Hodiny

           Samovi se v mysli přehrál neznámý příběh, mladý muž opouštěl starého muže. Měl ostré rysy a odhodlaný pohled. Starý muž na něho pohlížel směsicí smutku a hrdosti. "Tohle všechno ti bude patřit.", ozvalo se bardovi v hlavě. "Musím jí najít!", vytanula další myšlenka. Otočil se a chytl Kateřinu kolem pasu. Vyběhl s ní do mramorové síně, ozvalo se odbíjení hodin. Otočili se do chodby, na zemi ležely rozbité sloupové hodiny. Strojek rozsypaný mezi střepy skla, ručičky zohýbané, nemohli fungovat a přesto odbíjely. Kateřina zatahala Sama za rukáv a ukázala na stěnu, která se začala pokrývat omítkou, jenž kdysi opadala na mramorovou podlahu. Skvrny plísně se samy vysoušeli a mizeli dvojici před zrakem. Opadané trofeje se rozvěšovaly a rozbité obrazy se, v tom démonickém tanci, znova skládaly a zavěšovaly za svá místa. Kateřina zabrala za vchodové dveře, ty se ani nehly. Sam tasil dýku a jejím jílcem vyrazil okenní tabuli. Zděšeně sledoval, jak se střepy zase počaly vracet na svá místa. Zbyla jen jednoduchá pavučina, která se mu před očima vytratila. Usedlost začala ožívat vlastním životem.
            Čarodějka i bard probíhali chodbou, dokud se nedostali zpět do kuchyně. Tam už, nad krbem, bublalo cosi v zavěšeném kotlíku. Kuchyň byla upravená, stůl čistý a na jeho kraji pecen chleba, ze kterého někdo odloupl malý kus. Nad ním visel nespočet nádobí, pánve a hrnce zavěšené na malých háčcích. Neotáleli, Sam vyzvedl čarodějku do okénka. Uslyšeli cupitavý běh, blížil se. Kateřina vylezla z okna a schovala se do vysoké trávy. Sam udělal pár kroků vzad, když tu narazil do něčeho měkkého, měkkého a tvárného. Neotáčel se, rozeběhl se a proskočil oknem. Kateřina na něho hvízdla a on se rozeběhl jejím směrem.


(copyright © m.zitny)

Baron

           Prolezli malým okénkem do zašlé kuchyně, nalevo velký krb s rožněm. Dlouhý těžký dřevěný stůl, nádobí porozbíjené na podlaze a prach jenž pokrýval police. Bard se usmál na mladou čarodějku a začal prohledávat poličky, našel sůl, neznámé koření, pár stříbrných příborů a dlouhý filetovací nůž. Ten podal Kateřině. "Třeba se bude hodit.", usmál se a dál prohlížel police. Kuchyní zavál mrazivý průvan a zabouchl okénko, kterým vlezli. Čarodějka sebou trhla a bard poskočil, skleněné tabulky se se zařinčením vysypaly a rozbily o podlahu. Kdesi nad nimi vrzly dveře a zabouchly se. Sam se otočil ke Kateřině, dvojice potichu vyčkávala, zda neuslyší víc. Nic, jen mírné ševelení větru v komíně. Pomalu přešli k nízkým dveřím, které vedly do nitra zámečku. Otevřeli je, pach plísně a mokré zatuchliny je uhodil do nosů. Po schůdkách vešli do malé haly, která byla napojena na hlavní chodbu. Všude kolem nich šedočerné skvrny od plísně, která si prohlodávala cestu silnou odlupující se omítkou a popadané obrazy, jakoby odkazující na zašlou slávu panství. Porozbíjené trofeje a paroží rozlámané na podlaze. Vešli do dlouhé mramorové síně. Po levé ruce byla řada zpola vybitých oken a velké vstupní dveře, Kateřina vyhlédla ven a spatřila krásné dvojité schodiště.
           Sam se přikrčil a opatrně otevřel dveře jednoho z pokojů, které se nacházely po jejich pravici. Nevelká postel v čele pokoje, nebesa zdobená krajkovým, teď zvlhlým a zaprášeným. Rozbitá porcelánová panna, která ležela vedle zčernalého zrcadla. Seschlé květiny v malované váze, blýskavý kartáč na vlasy a pár kosmetických propriet, které ležely na malém vyřezávaném kabinetu. "Dětskej pokojík, asi holčičí.", mumlal pro sebe Sam, prohlížejíc zbytky porcelánové panenky. Uslyšeli podivné zavrzání, Kateřina se ohlédla. "Same pojďme odtud, mám špatný pocit.", zadívala se na dveře, kterými vešli. Sam položil panenku na nahnilou postel a přikývl. Vrátili se zpět do mramorové síně.
           Slunce začalo klesat níž k obzoru a čarodějka začínala být čím dál víc nesvá. Chtěla už být z toho tajemného místa pryč. Když procházeli síní, ozvalo se znova to neznámé zavrzání. Sam se odhodlaně podíval na Kateřinu a trhnutím otevřel druhé dveře, přímo naproti vstupním. Mráz je oba zaplavil, když spatřily výjev, který se jim napořád vryl do paměti. Před dvojicí se otevřel pokoj s dlouhým stolem, nad kterým visel velký tepaný lustr. A na něm něco, co v lehkém průvanu vrzalo na silném provaze. Dívali se do prázdných očí ve starém, pergamenově hnědém, obličeji. Před nimi se houpal starý pán zašlého panství. Zdobný kabát, jenž v některých místech už opadal, kalhoty visející v cárech, holínky dávno sklouzlé a nyní ležící pod oběšencem, houpajícím se v průvanu.

(copyright © m.zitny)

Zámeček

           Polévka byla mdlá, chuť jí jakžtakž dodávalo koření, které měl Sam u sebe. Slunce bylo už vysoko na obloze, když dojedli. Kateřina vzala misky a zatím, co Sam udusával a zahrabával ohniště, omyla je v blízkém potoku. Sam mezitím rozházel větve z provizorního přístřešku a čekal, když se Kateřina vrátila, sbalil misky a vydali se na cestu.
           Les zalévalo teplo slunečních paprsků, větvoví letitých stromů tančilo s jemným vánkem a ptactvo vyhrávalo melodie, která jen dokrášlovala chvilkovou idylu. Z křovisek před nimi se vynořila vysoká kamenná zeď. Byla dlouhá, co dohled stačil, porostlá mechem a lišejníkem. Tyčila se jako němý svědek z dob minulých, bard přistoupil blíž a přeměřil jí pohledem. Pak kývl na Kateřinu a přizvedl jí. Čarodějka se zachytla okraje, opřela se do jeho ramen a vylezla na ní. Sam se pak oprášil, upravil si rukávce a poodešel pár kroků na zad. Pak se rozeběhl proti zdi, a když byl krok před ní, odrazil se. Kateřina se dívala, jak Sam udělal jeden, pak druhý krok na zdi a zachytl se o okraj. Pak se vyškrábal za ní.
           Oba pohlédli do staré obory, jezírko nedaleko pamatovalo lepší časy, teď zarostlé rákosím. Všude vysoká tráva a divoce bující keře. Seskočili ze zdi, nedaleko spatřili mýtinu. Pomalu došli až na okraj obory, za kterou se rozkládala sešlá zahrada. Ovocné stromy, jenž seschly, udušené popínavým břečťanem. Kdysi krásné keře, prorostlé a zmírající, to vše ukazovalo na vše pohlcující úpadek toho místa a jako monument toho se nedaleko rozkládal malý zámek. Pomalu se vydali jeho směrem, pomalu a sehnutí ve vysoké trávě. Dorazili až k jeho pravému křídlu. Bard se pomalu nahl z trávy, která mu byla útočištěm, a vyběhl ke zdi neznámého stavení. Pomalu popošel k oknu, které bylo pár kroků od něho, a nahlédl dovnitř. Pak zamával Kateřině a opřel se do něho vší silou. Panty povolily, dvojice pomalu vlezla dovnitř. Ocitli se v kuchyni.          


(copyright © m.zitny)

Ryby

           Čarodějka otevřela oči, slunce ozařovalo obzor  a zaplavovalo vlhký les teplými paprsky. U přístřešku praskal malý ohníček, nad kterým se na trojnožce houpal kotlík vroucí vody. Kateřina si promnula oči, když tu uslyšela příšerný řev. Rychle se rozeběhla tím směrem. Přelezla val, který byl před ní a spatřila známou postavičku v haleně, kalhotách, u jejichž pasu se houpalo brnkadlo a spousta jiných potřebností. Postavička, v kožené čapce, zvedla dřevěnou kládu a rozeběhla se s mocným řevem proti potoku, jenž před ní zurčel. Bard začal, s maniakálním pohledem, mlátit kládou proti vodní hladině. Kateřina to nevydržela a vyprskla smíchy. Pozorovala, jak Sam běhá potokem sem a tam, mlátíc kolem sebe tím improvizovaným kyjem.
          Ze zčeřené vody něco vyskočilo a bard po tom chňapl. Vítězoslavný výkřik byl v okamžiku vystřídán zděšením, když se mu neznámá ryba zakousla do prstu a nechtěla pustit. Hopsající Sam mával rukou, jako klející atrapa přerostlého čápa. Kateřina to už nevydržela a začala smíchy slzet. Promočený bard mezitím mávl rukou a to tak silně, že nadobro ztratil rovnováhu a zmizel v potůčku. Něco prolétlo kolem v křečích se smějící čarodějky, byla to ta útočná ryba. "To ti ukáže, kousat do mě.", vítězoslavně se postavil bard uprostřed potoka. Pak pozvedl kládu znovu a pokračoval do té doby, než se na souši neválely další dvě ryby. Pak vylezl z potoka a svlékl se, Kateřina to celé pozorovala. Bard vyždímal své mokré šatstvo a znova se do něho oblékl. "Vypráno a naloveno.", prohodil Sam a klusal k valu. Kateřina rychle chytla rybu, a rozeběhla k přístřešku, kde se usadila u doutnajícího ohníčku. "Dobrej výhled, Káťo?", pousmál se bard, když spatřil třetí ulovenou rybu a to jak leží vedle Kateřiny. Ta jen cudně uhnula pohledem a zavrtěla hlavou.
          Netrvalo dlouho a ve vroucí vodě plavalo několik kousků rybího masa, společně probublávajíce s bylinkami, které bard vyhrabal ze svého vaku. Vůně polévky se šířila a v poledne už dvojice nabírala do misek. 


(copyright © m.zitny)

Sen Kateřiny

            Probudila se, vše kolem ní v lehkém přísvitu měsíce. Bard opřený o strom. Jemný ševelivý vánek si pohrával s jejími vlasy. Pohlédla na něho, klidně oddechoval, pohroužen do snů a bezbranný. Naklonila se k němu a opatrně mu vtiskla polibek. Otevřel oči, jako by to čekal. Pomalu jí objal a přisunul blíž k sobě. Oddala se tomu okamžiku a nebránila se mu.
           Trhla sebou, otevřela oči a seděla v zlatém sále, v koutech pavučiny. Rudé gobelíny  rozpadající se v prach, obrovská kopule na to celé shlížející. Byla sama, zmatená a vyděšená. Odnikud začala vyhrávat známá brnkavá melodie.
           

(copyright © m.zitny)

Večer

           Pomalu se prodírali prorostlou vysokou trávou a křovisky. Když uznali, že jsou dost daleko od kraje lesa, kde narazili na obry, rozběhli se. Tma už začala pohlcovat okolí, že co chvíli zakopávali o všude rozrostlé kořeny letitých stromů. Sam škobrtl, ozvalo se bolestné zasyčení. Kateřina se otočila a spatřila krvavou skvrnu, jenž rostla, na jeho krku. Při pádu se mu krk sklouzl po ostré větvi, která ho ošklivě poranila. Bard se zvedl a stále si držící ránu doběhl k čarodějce. "Musíme dál.", vyhekl a pohodil hlavou, Kateřina přikývla a rozeběhla se. Sam, stále v běhu, nadhodil si svůj vak a začal v něm štrachat. Po chvilce vytáhl kus látky, byl to starý lněný šátek, obtočil si ho kolem krku.
         Tma požírala okolí a jako temná hydra obtáčela poslední kmeny, zabíjejíc světlo na nich. Oba se ocitli v temnotě. Všude začal zpěv a šramocení nočních stvoření. Sam se rozhlédl. Krev, pomalu propíjejíc jeho šátek, přestala tvořit stružky, které zpod něho vytékaly. Kateřina se usadila u vzrostlého smrku a tiše se dívala kolem, udýchaná a s očima dokořán poslouchala noční hmyz, vítr který pročesával koruny stromů a opatrné kroky barda. Ten začal opatrně osekávat větve z okolních stromů. Ty pak rozestavěl kolem starého a zohýbaného buku, takže dohromady tvořily improvizovaný přístřešek. Dvojice se usadila pod novým příbytkem. Sam pořád kontroloval očima okolí, Kateřina se přisunula a opatrně mu sejmula šátek. Rána sice vypadala hrozivě, Kateřina naslinila čistý konec šátku a pomalu začala očišťovat. Pod velkým množstvím krve se však skrývala nevelká trhlinka. Sam se ve tmě pousmál, Kateřina to zachytila. "Děkuju Káťo.", pohladil jí po vlasech a dál poslouchal lesní šum. Kateřina se o něho opřela a položila svojí hlavu na jeho rameno.
        Měsíc zářil zpoza těžkých mraků a co chvilku rozháněl temnotu, jenž se usadila v prastarém lese. Bard sedící opřen o bukový kmen, v zákrytu ořezaných větví. Mladá čarodějka, která se svezla z jeho ramen, teď ležící v jeho klíně a neklidně oddychující. Vítr tancující ve větvích vysokých jehličnanů, letmé zasténání starého buku a zpěv nočního hmyzu. Kolem přístřešku neslyšně prošel neznámý stín.


(copyright © m.zitny)

Skokan

           Kateřina se posadila a nevěřícně se rozhlédla. "Omdlela jsi, jakmile jsem si začal obvazovat ruku.", vycítil Sam a pomohl jí postavit se. "Měla jsem hrozný sen.", polkla a začala se oprašovat, očima pátrajíc stále po podkroví. Pomalu sešli ze schodů, bard čarodějku podpírající. Ta se ovšem zastavila před místem, kde v jejím snu přibyla malá dvířka. Nic, jen navlhlá zeď s loupající se těžkou tapetou. "Copak Káťo?", nechápavě jí pozoroval Sam. Kateřina jen zavrtěla hlavou a otočila se, její pohled mu utkvěl v očích, pak položila mu hlavu na hruď a na okamžik zavřela oči, poslouchajíc dech a tlukot jeho srdce. Sam jí chytl kolem pasu a druhou rukou pohladil po vlasech. Něco uslyšeli, dvojice sebou trhla a pomalu pootevřela vstupní dveře.
           V mlze se houpal stín, oba poznali hrozivého chrčícího zlomence. "Bude pomalý.", vyhrkla ze sebe Kateřina. Sam se na ní podíval a přikývl. Začali pomalu otevírat dveře a to až do polohy, kdy by riskovali zavrzání. Kateřina zachytla Sama a přitiskla se k němu. Polibek trval jen vteřinu, pak se na něho podívala a usmála se:"Jdeme.", vyběhli ze dveří.
           V předklonu se pomalu sunuli kolem stavení, tu uslyšeli zavřísknutí. Kateřina se otočila a spatřila druhou číhající zrůdnost, v posedu je pozorovala z rozpadlé stodoly. Postavil se a v předklonu rozpřáhl mrtvolné pařáty, z kterých opadlo pár cárů masa. Odrazil se a zmizel ve všudypřítomné mlze. Dvojice uslyšela dopad, ze střechy stavení odlétlo pár dřevěných šindelů. "Same je nad námi.", křikla Kateřina a rozeběhla se. Sam jí sledoval, mezi tím se houpavý stín rozkolébal jejich směrem. Odnikud se ozvalo zatroubení hlásného rohu a zem se začala otřásat. Na kraji lesa vzplálo několik pochodní. Ve stejnou chvíli něco udeřila Sama do zad, vykřikl. Kateřina se otočila a spatřila skokana sedícího na bardovi a sápajícího se po něm. Cosi zasvištělo vzduchem a srazilo skokanovi hlavu. Bezhlavá odpornost sebou máchala a a pořád se snažila nadělat co největší škody, bard se vytrhl a plazil se jako o život od máchajícího bezhlavce. Rozeběhl se ke Kateřině, která na všech čtyřech, pozorovala situaci z nedaleké vysoké trávy. Doběhl k ní a oba se skryli na kraji lesa. Ozvalo se další zasvištění a houpající se zalomenec zmizel. Pochodně se daly do pohybu.
           Na okraji lesa se objevila desítka behemotských postav s těžkými kopími v rukou. "Obři, to jsou obři.", hlesla čarodějka, Sam jí zatahal za ruku a položil jí prst na rty. Dvojice se vydala pomalu do hlubin lesa.


(copyright © m.zitny)    

Setkání

           Kateřina táhla Sama od propadávajícího domu. Vzdychot ustal hned, jak budova zmizela v té amorfní temnotě. Všude kolem se začalo ozývat podivné šelestivé hučení, rezonující kapky vody dopadající neznámo kde, rezonující zvuky neznámého mřížoví, i dušené štěbetání, které bylo doprovázené chrastěním neviditelných řetezů. Čarodějka, hekající pod vahou bezvládného barda, dospěla až k vysoké a naříkající travině. Hned vyjekla, ostré konce traviny se jí bolestivě zabodli do nohou. Sejmula vak, který měl bard na zádech a začala ho prohledávat, našla náhradní plátěné kalhoty, které si hned natáhla. Okolní vzduch, měnlivý a tvárný se jakoby zastavil. Přes fialkovou oblohu přejela kovově šedivá vlna a změnila barvu na masově narůžovělou. Kateřina to pozorovala, otáčela se na místě se Samem u nohou. Vlna z nebes se náhle zastavila a vpila se do jednoho bodu. Kovově šedivá kaňka se snesla z nebes, jako proud, paprskem dopadla několik stovek kroků od čarodějky a barda.
          Čarodějka spatřila, jak se ten šedivý bod přibližuje. V hlavě jí explodoval křik, chtěla se přeměnit, teď hned a trhat sápat, jakkoliv se bránit, ale nemohla. Neznámý příval energie nikde, jen ta přibližující se věc. Šedivý bod byl už jen pár kroků od nich, Kateřina těkala po okolí, čím by se mohla bránit, čím by oba mohla ubránit. Bod se zastavil u ní, absolutně neslyšný. Měnil barvy z šedivé na temně fialovou. Přeléval se v prostoru, pak se fázovaně rozkmital a s hlubokým tupým zahučením začal roztahovat.
          Před Kateřinou se zjevila postava v dlouhý fialových šatech, okraje zdobilo černé vyšívání a krajkoví. Černé prameny vlasů ohraničovaly alabastrově bílou tvář. Hluboký zelený pohled zkoumavě pohlížel na dvojici. Jemné rty se rozevřely v letmém úsměvu, tajemném. Pohlížela na ležícího barda se zjevným zalíbením, Kateřina to jen tiše pozorovala. Neznámá sjela pohledem zpět na čarodějku. "Je můj a ty s tím nic nenaděláš.", čarodějka se dívala na scénu, kdy se neznámá rozpadla v neviditelný prach. Hlavou projel kvílivý, ale zároveň hluboký zvuk. Zavřela oči, svět kolem se začal třást. Neudržela se na nohou, pomalu se shýbla a zůstala ležet vedle bezvládného barda. V hlavě se jí ozýval dětský křik, jakoby vybízel ke hrám. Pořád stejný a monotonní, zvuk se rozpadal, jako rozbíjející se sklo. Sypal se a nepřestával chrastit.
         Před očima jí vytanula scéna, kdy jako malá probíhala vysokou trávou za jejich vesnicí, pláně zalité sluncem. Krásné odpoledne, byl slyšet jen vítr opírající se do korun vysokých jehličnanů. Pak uslyšela volání, byla to její matka. Stála tam v zástěře a usmívala se. "Káťo, Kaťušinko vrať se, vrať se zpátky.", matka v zástěře a šátkem kol hlavy se na ní usmívala, ruce si oprašujíc od neznámé práce. Hlas se začal měnit a všechno kolem se začalo třást.
        Otevřela oči, Sam s ní třásl:"Káťo, Kaťušinko už jsi zpět.", ležela na podlaze polorozpadlého stavení. Všude vlhkost a pach plísně, pohlédla nad sebe a spatřila obrovskou díru ve střeše, pod kterou se nacházeli. "Nečekal jsem, že tě sklátí trocha kapek krve.", usmál se na ní bard, políbil ji na čelo a dál si mnul zavázanou ruku. Opodál se lesklo rozbité laboratorium.


(copyright © m.zitny)

Samův sen

           Rty se přiblížily a on se propadl. Vše kolem něho jen jednolitá šmouha. Spatřil malého chlapce, dlouhé ušní lalůčky, dětské nevinné oči a rty v rošťáckém úsměvu. Běžel neznámou podzemní chodbou, všude podivné nádoby, jenž ozařovaly okolí. Chlapec přebíhal ode zdi ke zdi, přebíhal do stínů, aby si ho nikdo nevšiml. Doběhl až na konec chodby, kde byla pootevřena malá branka. Za ní vyběhl po točitých schodech a ocitl se v ohromném podkroví, uprostřed kopule. Obešel jí a malým průhledem pohlédl co se děje pod ní.
           Ve zlatém sále, který se nacházel pod kopulí tančilo mnoho párů, krásné šaty, masky. Bylo to tak nádherné. Spatřil svojí matku, v dlouhých zlatých šatech, seděla na vykládaném trůně. Maska karmínové barvy, všude hrála hypnotická hudba. Někdo ji vyzval k tanci. Chlapec se nahnul blíž, ale nerozpoznával toho muže. Chtěl vidět víc a vyklonil se, svět kolem se proměnil ve šmouhu. Chlapec cítil, jak se mu kolem srdce rozlilo vzrušení. Pak šílený úder, který ho zbavil dechu. Otevřel oči, koukal na krásnou zlato rudou kopuli, kolem něho mnoho postav. Spatřil matku, vzala ho do náručí a přitiskla k sobě. Konejšila ho, kolébala jím jako by ho chtěla uspat. Pak si všiml slz, co stékaly po její tváři. Nemohl se hýbat, vyděšeně vzhlédl. Zlaté šaty pokryté krví. Skvrna se rozlézala, jako by ožívala v tom temném okamžiku, jako vampýr sála každou kapku ležící pod ním. Byl zmatený, začal naříkat, ona ho dál hladila po mokrých vlasech. Nechápal to, pak jí pohlédl na ruce, byly plné krve. Jeho krve.
            Bard spatřil zlatý sál, neznámé postavy stáli kolem ženy v krásných šatech, držela v rukách malého chlapce. Její zlatý oděv se pokrýval temnou rudou tekutinou, krví. Krví, prýštící z chlapcova zátyklu.


(copyright © m.zitny)

Ona

           "Same.. Same!", otočila se Kateřina a přitáhla ho k oknu. Zděšeně pozorovali budovu, ze které se dostali podzemní chodbou, byla vzdálená sotva pár kroků. "Říkám musíme k sakru odsud!", zařval bard a začal tahat čarodějku směrem k vchodovým dveřím. Stavení se otřáslo a dvojici podklouzla podlaha pod chodidly. Kateřina bolestí vyhekla a Sam se k ní otočil:"Jsi v pořádku?", čarodějka odkývla. Zvedli se, všude kolem nich se začala zhmotňovat temnota, která jako obrovská rtuťovitá masa, plazila se ze všech tmavých koutů kolem. Byli v obklíčení, čarodějka se postavila, jako v transu, oči v sloup. Odhodila šatstvo, jejím tělem začala prostupovat neznámá energie. Začala ze sebe strhávat oblečení, kalhoty, blůzu. Tělem jakoby jí procházelo nesčetně křečí. Bardův zátylek pokryl studený pot, dům kolem nich zasténal, ozval se výstřel odnikud. Nahé Kateřinino tělo se propnulo. Na Samovi utkvěl její pohled, byl mléčný. Pak se ohnula k zemi. Nad kůží jí zatetelil vzduch a jako neviditelná pokrývka objal její tělo.
          Na barda se díval velký černý vlk, který se znenadání vrhl na tu rostoucí černou materii kolem. Jakmile se jí vlk dotkl, ucukl a zakňučel. Sam sledoval jak bestie pomalu začala couvat, na tlapě rána, velká a přesná, jako odřízlá nejostřejším tesákem a absolutně bez krve. Temnota kolem začala podivně pulzovat. Bard si všiml zející mezery mezi podlahou a tepající hmotou. Rychle pokynul na Kateřinu, v její bestiální formě a prosmýkl se pod měnlivou materií. Ta jakoby zaregistrovala pohyb, přitiskla se k podlaze. Bard se otočil a spatřil proskakujícího vlka skrze mezeru, která se utvořila nad tepající temnotou. Otočil se a trhl dveřmi. Vyběhli ven, Sam se otočil a spatřil, jak hmota pokryla kompletně celý vnitřek stavení. Něco ho chytlo za rameno, byla to nahá Kateřina, podal jí svojí kazajku. Zabalila se do ní.
          Ozvalo se zavzdychání, patřilo neznámé ženě, bylo vzrušené a plné milenecké slasti. Dvojice pozorovala, jak se budova za toho podivného doprovodu začíná hroutit sama do sebe. Vzdychání nabralo na síle, bylo plné oddání a extatické. Budova se sesouvala, pohlcována tou temnou materií. Sam se otočil a podíval na Kateřinu. Pohlédl do hlubokých zelených očí. Hlavou mu projel drtivý úder. Sesunul se k zemi a pozoroval, jak se ten pohled přibližuje, rudé rty roztažené do tajemného úsměvu.
         

(copyright © m.zitny)   

Prostor

           Pomalu se spustili do temného čtverce, ale stalo se cosi zvláštního. Nedopadli, stěna je přitáhla k sobě. "Co to...", prohlásil překvapeně Sam a podrbal se pod koženou čapkou. Čarodějka ho zatahala za kazajku a ukázala k otvoru, kterým se spustili. Dívali se přímo na strop sklepu. "Tohle je opravdu divné, neměli jsme spadnout?", na to bard začal poskakovat. "No zatím to drží.", prohlásil a vydal se prozkoumat temnotu před sebou. Všude kolem žluté cihly, chodba se táhla dál do nicoty, Kateřina ho následovala. Došli na rozcestí, mělo tvar obrácené šipky, ze které se táhlo patero chodeb. "To už jsme tu měli, takže Káťo doleva, doprava, nebo víc doleva, nebo víc doprava a nebo zlatá střední?", Sam zůstal stát uprostřed rozcestí a lucernou tvořil světelné kotouče. Z nejzazší pravé chodby se ozvalo zacupitání, čarodějka chytla barda za ruku a dvojice se rozeběhla chodbou uprostřed. Na rozcestí se cosi zalesklo, v posledním odlesku lucerny se zatřpytila dvojice zelených očí, která se pomalu otočila za mizející dvojicí.
           Doběhli k malým posuvným dvířkům, Sam podal lucernu Kateřině. Chytl a vší silou trhl, znovu se blesklo. Spatřil zelené oči a překrásnou tvář, tajemný úsměv se přibližoval. Blesklo se podruhé a spatřil prastarou podzemní pevnost a zástup vysokých bytostí v podivných helmách. Blesklo se potřetí a před očima mu vytanula chvějící se průrva, kterou ty postavy, za tesknivého zpěvu, prostupovaly.
           "Už začínám, z toho tady, bláznit.", zamžikal a odsunul železná dvířka. Prolezli do zašlé místnosti, s velkým množstvím knih. V jedné z polic Sam spatřil těžkou mušketu, byla zaprášená a dřevo pažby ztrouchnivělé, dotkl se jí. V hlavě se mu ozval výstřel, strhl ruku zpět a zaklopýtal k těžkému stolu, který dominoval místnosti. Narazil do ebenové židle, ze které se cosi sesunulo. Spatřil seschlou mumii, Kateřina si dala ruce před ústa a zalapala po dechu. "Asi majitel.", podřepl bard a opatrně začal prohledávat ostatky. Při prvním doteku mu mysl zaplavil chlad, ve svých myšlenkách spatřil hubeného muže, někdo za ním stál. Pak se ten stín přiblížil a objal ho kolem hrudi, mysl poskočila dál. Muž ten stín pozvedl a posadil na těžký stůl, rty stínu se roztáhly do tajemného úsměvu, oči nádherné zářivé zeleně. Stín se nahnul a políbil muže, který si ho přisunul k sobě blíž. Stín se přitiskl k jeho tělu. Sam to cítil, jeho tělem procházelo vzrušení, stejné vzrušení, které zaplavovalo toho neznámého. Stín ho objímal a tiskl se znova a znova. Najednou sebou muž trhnul, stínu ukápla slza a úsměv zanikl. Po posledním polibku se k zemi sesunuly vyschlé ostatky.
           "Musíme odsud.", bard se temně otočil na čarodějku. Která vyděšeně hleděla z okna, kde se pár kroků od nich stálo druhé stavení.     


(copyright © m.zitny)

Oči

           Kateřina se začala třást, Sam jí chytil za ramena a podepřel jí. Sesunula se mu v náručí, oči v sloup. Zdi plně zčernaly a zvuk klavíru se znovu rozezněl. Budova se otřásla, z krví pokrytých zdí začala stoupat pára. Bard, s čarodějkou v náručí, těkal zděšeně očima po fantaskní scéně. Stavení ožívalo, ozval se znovu nářek. Najednou Sam ucítil její stisk, podíval se jí do tváře. Její oči měli nádherně zelenou barvu a úsměv byl jiný. Přisunula se k jeho rtům a políbila je. Bard se jí plně oddal, najednou ustala. Otevřel oči a spatřil neznámou, černé kadeře splývaly kolem jemných tváří, zářivě zelené oči a něžný nos. Rty pootevřené v potěšený a tajemný úsměv. Neodolával jí, krásné neznámé. Její pohled ho svazoval. Z jejích úst se vydralo zavzdychání a oči potemněli.
           Bard hleděl do vyděšených očí čarodějky, ležel na zemi ve spižírně. Vše zašlé a špinavé, staré háky na maso pokryté pavučinami. "Jsi v pořádku?", zeptala se dívka. Bard vstal, podrbal se na hlavě a zavrtěl hlavou:"Už začínám mít pocit, že nevím co je co.", usmál se a postavil. Vzal za železné kolo a vší silou trhl, poklop se skřípavě pohl. Z temného vlezu se vyvalil, zatuchlý teplý vzduch. Sam se podíval na čarodějku a usmál:"Hopky šupky do tý hrobky.", přidřepl si a vytáhl malou lucernu z toulce na zádech. Škrtadlo plivlo na malou svíčku ohnivou spršku.
           Sam se chytil okrajů vlezu, udělal dobře. Dřevěné schůdky, letité a unavené mu zmizely pod nohama a on skončil zavěšený, jako nějaký ohromný nemotorný pavouk. Než však stihla čarodějka zareagovat, bardovi sklouzly ruce a zmizel ve tmě. "Tohle se stává, když máš po boku zapálenýho člověka, on prostě nezná strachu a vrhá se do neprobádaného.", ozvalo se z malé vzdálenosti, spolu se zvukem oprašovaní šatstva. Pak se objevila ruka, která šátrala z temného vlezu po lucerničce, stojící na okraji.
           "Jak je to hluboko?", zeptala se čarodějka a než jí stačil bard odpovědět, už visela držíc se za okraje. "Je to asi dva sáhy, co já vím..Au.", čarodějka ho nechtíc kopla do hlavy a pak se pustila. Sam ji zachytil s mocným vyheknutím. Před nimi se otevíral nevelký sklep. V jednom koutě ležel kus neznámého dřevěného stroje, opodál se blikotalo nesčetné množství skleněných střepů. Na stěně viselo několik nahnilých lan, oloupaných kožených popruhů. Co však zaujalo dvojici, bylo houpání řetězu, jenž zavěšen k stropu, vrhal podivné stíny. "Je tu průvan.", čarodějka se podívala na barda, který se zaobíral hrabošením ve vrstvách neznámého odpadu. Sam na ní pokynul a odsunul starou zrezivělou truhlu, plnou rozpadlých tkanin.
           Čtvercová díra vypadala naprosto nehodící se, do všeho toho prohnilého zmatku. Byla přesná, čtvercová a vystavěná z neznámých žlutých cihel. Čarodějka vzala kus zahnutého železa, které se válelo na podlaze nedaleko a vhodila do temnoty pod čtvercovým průlezem. Čekali a nic, žádný zvuk se neozýval. Spustili se dovnitř, nejdříve Sam a pak Kateřina. Samovi probleskl hlavou všesvazující zelený pohled.


(copyright © m.zitny)      

Pandemonium

            Obloha, nezvykle fialkové barvy, halila vše do temného příkrovu a mračna, nezdravě šedivá, plula do všech možných stran. Bard s čarodějkou se rozhlíželi kolem sebe, hledajíc možná nebezpečenství. Vítr ohýbal stébla podivných travin, jenž v tom nekonečném  tanci, jakoby vzdychala. Stromy zohýbané, napadnuté neznámou chorobou, jen tiše přikyvovali. Dvojice se ohlédla a nespatřila nic, než dalekosáhlá pole, namodralá, načervenalá, či jen rtuťnatě černá. Vydali se vstříc těm dvěma stavením, jenž jako věrné kopie, bok po boku, dávala na obdiv svojí pokroucenost.
            Každým krokem, s každým začvachtáním, se jim z pod bot vyhrnulo množství zanikajících bublin. Vše bylo, nemocné, jiné, podmáčené. Uvědomovali si vše objímající vlhkost každým nádechem. Když došli k první budově, v uších se jim ozvala neznámá melodie osamocené píšťalky. Kateřině to připomnělo pastviny, u její rodné vesničky a zrak se jí zaleskl. "Co to tu?", Sam nedokončil větu, když se přidala brnkající harfička. Pomalu došli k první budově. Vítr, to jediné co bylo slyšet, si dál pohrával se sténající ostrou travinou. Bard se rozhlédl a otevřel dveře první z budov. Uslyšeli výstřel, Kateřina se zachytla Samova ramene a zaťala své prsty tak silně, že bard zasyčel. "Káťo v klidu, jsem tu s tebou.", řekl hlasem nalomeným tak, že se čarodějka usmála nad paradoxem, který vyřkl. Pomalu prošli chodbou, která byla identickou kopií té, ve které našli průchod sem, do druhého světa. Procházeli místností za místností, všude zmar, plíseň a prach. S jediným rozdílem. "Same, Same pojď sem.", bard vešel za ní do spíže. V podlaze zelo železné kolo, pomalu vzal za něj. Kolem se zablesklo.
            Díval se na dva malé kloučky, jeden běžící a povykující na okraji lesa, zatímco druhý sedící u neznámých bylin a prohlížející si je. Obraz ztmavl a znova se zablesklo, spatřil mladého muže sedícího na pelesti vedle seschlé mrtvoly, naříkal a lkal. Zablesklo se potřetí a spatřil neznámou postavu v rudém zašlém plášti, běhal po obrovských halách, u boku se mu houpala kožená brašna.
           Probudil ho křik Kateřiny, otevřel oči, ležel na podlaze a Kateřina s šíleným výrazem ve tváři se ho snažila probrat, všude kolem odporné blyštivé mouchy, na hácích spižírny se houpaly krvavé bizarnosti. Ruce, nohy, krvavé kusy neznámé minulosti, bílí červi valící se z nádob v policích a všudypřítomný puch. "Vstávej, vstávej!", lomcovala s ním mladá čarodějka. Bard se postavil, a chytl Kateřinu kol boků, rozeběhli se k východu z toho pekelného domu. Odnikud se ozval ženský pláč, jen postupně nabíral na intenzitě. Seskočili ze tří schodů, dělících kuchyň a chodbu. Pláč se měnil na zvuk vichřice v bouři. Po zdech začala stékat načernalá tekutina, čarodějka se jí dotkla. Nebyla černá, mezi prsty se jí lepila temně rudá krev. Náhle se ozval zvuk klavíru, který hned utichl. Bard zalomcoval dveřmi, bez úspěchu. Nešly otevřít. "Káťo..", pohlédl na čarodějku.


(copyright © m.zitny)