Prostor

           Pomalu se spustili do temného čtverce, ale stalo se cosi zvláštního. Nedopadli, stěna je přitáhla k sobě. "Co to...", prohlásil překvapeně Sam a podrbal se pod koženou čapkou. Čarodějka ho zatahala za kazajku a ukázala k otvoru, kterým se spustili. Dívali se přímo na strop sklepu. "Tohle je opravdu divné, neměli jsme spadnout?", na to bard začal poskakovat. "No zatím to drží.", prohlásil a vydal se prozkoumat temnotu před sebou. Všude kolem žluté cihly, chodba se táhla dál do nicoty, Kateřina ho následovala. Došli na rozcestí, mělo tvar obrácené šipky, ze které se táhlo patero chodeb. "To už jsme tu měli, takže Káťo doleva, doprava, nebo víc doleva, nebo víc doprava a nebo zlatá střední?", Sam zůstal stát uprostřed rozcestí a lucernou tvořil světelné kotouče. Z nejzazší pravé chodby se ozvalo zacupitání, čarodějka chytla barda za ruku a dvojice se rozeběhla chodbou uprostřed. Na rozcestí se cosi zalesklo, v posledním odlesku lucerny se zatřpytila dvojice zelených očí, která se pomalu otočila za mizející dvojicí.
           Doběhli k malým posuvným dvířkům, Sam podal lucernu Kateřině. Chytl a vší silou trhl, znovu se blesklo. Spatřil zelené oči a překrásnou tvář, tajemný úsměv se přibližoval. Blesklo se podruhé a spatřil prastarou podzemní pevnost a zástup vysokých bytostí v podivných helmách. Blesklo se potřetí a před očima mu vytanula chvějící se průrva, kterou ty postavy, za tesknivého zpěvu, prostupovaly.
           "Už začínám, z toho tady, bláznit.", zamžikal a odsunul železná dvířka. Prolezli do zašlé místnosti, s velkým množstvím knih. V jedné z polic Sam spatřil těžkou mušketu, byla zaprášená a dřevo pažby ztrouchnivělé, dotkl se jí. V hlavě se mu ozval výstřel, strhl ruku zpět a zaklopýtal k těžkému stolu, který dominoval místnosti. Narazil do ebenové židle, ze které se cosi sesunulo. Spatřil seschlou mumii, Kateřina si dala ruce před ústa a zalapala po dechu. "Asi majitel.", podřepl bard a opatrně začal prohledávat ostatky. Při prvním doteku mu mysl zaplavil chlad, ve svých myšlenkách spatřil hubeného muže, někdo za ním stál. Pak se ten stín přiblížil a objal ho kolem hrudi, mysl poskočila dál. Muž ten stín pozvedl a posadil na těžký stůl, rty stínu se roztáhly do tajemného úsměvu, oči nádherné zářivé zeleně. Stín se nahnul a políbil muže, který si ho přisunul k sobě blíž. Stín se přitiskl k jeho tělu. Sam to cítil, jeho tělem procházelo vzrušení, stejné vzrušení, které zaplavovalo toho neznámého. Stín ho objímal a tiskl se znova a znova. Najednou sebou muž trhnul, stínu ukápla slza a úsměv zanikl. Po posledním polibku se k zemi sesunuly vyschlé ostatky.
           "Musíme odsud.", bard se temně otočil na čarodějku. Která vyděšeně hleděla z okna, kde se pár kroků od nich stálo druhé stavení.     


(copyright © m.zitny)