Viděl jsem to, co nikdo přede mnou. Vysoké hory, zračily se zelení a v nich postavu. Jenž jako král, svíraje v ruce neviděné žezlo, pohlížel na jejich monumentálnost. Mávnuv rukou změnil všepokrývající stromstvo a travinu v pouhopustý ledový příkrov. Otočíc se na mě, propadl jsem strachu, od úst se mi mlžilo. Jeho obličej pln smutku, avšak v očích zračilo se zklamání. Oči ty promlouvali, promlouvali o naději, lásce a konečné potupě. Rty plné odhodlání a pevné, jakoby prodělávajíc nesčetné bolesti. A pak se postava, jako ledový stín, vznesla a rozpadla v milión vloček.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat