Baron

           Prolezli malým okénkem do zašlé kuchyně, nalevo velký krb s rožněm. Dlouhý těžký dřevěný stůl, nádobí porozbíjené na podlaze a prach jenž pokrýval police. Bard se usmál na mladou čarodějku a začal prohledávat poličky, našel sůl, neznámé koření, pár stříbrných příborů a dlouhý filetovací nůž. Ten podal Kateřině. "Třeba se bude hodit.", usmál se a dál prohlížel police. Kuchyní zavál mrazivý průvan a zabouchl okénko, kterým vlezli. Čarodějka sebou trhla a bard poskočil, skleněné tabulky se se zařinčením vysypaly a rozbily o podlahu. Kdesi nad nimi vrzly dveře a zabouchly se. Sam se otočil ke Kateřině, dvojice potichu vyčkávala, zda neuslyší víc. Nic, jen mírné ševelení větru v komíně. Pomalu přešli k nízkým dveřím, které vedly do nitra zámečku. Otevřeli je, pach plísně a mokré zatuchliny je uhodil do nosů. Po schůdkách vešli do malé haly, která byla napojena na hlavní chodbu. Všude kolem nich šedočerné skvrny od plísně, která si prohlodávala cestu silnou odlupující se omítkou a popadané obrazy, jakoby odkazující na zašlou slávu panství. Porozbíjené trofeje a paroží rozlámané na podlaze. Vešli do dlouhé mramorové síně. Po levé ruce byla řada zpola vybitých oken a velké vstupní dveře, Kateřina vyhlédla ven a spatřila krásné dvojité schodiště.
           Sam se přikrčil a opatrně otevřel dveře jednoho z pokojů, které se nacházely po jejich pravici. Nevelká postel v čele pokoje, nebesa zdobená krajkovým, teď zvlhlým a zaprášeným. Rozbitá porcelánová panna, která ležela vedle zčernalého zrcadla. Seschlé květiny v malované váze, blýskavý kartáč na vlasy a pár kosmetických propriet, které ležely na malém vyřezávaném kabinetu. "Dětskej pokojík, asi holčičí.", mumlal pro sebe Sam, prohlížejíc zbytky porcelánové panenky. Uslyšeli podivné zavrzání, Kateřina se ohlédla. "Same pojďme odtud, mám špatný pocit.", zadívala se na dveře, kterými vešli. Sam položil panenku na nahnilou postel a přikývl. Vrátili se zpět do mramorové síně.
           Slunce začalo klesat níž k obzoru a čarodějka začínala být čím dál víc nesvá. Chtěla už být z toho tajemného místa pryč. Když procházeli síní, ozvalo se znova to neznámé zavrzání. Sam se odhodlaně podíval na Kateřinu a trhnutím otevřel druhé dveře, přímo naproti vstupním. Mráz je oba zaplavil, když spatřily výjev, který se jim napořád vryl do paměti. Před dvojicí se otevřel pokoj s dlouhým stolem, nad kterým visel velký tepaný lustr. A na něm něco, co v lehkém průvanu vrzalo na silném provaze. Dívali se do prázdných očí ve starém, pergamenově hnědém, obličeji. Před nimi se houpal starý pán zašlého panství. Zdobný kabát, jenž v některých místech už opadal, kalhoty visející v cárech, holínky dávno sklouzlé a nyní ležící pod oběšencem, houpajícím se v průvanu.

(copyright © m.zitny)