Polévka byla mdlá, chuť jí jakžtakž dodávalo koření, které měl Sam u sebe. Slunce bylo už vysoko na obloze, když dojedli. Kateřina vzala misky a zatím, co Sam udusával a zahrabával ohniště, omyla je v blízkém potoku. Sam mezitím rozházel větve z provizorního přístřešku a čekal, když se Kateřina vrátila, sbalil misky a vydali se na cestu.
Les zalévalo teplo slunečních paprsků, větvoví letitých stromů tančilo s jemným vánkem a ptactvo vyhrávalo melodie, která jen dokrášlovala chvilkovou idylu. Z křovisek před nimi se vynořila vysoká kamenná zeď. Byla dlouhá, co dohled stačil, porostlá mechem a lišejníkem. Tyčila se jako němý svědek z dob minulých, bard přistoupil blíž a přeměřil jí pohledem. Pak kývl na Kateřinu a přizvedl jí. Čarodějka se zachytla okraje, opřela se do jeho ramen a vylezla na ní. Sam se pak oprášil, upravil si rukávce a poodešel pár kroků na zad. Pak se rozeběhl proti zdi, a když byl krok před ní, odrazil se. Kateřina se dívala, jak Sam udělal jeden, pak druhý krok na zdi a zachytl se o okraj. Pak se vyškrábal za ní.
Oba pohlédli do staré obory, jezírko nedaleko pamatovalo lepší časy, teď zarostlé rákosím. Všude vysoká tráva a divoce bující keře. Seskočili ze zdi, nedaleko spatřili mýtinu. Pomalu došli až na okraj obory, za kterou se rozkládala sešlá zahrada. Ovocné stromy, jenž seschly, udušené popínavým břečťanem. Kdysi krásné keře, prorostlé a zmírající, to vše ukazovalo na vše pohlcující úpadek toho místa a jako monument toho se nedaleko rozkládal malý zámek. Pomalu se vydali jeho směrem, pomalu a sehnutí ve vysoké trávě. Dorazili až k jeho pravému křídlu. Bard se pomalu nahl z trávy, která mu byla útočištěm, a vyběhl ke zdi neznámého stavení. Pomalu popošel k oknu, které bylo pár kroků od něho, a nahlédl dovnitř. Pak zamával Kateřině a opřel se do něho vší silou. Panty povolily, dvojice pomalu vlezla dovnitř. Ocitli se v kuchyni.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat