Kateřina táhla Sama od propadávajícího domu. Vzdychot ustal hned, jak budova zmizela v té amorfní temnotě. Všude kolem se začalo ozývat podivné šelestivé hučení, rezonující kapky vody dopadající neznámo kde, rezonující zvuky neznámého mřížoví, i dušené štěbetání, které bylo doprovázené chrastěním neviditelných řetezů. Čarodějka, hekající pod vahou bezvládného barda, dospěla až k vysoké a naříkající travině. Hned vyjekla, ostré konce traviny se jí bolestivě zabodli do nohou. Sejmula vak, který měl bard na zádech a začala ho prohledávat, našla náhradní plátěné kalhoty, které si hned natáhla. Okolní vzduch, měnlivý a tvárný se jakoby zastavil. Přes fialkovou oblohu přejela kovově šedivá vlna a změnila barvu na masově narůžovělou. Kateřina to pozorovala, otáčela se na místě se Samem u nohou. Vlna z nebes se náhle zastavila a vpila se do jednoho bodu. Kovově šedivá kaňka se snesla z nebes, jako proud, paprskem dopadla několik stovek kroků od čarodějky a barda.
Čarodějka spatřila, jak se ten šedivý bod přibližuje. V hlavě jí explodoval křik, chtěla se přeměnit, teď hned a trhat sápat, jakkoliv se bránit, ale nemohla. Neznámý příval energie nikde, jen ta přibližující se věc. Šedivý bod byl už jen pár kroků od nich, Kateřina těkala po okolí, čím by se mohla bránit, čím by oba mohla ubránit. Bod se zastavil u ní, absolutně neslyšný. Měnil barvy z šedivé na temně fialovou. Přeléval se v prostoru, pak se fázovaně rozkmital a s hlubokým tupým zahučením začal roztahovat.
Před Kateřinou se zjevila postava v dlouhý fialových šatech, okraje zdobilo černé vyšívání a krajkoví. Černé prameny vlasů ohraničovaly alabastrově bílou tvář. Hluboký zelený pohled zkoumavě pohlížel na dvojici. Jemné rty se rozevřely v letmém úsměvu, tajemném. Pohlížela na ležícího barda se zjevným zalíbením, Kateřina to jen tiše pozorovala. Neznámá sjela pohledem zpět na čarodějku. "Je můj a ty s tím nic nenaděláš.", čarodějka se dívala na scénu, kdy se neznámá rozpadla v neviditelný prach. Hlavou projel kvílivý, ale zároveň hluboký zvuk. Zavřela oči, svět kolem se začal třást. Neudržela se na nohou, pomalu se shýbla a zůstala ležet vedle bezvládného barda. V hlavě se jí ozýval dětský křik, jakoby vybízel ke hrám. Pořád stejný a monotonní, zvuk se rozpadal, jako rozbíjející se sklo. Sypal se a nepřestával chrastit.
Před očima jí vytanula scéna, kdy jako malá probíhala vysokou trávou za jejich vesnicí, pláně zalité sluncem. Krásné odpoledne, byl slyšet jen vítr opírající se do korun vysokých jehličnanů. Pak uslyšela volání, byla to její matka. Stála tam v zástěře a usmívala se. "Káťo, Kaťušinko vrať se, vrať se zpátky.", matka v zástěře a šátkem kol hlavy se na ní usmívala, ruce si oprašujíc od neznámé práce. Hlas se začal měnit a všechno kolem se začalo třást.
Otevřela oči, Sam s ní třásl:"Káťo, Kaťušinko už jsi zpět.", ležela na podlaze polorozpadlého stavení. Všude vlhkost a pach plísně, pohlédla nad sebe a spatřila obrovskou díru ve střeše, pod kterou se nacházeli. "Nečekal jsem, že tě sklátí trocha kapek krve.", usmál se na ní bard, políbil ji na čelo a dál si mnul zavázanou ruku. Opodál se lesklo rozbité laboratorium.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat