivý stín, otočil se na kapitána, který se právě snažil dostat do krabího klepeta. "Kdo je ta dívka?", vyhrkl ze sebe a tázavým pohledem probodával kapitána, který se pořád věnoval krabímu klepetu. "To je opravdu smutný příběh, bylo to dlouhou dobu před tím, než jsem se tady stal kapitánem.", nevzrušeně pokračoval kapitán. Ostatní muži zbystřili, ale pokračovali v jídle nenápadně pozorujíc lovce. "Byla to jedna dívka, elfská dívka, která se nedostala Průrvou.", otočil se na Eofreye s obsahem krabího klepeta v ústech. "Proč tě to vůbec zajímá.", řekl a polkl.
Čarodějka opatrně přebírala obsah svého talíře, když se u ní objevil hubený kuchařík a přisunul k ní mísu plnou šťavnaté zvěřiny. "Říkal jsem si, že tu pro hosta budu muset servírovat trochu něco odlišného.", čarodějka vzhlédla a nevěřícně se na kuchaře usmála. Ten se uklonil, usmál se a jejich pohledy na pár okamžiků protnuty. Začal těkat očima sem a tam, pak se otočil a odešel do kuchyně. Eofrey spatřil pár mužů, kteří situaci pozorovali s tajemným úsměvem. Kapitán se opatrně nahnul a zašeptal mu do ucha:"Myslím, že se vaše přítelkyně zamlouvá tomu chlapci z kuchyně.", a nepěkně ho bodl loktem do boku. Eofrey si ho přetřel hřbetem ruky a díval se, jak čarodějka voňavé misce neodolala. Doslova hltala a posádka se, nad tím chováním s úsměvem, ani nepozastavovala.
Celý stůl byl v mžiku uklizený, kuchařík se ještě mezi dveřmi pozastavil a mrkl na čarodějku, která zrumělkovala na tvářích. Kapitán se tajemně zahleděl a zapálil si dýmku. "Docela by mě lovče zajímalo, proč se tolik zajímáš o Elizabeth, ale řeknu ti ten příběh.", kapitán si popotáhl z dýmky a podíval se do prázdna. "Víš je to pár let, co se od Šedých Výšin, začaly po lesích šířit podivné armády.", čarodějka se usadila u otevřeného okna a noční vánek jí pomalu rozcuchával tmavé kadeře. "Nikdo nevěděl, co jsou, či co chtějí, prostě přijeli a plenili, říkalo se taky, že je vede mocný mág, možná Démoniak či Alchymista.", Eofrey se netrpělivě podíval na obraz. "A tak se naše rada starších, která byla zástupcem všech našich kmenů rozhodla otevřít Průrvy.", čarodějka se otočila a zpozorněla. "Byla to jediná možnost jak uniknout a nechtěli jsme nic riskovat.", do místnosti vešel malý stín a Eofrey na židli leknutím poskočil. Stál tam jeden z osádky kuchyně a v rukách držel tác, na které se tyčila velká karafa plná narůžovělé tekutiny.Kapitán pokynul a elfský mladík začal rozlévat. Eofrey pozoroval obsah keramické misky, která byla určena pro něj. Tekutina voněla po skořici, jehličí a lékořici, byla podivně vazká. Kapitán pozvedl svojí misku a pokynul na dvojici. Misky o sebe ťukly a kapitán jí v okamžiku vysrkl. "Rada pozvala elfské mágy a ti otevřeli Průrvy........", Eofrey se napit a ucítil, jak mu hrdlem putuje vazké horko. V hlavě ucítil podivné prázdno a svět kolem se rozvlnil, slyšel kašel čarodějky a spatřil jí, jak se opírá o okraj otevřeného okna. Kapitán pokračoval:".....a ti otevřeli Průrvy, kterými jsme......"
(copyright © m.zitny)
Ze dveří vyběhl menší elf a za ním zbytek kuchyně. Stůl se pomalu zaplňoval a to povětšinou dary moře, mísami s ovocem a talíři se zeleninou. Eofrey to celé pozoroval, všímal si celé scény, kdy talíře měnili na misky a ty zpět na talíře. Najednou ho do očí udeřila věc vedle dveří do kuchyně. Nad vyřezávaným kabinetem visel obraz dívky. Eofrey ji poznal bez dlouhého přemýšlení, ten pohled mu do duše vtiskl tísnivý stín, otočil se na kapitána, který se právě snažil dostat do krabího klepeta. "Kdo je ta dívka?", vyhrkl ze sebe a tázavým pohledem probodával kapitána, který se pořád věnoval krabímu klepetu. "To je opravdu smutný příběh, bylo to dlouhou dobu před tím, než jsem se tady stal kapitánem.", nevzrušeně pokračoval kapitán. Ostatní muži zbystřili, ale pokračovali v jídle nenápadně pozorujíc lovce. "Byla to jedna dívka, elfská dívka, která se nedostala Průrvou.", otočil se na Eofreye s obsahem krabího klepeta v ústech. "Proč tě to vůbec zajímá.", řekl a polkl.
Čarodějka opatrně přebírala obsah svého talíře, když se u ní objevil hubený kuchařík a přisunul k ní mísu plnou šťavnaté zvěřiny. "Říkal jsem si, že tu pro hosta budu muset servírovat trochu něco odlišného.", čarodějka vzhlédla a nevěřícně se na kuchaře usmála. Ten se uklonil, usmál se a jejich pohledy na pár okamžiků protnuty. Začal těkat očima sem a tam, pak se otočil a odešel do kuchyně. Eofrey spatřil pár mužů, kteří situaci pozorovali s tajemným úsměvem. Kapitán se opatrně nahnul a zašeptal mu do ucha:"Myslím, že se vaše přítelkyně zamlouvá tomu chlapci z kuchyně.", a nepěkně ho bodl loktem do boku. Eofrey si ho přetřel hřbetem ruky a díval se, jak čarodějka voňavé misce neodolala. Doslova hltala a posádka se, nad tím chováním s úsměvem, ani nepozastavovala.
Celý stůl byl v mžiku uklizený, kuchařík se ještě mezi dveřmi pozastavil a mrkl na čarodějku, která zrumělkovala na tvářích. Kapitán se tajemně zahleděl a zapálil si dýmku. "Docela by mě lovče zajímalo, proč se tolik zajímáš o Elizabeth, ale řeknu ti ten příběh.", kapitán si popotáhl z dýmky a podíval se do prázdna. "Víš je to pár let, co se od Šedých Výšin, začaly po lesích šířit podivné armády.", čarodějka se usadila u otevřeného okna a noční vánek jí pomalu rozcuchával tmavé kadeře. "Nikdo nevěděl, co jsou, či co chtějí, prostě přijeli a plenili, říkalo se taky, že je vede mocný mág, možná Démoniak či Alchymista.", Eofrey se netrpělivě podíval na obraz. "A tak se naše rada starších, která byla zástupcem všech našich kmenů rozhodla otevřít Průrvy.", čarodějka se otočila a zpozorněla. "Byla to jediná možnost jak uniknout a nechtěli jsme nic riskovat.", do místnosti vešel malý stín a Eofrey na židli leknutím poskočil. Stál tam jeden z osádky kuchyně a v rukách držel tác, na které se tyčila velká karafa plná narůžovělé tekutiny.Kapitán pokynul a elfský mladík začal rozlévat. Eofrey pozoroval obsah keramické misky, která byla určena pro něj. Tekutina voněla po skořici, jehličí a lékořici, byla podivně vazká. Kapitán pozvedl svojí misku a pokynul na dvojici. Misky o sebe ťukly a kapitán jí v okamžiku vysrkl. "Rada pozvala elfské mágy a ti otevřeli Průrvy........", Eofrey se napit a ucítil, jak mu hrdlem putuje vazké horko. V hlavě ucítil podivné prázdno a svět kolem se rozvlnil, slyšel kašel čarodějky a spatřil jí, jak se opírá o okraj otevřeného okna. Kapitán pokračoval:".....a ti otevřeli Průrvy, kterými jsme......"
(copyright © m.zitny)
středa 13. dubna 2011
Odliv
Čarodějka se probudila, vedle své pelesti spatřila ležícího Eofreye. Zvedla se a začala ho rychle probouzet. Rozhlédla se. Dvojice byla bezpečně uzamčena a to v podivné místnosti ze dřeva, všude páchla mořská sůl, staleté dřevo a rybina.
Eofrey otevřel oči a začal se pomalu stavět na nohy, zápěstí ho stále bolela od provazů, ale když si je protřel zjistil, že jsou plně zahojená. Nechápavě se podíval na čarodějku a otočil se ke dveřím. Zkusil zacloumat, nic. Otočila se a čarodějku. "Tak takhle se odvděčili..", nedokončil větu když za sebou ucítil pohyb. Čarodějce se rozevřely panenky a nakrčilo chřípí. Eofrey se otočil.
"Tak se na to podívejme.", prohlásil nevzrušeně Hrdlořez a pozvedl lovcovu bradu. "Pěkný, jen se na něho podívejte.", usmál se a pokynul na své kolegy. Ti se jen pousmáli a začali konverzaci v neznámém jazyce. Čarodějka se přikrčila, když tu hrdlořez přikročil blíž a podíval se jí do očí. Jeho zlatavé duhovky nabíraly na světlosti. "Ani o tom nepřemýšlej.", usmál se hrdlořez a otočil se k Eofreyovi. "Tak pojď lovče, musíme si tak trošku promluvit.", usmál se a jeho pohlédl pohasl. Lovec se otočil na čarodějku obklopenou elfskou gardou. "Bez ní se ani nehnu.", prohlásil a pocítil podivný svíravý pocit v žaludku, kolena mu ztěžkla.
"No, jak si host přeje.", otočil se a pokynul ostatním.
Skupina elfů vyvedla dvojici na palubu. Lovec se rozhlédl a spatřil obrovský ruch. Zatímco jedna pětice elfů v kožených kazajkách, čistila palubu, další skupina tentokrát v kroužkových zbrojích, prohlížela lodní kanóny. Celá loď byla pokryta staletou patinou, ale Eofrej ani čarodějka neměli pochyb o tom, že je ve velmi dobrém stavu. "Tak vážení tohle je naše loď, je mi absolutně jisté že Vám naše, řekl bych i s nadsázkou, uvítání nevykreslilo posádku v dobrém svitu.", v Eofreyovi pěnila krev, ale snažil se být na pohled klidný. "Víte, my poznáme nadané, tím jsem chtěl říci, že tím čím jste prošli, bylo pro vaší ochranu.", podíval se elf z příma na dvojici. "To nevysvětluje, proč jste nás svázali jako zvířata.", odbojně pronesl znechucený Eofrey, čarodějka mlčela a pozorovala reakce Elfů. "Lovče, od začátku jsem věděl že jsi nadaný, od začátku a můj úskok byla jen zkouška.", poklepal mu na rameno a podíval se na čarodějku.
Když tu k hrdlořezovi přistouvil elf, hubenější než ostatní a něco mu potichu řekl. "Tak vážení, je tu odliv a to znamená, že vyplouváme, budu Vás čekat v podpalubí u večeře.", otočil se a zmizel v útrobách lodi. Čarodějka se podívala na Eofreye a následovali kapitánovy kroky.
(copyright © m.zitny)
Eofrey otevřel oči a začal se pomalu stavět na nohy, zápěstí ho stále bolela od provazů, ale když si je protřel zjistil, že jsou plně zahojená. Nechápavě se podíval na čarodějku a otočil se ke dveřím. Zkusil zacloumat, nic. Otočila se a čarodějku. "Tak takhle se odvděčili..", nedokončil větu když za sebou ucítil pohyb. Čarodějce se rozevřely panenky a nakrčilo chřípí. Eofrey se otočil.
"Tak se na to podívejme.", prohlásil nevzrušeně Hrdlořez a pozvedl lovcovu bradu. "Pěkný, jen se na něho podívejte.", usmál se a pokynul na své kolegy. Ti se jen pousmáli a začali konverzaci v neznámém jazyce. Čarodějka se přikrčila, když tu hrdlořez přikročil blíž a podíval se jí do očí. Jeho zlatavé duhovky nabíraly na světlosti. "Ani o tom nepřemýšlej.", usmál se hrdlořez a otočil se k Eofreyovi. "Tak pojď lovče, musíme si tak trošku promluvit.", usmál se a jeho pohlédl pohasl. Lovec se otočil na čarodějku obklopenou elfskou gardou. "Bez ní se ani nehnu.", prohlásil a pocítil podivný svíravý pocit v žaludku, kolena mu ztěžkla.
"No, jak si host přeje.", otočil se a pokynul ostatním.
Skupina elfů vyvedla dvojici na palubu. Lovec se rozhlédl a spatřil obrovský ruch. Zatímco jedna pětice elfů v kožených kazajkách, čistila palubu, další skupina tentokrát v kroužkových zbrojích, prohlížela lodní kanóny. Celá loď byla pokryta staletou patinou, ale Eofrej ani čarodějka neměli pochyb o tom, že je ve velmi dobrém stavu. "Tak vážení tohle je naše loď, je mi absolutně jisté že Vám naše, řekl bych i s nadsázkou, uvítání nevykreslilo posádku v dobrém svitu.", v Eofreyovi pěnila krev, ale snažil se být na pohled klidný. "Víte, my poznáme nadané, tím jsem chtěl říci, že tím čím jste prošli, bylo pro vaší ochranu.", podíval se elf z příma na dvojici. "To nevysvětluje, proč jste nás svázali jako zvířata.", odbojně pronesl znechucený Eofrey, čarodějka mlčela a pozorovala reakce Elfů. "Lovče, od začátku jsem věděl že jsi nadaný, od začátku a můj úskok byla jen zkouška.", poklepal mu na rameno a podíval se na čarodějku.
Když tu k hrdlořezovi přistouvil elf, hubenější než ostatní a něco mu potichu řekl. "Tak vážení, je tu odliv a to znamená, že vyplouváme, budu Vás čekat v podpalubí u večeře.", otočil se a zmizel v útrobách lodi. Čarodějka se podívala na Eofreye a následovali kapitánovy kroky.
(copyright © m.zitny)
sobota 9. dubna 2011
Hrdlořez
Eofrey stál u páchnoucího jezírka, pod krkem se mu blýskal dlouhý zakřivený tesák. Kolem něho postavy v černých kroužkových zbrojích, jen jedna jediná měla helmu ve tvaru lebky bez rysů. Ta držela tesák pod lovcovým krkem. Z lesa vystoupila další postava, lovec v ní poznal černovlasou čarodějku. "Tady nemáš co dělat, holka.", usmála se jedna z postav. Avšak v okamžiku ležela na zemi, kde jí držela v gardu černá bestie s bílou skvrnou na ocase. "Zatracená čarodějko, nech ho.", druhá postava se přiblížila k Eofreyovi a přitiskla mu na bok další zbraň, tentokrát nepěkně vyhlížející zubatou šavli. Bestie se ohlédla. "Ale ale, mrška má tady človíčka ráda?", zasmál se elf v lebčí helmici.
"Takhle se elfové chovají k přátelům?", vyhrkl agresivně Eofrey a snažil se vytrhnou ze sevření. Teskák se mu zaryl do krku a to jako horký nůž do másla. Lovec sebou trhl, krev mu začala mocně plynout z hrdla. Elf v helmě se otočil a necitlivě se podíval na krvácejícího lovce. "Nemyslel jsem si, že bude tak hloupej.", založil tesák do pochvy a pokynul na zbývající druhy. Čarodějka zabalená do přehozu pozorovala sípajícího Eofreye, v očích strach. Stalo se však něco podivného.
Druhý elf, jenž šel za hrdlořezem v přilbici se zastavil a z jeho hrdla vyšel překvapený chrapot. Eofrey stál a na krku ani stopa po ráně, podivná jinovatka se mu stříbřila kolem nohou. Jeho pár zelených očí žhnul v ledově namodralé záři. Čarodějka to užasle pozorovala. Hrdlořez se otočil a překvapeně sledoval svého druha, na němž se začala tvořit tenká vrstva ledu. Pak se podíval na Eofreye v mrazivém tranzu a vší rychlostí vrhl svůj tesák proti němu.
Lovec padl na zem a od jeho úst šla pára, tesák ho zasáhl do čela rukojetí. Hrdlořezův nohsled se sesunul, klepajíc se v zimnici. "Takže náš malej loveček má koukám tajemství, svažte ho.", přikázal elf v helmici a přešel k šokované čarodějce. "A tuhle taky a pěkně na těsno.", podíval se jí do chladných očí. "Nechci kolem sebe žádný čáry, dokud se nenalodíme.", třetí elf začal ovazovat tenký, avšak pevný provaz kol jejích rukou za zády.
Skupina procházela lesem, hrdlořez s čarodějkou před sebou a dvojice jeho elfích nohlsedů táhnouce Eofreye, jenž se pomalu probouzel. Začal sebou trhat, když tu přistoupil vůdčí elf s přilbicí a přiložil čarodějce ostři k hrudi. "Snad nechceš, aby se to opakovalo cryomante.", oznámil mu bezcitně a pomalu přejížděl tesákem linku mezi jejími ňadry. Eofrey nechápal, utíkali přeci spolu. "Takže takhle to je s elfy?", pronesl kysele a čekal na reakci. Hrdlořez se na něho podíval. "Myslíš si, že já a moje posádka, žijeme díky tobě, morálce, přátelství, nebo něčemu podobnému?", uštěpačně se pousmál. "Ne drahý neznámý, my žijeme díky úskokům, podrazům a prašivinám, ale to koneckonců poznáš.", usmál se pod lebkou a popohnal flegmatickou čarodějku. Třetí elf se v jednu chvíli rozhlédl a pokynul na druhého, ten se lehce dotkl vůdce na rameni. "Teď nikdo ani cek!", zatáhl čarodějku do křovisek a Eofrey zhnuseně následoval dvojici nohsledů. Všude kolem se začala otřásat zem. Objevila se grupa obřích postav, jejich vůdce byl podivně přikrčený obr, který nosil vlčí hlavu místo masky. Něco zařval a grupa změnila směr, zmizeli během okamžiku.
"Asi se po nás shánějí.", potichu se zasmál hrdlořez a začal gestikulovat na své nohsledy. Pětice pokračovala dál v cestě. K večeru dorazili na konec lesa, kde se ukrývala malá zátoka. "Tak se prosím seznamte s Rheam Aulem, vaší řečí Dechem mlhy.", pronesl obřadně hrdlořez v helmici a pokynul směrem k lodi kotvící v zátoce.
Byla to loď s nízkým ponorem, párem stěžňů. Eofreyovi vytanulo z hlavy elfský katamaran. Slyšel o těchto bojových plavidlech, znal je z pohádek a legend, které mu vyprávěl Isgrøy. Od pohledu mohla loď pojmout padesát až sto mužů a podle toho, že byla zakotvená a od pohledu v pořádku nepochyboval, že posádka bude nedaleko. Došli až k pláži, když tu hrdlořez podkopl čarodějce nohy a jeho nohsledové vrhli lovce do bahnité zeminy.
Druhý z hrdlořezovi stráže se rozhlédl a bez pomoci rukou, napodobil zakrákání krkavce. Tu se začala všude kolem objevovat světla. Z lesů se vyhrnulo kolem čtyřiceti, možná padesáti postav s dlouhými ušními boltci, jenž vykukovali skrze podlouhlých přilbic ve tvarech lebek. Na lodi během chvíle zaplanuly další pochodně. Na Eofreye a čarodějku se dívalo kolem šedesátky zlatavých očí.
(copyright © m.zitny)
"Takhle se elfové chovají k přátelům?", vyhrkl agresivně Eofrey a snažil se vytrhnou ze sevření. Teskák se mu zaryl do krku a to jako horký nůž do másla. Lovec sebou trhl, krev mu začala mocně plynout z hrdla. Elf v helmě se otočil a necitlivě se podíval na krvácejícího lovce. "Nemyslel jsem si, že bude tak hloupej.", založil tesák do pochvy a pokynul na zbývající druhy. Čarodějka zabalená do přehozu pozorovala sípajícího Eofreye, v očích strach. Stalo se však něco podivného.
Druhý elf, jenž šel za hrdlořezem v přilbici se zastavil a z jeho hrdla vyšel překvapený chrapot. Eofrey stál a na krku ani stopa po ráně, podivná jinovatka se mu stříbřila kolem nohou. Jeho pár zelených očí žhnul v ledově namodralé záři. Čarodějka to užasle pozorovala. Hrdlořez se otočil a překvapeně sledoval svého druha, na němž se začala tvořit tenká vrstva ledu. Pak se podíval na Eofreye v mrazivém tranzu a vší rychlostí vrhl svůj tesák proti němu.
Lovec padl na zem a od jeho úst šla pára, tesák ho zasáhl do čela rukojetí. Hrdlořezův nohsled se sesunul, klepajíc se v zimnici. "Takže náš malej loveček má koukám tajemství, svažte ho.", přikázal elf v helmici a přešel k šokované čarodějce. "A tuhle taky a pěkně na těsno.", podíval se jí do chladných očí. "Nechci kolem sebe žádný čáry, dokud se nenalodíme.", třetí elf začal ovazovat tenký, avšak pevný provaz kol jejích rukou za zády.
Skupina procházela lesem, hrdlořez s čarodějkou před sebou a dvojice jeho elfích nohlsedů táhnouce Eofreye, jenž se pomalu probouzel. Začal sebou trhat, když tu přistoupil vůdčí elf s přilbicí a přiložil čarodějce ostři k hrudi. "Snad nechceš, aby se to opakovalo cryomante.", oznámil mu bezcitně a pomalu přejížděl tesákem linku mezi jejími ňadry. Eofrey nechápal, utíkali přeci spolu. "Takže takhle to je s elfy?", pronesl kysele a čekal na reakci. Hrdlořez se na něho podíval. "Myslíš si, že já a moje posádka, žijeme díky tobě, morálce, přátelství, nebo něčemu podobnému?", uštěpačně se pousmál. "Ne drahý neznámý, my žijeme díky úskokům, podrazům a prašivinám, ale to koneckonců poznáš.", usmál se pod lebkou a popohnal flegmatickou čarodějku. Třetí elf se v jednu chvíli rozhlédl a pokynul na druhého, ten se lehce dotkl vůdce na rameni. "Teď nikdo ani cek!", zatáhl čarodějku do křovisek a Eofrey zhnuseně následoval dvojici nohsledů. Všude kolem se začala otřásat zem. Objevila se grupa obřích postav, jejich vůdce byl podivně přikrčený obr, který nosil vlčí hlavu místo masky. Něco zařval a grupa změnila směr, zmizeli během okamžiku.
"Asi se po nás shánějí.", potichu se zasmál hrdlořez a začal gestikulovat na své nohsledy. Pětice pokračovala dál v cestě. K večeru dorazili na konec lesa, kde se ukrývala malá zátoka. "Tak se prosím seznamte s Rheam Aulem, vaší řečí Dechem mlhy.", pronesl obřadně hrdlořez v helmici a pokynul směrem k lodi kotvící v zátoce.
Byla to loď s nízkým ponorem, párem stěžňů. Eofreyovi vytanulo z hlavy elfský katamaran. Slyšel o těchto bojových plavidlech, znal je z pohádek a legend, které mu vyprávěl Isgrøy. Od pohledu mohla loď pojmout padesát až sto mužů a podle toho, že byla zakotvená a od pohledu v pořádku nepochyboval, že posádka bude nedaleko. Došli až k pláži, když tu hrdlořez podkopl čarodějce nohy a jeho nohsledové vrhli lovce do bahnité zeminy.
Druhý z hrdlořezovi stráže se rozhlédl a bez pomoci rukou, napodobil zakrákání krkavce. Tu se začala všude kolem objevovat světla. Z lesů se vyhrnulo kolem čtyřiceti, možná padesáti postav s dlouhými ušními boltci, jenž vykukovali skrze podlouhlých přilbic ve tvarech lebek. Na lodi během chvíle zaplanuly další pochodně. Na Eofreye a čarodějku se dívalo kolem šedesátky zlatavých očí.
(copyright © m.zitny)
Beran
Kopání už bylo nesnesitelné. Eofrey se probudil a pohlédl na útočníka, nad ním stál strážný. Pokynul mu směrem k mřížoví. Stál tam Beran. "Doufám, že máš dobrý důvod mě budit.", Eofrey se jen otočil na druhý bok a hleděl ke zdi, čekajíce na odpověď. Strážný však přišel ještě blíž a kopl Eofreye silně do zad. Ten se stočil a plnou silou kopl obra pod koleno, ten se jen nahnul a usmál se na Berana. "Máš toho co napravit, minule se všichni podivovali tvému skutku.". Na lovci přistálo kožené brnění. Eofrey ho sebral a začal se zavazovat.
Dveře arény vykopl sám, byl plný hněvu. Hněvu, že musí stále jako cvičené zvíře bojovat. Z druhé strany arény se vyřítila známá postava. "Takže tě tu máme zase Elfe?!", řekl si pro sebe Eofrey. Postava v lebčí helmě se rozeběhla jeho směrem. Jakmile byla na devět kroků od lovce, mrštila svůj řetězový bič. Eofrey se vyklonil z dráhy, poklekl. Kotvu, na konci biče, zachytil holou rukou. Plnou silou si přitáhl protivníka k tělu. Z poza průzorů lebčí helmy se udiveně díval pár nazlátlých očí. Eofrey protivníka obejmul pod rameny, usmál se a políbil děsivou helmu v aktu absolutního pohrdání toho co nastane, pak podchytl udiveného elfa a vší silou trhl rameny do protipohybu. Dostal ho na zem ve vteřině. Tribuny se zračily nejistotou, nikdo nevěřil tomu co právě spatřil.
Eofrey nalehl na protivníka, jenž se pod jeho vahou vzpouzel. "Musíme utéci elfe.", spustil lovec na vzpouzející se postavičku. Zpoza helmy oči zaleskly podivným svitem. "A jak?", protivník odkopl Eofreye ze sebe, ten se chytil za bok a zvedl svoji braň, sekera se zaleskla v poledním slunci.
Dvě postavy proti sobě, všichni v napětí čekali. Eofrey si všiml podivného kývnutí. Rozeběhl se se sekyrou napřaženou v útok. Elf v lebčí helmě se skrčil a odrazil lovcův útok, z pokleku švihl po Eofreyově boku. Ten zachytil bič a přetočil ho, dvojice se otočila, oba kolem svých os. Tribuny zařičely v očekávání, avšak brzy přešlo očekávání v šokující ryk. Dvojice se rozeběhla proti vratům, vratům která náležela elfskému bojovníku.
Eofrey se rozeběhl a chytl elfa, jenž se zastavil, obtočil bič kol svého krku a napřáhl ruku. Elf zachytl jeho váhu, dvojice se otočila jako v tanci a elf mrštil lovce proti vratům. Ten je, ve své rychlosti, vyrazil z pantů. Prolétl zbrojnicí, přešel v kotoul a zůstal v posedu na koleni, měříc si situaci. Elf ho v mžiku doběhl a poklepl mu na rameno. "Doufám, že víš co děláš.", z hlasu pod helmou byla slyšet škodolibá radost. Dvojice běžela chodbou, když tu uslyšela řev. Obři se začali hrnout z chodby v popředí, elf pokynul na lovce. Dvojice se rozdělila a sledovala hordu před sebou. Země se otřásla, objevil se Beran. "H´tol s abró h´ektul.", horda obrů se změnila v živelným teplem prošlou kaši. Beran se podíval na dvojici:"Zasloužíte si opravdu více.", jakmile to dořekl plnou silou dupl a podlaha se rozevřela. Elf i Eofrey se propadli do odtoku stok.
Strážný a postava rovnající se behemota, obestoupili Berana. Zkoumajíc ho, pak behemot pokynul a strážný se napřáhl. Strhl masku. Pod ní se skvěla tvář starého obra, ten se zasmál a vrhl pod sebe flakón narůžovělé tekutiny. "Nikdy jsem nesouhlasil s tím, co se stalo s naším národem.", flakón se rozbil a celou chodbu zaplnil modrý plamen. Elf to ucítil, otočil se k trhlině kterou propadli, pak se podíval na Eofreye. Ten vše pochopil. Dvojice se brodila stokou, dokud nenarazila na ohromnou mříž. "Tohle nemůže být konec.", roztěkaně se rozhlížel Eofrey, když tu elf sáhl pod svojí kazajku. "Taky že není, tohle jsem si sice schovával na tebe, ale pro teď to užijeme jinak.", podivně se podíval na lovce a začal třít kus tajemné látky o mříž. Pak poodstoupil a začal gestikulovat. Eofrey si všiml, že elf cvrnká palcem, na levé ruce, do zbylých čtyř prstů a to vše v jakoby naučeném pořadí. Nedávalo mu to smysl, dokud elf nepřistoupil k mříži blíž a nedotkl se třemi prsty. Doslova se roztekla.
"Mohl jsi mě zabít kdykoliv jsi chtěl.", vyhrkl Eofrey a pohlédl na elfa. Ten se jen otočil:"Zase tak jednoduché to není.", usmál se a proskočil vzniklým otvorem. Eofrey popošel vpřed, vzniklým otvorem spatřil rozlehlé panorama horského masivu a lesů pod ním, postava elfa nikde. Uslyšel hluboké hlasy, otočil se a spatřil, jak mihotavá světla přibližujících se pochodní, čarují na zdech stoky maskulinní postavy. Otočil se zpět k panoramatu a skočil.
Eofrey se rozhlížel, letěl vzduchem a okolní lesy, hory, nebe, to vše se proměnilo v rychle mizející krajinu ve šmouze. Něco se však přibližovalo. Rychle se propnul, zatnul ruce k tělu a přiklonil hlavu. Náraz byl drtivý, připadal si jako hadrová panenka. Otevřel oči a chvilku vyčkával, bubliny všude kolem něj. Když se tekuté prostředí kolem uklidnilo vydechl. Bubliny se rozutekly směrem k jeho nohám, byl pod hladinou, ale vzhůru nohama k hladině. Po několika tempech se vynořil, doplaval až k okraji jezírka, jenž zapáchalo jako žumpa. Vylezl na břeh a začal si sundávat koženou zbroj, jenž nepěkně tížila.
"Heleme se, tak on to přežil.", ozvalo se z prava. Eofrey se otočil po zvuku a tasil tesák. "A ke všemu je schopný boje.", ironicky pronesl druhý jiný hlas. Lovec nechal zbroj zbrojí a stahoval se zády k lesu. "A ještě je tak hloupý, že si nekryje záda.", chlad se přilepil k jeho hrdlu a to ve tvaru dlouhého zakřiveného tesáku. Eofrey se opatrně otočil a spatřil helmu ve tvaru lebky.
(copyright © m.zitny)
Dveře arény vykopl sám, byl plný hněvu. Hněvu, že musí stále jako cvičené zvíře bojovat. Z druhé strany arény se vyřítila známá postava. "Takže tě tu máme zase Elfe?!", řekl si pro sebe Eofrey. Postava v lebčí helmě se rozeběhla jeho směrem. Jakmile byla na devět kroků od lovce, mrštila svůj řetězový bič. Eofrey se vyklonil z dráhy, poklekl. Kotvu, na konci biče, zachytil holou rukou. Plnou silou si přitáhl protivníka k tělu. Z poza průzorů lebčí helmy se udiveně díval pár nazlátlých očí. Eofrey protivníka obejmul pod rameny, usmál se a políbil děsivou helmu v aktu absolutního pohrdání toho co nastane, pak podchytl udiveného elfa a vší silou trhl rameny do protipohybu. Dostal ho na zem ve vteřině. Tribuny se zračily nejistotou, nikdo nevěřil tomu co právě spatřil.
Eofrey nalehl na protivníka, jenž se pod jeho vahou vzpouzel. "Musíme utéci elfe.", spustil lovec na vzpouzející se postavičku. Zpoza helmy oči zaleskly podivným svitem. "A jak?", protivník odkopl Eofreye ze sebe, ten se chytil za bok a zvedl svoji braň, sekera se zaleskla v poledním slunci.
Dvě postavy proti sobě, všichni v napětí čekali. Eofrey si všiml podivného kývnutí. Rozeběhl se se sekyrou napřaženou v útok. Elf v lebčí helmě se skrčil a odrazil lovcův útok, z pokleku švihl po Eofreyově boku. Ten zachytil bič a přetočil ho, dvojice se otočila, oba kolem svých os. Tribuny zařičely v očekávání, avšak brzy přešlo očekávání v šokující ryk. Dvojice se rozeběhla proti vratům, vratům která náležela elfskému bojovníku.
Eofrey se rozeběhl a chytl elfa, jenž se zastavil, obtočil bič kol svého krku a napřáhl ruku. Elf zachytl jeho váhu, dvojice se otočila jako v tanci a elf mrštil lovce proti vratům. Ten je, ve své rychlosti, vyrazil z pantů. Prolétl zbrojnicí, přešel v kotoul a zůstal v posedu na koleni, měříc si situaci. Elf ho v mžiku doběhl a poklepl mu na rameno. "Doufám, že víš co děláš.", z hlasu pod helmou byla slyšet škodolibá radost. Dvojice běžela chodbou, když tu uslyšela řev. Obři se začali hrnout z chodby v popředí, elf pokynul na lovce. Dvojice se rozdělila a sledovala hordu před sebou. Země se otřásla, objevil se Beran. "H´tol s abró h´ektul.", horda obrů se změnila v živelným teplem prošlou kaši. Beran se podíval na dvojici:"Zasloužíte si opravdu více.", jakmile to dořekl plnou silou dupl a podlaha se rozevřela. Elf i Eofrey se propadli do odtoku stok.
Strážný a postava rovnající se behemota, obestoupili Berana. Zkoumajíc ho, pak behemot pokynul a strážný se napřáhl. Strhl masku. Pod ní se skvěla tvář starého obra, ten se zasmál a vrhl pod sebe flakón narůžovělé tekutiny. "Nikdy jsem nesouhlasil s tím, co se stalo s naším národem.", flakón se rozbil a celou chodbu zaplnil modrý plamen. Elf to ucítil, otočil se k trhlině kterou propadli, pak se podíval na Eofreye. Ten vše pochopil. Dvojice se brodila stokou, dokud nenarazila na ohromnou mříž. "Tohle nemůže být konec.", roztěkaně se rozhlížel Eofrey, když tu elf sáhl pod svojí kazajku. "Taky že není, tohle jsem si sice schovával na tebe, ale pro teď to užijeme jinak.", podivně se podíval na lovce a začal třít kus tajemné látky o mříž. Pak poodstoupil a začal gestikulovat. Eofrey si všiml, že elf cvrnká palcem, na levé ruce, do zbylých čtyř prstů a to vše v jakoby naučeném pořadí. Nedávalo mu to smysl, dokud elf nepřistoupil k mříži blíž a nedotkl se třemi prsty. Doslova se roztekla.
"Mohl jsi mě zabít kdykoliv jsi chtěl.", vyhrkl Eofrey a pohlédl na elfa. Ten se jen otočil:"Zase tak jednoduché to není.", usmál se a proskočil vzniklým otvorem. Eofrey popošel vpřed, vzniklým otvorem spatřil rozlehlé panorama horského masivu a lesů pod ním, postava elfa nikde. Uslyšel hluboké hlasy, otočil se a spatřil, jak mihotavá světla přibližujících se pochodní, čarují na zdech stoky maskulinní postavy. Otočil se zpět k panoramatu a skočil.
Eofrey se rozhlížel, letěl vzduchem a okolní lesy, hory, nebe, to vše se proměnilo v rychle mizející krajinu ve šmouze. Něco se však přibližovalo. Rychle se propnul, zatnul ruce k tělu a přiklonil hlavu. Náraz byl drtivý, připadal si jako hadrová panenka. Otevřel oči a chvilku vyčkával, bubliny všude kolem něj. Když se tekuté prostředí kolem uklidnilo vydechl. Bubliny se rozutekly směrem k jeho nohám, byl pod hladinou, ale vzhůru nohama k hladině. Po několika tempech se vynořil, doplaval až k okraji jezírka, jenž zapáchalo jako žumpa. Vylezl na břeh a začal si sundávat koženou zbroj, jenž nepěkně tížila.
"Heleme se, tak on to přežil.", ozvalo se z prava. Eofrey se otočil po zvuku a tasil tesák. "A ke všemu je schopný boje.", ironicky pronesl druhý jiný hlas. Lovec nechal zbroj zbrojí a stahoval se zády k lesu. "A ještě je tak hloupý, že si nekryje záda.", chlad se přilepil k jeho hrdlu a to ve tvaru dlouhého zakřiveného tesáku. Eofrey se opatrně otočil a spatřil helmu ve tvaru lebky.
(copyright © m.zitny)
úterý 5. dubna 2011
V Aréně
Mladého lovce vzbudil podivný zvuk. Otevřel oči a v koutě poznal šouravou postavu strážce. Ten přešlapoval na místě a díval se jeho směrem. Eofrey se zvedl a popošel blíž. "Vhíž nevhím cho mhám zshi mhyzslet, mhůj brathr padlh vašhím šhípem u ohsady.", díval se na Eofreye pohledem smutným a nerozhodným. Hodil mu sekyru a tesák, lovec poznal své nástroje. "Bhudhou she ti hodhit.", obr se otočil v otevřeným mřížích a zády pokynul. Eofrey se ohl pro koženou zbroj a vydal za ním, najednou uslyšel zvuk hlásných rohů a těžkých trub. Citadela jakoby se začala otřásat pod údery mocných bubnů odnikud. "Bude to dobrý boj, který rozhodne o tvém budoucnu.", ozval se nevzrušený hlas zpoza dvojice. Lovec se otočil a spatřil postavu v beraní masce. Tentokrát měla na sobě těžkou drátěnou zbroj. Trojice stoupala dlouhou staletou chodbou, vše čisté, každá pochodeň jako nově zapálená. Zvuk bubnů zesílil, Eofrey si všiml těžkých vrat. Když se k nim přiblížili, byl už zvuk bubnů a hlásných troub natolik hlučný, že se Eofreyovi začalo dělat nevolno. Byl jen pár kroků od svého osudu, buď padne nebo zůstane na dalších pár okamžiků živý.
Otevřeli vrata, ocitly se ve zbrojnici, odevšad řičel hluboký souzvuk davů. Eofrey se rozhlédl, všude zbroje a zbraně, pak si však všiml hrozivějšího odkazu. Na lavicích a podlaze se skvěly známky krve, temné skvrny se zračily všude v místnosti. Zvuk bubnů utichl a hlásné trouby vyvrcholily v jednom tónu, který rozechvěl každou kůstku v lovcově těle. Beran na něho pohlédl, Eofrey byl sinalý a chvěl se. Panenky v očích děsem roztažené. "Vem si toto, zažene strach a únavu.", podávajíc lovci malý váček. Ten po něm chňapl, ale hned se podíval na Berana. "Je to jen výtažek z bylin, nic co by ti mělo ublížit.", lovec váček rozevřel a vysypal si jeho obsah do úst. Beran a strážce ho pozorovali. Eofrey pocítil nejdříve závrať, pak ohromný tlak ve spáncích, jenž explodoval v chladivý klid, jenž se mu rozlil nejdříve myslí a pak tělem. Podíval se na své ruce, viděl ostřeji, všímal si detailů malých jizviček. Kazů na nehtech a kůži, otočil se a pohlédl na dvojici obrů. Přesně rozeznával každý detail na strážci, pak pohlédl na Berana, ale hned zrak odvrátil. Jeho oči, rudé a žhnoucí neznámým ohněm. "Je čas!", zařval Beran a rozkopl dveře.
Eofrey vystoupil z temné zbrojnice do gargantuovské arény, řev a dupot obrů otřásal písečným jevištěm. Rozhlédl se kolem a zjistil, že aréna musela být vybudována v ohromném kráteru. Celé hlediště utichlo jako jeden. Lovec se lekl, vrata za ním se zabouchla. Ozval se pomalý rytmus bubnů, který stále nabíral na tempu. Přidaly se rohy a hlásné trouby. Hluboký hlas odnikud oslavně vyvolal:"Nhér h´jo Tron."
Eofrey poznal zkomolené jméno své osady a na úctu pozvedl pomalu ruku se sekyrou. Rozhlížejíc kolem sebe si všiml vrat na dvě stě, možná tři sta kroků vzdálených. Začala se otevírat.
Obecenstvo začalo znovu ryčet, z vrat vyběhla postava hubenější než Eofrey, avšak evidentně agilnější. Rozeběhla se přímo na lovce, ale v půli běhu zastavila. Na hlavě měla tepanou uzavřenou helmu, měla podivný tvar lebky, ale úplně bez rysů. Eofrey sevřel sekyru v rukách pevněji. Postava poklekla a zpod ruky se něco zalesklo. Lovec si nejdříve pomyslel, že jde o řetěz.
Bubny už byly v souzvuku a obecenstvo ztichlo. Trouby utichly a Eofrey čekal, co se bude dít. Protivník se potichu zasmál, pak se postavil na jednu nohu, roztáhl ruce jako orel a přikrčil hlavu. Lovec tomu nerozuměl, tolik zbytečné strojenosti, ale během sekundy byl vyveden z omylu. Postava poskočila na zvednutou nohu, a bleskově po Eofreyovi něčím švihla. Tak tak se mladý lovec vyhnul a tasil tesák. Obři v tribunách tiše pozorovali scénu. Postavička se přikrčila k zemi a sledovala kryjícího se lovce, ten se odvážil na útok. Rozeběhl se, pak úkrokem změnil směr k levé straně, avšak sekyru vedl obloukem po pravé. Postavička nevycítila lest a uskočila přímo do dráhy sekyry. Helma zařinčela a protivník uskočil vzad. Eofrey si všiml očí v helmě, byli zlatavé a otřesené. Rozeběhl se vpřed a sekl znova. Protivník se však v mžiku protáhl pod sekyrou a švihl po Eofreyovi. Ten pocítil ránu. Zavrávoral vzad a dotkl se místa kam rána dopadla, krev. Pozorně se zadíval na protivníka a zkoumavě si prohlížel co vlastně drží v ruce. Jednalo se o něco jako bič, ale byl z řetězu a každý segment na sobě měl ostruhu, zakončen byl podivnou kotvou, která měla ostruhy tři. V mžiku vymyslel lest, kdyby se mu podařilo zachytit konec podivného řetězového biče, protivníka by určitě odzbrojil. Nepřítel se prohnul, zatočil řetězovým bičem, obtočil ho kol ruky, ta se dala do pohybu v protisměru a pak ho setrvačností vrhl proti lovci. Ten švihl sekyrou, ale netrefil se. Kotva sjela po toporu sekyry. Postavička se zaklonila, nechala bič prosvištět za sebe. Otočila se kolem své osy, bič přišlápla a odkopla kotvičku zase na Eofreye. Ten tentokrát neminul, konec biče se zachytl mezi topor a spodek čepele sekyry. Eofrey trhl jednou, pak dvakrát a bič konečně opustil sevření svého pána. Postavička zavrávorala a svalila se do písku. Eofrey rychle doběhl, k místu kde protivník ležel, rozkročil se nad ním. Postavička se pokusila o podkopnutí, avšak to už lovec stál ve výhružném nápřahu. Selk, obří obecenstvo zamručelo a sledovalo kutálející se přilbu.
Na Eofreye se zděšeně díval pár zlatavých očí, dlouhé ušní boltce a asketický obličej jen dokreslovali dokonalý vzhled. "Sekni už člověče.", spustila rudovlasá postava. Eofrey se pousmál a zaklesl otcův tesák do pochvy. "Ty si nezasloužíš smrt o nic méně než já.", otočil se a rozvazujíc si brnění, odcházel ke svým vratům. Obři na tribunách se dali do zmateného hovoru, ani bubny a ani hlásné trouby se nerozezněly.
Vrata se otevřela a v nich stál Beran. "Musíš ho zabít, to je zákon arény, lovče.", Eofrey se otočil a mrštil proti němu kožené brnění. "Pokud ho chceš zabít, tak to proveď sám a pak třeba sežer mě.", rozeřval se a jal se po směru své cely. Beran se začal smát a sledoval Eofreye, mizejícího v temnotě chodby. "My sice jíme lidi, ale jen padlé z arény, to vy se zabíjíte.", prohodil do ticha Beran a Eofrey zaslechnuvšíc to se pootřásl.
(copyright © m.zitny)
Otevřeli vrata, ocitly se ve zbrojnici, odevšad řičel hluboký souzvuk davů. Eofrey se rozhlédl, všude zbroje a zbraně, pak si však všiml hrozivějšího odkazu. Na lavicích a podlaze se skvěly známky krve, temné skvrny se zračily všude v místnosti. Zvuk bubnů utichl a hlásné trouby vyvrcholily v jednom tónu, který rozechvěl každou kůstku v lovcově těle. Beran na něho pohlédl, Eofrey byl sinalý a chvěl se. Panenky v očích děsem roztažené. "Vem si toto, zažene strach a únavu.", podávajíc lovci malý váček. Ten po něm chňapl, ale hned se podíval na Berana. "Je to jen výtažek z bylin, nic co by ti mělo ublížit.", lovec váček rozevřel a vysypal si jeho obsah do úst. Beran a strážce ho pozorovali. Eofrey pocítil nejdříve závrať, pak ohromný tlak ve spáncích, jenž explodoval v chladivý klid, jenž se mu rozlil nejdříve myslí a pak tělem. Podíval se na své ruce, viděl ostřeji, všímal si detailů malých jizviček. Kazů na nehtech a kůži, otočil se a pohlédl na dvojici obrů. Přesně rozeznával každý detail na strážci, pak pohlédl na Berana, ale hned zrak odvrátil. Jeho oči, rudé a žhnoucí neznámým ohněm. "Je čas!", zařval Beran a rozkopl dveře.
Eofrey vystoupil z temné zbrojnice do gargantuovské arény, řev a dupot obrů otřásal písečným jevištěm. Rozhlédl se kolem a zjistil, že aréna musela být vybudována v ohromném kráteru. Celé hlediště utichlo jako jeden. Lovec se lekl, vrata za ním se zabouchla. Ozval se pomalý rytmus bubnů, který stále nabíral na tempu. Přidaly se rohy a hlásné trouby. Hluboký hlas odnikud oslavně vyvolal:"Nhér h´jo Tron."
Eofrey poznal zkomolené jméno své osady a na úctu pozvedl pomalu ruku se sekyrou. Rozhlížejíc kolem sebe si všiml vrat na dvě stě, možná tři sta kroků vzdálených. Začala se otevírat.
Obecenstvo začalo znovu ryčet, z vrat vyběhla postava hubenější než Eofrey, avšak evidentně agilnější. Rozeběhla se přímo na lovce, ale v půli běhu zastavila. Na hlavě měla tepanou uzavřenou helmu, měla podivný tvar lebky, ale úplně bez rysů. Eofrey sevřel sekyru v rukách pevněji. Postava poklekla a zpod ruky se něco zalesklo. Lovec si nejdříve pomyslel, že jde o řetěz.
Bubny už byly v souzvuku a obecenstvo ztichlo. Trouby utichly a Eofrey čekal, co se bude dít. Protivník se potichu zasmál, pak se postavil na jednu nohu, roztáhl ruce jako orel a přikrčil hlavu. Lovec tomu nerozuměl, tolik zbytečné strojenosti, ale během sekundy byl vyveden z omylu. Postava poskočila na zvednutou nohu, a bleskově po Eofreyovi něčím švihla. Tak tak se mladý lovec vyhnul a tasil tesák. Obři v tribunách tiše pozorovali scénu. Postavička se přikrčila k zemi a sledovala kryjícího se lovce, ten se odvážil na útok. Rozeběhl se, pak úkrokem změnil směr k levé straně, avšak sekyru vedl obloukem po pravé. Postavička nevycítila lest a uskočila přímo do dráhy sekyry. Helma zařinčela a protivník uskočil vzad. Eofrey si všiml očí v helmě, byli zlatavé a otřesené. Rozeběhl se vpřed a sekl znova. Protivník se však v mžiku protáhl pod sekyrou a švihl po Eofreyovi. Ten pocítil ránu. Zavrávoral vzad a dotkl se místa kam rána dopadla, krev. Pozorně se zadíval na protivníka a zkoumavě si prohlížel co vlastně drží v ruce. Jednalo se o něco jako bič, ale byl z řetězu a každý segment na sobě měl ostruhu, zakončen byl podivnou kotvou, která měla ostruhy tři. V mžiku vymyslel lest, kdyby se mu podařilo zachytit konec podivného řetězového biče, protivníka by určitě odzbrojil. Nepřítel se prohnul, zatočil řetězovým bičem, obtočil ho kol ruky, ta se dala do pohybu v protisměru a pak ho setrvačností vrhl proti lovci. Ten švihl sekyrou, ale netrefil se. Kotva sjela po toporu sekyry. Postavička se zaklonila, nechala bič prosvištět za sebe. Otočila se kolem své osy, bič přišlápla a odkopla kotvičku zase na Eofreye. Ten tentokrát neminul, konec biče se zachytl mezi topor a spodek čepele sekyry. Eofrey trhl jednou, pak dvakrát a bič konečně opustil sevření svého pána. Postavička zavrávorala a svalila se do písku. Eofrey rychle doběhl, k místu kde protivník ležel, rozkročil se nad ním. Postavička se pokusila o podkopnutí, avšak to už lovec stál ve výhružném nápřahu. Selk, obří obecenstvo zamručelo a sledovalo kutálející se přilbu.
Na Eofreye se zděšeně díval pár zlatavých očí, dlouhé ušní boltce a asketický obličej jen dokreslovali dokonalý vzhled. "Sekni už člověče.", spustila rudovlasá postava. Eofrey se pousmál a zaklesl otcův tesák do pochvy. "Ty si nezasloužíš smrt o nic méně než já.", otočil se a rozvazujíc si brnění, odcházel ke svým vratům. Obři na tribunách se dali do zmateného hovoru, ani bubny a ani hlásné trouby se nerozezněly.
Vrata se otevřela a v nich stál Beran. "Musíš ho zabít, to je zákon arény, lovče.", Eofrey se otočil a mrštil proti němu kožené brnění. "Pokud ho chceš zabít, tak to proveď sám a pak třeba sežer mě.", rozeřval se a jal se po směru své cely. Beran se začal smát a sledoval Eofreye, mizejícího v temnotě chodby. "My sice jíme lidi, ale jen padlé z arény, to vy se zabíjíte.", prohodil do ticha Beran a Eofrey zaslechnuvšíc to se pootřásl.
(copyright © m.zitny)
pondělí 4. dubna 2011
Testament Blizardu
A tak se stalo. Korunován ten, jenž zrozen v neštěstí s duší poskvrněnou byl. Ten, jenž se stane mrazivým dechem ledovců. Ten, jehož srdce planoucí avšak chladné jest. On, který z půle miluje a druhou nenávidí. Ten, jenž uzří konečnou pravdu. Ten, jenž okem mrazu se stane. Jen ten nosí ledovou korunu. A jen tomu bude říkat led pane.
(copyright © m.zitny)
(copyright © m.zitny)
Sen Eofreyův
Eofrey procházel Trønem, všude potkával známe obličeje osadníků. Černý vlk se protáhl kolem něho a smutně se podíval. Druid okopával něco na své zahrádce a zamával na něho. Všiml si Isgrøa, jak nese kolem dvaceti ryb na šňůře přes rameno. Tu se objevila ona. Spící kráska, ho vzala za ruku a odváděla směrem k jeho chalupě. Za dveřmi ho vášnivě políbila a začala rozvazovat jeho kazajku. Líbal na krku, protažených ušních boltcích a sjížděl k zátylku. Rozepl jí šaty a pokračoval z ramen níže. Laskal ji kolem ňader a rukama hladil po bocích. Ona pohodila hlavou vzad. Chytl jí za temeno a polibky směřoval výš. Rty se jim několikrát setkaly. Dívka ho objala kolem ramen, oči zavřené vzrušením. Líbal po hraně její brady a pokračoval nížeji, brada, krk, ňadra a stále níž, k podbříšku. Chytla ho razantně za hlavu. Začal laskat vnitřní stranu stehen, dívka se chvěla a tváře jí počaly rumělkovat.
Srdce překrýval stín bezdechého očekávání. Pokračoval stále a neodbytně. Dívka se prohnula jako osikový prut v bouři. Bouři extáze. Tiše vydechla. Přizvedl jí a odnesl k pelesti, kde jí položil.
Rozpadla se v prach. V dálce zavyl černý vlk a podíval se chladnýma očima na loveckou chalupu. Eofrey stál mezi chalupami, Isgrøy se na něho usmíval. V ruce držel těžký oštěp, z koutku úst mu začala vytékat krev. Zděšený lovec ho pozoroval, rybář se na něho napřáhl, krev se již cedila přes kazajku, pohled prázdný. Někdo chytl Eofreye kolem ramen, otočil se. pohlédl do očí zkrvaveného Gærecha. Usmíval se, pokud se tak dal škleb mrtvoly nazvat. Jeho tělo zlomené do strany, rozedrané a krvácející. Celá vesnice začala přicházet, ukazovali na něj. On nemohl strachem dýchat.
Tráva kolem se pokryla jinovatkou a začala hnědnout, vesničanům se počalo kouřit od úst. Přes celou scénu přejel ledový příkrov. V posledním křiku, věnovanému Elizabeth, všechno zmrzlo.
(copyright © m.zitny)
Srdce překrýval stín bezdechého očekávání. Pokračoval stále a neodbytně. Dívka se prohnula jako osikový prut v bouři. Bouři extáze. Tiše vydechla. Přizvedl jí a odnesl k pelesti, kde jí položil.
Rozpadla se v prach. V dálce zavyl černý vlk a podíval se chladnýma očima na loveckou chalupu. Eofrey stál mezi chalupami, Isgrøy se na něho usmíval. V ruce držel těžký oštěp, z koutku úst mu začala vytékat krev. Zděšený lovec ho pozoroval, rybář se na něho napřáhl, krev se již cedila přes kazajku, pohled prázdný. Někdo chytl Eofreye kolem ramen, otočil se. pohlédl do očí zkrvaveného Gærecha. Usmíval se, pokud se tak dal škleb mrtvoly nazvat. Jeho tělo zlomené do strany, rozedrané a krvácející. Celá vesnice začala přicházet, ukazovali na něj. On nemohl strachem dýchat.
Tráva kolem se pokryla jinovatkou a začala hnědnout, vesničanům se počalo kouřit od úst. Přes celou scénu přejel ledový příkrov. V posledním křiku, věnovanému Elizabeth, všechno zmrzlo.
(copyright © m.zitny)
Citadela
Eofrey se probudil v temnotě za těžkou mříží. Jeho mysl si začala vybavovat, co se stalo. Vše se mu promítalo v záblescích. Druid rozseknut řetězem, křik, stín nad ním, Isgrøy v něm zabodnutý oštěp a pak. Sáhl sám sobě na zátylek, ucítil tepavou a tupou bolest. Nějaký z obrů ho musel praštit, kde ale je. Rozhlédl se po své cele. Kamenné zdi, z opracovaných gargantuovských kvádrů. Tohle nebylo dílo člověka, všude kolem podivný pach zatuchliny, ale čisto. Pohlédl na mřížoví a pokusil se s ním zatřást. Bylo pevné a těžké. Uslyšel kroky, zpoza mříží vystoupila masa svalů s pochodní v ruce. Podíval se na Eofreye, usmál se a pokračoval v cestě chodbou.
"Hej, ty..Obře, obře.", těžké kroky se zastavily. Blikotavé světlo pochodně se začalo vracet. Eofrey instinktivně poodstoupil vzad. Obr se zastavil před ním a pokynul. "Cho chseš?", ozval se hluboký hlas. Lovec byl zmatený, nechápal. Během bitvy mu přišlo, že se jedná o brutální stvůry a teď mluvil s jedním z nich a ten k němu zachovával podivně nezaujatý postoj. Stále si ale vzpomínal na varování čarodějky o kanibalismu. "Obře, byl zajat ještě někdo z té osady?", Eofrey se snažil o co nejopatrnější jednání, pořád si nebyl jist, jak tato stvoření reagují. "Zhi shám, zhmutnhý csho.", obr se otočil a Eofrey šokován nemohl uvěřit. Ta stvoření nejen, že jsou inteligentní, ona i znají soucit. "Obře, kde to jsem?", zařval a zavěsil se za mříže. Z chodby se jen ozvalo:"Thohle jhe F´tol, vy řhígháthe scithadelha."
Lovec si tu větu pořád a pořád opakoval, dokud mu nezačala dávat smysl. Je ve F´tolu, citadele obrů. Sedl si na pytel vycpaný slámou a přemýšlel. Pak se jal prohledat místnost, na vězení byla velmi čistá. Prach se držel jen v koutech, pytel se slámou byl určitě přinesen spolu s ním. Sláma uvnitř ještě voněla. Podivoval se i nad řemeslnou dokonalostí, zdi i podlaha byly z dokonale opracovaného kamene. Všechno v sobě sedělo jako v mozaice. Vlhkost byla přiměřená, bylo tu spoustu podivného, kol těchto bytostí.
Uslyšel podivný melodický zpěv, byl sice hluboký, ale melodika byla velmi podobná lidské. Ten zpěv byl doprovázen těžkým bubnem, tu se mříž otřásla a on si všiml mohutné postavy zahalené v černých vlčích kůžích a s beraní maskou na hlavě. Ta postava na něho pokynula a čistě, bez přízvuku promluvila. "Ty jsi ten lovec co pobíjel naše bojovníky a ty budeš ten lovec co zítra možná padne v aréně.", postava otevřela mříž a vešla dovnitř cely. Eofrey se snažil nějak uniknout, ale postava po něm chňapla jako feny po štěněti. Postava ho začala zkoumat. Chytla ho nejdříve kol pasu, pak se podívala na ruce, zatřásla v ramenech a prohlédla lovcovu hlavu. "Zuby poměrně čisté, tělo šlachovité, nejsi bojovník, ale brzo jím budeš.", postava přikročila k mřížím. Eofrey přemýšlel, zda má teď zaútočit a skočit na tu podivnost v kůžích. Ta to jakoby vycítila a otočila se, oči zpod masky rudě zahžnuli. "Přemýšlej a pak konej, staré obří přísloví.", postava mávla a za mřížemi se objevil ten obr s loučí. V ruce měl velkou mísu, položil jí sehnul se a pohodil před nechápajícího Eofreye kožené brnění. Ten s beraní maskou zvedl brnění a přeměřil si lovce. "Přes ramena ti bude větší, ale myslím že ti zatím bude stačit. Mříž se zaklapla a obě postavy odkráčely neznámo kam. Eofrey se sehnul k míse a přičichl si, uvědomil si ž půjde o kroupy s kančím masem. Nepřemýšlel a začal hltat, když tu se stíny na chodbě začaly znova třepotat. "Řhíkhal jshem shi, jestgli nebhudešž chthít i throchu.", hlídač prostrčil malé vědérko s vodou. "Proč se o mě tak staráš?", ptal se vyjevený lovec. "Zhítra možhná užh nebhudeš.", odvětila postava a odešla.
Zpěv jen dotvářel kompletní zmatenost v lovcově hlavě. Zhltl poslední zbytek z misky a prostrčil jí skrze mříže. Zvuk bubnů ho odnesl do říše snů.
Podivný zpěv i hra na bubny přestala.
(copyright © m.zitny)
"Hej, ty..Obře, obře.", těžké kroky se zastavily. Blikotavé světlo pochodně se začalo vracet. Eofrey instinktivně poodstoupil vzad. Obr se zastavil před ním a pokynul. "Cho chseš?", ozval se hluboký hlas. Lovec byl zmatený, nechápal. Během bitvy mu přišlo, že se jedná o brutální stvůry a teď mluvil s jedním z nich a ten k němu zachovával podivně nezaujatý postoj. Stále si ale vzpomínal na varování čarodějky o kanibalismu. "Obře, byl zajat ještě někdo z té osady?", Eofrey se snažil o co nejopatrnější jednání, pořád si nebyl jist, jak tato stvoření reagují. "Zhi shám, zhmutnhý csho.", obr se otočil a Eofrey šokován nemohl uvěřit. Ta stvoření nejen, že jsou inteligentní, ona i znají soucit. "Obře, kde to jsem?", zařval a zavěsil se za mříže. Z chodby se jen ozvalo:"Thohle jhe F´tol, vy řhígháthe scithadelha."
Lovec si tu větu pořád a pořád opakoval, dokud mu nezačala dávat smysl. Je ve F´tolu, citadele obrů. Sedl si na pytel vycpaný slámou a přemýšlel. Pak se jal prohledat místnost, na vězení byla velmi čistá. Prach se držel jen v koutech, pytel se slámou byl určitě přinesen spolu s ním. Sláma uvnitř ještě voněla. Podivoval se i nad řemeslnou dokonalostí, zdi i podlaha byly z dokonale opracovaného kamene. Všechno v sobě sedělo jako v mozaice. Vlhkost byla přiměřená, bylo tu spoustu podivného, kol těchto bytostí.
Uslyšel podivný melodický zpěv, byl sice hluboký, ale melodika byla velmi podobná lidské. Ten zpěv byl doprovázen těžkým bubnem, tu se mříž otřásla a on si všiml mohutné postavy zahalené v černých vlčích kůžích a s beraní maskou na hlavě. Ta postava na něho pokynula a čistě, bez přízvuku promluvila. "Ty jsi ten lovec co pobíjel naše bojovníky a ty budeš ten lovec co zítra možná padne v aréně.", postava otevřela mříž a vešla dovnitř cely. Eofrey se snažil nějak uniknout, ale postava po něm chňapla jako feny po štěněti. Postava ho začala zkoumat. Chytla ho nejdříve kol pasu, pak se podívala na ruce, zatřásla v ramenech a prohlédla lovcovu hlavu. "Zuby poměrně čisté, tělo šlachovité, nejsi bojovník, ale brzo jím budeš.", postava přikročila k mřížím. Eofrey přemýšlel, zda má teď zaútočit a skočit na tu podivnost v kůžích. Ta to jakoby vycítila a otočila se, oči zpod masky rudě zahžnuli. "Přemýšlej a pak konej, staré obří přísloví.", postava mávla a za mřížemi se objevil ten obr s loučí. V ruce měl velkou mísu, položil jí sehnul se a pohodil před nechápajícího Eofreye kožené brnění. Ten s beraní maskou zvedl brnění a přeměřil si lovce. "Přes ramena ti bude větší, ale myslím že ti zatím bude stačit. Mříž se zaklapla a obě postavy odkráčely neznámo kam. Eofrey se sehnul k míse a přičichl si, uvědomil si ž půjde o kroupy s kančím masem. Nepřemýšlel a začal hltat, když tu se stíny na chodbě začaly znova třepotat. "Řhíkhal jshem shi, jestgli nebhudešž chthít i throchu.", hlídač prostrčil malé vědérko s vodou. "Proč se o mě tak staráš?", ptal se vyjevený lovec. "Zhítra možhná užh nebhudeš.", odvětila postava a odešla.
Zpěv jen dotvářel kompletní zmatenost v lovcově hlavě. Zhltl poslední zbytek z misky a prostrčil jí skrze mříže. Zvuk bubnů ho odnesl do říše snů.
Podivný zpěv i hra na bubny přestala.
(copyright © m.zitny)
neděle 3. dubna 2011
Testament Ledu
Viděl jsem to, co nikdo přede mnou. Vysoké hory, zračily se zelení a v nich postavu. Jenž jako král, svíraje v ruce neviděné žezlo, pohlížel na jejich monumentálnost. Mávnuv rukou změnil všepokrývající stromstvo a travinu v pouhopustý ledový příkrov. Otočíc se na mě, propadl jsem strachu, od úst se mi mlžilo. Jeho obličej pln smutku, avšak v očích zračilo se zklamání. Oči ty promlouvali, promlouvali o naději, lásce a konečné potupě. Rty plné odhodlání a pevné, jakoby prodělávajíc nesčetné bolesti. A pak se postava, jako ledový stín, vznesla a rozpadla v milión vloček.
(copyright © m.zitny)
(copyright © m.zitny)
sobota 2. dubna 2011
Poslední poledne
Druid i čarodějka stáli na palisádě a pozorovali šik, jenž se houfoval na okraji lesa. Bylo poledne. Od lesa se ozval dutý zvuk rohu. Vyšla obrovitá postava pokryta kančí kůží, tentokrát však bez masky. "Phozhledhný vhýsvhga.", vůdce obrů zahřměl. Gærech se otočil k lidem, kteří pořád nedůvěřivě přešlapovali pod nimi, ženy, děti, muži jenž byli na pokraji bojového šílenství. "Byl jsem to já.", ozvalo se za palisádou. Druid i čarodějka zděšeně hleděli na scénu, kdy se Eofrey přibližoval blížeji k tlupě obrů. Ozvalo se zahvízdání, Eli střemhlav zaútočil na behemotského vůdce. Eofrey tasil sekyru a rozeběhl se.
Obry to vyvedlo z míry, netušíc sledovali svého vůdce, jenž se sklátil k zemi. Sokol ho pařátem zranil na oku. Avšak vteřinu na to se behemot zvedl. "Zhagtá si dhen, phóbhijte je vžeghny.", v obřích řadách zavládlo bojovné veselí. Pozvedli své zbraně, mnoho kyjů, sekyr a mlatů se pozvedlo bojovně do výše. Celá tlupa se pomalu rozebíhala Eofreyovi naproti.
Isgrøy s muži čekali na kraji lesa, pilně pozoroval co se děje na čtyřista kroků před palisádou a modlil se aby jejich úskok vyšel. Eofrey se naposledy ohlédl na osadu, na čarodějku a druida na palisádě a druhou rukou tasil otcův tesák. Vrhl, tesák opsal lehký oblouk a zasekl se prvnímu obru do krku. Ten šokován zachroptěl a skácel se k zemi. Eofrey doběhl k ležícímu obru a tesák v běhu vytrhl z masa. Málem si při tom vykloubil zápěstí, maso a kůže obří mršiny byla nepřiměřeně tuhá a dalo mu co práce udržet v běhu rovnováhu. Tesák zaklesl v pochvu a soustředil se na sekyru, jenž držel zpoza hřbetu ruky vzad. Jakmile doběhl k druhé postavě, jenž se po něm ohnala obrovským kyjem, trhl rukou a sekera se stala prodloužením jeho ruky. Z běhu přešel v poklek a třetinovým obloukem, kolem své osy, ťal. Obr zařval, lovec mu přeťal šlachu a zastavil ho na místě. Eofrey se protáhl vlevo a padlého obra podřízl tesákem.
Tu se na scéně objevila černá bestie, Eofrey se zvedl a jeho postavu pokryl černý stín. Otočil se a vzhlédl na mohutného obřího bojovníka, jenž již jeho směrem poslal a to mocným obloukem obrovský mlat. Eofrey se tak tak vyhnul, ale zpozoroval černou šmouhu s bílou skvrnou, ta v okamžení zaťala své tesáky do obrova krku. Ten se jí snažil setřást, marně. Zbylý nepřítel to zpozoroval a zařídil se podle toho, všechen útok směřoval na dvojici.
Vzplál oheň, to rybář a muži kol něho zapálili pole. Vzňalo se, následovalo ticho, lidé ve vesnici se dali do slastného veselí. Netrvalo dlouho, z plamenů vystoupil první, druhý a pak další a další mohutný stín. Následovalo několik desítek, Eofrey, čarodějka i předsunutí rybářovi muži se dali na ústup. Kolem pěti desítek obrů, spolu s vůdcem se přiblížili na dosah blátivého příkopu. Naděje vesničanů vyprchala s pohledem na další tři desítky vycházející z lesů. Druid hlaholiv bojové písně a jeho lukem vzlétlo nečetně šípů, palisáda však odolávala velmi krátce, bizarní mohutnosti si sní hrály a to jako vítr s větvemi třešně za letní bouře.
Palisáda padla, čarodějka spatřila výjev, kdy jeden muž snažíc se chránit svojí dceru padl s roztříštěnou hlavou a to vedle chráněného potomka. Ten se s ním setkal zanedlouho, když ho přeťala brutální obří sekyra, jenž si klestila cestu obránci. Eofrey kolem sebe sekal a ťal, ale každý obr jakoby smrtí svého spolubojovníka nabyl na síle. Co předtím přeťal hladce, to později zabralo tři seky a ještě později se stalo nezranitelným. "Oni na sebe přesouvají sílu svých padlých.", zařval na ostatní muže a čarodějka se přidala:"Každého pobijte na jinačí způsob."
Náhle se ozval bolestný křik, křik přítele, Eofrey se otočil a spatřil chvějícího se druida se zkrvavenou hlavou, pod krkem ho držel vůdce obrů. Ten ho pozvedl demonstrativně do výše, rozhlédl se a čekal. Všechno se pozastavilo, každý z vesničanů si toho všiml. Vůdce pozvedl ohromnou hůl, ze které se spouštěla trojice těžkých zubatých řetězů. Hůl opsala kruh kolem behemotí hlavy a řetězy se zasekly do Gærecha. Tomu z úst vypěnila krev a svit v očích pohasl. Eofrey pocítil v sobě chlad, vzpomněl si na všechno, co měl, co ztratil i na to co zatratil a rozeběhl se k vůdci. Jeho mysl byla plná jen jednoho, když tu mu někdo podrazil nohy, vzhlédl a spatřil Isgrøa. Ten se usmíval a držel se za hruď, Eofrey vyskočil a zachytl ho. Všiml si mrtvého obra za sebou, rybář jen pokýval hlavou a sesunul se lovci z náručí. Z boku mu trčel těžký oštěp.
"Byl sice určen pro tebe, ale nějak se mi líbil.", krev vytanula rybáři z okolí sevřených rukou. Zavřel oči. Čarodějka zděšeně pozorovala masakr kolem, Trøn padl. Domobrana byla rozprášena a to doslova, všude kusy těl, muži, ženy i děti. Obraz, který se mohl zračit snad jen v nočních můrách. Bojovníci padali pod rukou nepřítele, duchem i tělem zlomení. Všude ležela deformovaná těla, nikde nebyl zachován život.
Eofrey celou scénu pozoroval jako omráčený, vše zpomalené, všude těla a vítězný nelidský ryk.
Něco pocítil na krku, a svět zmizel. Mladý lovec se propadal hloubějí do tmy, křik lidí se postupně vytrácel až úplně nevymizel.
(copyright © m.zitny)
Obry to vyvedlo z míry, netušíc sledovali svého vůdce, jenž se sklátil k zemi. Sokol ho pařátem zranil na oku. Avšak vteřinu na to se behemot zvedl. "Zhagtá si dhen, phóbhijte je vžeghny.", v obřích řadách zavládlo bojovné veselí. Pozvedli své zbraně, mnoho kyjů, sekyr a mlatů se pozvedlo bojovně do výše. Celá tlupa se pomalu rozebíhala Eofreyovi naproti.
Isgrøy s muži čekali na kraji lesa, pilně pozoroval co se děje na čtyřista kroků před palisádou a modlil se aby jejich úskok vyšel. Eofrey se naposledy ohlédl na osadu, na čarodějku a druida na palisádě a druhou rukou tasil otcův tesák. Vrhl, tesák opsal lehký oblouk a zasekl se prvnímu obru do krku. Ten šokován zachroptěl a skácel se k zemi. Eofrey doběhl k ležícímu obru a tesák v běhu vytrhl z masa. Málem si při tom vykloubil zápěstí, maso a kůže obří mršiny byla nepřiměřeně tuhá a dalo mu co práce udržet v běhu rovnováhu. Tesák zaklesl v pochvu a soustředil se na sekyru, jenž držel zpoza hřbetu ruky vzad. Jakmile doběhl k druhé postavě, jenž se po něm ohnala obrovským kyjem, trhl rukou a sekera se stala prodloužením jeho ruky. Z běhu přešel v poklek a třetinovým obloukem, kolem své osy, ťal. Obr zařval, lovec mu přeťal šlachu a zastavil ho na místě. Eofrey se protáhl vlevo a padlého obra podřízl tesákem.
Tu se na scéně objevila černá bestie, Eofrey se zvedl a jeho postavu pokryl černý stín. Otočil se a vzhlédl na mohutného obřího bojovníka, jenž již jeho směrem poslal a to mocným obloukem obrovský mlat. Eofrey se tak tak vyhnul, ale zpozoroval černou šmouhu s bílou skvrnou, ta v okamžení zaťala své tesáky do obrova krku. Ten se jí snažil setřást, marně. Zbylý nepřítel to zpozoroval a zařídil se podle toho, všechen útok směřoval na dvojici.
Vzplál oheň, to rybář a muži kol něho zapálili pole. Vzňalo se, následovalo ticho, lidé ve vesnici se dali do slastného veselí. Netrvalo dlouho, z plamenů vystoupil první, druhý a pak další a další mohutný stín. Následovalo několik desítek, Eofrey, čarodějka i předsunutí rybářovi muži se dali na ústup. Kolem pěti desítek obrů, spolu s vůdcem se přiblížili na dosah blátivého příkopu. Naděje vesničanů vyprchala s pohledem na další tři desítky vycházející z lesů. Druid hlaholiv bojové písně a jeho lukem vzlétlo nečetně šípů, palisáda však odolávala velmi krátce, bizarní mohutnosti si sní hrály a to jako vítr s větvemi třešně za letní bouře.
Palisáda padla, čarodějka spatřila výjev, kdy jeden muž snažíc se chránit svojí dceru padl s roztříštěnou hlavou a to vedle chráněného potomka. Ten se s ním setkal zanedlouho, když ho přeťala brutální obří sekyra, jenž si klestila cestu obránci. Eofrey kolem sebe sekal a ťal, ale každý obr jakoby smrtí svého spolubojovníka nabyl na síle. Co předtím přeťal hladce, to později zabralo tři seky a ještě později se stalo nezranitelným. "Oni na sebe přesouvají sílu svých padlých.", zařval na ostatní muže a čarodějka se přidala:"Každého pobijte na jinačí způsob."
Náhle se ozval bolestný křik, křik přítele, Eofrey se otočil a spatřil chvějícího se druida se zkrvavenou hlavou, pod krkem ho držel vůdce obrů. Ten ho pozvedl demonstrativně do výše, rozhlédl se a čekal. Všechno se pozastavilo, každý z vesničanů si toho všiml. Vůdce pozvedl ohromnou hůl, ze které se spouštěla trojice těžkých zubatých řetězů. Hůl opsala kruh kolem behemotí hlavy a řetězy se zasekly do Gærecha. Tomu z úst vypěnila krev a svit v očích pohasl. Eofrey pocítil v sobě chlad, vzpomněl si na všechno, co měl, co ztratil i na to co zatratil a rozeběhl se k vůdci. Jeho mysl byla plná jen jednoho, když tu mu někdo podrazil nohy, vzhlédl a spatřil Isgrøa. Ten se usmíval a držel se za hruď, Eofrey vyskočil a zachytl ho. Všiml si mrtvého obra za sebou, rybář jen pokýval hlavou a sesunul se lovci z náručí. Z boku mu trčel těžký oštěp.
"Byl sice určen pro tebe, ale nějak se mi líbil.", krev vytanula rybáři z okolí sevřených rukou. Zavřel oči. Čarodějka zděšeně pozorovala masakr kolem, Trøn padl. Domobrana byla rozprášena a to doslova, všude kusy těl, muži, ženy i děti. Obraz, který se mohl zračit snad jen v nočních můrách. Bojovníci padali pod rukou nepřítele, duchem i tělem zlomení. Všude ležela deformovaná těla, nikde nebyl zachován život.
Eofrey celou scénu pozoroval jako omráčený, vše zpomalené, všude těla a vítězný nelidský ryk.
Něco pocítil na krku, a svět zmizel. Mladý lovec se propadal hloubějí do tmy, křik lidí se postupně vytrácel až úplně nevymizel.
(copyright © m.zitny)
Testament Mrazu
Bylo kdysi vepsáno v knihách osudu. Zrozen bude ten, kdož ovládat element věčného mrazu bude. Ten, jehož jméno zapovězeno bude jeho bratrem. Ten, jenž skrze bolest, znovu povstane a to jako mrazivý fénix. Ten, kteréhož vnitřní oheň, promění vše ve věčný led.
(copyright © m.zitny)
(copyright © m.zitny)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)