Bylo to smutné ráno, úsvit topící se ve strhaných pohledech posádky. Mrtví byli pohřbeni do moře, a to jen chladně a monotónně přikyvovalo. Nikde už nebylo vidu po další přílivové vlně.
Otrek se starostlivě díval na Eofreje, ležícího v jeho kajutách. Pak pokynul a stráž otevřela dveře. na chodbě stála čarodějka, její odbojný pohled zmizel a změnil se na pološílený těkající, začala vzlykat. Otrek jí nechal se zavěsit, a odvedl jí do dlouhé jídelny. Celé mužstvo zde sedělo, všichni unavení, zmatení a s pohledem žádajícím odpovědi. "Bojovali jsme a vyhráli, nustrém ógt!", pozvedl číši a ostatní elfové se pozvedli, jejich zraky se zostřili a výrazy zpevněly.
Eofrey se probral, byl vyčerpaný sáhl po nádobě s vodou, přičichl a napil se. Pak vstal a porozhlédl se po kajutě, malý stolek, vykládaný kabinet a skříňka. Mapy naskládané přes stůl, pověšené, stoleté a časem ohlodané. Všiml si i podivných nástrojů, když tu uslyšel zaklepání. Přistoupil ke dveřím, skrzevá spatřil hubenou siluetu s něčím v rukách. Otevřel dveře a tam stál malý kuchařík, s tácem plným misek s jídlem. Uklonil se a hrdě vyskřehotal jemným hláskem:"Kapitán ti chce, teda Vám chce poděkovat, za to co jste udělal.", a pohlédl odbojně na Eofreje. Ten jen sáhl po nádobě s vazkou tekutinou a přitáhl si elfa do kajuty. Nepamatoval si co se stalo, a kuchařík mu vše odvyprávěl, o vlnách o fantomech i o prstenci mrazu. Eofrey si naplnil hrdlo vazkou tekutinou, pomohlo to a nohy ztěžkly. "Chci ho vidět.", vyhrkl lovec ze sebe. Kuchařík sebou trhl a začal si Eofreje prohlížet, zda to myslí opravdu vážně. Ten se zvedl, vzal misku s polévkou a lžíci, vyšel z kajuty.
Ixodes měl sen, zdálo se mu o lodi. Katamaránu. O mladém muži, kterého chtěl pozřít. Pak se však něco stalo a Ixodes znehybněl. Snažil se otevřít oči, nešlo to. Každý pohyb jakoby mu trhal maso. Chtělo se mu zařvat, ale nemohl. Uvězněn ve svém ledovém sarkofágu, dál jen snil s srdci lodi.
Dveře dlouhé jídelny se otevřely a Eofrey spatřil probodávající pohledy Elfské posádky. Otrek vstal a přistoupil až k němu, uklonil se a řekl:"Děkuji ti za sebe, ale hlavně za mojí posádku od teď jsi jedním z nás a proto přijmi jméno, jenž ti bylo dáno v tento Černý den, Frjoso povolávači ledu.", někdo z posádky povstal a začal zpívat, ostatní se přidali. "Chci ho vidět, chci tu zrůdu vidět", pronesl Eofrey do zpěvu, jenž hned na to ustal. Kapitán se na něho zkoumavě podíval a kývl na pár svých mužů. Ti povstali jako jeden a následovali Otreka i Eofreye. Cizí ruka zachytla lovce za rameno, otočil se a spatřil čarodějku. Její pohled byl vlhký, ale znova plný odbojnosti jí vlastní. Skupinka vstoupila do nižšího podpalubí, kde Otrek zahalasil na stráž a ta otevřela malá, ale široká vrátka. Tam byla cela, celá z masivního kovu, žádné mříže, jen masivní kov. Stráž přistoupila blíže a Eofrey si všiml, jak se jednomu třesou ruce. Dveře otevřeny, zavalil je studený vzduch. Uprostřed cely stál kus ledu a v něm temný stín. Čarodějka sevřela Otrekovu ruku a ustoupila vzad. Eofrey si prohlížel kus ledu se zájmem. Něco v pozadí jeho smyslů mu říkalo, že ta věc uvnitř stále žije svojí nemrtvou podstatou. Otočil se k Otrekovi:"Jak s ním naložíme?", Otrek se pousmál a řekl:"To budeme řešit, až ten led roztaje." a pousmál se. Trojice vyšla ven z cely a Eofrey ucítil podivné brnění v hrudi, naposledy se otočil, ale to už strážný přibouchl silné dveře a cela byla uzavřena.
Otrek stojíci na palubě kontroloval posádku, čarodějka se přidružila k Eofreyovi:"Ta věc dole je živá.", Eofrey jen přikývl a podíval se do dáli. "Měl by jsi se začít učit využívat své nadání vědomě.", Eofrey se na ní podíval a znova přikývl, vše s pocitem nevědomosti a nabyté zodpovědnosti. Čarodějka se zadívala do dáli:"Začneme zítra za úsvitu."
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat