Eofrey se probudil v temnotě za těžkou mříží. Jeho mysl si začala vybavovat, co se stalo. Vše se mu promítalo v záblescích. Druid rozseknut řetězem, křik, stín nad ním, Isgrøy v něm zabodnutý oštěp a pak. Sáhl sám sobě na zátylek, ucítil tepavou a tupou bolest. Nějaký z obrů ho musel praštit, kde ale je. Rozhlédl se po své cele. Kamenné zdi, z opracovaných gargantuovských kvádrů. Tohle nebylo dílo člověka, všude kolem podivný pach zatuchliny, ale čisto. Pohlédl na mřížoví a pokusil se s ním zatřást. Bylo pevné a těžké. Uslyšel kroky, zpoza mříží vystoupila masa svalů s pochodní v ruce. Podíval se na Eofreye, usmál se a pokračoval v cestě chodbou.
"Hej, ty..Obře, obře.", těžké kroky se zastavily. Blikotavé světlo pochodně se začalo vracet. Eofrey instinktivně poodstoupil vzad. Obr se zastavil před ním a pokynul. "Cho chseš?", ozval se hluboký hlas. Lovec byl zmatený, nechápal. Během bitvy mu přišlo, že se jedná o brutální stvůry a teď mluvil s jedním z nich a ten k němu zachovával podivně nezaujatý postoj. Stále si ale vzpomínal na varování čarodějky o kanibalismu. "Obře, byl zajat ještě někdo z té osady?", Eofrey se snažil o co nejopatrnější jednání, pořád si nebyl jist, jak tato stvoření reagují. "Zhi shám, zhmutnhý csho.", obr se otočil a Eofrey šokován nemohl uvěřit. Ta stvoření nejen, že jsou inteligentní, ona i znají soucit. "Obře, kde to jsem?", zařval a zavěsil se za mříže. Z chodby se jen ozvalo:"Thohle jhe F´tol, vy řhígháthe scithadelha."
Lovec si tu větu pořád a pořád opakoval, dokud mu nezačala dávat smysl. Je ve F´tolu, citadele obrů. Sedl si na pytel vycpaný slámou a přemýšlel. Pak se jal prohledat místnost, na vězení byla velmi čistá. Prach se držel jen v koutech, pytel se slámou byl určitě přinesen spolu s ním. Sláma uvnitř ještě voněla. Podivoval se i nad řemeslnou dokonalostí, zdi i podlaha byly z dokonale opracovaného kamene. Všechno v sobě sedělo jako v mozaice. Vlhkost byla přiměřená, bylo tu spoustu podivného, kol těchto bytostí.
Uslyšel podivný melodický zpěv, byl sice hluboký, ale melodika byla velmi podobná lidské. Ten zpěv byl doprovázen těžkým bubnem, tu se mříž otřásla a on si všiml mohutné postavy zahalené v černých vlčích kůžích a s beraní maskou na hlavě. Ta postava na něho pokynula a čistě, bez přízvuku promluvila. "Ty jsi ten lovec co pobíjel naše bojovníky a ty budeš ten lovec co zítra možná padne v aréně.", postava otevřela mříž a vešla dovnitř cely. Eofrey se snažil nějak uniknout, ale postava po něm chňapla jako feny po štěněti. Postava ho začala zkoumat. Chytla ho nejdříve kol pasu, pak se podívala na ruce, zatřásla v ramenech a prohlédla lovcovu hlavu. "Zuby poměrně čisté, tělo šlachovité, nejsi bojovník, ale brzo jím budeš.", postava přikročila k mřížím. Eofrey přemýšlel, zda má teď zaútočit a skočit na tu podivnost v kůžích. Ta to jakoby vycítila a otočila se, oči zpod masky rudě zahžnuli. "Přemýšlej a pak konej, staré obří přísloví.", postava mávla a za mřížemi se objevil ten obr s loučí. V ruce měl velkou mísu, položil jí sehnul se a pohodil před nechápajícího Eofreye kožené brnění. Ten s beraní maskou zvedl brnění a přeměřil si lovce. "Přes ramena ti bude větší, ale myslím že ti zatím bude stačit. Mříž se zaklapla a obě postavy odkráčely neznámo kam. Eofrey se sehnul k míse a přičichl si, uvědomil si ž půjde o kroupy s kančím masem. Nepřemýšlel a začal hltat, když tu se stíny na chodbě začaly znova třepotat. "Řhíkhal jshem shi, jestgli nebhudešž chthít i throchu.", hlídač prostrčil malé vědérko s vodou. "Proč se o mě tak staráš?", ptal se vyjevený lovec. "Zhítra možhná užh nebhudeš.", odvětila postava a odešla.
Zpěv jen dotvářel kompletní zmatenost v lovcově hlavě. Zhltl poslední zbytek z misky a prostrčil jí skrze mříže. Zvuk bubnů ho odnesl do říše snů.
Podivný zpěv i hra na bubny přestala.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat