Pandemonium

            Obloha, nezvykle fialkové barvy, halila vše do temného příkrovu a mračna, nezdravě šedivá, plula do všech možných stran. Bard s čarodějkou se rozhlíželi kolem sebe, hledajíc možná nebezpečenství. Vítr ohýbal stébla podivných travin, jenž v tom nekonečném  tanci, jakoby vzdychala. Stromy zohýbané, napadnuté neznámou chorobou, jen tiše přikyvovali. Dvojice se ohlédla a nespatřila nic, než dalekosáhlá pole, namodralá, načervenalá, či jen rtuťnatě černá. Vydali se vstříc těm dvěma stavením, jenž jako věrné kopie, bok po boku, dávala na obdiv svojí pokroucenost.
            Každým krokem, s každým začvachtáním, se jim z pod bot vyhrnulo množství zanikajících bublin. Vše bylo, nemocné, jiné, podmáčené. Uvědomovali si vše objímající vlhkost každým nádechem. Když došli k první budově, v uších se jim ozvala neznámá melodie osamocené píšťalky. Kateřině to připomnělo pastviny, u její rodné vesničky a zrak se jí zaleskl. "Co to tu?", Sam nedokončil větu, když se přidala brnkající harfička. Pomalu došli k první budově. Vítr, to jediné co bylo slyšet, si dál pohrával se sténající ostrou travinou. Bard se rozhlédl a otevřel dveře první z budov. Uslyšeli výstřel, Kateřina se zachytla Samova ramene a zaťala své prsty tak silně, že bard zasyčel. "Káťo v klidu, jsem tu s tebou.", řekl hlasem nalomeným tak, že se čarodějka usmála nad paradoxem, který vyřkl. Pomalu prošli chodbou, která byla identickou kopií té, ve které našli průchod sem, do druhého světa. Procházeli místností za místností, všude zmar, plíseň a prach. S jediným rozdílem. "Same, Same pojď sem.", bard vešel za ní do spíže. V podlaze zelo železné kolo, pomalu vzal za něj. Kolem se zablesklo.
            Díval se na dva malé kloučky, jeden běžící a povykující na okraji lesa, zatímco druhý sedící u neznámých bylin a prohlížející si je. Obraz ztmavl a znova se zablesklo, spatřil mladého muže sedícího na pelesti vedle seschlé mrtvoly, naříkal a lkal. Zablesklo se potřetí a spatřil neznámou postavu v rudém zašlém plášti, běhal po obrovských halách, u boku se mu houpala kožená brašna.
           Probudil ho křik Kateřiny, otevřel oči, ležel na podlaze a Kateřina s šíleným výrazem ve tváři se ho snažila probrat, všude kolem odporné blyštivé mouchy, na hácích spižírny se houpaly krvavé bizarnosti. Ruce, nohy, krvavé kusy neznámé minulosti, bílí červi valící se z nádob v policích a všudypřítomný puch. "Vstávej, vstávej!", lomcovala s ním mladá čarodějka. Bard se postavil, a chytl Kateřinu kol boků, rozeběhli se k východu z toho pekelného domu. Odnikud se ozval ženský pláč, jen postupně nabíral na intenzitě. Seskočili ze tří schodů, dělících kuchyň a chodbu. Pláč se měnil na zvuk vichřice v bouři. Po zdech začala stékat načernalá tekutina, čarodějka se jí dotkla. Nebyla černá, mezi prsty se jí lepila temně rudá krev. Náhle se ozval zvuk klavíru, který hned utichl. Bard zalomcoval dveřmi, bez úspěchu. Nešly otevřít. "Káťo..", pohlédl na čarodějku.


(copyright © m.zitny)