Dvojice pomalu vylezla zpod hromady, bard se rozhlížel, zatímco dívka se nervózně oprašovala. "Kam zmizeli nevím, ale nechci tu bejt, až se znovu objeví.", Sam vzal Kateřinu za ruku a s pohledem, těkajícím po kraji lesa, ji pomalu vedl k polorozpadlé chalupě.
Dveře odolávaly jen chvíli a na dvojici se vyvalila navlhlá zatuchlina. Dřevomorkou nahlodaná podlaha se nepěkně propadávala a prohýbala pod každým krokem. Pach rozkladu se táhl celým vnitřkem stavby, místo ale vypadalo opuštěno narychlo, narychlo před desítkami let. Předsíň, kde se loupala omítka a ledové kapky tvořily malé stružky vody, v propadlé podlaze. Kuchyň, kam se kdysi vcházelo po třech, nyní shnilých, schodech. Umývárna sešlá a plná střepů. A obývací pokoj, kde přehršle knih a jiných materiálů, dávno změnily konzistenci z pevné na rozbředlou. Vzal malý nahnilý stolek a přeběhl zpět k vchodovým dveřím, které jím zaklínil. Mlha za okny houstla a slunce se začalo loučit s oblohou. Dívka mezitím prohlížela rozvrzané skříně a police, vše bylo vlhké a špinavé. Všude jen změť špíny, papírů a hadrů. Přesunuli se do kuchyně, kde objevili spíž. Páchla nasládle a trpce, špína, prach, vlhko, plíseň a zmar. Vrátili se do předsíně, na druhém konci schody do podkroví. Vyšli po nich.
Ocitli se na půdě. Všude těžké řetězy, asi pro dobytek, který kdysi majitel usedlosti choval. Uprostřed byla střecha zborcená, pokračovali dál. Vítr houpal řetězy a čaroval temnou melodii, jenž dotvářela s mlhou, kolem stavení, a všudypřítomnou vlhkostí, tiché kouzlo neočekávaného. V koutě se cosi zalesklo, dvojice přistoupila blíž a spatřila rozbitou soustavu křivic a jiného alchymistického náčiní. "No podívejme, co to tu máme.", Sam se začal probírat střepy. Kateřina ho pozorovala:"Dávej pozor."
"Tak se mi zdá Káťo, že si tu někdo zahrával s.. au!", Sam odtrhl ruku, kapka krve dopadla na malou stříbrnou misku. Ozvalo se zasyčení a od misky se blesklo. "Co to bylo.", nahnula se Kateřina blíž. Miska byla netknutá a nepotřísněná. "Káťo nech to bejt, je to jen malý říznutí." , odtáhl se Sam a začal si nařízlý prst sát. "Trvám na to!", odtrhla mu ruku od úst a kusem látky, jenž utrhla z pláště mu prst neuměle obvázala. Sešli zpět do chodby, procházeli jí, když si všimli malých vrátek v místě, kde před tím nebyla. Pohlédli na sebe a otevřeli je.
Před nimi se objevila temná krajina, stromy pokroucené s dvojicí starých, zarostlých chalup. Půda jakoby se zdála, za tím podivným průchodem, nakažená. Obloha pokrytá mračny a vše nezdravé, šedivé potemnělé, nazelenalé, jako v rozkladu. Krajina zarostlá a všechno útočící na své okolí, pokroucené keře, opadané stromy a vysoká ostrá tráva, vlající v jemném zatuchlém vánku. Všechno propnuté, propletené. Chytli se za ruce a průchodem prošli.
(copyright © m.zitny)
pondělí 30. května 2011
neděle 29. května 2011
Statek
Dvojice tiše pozorovala mlhu, linoucí se všude kolem. Slunce bylo vysoko na nebi a jeho svit čaroval světelné pruhy mezi staletým stromovím. Pokračovali do mléčného oparu, který se táhl všude kolem lesní cesty. Tu se za nimi ozvalo hrozivé zachrčení, oba se otočili a spatřili zlomenou siluetu, která se potácela jejich směrem. Bard trhl čarodějkou, ale ta odmítala odejít. Její oči změnili barvu a Sam spatřil pohled bestie.
Dívka ze sebe strhla šatstvo, přikrčila se a nabyla bestiální podoby. Bard tasil dýku a pozoroval, jak černý vlk přiskočil k zlomené zrůdnosti a začal jí sápat na kusy. Zlomené tělo se pod útoky bestie kroutilo jako velký kus hadru, jako loutka bez pána, který by jí ovládal. Bestie trhala cáry podivně vodnatého masa, a z bezvládné zrůdnosti vycházel jen monotónní chrčení. Vlk sápal a ta mrtvá schránka se ani nesnažila bránit, jen dál pochodovala a nechávala se sápat. Vše skončilo v okamžiku.
Bard přešel k místu boje a pozoroval dívku, která zděšeně pozorovala co způsobila. Podal jí šaty a pohladil, ona se jen odtáhla. Ozvalo se hluboké zahučení a vzduch jako by nabral na nedýchatelnosti, podivně zřídl a mlha více zhoustla. Odnikud zavál silný vítr a začal čarodějce cuchat vlasy. Dvojice začala zmateně pozorovat okolí, tu zahlaholilo snad tisíc duší. Vítr se rozezněl nářkem odnikud. Bard ohromeně pozoroval, jak rozsápané tělo začalo srůstat. Oči se mu zasklily, když se zlomený stín znovu postavil. Dívka nechápající a nepohyblivá pozorovala, jak se ta mrtvá podivnost dala jejich směrem. Přísahala by, že zpod helmy zaslechla něco jako potěšení chrkot. Sam jí chytl a strhl jí sebou, započal další běh.
Běželi, jejich postavy v odpoledním svitu probíhaly světelnými pruhy, když narazili na starou polorozpadlou chalupu, obvodové zdi držely starou střechu plnou děr. Od pohledu to bylo stavení, asi statek, ze kterého zůstala jen tahle budova. Nedaleko se válelo obrovské množství dřeva, asi pozůstatky zhroucené stodoly, jenž se nacházela nalevo od chalupy. Táhl za sebou Kateřinu a přímo do té hromady dřeva. Vplazili se pod ní a pozorovali okolí. Netrvalo dlouho a zlomený mrtvý se připotácel, svojí houpavou chůzí, k chalupě. Zpoza zhroucené stodoly něco zakvílelo, Sam i Kateřina sebou trhli. Ze střechy seskočilo něco rychlého a ohebného, přiběhlo to k zlomenci a začalo větřit. Byl to ten druhý v rozdrcené helmici a natrhlou rukou. Pak zavřískl a rozeběhl se zpět do lesa, houpající se zlomenec se dal za ním.
(copyright © m.zitny)
Dívka ze sebe strhla šatstvo, přikrčila se a nabyla bestiální podoby. Bard tasil dýku a pozoroval, jak černý vlk přiskočil k zlomené zrůdnosti a začal jí sápat na kusy. Zlomené tělo se pod útoky bestie kroutilo jako velký kus hadru, jako loutka bez pána, který by jí ovládal. Bestie trhala cáry podivně vodnatého masa, a z bezvládné zrůdnosti vycházel jen monotónní chrčení. Vlk sápal a ta mrtvá schránka se ani nesnažila bránit, jen dál pochodovala a nechávala se sápat. Vše skončilo v okamžiku.
Bard přešel k místu boje a pozoroval dívku, která zděšeně pozorovala co způsobila. Podal jí šaty a pohladil, ona se jen odtáhla. Ozvalo se hluboké zahučení a vzduch jako by nabral na nedýchatelnosti, podivně zřídl a mlha více zhoustla. Odnikud zavál silný vítr a začal čarodějce cuchat vlasy. Dvojice začala zmateně pozorovat okolí, tu zahlaholilo snad tisíc duší. Vítr se rozezněl nářkem odnikud. Bard ohromeně pozoroval, jak rozsápané tělo začalo srůstat. Oči se mu zasklily, když se zlomený stín znovu postavil. Dívka nechápající a nepohyblivá pozorovala, jak se ta mrtvá podivnost dala jejich směrem. Přísahala by, že zpod helmy zaslechla něco jako potěšení chrkot. Sam jí chytl a strhl jí sebou, započal další běh.
Běželi, jejich postavy v odpoledním svitu probíhaly světelnými pruhy, když narazili na starou polorozpadlou chalupu, obvodové zdi držely starou střechu plnou děr. Od pohledu to bylo stavení, asi statek, ze kterého zůstala jen tahle budova. Nedaleko se válelo obrovské množství dřeva, asi pozůstatky zhroucené stodoly, jenž se nacházela nalevo od chalupy. Táhl za sebou Kateřinu a přímo do té hromady dřeva. Vplazili se pod ní a pozorovali okolí. Netrvalo dlouho a zlomený mrtvý se připotácel, svojí houpavou chůzí, k chalupě. Zpoza zhroucené stodoly něco zakvílelo, Sam i Kateřina sebou trhli. Ze střechy seskočilo něco rychlého a ohebného, přiběhlo to k zlomenci a začalo větřit. Byl to ten druhý v rozdrcené helmici a natrhlou rukou. Pak zavřískl a rozeběhl se zpět do lesa, houpající se zlomenec se dal za ním.
(copyright © m.zitny)
pátek 27. května 2011
Úprk
Leželi v příkopě, oba jako přimražení. Pohledy se zkoumaly, dívka se pousmála, ale hned zase sevřela rty. Bard se sklonil, čas se zpomaloval. Ona přimhouřila oči ve slastném očekávání. Cítil její teplo, její dech. Rty se spojily. Když tu sebou dívka trhla, kopla barda do slabin až zaúpěl.
Ozvalo se hluboké zahučení a bolestný křik, dvojice sebou trhla. Pomalu vylezli ze svého úkrytu, lesní cesta byla pokryta nepochopitelně mlhou. Sam pomohl Kateřině a vydali se hledat příčinu, té podivnosti. Pomalu postupovali křovisky a vysokou trávou, sklonění a vyděšení. Pak Sam zastavil a pomalu rozhrnul trávu. Před dvojicí se rozevřela větší paseka, co však bylo podivné a všudypřítomný nasládlý pach hniloby. Samovi se rozšířily zorničky a otočil se na Kateřinu:"Teď mi slib, že tu zůstaneš a ani se nehneš z místa.", ta chtěla odporovat, ale bard pokračoval:"Slib mi to.", ona jen odkývla a se strachem pozorovala, jak mizí za travnatou hradbou.
Pomalu se plazil kolem hubených těl, lebkovité helmy pokroucené a zrezivělé. Těla zpráchnivělá, shnilá, nebo úplně rozpadlá na prach. Poznával je, byla to ta skupina, před kterou se schovali v příkopě. "Kluci elfský, co vás takhle zřídilo?", šeptal si pro sebe bard, když spatřil pohyb. Přímo u kraje paseky stál muž, sestříhané krátké vlasy v mikádo stylu, kozlí bradka a jako by se tou celou scénou kochal. Sam ustrnul, pohled muže, v zeleném plášti, se blížil k jeho pozici. Pomalu začal couvat.
Ozval se pološílený smích a mlha kolem zhoustla. Sam poznal, že musí uniknou a tak vyklopýtal až k vysoké trávě. Za ním se ozvalo nechutné zachrčení, otočil se a spatřil dvojici zlomených mátožných postav pomalu se blížící. Houpavá chůze mátoh jen dokreslovala celkovou bizarnost. Postava nalevo měla místo hlavy rozdrcenou přilbici a levá ruka visela jen na cáru shnilého masa. Ta napravo byla celkově zlomená v pase a nechutně chrčela, nohy pochodující k Samovi a pas zalomený vzad. Bard skočil do trávy a máchal kolem sebe, hmátl po dívce a zařval:"Utíkej, samotný peklo máme za zádama."
Dvojice klopýtala vysokou trávou, utíkali a padali. Doběhli až k místu, kde spatřili elfy za živa. Svezli se do příkopu a zastavili se v křoví. Mlha pomalu řídla.
(copyright © m.zitny)
Ozvalo se hluboké zahučení a bolestný křik, dvojice sebou trhla. Pomalu vylezli ze svého úkrytu, lesní cesta byla pokryta nepochopitelně mlhou. Sam pomohl Kateřině a vydali se hledat příčinu, té podivnosti. Pomalu postupovali křovisky a vysokou trávou, sklonění a vyděšení. Pak Sam zastavil a pomalu rozhrnul trávu. Před dvojicí se rozevřela větší paseka, co však bylo podivné a všudypřítomný nasládlý pach hniloby. Samovi se rozšířily zorničky a otočil se na Kateřinu:"Teď mi slib, že tu zůstaneš a ani se nehneš z místa.", ta chtěla odporovat, ale bard pokračoval:"Slib mi to.", ona jen odkývla a se strachem pozorovala, jak mizí za travnatou hradbou.
Pomalu se plazil kolem hubených těl, lebkovité helmy pokroucené a zrezivělé. Těla zpráchnivělá, shnilá, nebo úplně rozpadlá na prach. Poznával je, byla to ta skupina, před kterou se schovali v příkopě. "Kluci elfský, co vás takhle zřídilo?", šeptal si pro sebe bard, když spatřil pohyb. Přímo u kraje paseky stál muž, sestříhané krátké vlasy v mikádo stylu, kozlí bradka a jako by se tou celou scénou kochal. Sam ustrnul, pohled muže, v zeleném plášti, se blížil k jeho pozici. Pomalu začal couvat.
Ozval se pološílený smích a mlha kolem zhoustla. Sam poznal, že musí uniknou a tak vyklopýtal až k vysoké trávě. Za ním se ozvalo nechutné zachrčení, otočil se a spatřil dvojici zlomených mátožných postav pomalu se blížící. Houpavá chůze mátoh jen dokreslovala celkovou bizarnost. Postava nalevo měla místo hlavy rozdrcenou přilbici a levá ruka visela jen na cáru shnilého masa. Ta napravo byla celkově zlomená v pase a nechutně chrčela, nohy pochodující k Samovi a pas zalomený vzad. Bard skočil do trávy a máchal kolem sebe, hmátl po dívce a zařval:"Utíkej, samotný peklo máme za zádama."
Dvojice klopýtala vysokou trávou, utíkali a padali. Doběhli až k místu, kde spatřili elfy za živa. Svezli se do příkopu a zastavili se v křoví. Mlha pomalu řídla.
(copyright © m.zitny)
Výprava
Čarodějka se zabalila do dlouhého potrhaného pláště a vylezla z úkrytu větvoví. Spatřila barda, jak všechno balí úhledně do vaku, který si následně zavěsil přes rameno. Podíval se na ní a usmál se. "Měli by jsme vyrazit, pokud se chceme dostat do nejbližšího města před večerem.", a s heknutím se zvedl, u boku mu brnkl podivný nástroj a on ho hned začal prohlížet. Čarodějka byla rozpolcená, nevěděla zda by se neměla vrátit a to ať jí čekalo cokoliv a nebo riskovat dobrodružství s touhle podivnou postavičkou. Bard k ní přišel a nabídl ruku, dívka ji nejistě přijala a postavila se. "Tak Káťo kam, doleva nebo doprava?", postavil se o krok před ní a teatrálně pohlédl na blízkou lesní cestu.
Dvojice procházela lesem a to chůzí nepomalou ani nerychlou a zatímco dívka byla tichá a přemýšlivá, bard měl problém udržet jazyk za zuby. "A to znáš, jaký jsou první slova princezny po zakletí?", Sam se vyzývavě podíval na mlčenlivou čarodějku. "Tak hádej ne?!", pokračoval ve svém duchaplném monologu. "Nevím, pomóc?", Sam se strojeně zasmál a jen prohodil:"Kvak.", dívka se pousmála a zakroutila hlavou. "Chápeš to, řekne kvak, protože z ní bude žába, dobrý ne?!", pak vytáhl své brnkadlo a začal pět podivnou píseň. "Znal jsem dívku od vody, políbil jsem jí hned a bez shody, pak odstrčila mě a kopla, ta věc v srdci mi rupla.", pak se podíval smutně na čarodějku a v okamžiku nasadil zocelený pohled. "Srdce rozlámáno, s korbelem vítat ráno, na svět se smát, se smrtí v kostky hrát, to zbylo mi z dívky bez shody, z té kterou jsem znal od vody.", Sam vydechl a zasmušil se. Dívka se mu podívala do očí a spatřila, jak se lesknou. "Jo jo historie, sic mrtvá, ale dokáže duši kopnout co?!", otočil se bard a začal si částí svého obleku otírat obličej. "Kam vůbec jdeme?", zeptala se čarodějka a podívala se ustaraně na Sama, který měl pohled upřený vzdorovitě před sebe a po dlouhé době dokonce mlčel. "Do večera by jsme měli být v Kalze, takový malý městečko.", bard se podíval na dívku a usmál se. Čarodějka na barda mrkla a vzala ho za ruku. "Já to věděl, že se ti líbím.", prohodil Sam a čarodějka ho na oplátku jemně odstrčila. Dvojice se začala od srdce smát, když tu uslyšeli oba jednotvárné křupání větviček. Bard stáhl Kateřinu rychle do příkopu u cesty a položil něžně prst na její ústa. Dívce se zaleskli oči a ustrnula, v jejím pohledu se objevil citlivý a odevzdaný třpyt. Sam se vyplazil a pomalu podíval směrem křupavého zvuku. Spatřil skupinu hubených a šlachovitých postav v přilbicích, jenž měli tvar bezrysých lebek. Postavy postupovaly kolem cesty a pozorující Sam čekal, dokud nezmizí plně z dohledu. "Co ty tu dělaj?", prohodil bard, když postavy nenávratně zmizely v lesním podrostu, a pomalu se otočil na čarodějku pod ním. Jejich pohledy se střetly.
(copyright © m.zitny)
Dvojice procházela lesem a to chůzí nepomalou ani nerychlou a zatímco dívka byla tichá a přemýšlivá, bard měl problém udržet jazyk za zuby. "A to znáš, jaký jsou první slova princezny po zakletí?", Sam se vyzývavě podíval na mlčenlivou čarodějku. "Tak hádej ne?!", pokračoval ve svém duchaplném monologu. "Nevím, pomóc?", Sam se strojeně zasmál a jen prohodil:"Kvak.", dívka se pousmála a zakroutila hlavou. "Chápeš to, řekne kvak, protože z ní bude žába, dobrý ne?!", pak vytáhl své brnkadlo a začal pět podivnou píseň. "Znal jsem dívku od vody, políbil jsem jí hned a bez shody, pak odstrčila mě a kopla, ta věc v srdci mi rupla.", pak se podíval smutně na čarodějku a v okamžiku nasadil zocelený pohled. "Srdce rozlámáno, s korbelem vítat ráno, na svět se smát, se smrtí v kostky hrát, to zbylo mi z dívky bez shody, z té kterou jsem znal od vody.", Sam vydechl a zasmušil se. Dívka se mu podívala do očí a spatřila, jak se lesknou. "Jo jo historie, sic mrtvá, ale dokáže duši kopnout co?!", otočil se bard a začal si částí svého obleku otírat obličej. "Kam vůbec jdeme?", zeptala se čarodějka a podívala se ustaraně na Sama, který měl pohled upřený vzdorovitě před sebe a po dlouhé době dokonce mlčel. "Do večera by jsme měli být v Kalze, takový malý městečko.", bard se podíval na dívku a usmál se. Čarodějka na barda mrkla a vzala ho za ruku. "Já to věděl, že se ti líbím.", prohodil Sam a čarodějka ho na oplátku jemně odstrčila. Dvojice se začala od srdce smát, když tu uslyšeli oba jednotvárné křupání větviček. Bard stáhl Kateřinu rychle do příkopu u cesty a položil něžně prst na její ústa. Dívce se zaleskli oči a ustrnula, v jejím pohledu se objevil citlivý a odevzdaný třpyt. Sam se vyplazil a pomalu podíval směrem křupavého zvuku. Spatřil skupinu hubených a šlachovitých postav v přilbicích, jenž měli tvar bezrysých lebek. Postavy postupovaly kolem cesty a pozorující Sam čekal, dokud nezmizí plně z dohledu. "Co ty tu dělaj?", prohodil bard, když postavy nenávratně zmizely v lesním podrostu, a pomalu se otočil na čarodějku pod ním. Jejich pohledy se střetly.
(copyright © m.zitny)
středa 18. května 2011
Bard
Dívka se probudila, cítila vůni vývaru. Opřela se a hned zjistila, že leží přikrytá kostkovanou dekou. Zabalila se do svého pláště a vyvrávolala z úkrytu. Tam spatřila sedící postavu v kožené čapce, jak míchá něco v kotlíku nad ohněm. Přisedla si vedle muže, který se jen otočil a usmál. "Doufám, že mě neroztrháš.", prohodil a ochutnal vývar v kotlíku. Dívka měla hlad, ale vůbec nevěděla jak má reagovat. Spatřila podivný nástroj, ležící vedle muže. Ten něco chytl a dívce se strachem rozšířily zorničky. "Na tady máš něco na sebe, teda né, že by mi vadilo se na tebe takhle dívat, ale nevím, jestli to je společensky..víš co." a pohodil k ní malý svázaný vak. Rozbalila ho a spatřila plátěné kalhoty a otrhanou blůzu. Pomalu prádlo prohlížela a pak tiše poděkovala. "Já jsem Sam, Sam Tektzby..bard a příležitostnej lapka, ale to jsi asi poznala a co ty, jaký je tvý ctěný jméno?", optal se muž a šáhl po misce, která ležela u ohniště. "Jsem Kateřina.", řekla dívka tiše. "Káťa, pěkný jméno.", nabral trochu vývaru do misky, kterou dívce podal. Kateřina po ní sáhla a během chvilky jí vyprázdnila. "Měla by jsi dávat pozor, je to horký.", prohodil muž.
Kateřina pak vlezla do úkrytu a převlékla se. Oblečení jí bylo volnější a tak vzala provaz, který vak ovazoval a použila ho jako pásek. Z venku uslyšela divné brnkání, bard zjevně nebyl umělcem a to jak v loupení, tak ani ve hře na svůj nástroj. Vyšla ven a spatřila jeho zahloubený výraz, který jí, při hře na to podivné brnkadlo, přišel docela legrační. Sam sebou vyděšeně trhl a nástroj odhodil, jako že nic. Podíval se na ní. "Docela ti to sluší, na mě by to samozřejmě vypadalo líp..jen si dělám šoufky.", zkoumavě se na ní zahleděl. "Doufám, že nejsi nějakej démon nebo tak?", a ruka mu bezděky sjela na dýku u pasu. Kateřina svěsila smutně hlavu a zavrtěla jí, bard to spatřil a dýku pustil, dívka si sedla a začala vzlykat, on se přisunul k ní:"Nediv se , nestává se mi, že se dívka přede mnou svlékne..teda to jó, to je normální reakce, ale to s tím vlkem myslím.", vzal jí kolem ramen a pomalu vytáhl kus špinavého kapesníku, kterým jí osušil slzy. "Můžeš jít se mnou, teda jestli nemáš nic proti.", vyhrkl najednou ze sebe a podíval se jí do očí.
(copyright © m.zitny)
Kateřina pak vlezla do úkrytu a převlékla se. Oblečení jí bylo volnější a tak vzala provaz, který vak ovazoval a použila ho jako pásek. Z venku uslyšela divné brnkání, bard zjevně nebyl umělcem a to jak v loupení, tak ani ve hře na svůj nástroj. Vyšla ven a spatřila jeho zahloubený výraz, který jí, při hře na to podivné brnkadlo, přišel docela legrační. Sam sebou vyděšeně trhl a nástroj odhodil, jako že nic. Podíval se na ní. "Docela ti to sluší, na mě by to samozřejmě vypadalo líp..jen si dělám šoufky.", zkoumavě se na ní zahleděl. "Doufám, že nejsi nějakej démon nebo tak?", a ruka mu bezděky sjela na dýku u pasu. Kateřina svěsila smutně hlavu a zavrtěla jí, bard to spatřil a dýku pustil, dívka si sedla a začala vzlykat, on se přisunul k ní:"Nediv se , nestává se mi, že se dívka přede mnou svlékne..teda to jó, to je normální reakce, ale to s tím vlkem myslím.", vzal jí kolem ramen a pomalu vytáhl kus špinavého kapesníku, kterým jí osušil slzy. "Můžeš jít se mnou, teda jestli nemáš nic proti.", vyhrkl najednou ze sebe a podíval se jí do očí.
(copyright © m.zitny)
Příběh Kateřiny
Lesem utíkala dívka, černé vlasy vlající, těžce oddychovala. Hlavou jí probleskávaly myšlenky, ve kterých spatřovala svojí matku. Ten den se vrátila z lesa, kde se nevědíc proč probrala ze spánku, nahá. Vrátila se do vesničky, ale všichni se na ní dívali jako by něco provedla. Přiběhla domů, ruce a ústa od krve. Matka na ní začala křičet, že je čarodějnice a že co to povila za démonovo děcko. Nechápala, když se za oknem mihla skupinka vesničanů s hráběmi a motykami. Matka nepřestávala a říkala něco o jejím zmizelém otci a o tom, že co mohla čekat od plození fracků s cesťákem a ke všemu čarodějem.
Dívka běžela, chodidly jí tepala bolest a mysl jí dál přehrávala, co se ten den stalo. Dívala se na matku a nechápala, vždycky jí tvrdila, že otec zemřel a že byl dobrý muž. Rychle sáhla po plášti, který visel na háku vedle dveří. Zabalila se a těkala očima po klející matce, která z ničeho nic sáhla po pohrabáči a máchla jím proti ní. Dívka uskočila a vyběhla ze dveří, za nimiž stál houf ozbrojených vesničanů. Začali křičet, že je čarodějnice a že to ona pobila jejich ovce. Nechápala, když jí blesklo před očima, ucítila bolest. Někdo jí udeřil, před očima se jí objevila rudá mlha. Vesničané poodstoupili se zděšeným výrazem v očích, ona se rozeběhla k lesu. V odrazu jednoho z oken spatřila sebe, ale s tesáky šelmy. Vyděšená chtěla té noční můře, do které se probudila, utéci.
Utíkala, sluneční paprsky, které pronikaly mezi větvovím, počali padat za obzor a chladivý příkrov večera nabral na intenzitě. Doběhla k lesní mýtině, všude začal zpěv večerního hmyzu. Spatřila starý ohnutý strom, jeho větve tvořily dokonalý úkryt a tak pod ně skočila a tiše pozorovala okolí. Uslyšela klapot koňských kopyt. Kolem jejího úkrytu projel mladík na koni, na sedle nezvykle dlouhé lano a odhodlaný výraz ve tváři. Schoulila se do pláště a přihrnula jehličí k sobě. Začala vysílením upadat do spánku.
Odněkud zakřupalo lámání větviček, zvuk se přibližoval a klimbající dívku po chvilce zcela probudil. Dívala se do všudypřítomné tmy. Najednou se zvalo podivné brnknutí a tiché zaklení. Pozorně se podívala tím směrem a spatřila pomalu se blížící stín. Měsíční svit ozářil postavičku v kožené kazajce, která byla sešita z nestejnoměrných kusů různých kůží a jednoduché kožené čapce. U pasu se houpal nějaký, asi strunný, nástroj. Postavička se plížila k jejímu úkrytu a evidentně o ní věděla. Najednou se ten stín rozeběhl a něco tasil, asi krátkou dýku. Dívka vystřelila na nohy a běžící postava zavřískla:"Peníze nebó..". Muž, padající do větví ohnutého stromu, nedokončil oblíbenou lupičskou frázi a svalil se vedle ní. Dívka ho vyděšeně pozorovala, postavička vyskočila zpět na nohy a začal jí mávat dýkou před obličejem. Dívka pocítila v uších podivný tlak. Muž, spatříc mladou dívku, se pousmál:"No to je překvápko, co tu tady máme?!", a jeho obličej nabyl zlotřilého výrazu. Dívce se zatmělo před očima, upustila plášť a odhalila své nahé tělo. Muž, šokovaný nečekanou reakcí dívky, ustrnul a upustil dýku. Před očima se jí rozplynul rudý opar a tělo se začalo podivně propínat. Útočníkovi se rozklepala kolena, před ním se objevil velký černý vlk, který vycenil tesáky a pak z ničeho nic zakňučel a padl na bok.
(copyright © m.zitny)
Dívka běžela, chodidly jí tepala bolest a mysl jí dál přehrávala, co se ten den stalo. Dívala se na matku a nechápala, vždycky jí tvrdila, že otec zemřel a že byl dobrý muž. Rychle sáhla po plášti, který visel na háku vedle dveří. Zabalila se a těkala očima po klející matce, která z ničeho nic sáhla po pohrabáči a máchla jím proti ní. Dívka uskočila a vyběhla ze dveří, za nimiž stál houf ozbrojených vesničanů. Začali křičet, že je čarodějnice a že to ona pobila jejich ovce. Nechápala, když jí blesklo před očima, ucítila bolest. Někdo jí udeřil, před očima se jí objevila rudá mlha. Vesničané poodstoupili se zděšeným výrazem v očích, ona se rozeběhla k lesu. V odrazu jednoho z oken spatřila sebe, ale s tesáky šelmy. Vyděšená chtěla té noční můře, do které se probudila, utéci.
Utíkala, sluneční paprsky, které pronikaly mezi větvovím, počali padat za obzor a chladivý příkrov večera nabral na intenzitě. Doběhla k lesní mýtině, všude začal zpěv večerního hmyzu. Spatřila starý ohnutý strom, jeho větve tvořily dokonalý úkryt a tak pod ně skočila a tiše pozorovala okolí. Uslyšela klapot koňských kopyt. Kolem jejího úkrytu projel mladík na koni, na sedle nezvykle dlouhé lano a odhodlaný výraz ve tváři. Schoulila se do pláště a přihrnula jehličí k sobě. Začala vysílením upadat do spánku.
Odněkud zakřupalo lámání větviček, zvuk se přibližoval a klimbající dívku po chvilce zcela probudil. Dívala se do všudypřítomné tmy. Najednou se zvalo podivné brnknutí a tiché zaklení. Pozorně se podívala tím směrem a spatřila pomalu se blížící stín. Měsíční svit ozářil postavičku v kožené kazajce, která byla sešita z nestejnoměrných kusů různých kůží a jednoduché kožené čapce. U pasu se houpal nějaký, asi strunný, nástroj. Postavička se plížila k jejímu úkrytu a evidentně o ní věděla. Najednou se ten stín rozeběhl a něco tasil, asi krátkou dýku. Dívka vystřelila na nohy a běžící postava zavřískla:"Peníze nebó..". Muž, padající do větví ohnutého stromu, nedokončil oblíbenou lupičskou frázi a svalil se vedle ní. Dívka ho vyděšeně pozorovala, postavička vyskočila zpět na nohy a začal jí mávat dýkou před obličejem. Dívka pocítila v uších podivný tlak. Muž, spatříc mladou dívku, se pousmál:"No to je překvápko, co tu tady máme?!", a jeho obličej nabyl zlotřilého výrazu. Dívce se zatmělo před očima, upustila plášť a odhalila své nahé tělo. Muž, šokovaný nečekanou reakcí dívky, ustrnul a upustil dýku. Před očima se jí rozplynul rudý opar a tělo se začalo podivně propínat. Útočníkovi se rozklepala kolena, před ním se objevil velký černý vlk, který vycenil tesáky a pak z ničeho nic zakňučel a padl na bok.
(copyright © m.zitny)
Průrva
Vyskočil jsem zpoza gobelínu a rychle začal s hledáním cesty dál. Na druhé straně místnosti, jsem objevil další chodbičku. Oči už skoro přivyklé vše objímající temnotě, vešel jsem do ní. Hudba zase nabrala na obludné symfonice. Uslyšel jsem zase smích, tohle už jsem nevěděl zda věřit nebo ne. Má malá sestřička někde tu, v chrámu absolutního šílenství a pandemonia. Chodba se víc a víc sužovala, nakonec mě vyvedla do místnosti, kde cosi zářilo.
Zeď v tom místě se kroutila a nabývala podivných tvarů, zářila narudlým světlem, jenž co chvíli měnilo odstíny od oranžové až k žluté. Nic jiného v místnosti nebylo, za mnou se ozval hlas podobný jarnímu vánku. Mluvil o drzosti lidí a o mé víře, jenž bude i mojí záhubou. Otočil jsem se a tam stála královna. Dívala se na mě, ale její tvář byla smutná. Nechápal jsem postoupil jsem blíž k té tetelící se stěně a dotkl se jí. Podivný odpor jako by mě nechtěl vpustit, pak královna řekla jen jedno slovo a stěna mě vtáhla.
Celým mozkem mi prolétlo to slovo, budiž. Já se ocitl uvnitř, cítil jsem jak mojí hlavou prolétá nesčetně myšlenek, mé tělo jako by bylo krájeno na kusy a pak sekáno ještě na menší a menší části. Krev mi hořela a přitom jsem cítil absolutní chlad. Každá má myšlenka jakoby trvala neskutečně mnoho let, ale pak další a další. Mysl to nevydržela a já začal křičet. Cítil jsem jak mi ta věc trhá kůži a maso, jak cítím závan vzduchu na svých vnitřnostech. Mé oči plné šíleného obrazu neskutečné rychlosti, to vše v narudlém mlžném oparu. Všechno to, milion let v jedné vteřině.
Probudil jsem se na podlaze, kolem mě zástup vysokých bytostí, přilby na hlavách. U pasů podivné ostré řetězy a v rukách krásná tepaná kopí. Uslyšel jsem jí, krásný hlas. Zvedl se a začal křičel kde je, kde je má sestřička. Jeden z nich, vysoký v nádherné leštěné zbroji a s helmou, která vypadala jako prodloužená lebka bez rysů, podal mi ruku a pomohl mi stát. Vedli mě krásným atriem, všude zlatavá barva a těžké rudé tapety, zastavili jsme na krásném nádvoří, jenž byl přesnou kopií té behemotské jeskyně před pevností. V podivné zahradě, plné neznámých květin, tam na stupínku stála, zpívala a kolem jejího těla létalo nesčetně světelných paprsků. Já se vytrhl a přiběhl až k ní, otočila se Elizabeth má malá sestřička. Stala se z ní žena, ona propadla slzám a vyhrkla Matthithjahu, objala mě. Já se cítil strašně slabý, nabídla mi rámě a já se vysíleně zavěsil. Cítil jsem se podivně, skloniv hlavu začal jsem plakat a pak spatřil své ruce. Byly vrásčité, staleté propadl jsem strachu a podíval se své sestřičce do očí. V nich jsem spatřil odraz svého obličeje, mladost zmizela všude strhané rysy stáří, obočí bílé jako sníh a vlasy šedivé jako popel. Ucítil jsem její pohlazení a políbil jí ručku, ale to už jsme šli dál nádhernou podzemní zahradou.
(copyright © m.zitny)
Zeď v tom místě se kroutila a nabývala podivných tvarů, zářila narudlým světlem, jenž co chvíli měnilo odstíny od oranžové až k žluté. Nic jiného v místnosti nebylo, za mnou se ozval hlas podobný jarnímu vánku. Mluvil o drzosti lidí a o mé víře, jenž bude i mojí záhubou. Otočil jsem se a tam stála královna. Dívala se na mě, ale její tvář byla smutná. Nechápal jsem postoupil jsem blíž k té tetelící se stěně a dotkl se jí. Podivný odpor jako by mě nechtěl vpustit, pak královna řekla jen jedno slovo a stěna mě vtáhla.
Celým mozkem mi prolétlo to slovo, budiž. Já se ocitl uvnitř, cítil jsem jak mojí hlavou prolétá nesčetně myšlenek, mé tělo jako by bylo krájeno na kusy a pak sekáno ještě na menší a menší části. Krev mi hořela a přitom jsem cítil absolutní chlad. Každá má myšlenka jakoby trvala neskutečně mnoho let, ale pak další a další. Mysl to nevydržela a já začal křičet. Cítil jsem jak mi ta věc trhá kůži a maso, jak cítím závan vzduchu na svých vnitřnostech. Mé oči plné šíleného obrazu neskutečné rychlosti, to vše v narudlém mlžném oparu. Všechno to, milion let v jedné vteřině.
Probudil jsem se na podlaze, kolem mě zástup vysokých bytostí, přilby na hlavách. U pasů podivné ostré řetězy a v rukách krásná tepaná kopí. Uslyšel jsem jí, krásný hlas. Zvedl se a začal křičel kde je, kde je má sestřička. Jeden z nich, vysoký v nádherné leštěné zbroji a s helmou, která vypadala jako prodloužená lebka bez rysů, podal mi ruku a pomohl mi stát. Vedli mě krásným atriem, všude zlatavá barva a těžké rudé tapety, zastavili jsme na krásném nádvoří, jenž byl přesnou kopií té behemotské jeskyně před pevností. V podivné zahradě, plné neznámých květin, tam na stupínku stála, zpívala a kolem jejího těla létalo nesčetně světelných paprsků. Já se vytrhl a přiběhl až k ní, otočila se Elizabeth má malá sestřička. Stala se z ní žena, ona propadla slzám a vyhrkla Matthithjahu, objala mě. Já se cítil strašně slabý, nabídla mi rámě a já se vysíleně zavěsil. Cítil jsem se podivně, skloniv hlavu začal jsem plakat a pak spatřil své ruce. Byly vrásčité, staleté propadl jsem strachu a podíval se své sestřičce do očí. V nich jsem spatřil odraz svého obličeje, mladost zmizela všude strhané rysy stáří, obočí bílé jako sníh a vlasy šedivé jako popel. Ucítil jsem její pohlazení a políbil jí ručku, ale to už jsme šli dál nádhernou podzemní zahradou.
(copyright © m.zitny)
úterý 17. května 2011
Královna
Studený pot mi stéká po zátylku, jsem jako přimrazený, svět se kolem mě točí. Cítím, jak se něco pomalu sune ze stropu, zavírám oči. Vzdychání už je přímo u mého ucha, pomalu jsem namhouřil oči tím směrem. Ve tmě není nic, avšak najednou se vedle mě zaleskl pár očí. Dochází mi to, ta plazivá hrůza je přímo nade mnou. Dech mi zrychluje a já jako šílený vběhl do tmy.
Po běhu, který se mi zdál nekonečný, se ozval něčí hlas. Zastavil jsem a naslouchal, ten hlas se smál a lkal zároveň, varoval mě a spílal mi. Pak se blesklo a já stál oslepen neskutečnou září. Přede mnou se zjevila černovlasá žena, krátké vlasy, zelený zářivý pohled a tvář krásná jakoby laskavá. Usmívala se ze svého Onyxového trůnu, šaty černé jako smuteční s fialovým lemováním a potrhané. Přiblížil jsem se, něco mě srazilo k zemi. Postava se zvedla a se zalíbením mě sledovala, jak se ochromeně snažím postavit. Pak promluvila, její hlas byl jako ševelení nočního větru, promlouvala o mé hloupé pýše a o drzosti s jakou jsem se vplížil do jejího zámku. S vypětím sil jsem se postavil a zařval kde je Elizabeth. Ona se jen usmála a její hlas mi explodoval v hlavě, jako vichřice za letní bouře. Srazilo mě to na kolena, slova mě bodala v myšlenkách jako dýky, mluvila o tom jak si dovoluji jí jakožto královně oponovat, jak můžu být tak pošetilý. Znovu jsem zařval kde je má sestřička a světlo kolem zhaslo.
Cítil jsem jí, cítil jsem vůni mé sestřičky u sebe. Otevřel jsem oči a ona se na mě usmívala, má malá sestřička. Pohladil jsem jí po vláscích a vzal její ručky. Ona mě pozorovala svýma a dál se usmívala, pak se začala smát a čas se začal zpomalovat. Pohodila laškovně hlavou a já jí pohladil. Pak zase pohodila hlavou, pak zase a zase, pohyb se opakoval pořád dokola. Najednou jsem držel sinalé sukovité prsty, pohlédl jsem na ní a místo sestřičky jsem spatřil mrtvolný pohled bělavých očí. Tvář toho monstra se rozšklebila v šílený výraz a já poznal plazivou hrůzu. Ležel jsem na zemi u mříže se šklebícím se monstrem v náručí. Odkopl jsem ho ze sebe a dal se na zběsilý útěk. Hlavou mi létalo to nebyla ona, to nebyla ona. Z neznáma ke mě doléhá královnin smích. Já běžel znova tou temnou chodbou a v místě, kde došlo k setkání, nic. Temnotu rozhání jen jedno nazelenalé světlo, jenž se vznáší u stropu jako mlžný opar. Sál byl sešlý, plný prachu a prázdný. Začal jsem hledat úkryt, a po chvilce jsem narazil na výklenek překrytý plesnivým gobelínem. Náhle jsem uslyšel šoupání, rychle jsem zalezl do svého úkrytu. Plazivec vlezl do místnosti, jeho vzdychání mi zrychlilo tep. Rozhlížel se se zalomenou hlavou po sále a jakmile spatřil světlo u stropu, ustrnul. Potom pomalu zmizel v temné chodbě. Stále jsem čekal, když se z dálky ozvalo skřípání mříží. Rychle jsem opustil svůj úkryt a začal hledat cestu k úniku.
(copyright © m.zitny)
Po běhu, který se mi zdál nekonečný, se ozval něčí hlas. Zastavil jsem a naslouchal, ten hlas se smál a lkal zároveň, varoval mě a spílal mi. Pak se blesklo a já stál oslepen neskutečnou září. Přede mnou se zjevila černovlasá žena, krátké vlasy, zelený zářivý pohled a tvář krásná jakoby laskavá. Usmívala se ze svého Onyxového trůnu, šaty černé jako smuteční s fialovým lemováním a potrhané. Přiblížil jsem se, něco mě srazilo k zemi. Postava se zvedla a se zalíbením mě sledovala, jak se ochromeně snažím postavit. Pak promluvila, její hlas byl jako ševelení nočního větru, promlouvala o mé hloupé pýše a o drzosti s jakou jsem se vplížil do jejího zámku. S vypětím sil jsem se postavil a zařval kde je Elizabeth. Ona se jen usmála a její hlas mi explodoval v hlavě, jako vichřice za letní bouře. Srazilo mě to na kolena, slova mě bodala v myšlenkách jako dýky, mluvila o tom jak si dovoluji jí jakožto královně oponovat, jak můžu být tak pošetilý. Znovu jsem zařval kde je má sestřička a světlo kolem zhaslo.
Cítil jsem jí, cítil jsem vůni mé sestřičky u sebe. Otevřel jsem oči a ona se na mě usmívala, má malá sestřička. Pohladil jsem jí po vláscích a vzal její ručky. Ona mě pozorovala svýma a dál se usmívala, pak se začala smát a čas se začal zpomalovat. Pohodila laškovně hlavou a já jí pohladil. Pak zase pohodila hlavou, pak zase a zase, pohyb se opakoval pořád dokola. Najednou jsem držel sinalé sukovité prsty, pohlédl jsem na ní a místo sestřičky jsem spatřil mrtvolný pohled bělavých očí. Tvář toho monstra se rozšklebila v šílený výraz a já poznal plazivou hrůzu. Ležel jsem na zemi u mříže se šklebícím se monstrem v náručí. Odkopl jsem ho ze sebe a dal se na zběsilý útěk. Hlavou mi létalo to nebyla ona, to nebyla ona. Z neznáma ke mě doléhá královnin smích. Já běžel znova tou temnou chodbou a v místě, kde došlo k setkání, nic. Temnotu rozhání jen jedno nazelenalé světlo, jenž se vznáší u stropu jako mlžný opar. Sál byl sešlý, plný prachu a prázdný. Začal jsem hledat úkryt, a po chvilce jsem narazil na výklenek překrytý plesnivým gobelínem. Náhle jsem uslyšel šoupání, rychle jsem zalezl do svého úkrytu. Plazivec vlezl do místnosti, jeho vzdychání mi zrychlilo tep. Rozhlížel se se zalomenou hlavou po sále a jakmile spatřil světlo u stropu, ustrnul. Potom pomalu zmizel v temné chodbě. Stále jsem čekal, když se z dálky ozvalo skřípání mříží. Rychle jsem opustil svůj úkryt a začal hledat cestu k úniku.
(copyright © m.zitny)
Sen malé Elizabeth
Kozlík mě vede do divné jeskyně, někdo stojí ve stínu. Jdeme k němu, pod kapucí svítí krásně modré oči. Ona si sundává kapuci a já se koukám na nádhernou paní s černými vlasy, má je nádherně sestříhané. Usmívá se na mě a kozlíka, pak mě bere za ruku a vede k velkému domu ze skály. U obrovitého padacího mostu na nás čeká další neznámá postava, má krásný hlas. Ten chlapec se ale pořád skrývá ve stínu. Královna mu dává mojí ručku, jeho dotyk je chladný a já se maličko bojím.
Stoupáme po schodech, malý kluk nás opouští a mě je to trošku líto, vcházíme do krásného zlatého sálu. Je tam plno legračních lidí, se spičatými oušky. Všichni se mi klaní, jako bych byla princezna. Pak začínají tančit a všude hraje ta nádherná hudba.
(copyright © m.zitny)
Stoupáme po schodech, malý kluk nás opouští a mě je to trošku líto, vcházíme do krásného zlatého sálu. Je tam plno legračních lidí, se spičatými oušky. Všichni se mi klaní, jako bych byla princezna. Pak začínají tančit a všude hraje ta nádherná hudba.
(copyright © m.zitny)
Chodba
Místnost se otřásla, já upadl a ucítil snad každičkou kost v těle, uslyšel jsem zase ten zpěv. Vyplazil jsem se ze dveří a pohlédl do chodby. Zděšeně jsem pozoroval, jak se onyxové zdi mění na zlatavé. Začala se mi točit hlava, šílený tlak v uších potlačoval mé racionální uvažování. Vyběhl jsem napravo, stěny se za mnou měnily nepochopitelnou rychlostí. Zrak se mi začal rozostřovat, když se mnou něco mrštilo o zem. Podivná tlaková vlna projela místností a já uslyšel, jak se zpěv změnil na lákavý a podmanivý, pokroucenost z něho úplně vymizela. Zvedl jsem se a oprášil, chodba se úplně změnila. Onyxové zdi byly najednou pokryty zlatem a těžkými tapetami, všude se skvěla pompéznost. Pokračoval jsem až k těžkému fialovému závěsu, který byl na konci pravého křídla. Zpěv vycházel odtamtud, rychle jsem ho roztáhl.
Za závěsem stála cizí dívka, otočená zády. Promluvil jsem na ní, neodpovídala zpěv neustával. Pomalu jsem ji chytl za rameno, ozvalo se podivné zacvrlikání, takové až hmyzí. Otočila se, hrůzou jsem ustrnul. Místo do lidských jsem hleděl do složených hmyzích očí. Můj výraz se v nich odrážel, jako šedivá maska šílenství, její rudé rty se rozeklály a odporný pár klepet na mě zacvrlikal. Popošel jsem od té zrůdnosti a spadl nazad, snažil jsem se od toho co nejdál odlézt, ale můj mozek byl paralyzovaný strachem. V poslední chvíli, když se ta chodící karikatura na lidskost, už už nakláněla k mým nohám, jsem se konečně zvedl a dal na útěk. Zpěv se znovu rozezněl, já utíkal na druhou stranu chodby. Spatřil jsem těžké dveře, byly otevřené a za nimi ryk. Koutkem oka jsem v běhu zahlédl mnoho se svíjejících těl, jenž jakoby v extázi i ukrutné bolesti zároveň, se svíjela navršená po celé délce zlatavého sálu. Prchal jsem dál, na vteřinku se otočil a spatřil hrůznou scénu, ta hmyzí zrůdnost se překotila v běhu a dopadla na záda. Nohy i ruce se protočily, monstrum se postavilo zády k zemi a s hlavou zalomenou, se rozeběhlo jako pavouk mým směrem. Vykřikl jsem, začala se mi točit hlava a tlak v uších sílil, zrak se mi zase začal rozostřovat.
Doběhl jsem do protilehlého konce místnosti, kde se objevilo schodiště, vedlo níž do útrob pevnosti.
Nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem chtěl zmizet tomu stvoření, musel jsem tudy. Schody jsem sbíhal nebezpečně rychle, v jednu chvíli jsem špatně našlápl a mým chodidlem projela ostrá bolest. Nevěnoval jsem tomu pozornost. doběhl jsem do dalšího sálu. Zdi pokryté mozaikou s výjevy postav s podlouhlýma ušima. Hlavou mi proběhla vzpomínka na otce a jeho příběhy, elfové. Uslyšel jsem tahavé cupitání na schodech, stín se rychle přibližoval niž a níž, cvrlikání zesílilo a já se znova rozeběhl. V druhé části sálu bylo otevřené mřížoví, které jsem mohl zavřít a tím se zbavit toho hmyzího přízraku. Vběhl jsem do temné místnosti, mříže jsem zabouchl a zavřel. Otočil jsem se a snažil přivyknout svůj zrak tmě. V těsné blízkosti se ozvalo známé a děsivé zavzdychání.
(copyright © m.zitny)
Za závěsem stála cizí dívka, otočená zády. Promluvil jsem na ní, neodpovídala zpěv neustával. Pomalu jsem ji chytl za rameno, ozvalo se podivné zacvrlikání, takové až hmyzí. Otočila se, hrůzou jsem ustrnul. Místo do lidských jsem hleděl do složených hmyzích očí. Můj výraz se v nich odrážel, jako šedivá maska šílenství, její rudé rty se rozeklály a odporný pár klepet na mě zacvrlikal. Popošel jsem od té zrůdnosti a spadl nazad, snažil jsem se od toho co nejdál odlézt, ale můj mozek byl paralyzovaný strachem. V poslední chvíli, když se ta chodící karikatura na lidskost, už už nakláněla k mým nohám, jsem se konečně zvedl a dal na útěk. Zpěv se znovu rozezněl, já utíkal na druhou stranu chodby. Spatřil jsem těžké dveře, byly otevřené a za nimi ryk. Koutkem oka jsem v běhu zahlédl mnoho se svíjejících těl, jenž jakoby v extázi i ukrutné bolesti zároveň, se svíjela navršená po celé délce zlatavého sálu. Prchal jsem dál, na vteřinku se otočil a spatřil hrůznou scénu, ta hmyzí zrůdnost se překotila v běhu a dopadla na záda. Nohy i ruce se protočily, monstrum se postavilo zády k zemi a s hlavou zalomenou, se rozeběhlo jako pavouk mým směrem. Vykřikl jsem, začala se mi točit hlava a tlak v uších sílil, zrak se mi zase začal rozostřovat.
Doběhl jsem do protilehlého konce místnosti, kde se objevilo schodiště, vedlo níž do útrob pevnosti.
Nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem chtěl zmizet tomu stvoření, musel jsem tudy. Schody jsem sbíhal nebezpečně rychle, v jednu chvíli jsem špatně našlápl a mým chodidlem projela ostrá bolest. Nevěnoval jsem tomu pozornost. doběhl jsem do dalšího sálu. Zdi pokryté mozaikou s výjevy postav s podlouhlýma ušima. Hlavou mi proběhla vzpomínka na otce a jeho příběhy, elfové. Uslyšel jsem tahavé cupitání na schodech, stín se rychle přibližoval niž a níž, cvrlikání zesílilo a já se znova rozeběhl. V druhé části sálu bylo otevřené mřížoví, které jsem mohl zavřít a tím se zbavit toho hmyzího přízraku. Vběhl jsem do temné místnosti, mříže jsem zabouchl a zavřel. Otočil jsem se a snažil přivyknout svůj zrak tmě. V těsné blízkosti se ozvalo známé a děsivé zavzdychání.
(copyright © m.zitny)
pátek 13. května 2011
Trůn
Rozhlédl jsem se po onyxové chodbě, všude ty podivné báně a jejich nefritové světlo, jenž se odráželo od zašlých zdí a vytvářelo podivné tancující stíny. Všechno mě to jen popuzovalo a poblázňovalo, cítil jsem se ztracený, ale stále jsem měl ten úkol. Musím jí najít. Prošel jsem chodbou a to až k místu, kde mělo být točité schodiště, vedoucí ke kopuli, nebylo tam. Žádná mříž a žádné schody. Ohlédl jsem se a dveře do zlatého sálu byli zavřené, vím že jsem jimi proběhl a nezavíral je.
Začal se ozývat podivný šepot, něco podobné zpěvu, jenž byl pozměněn. Jednou byl tichý a pomalý, to vše v nekončícím hypnotickém souzvuku a najednou, za přispění podivného skřípotu a zvuků odjinud, se stal rychlým a kakofonickým. Husí kůže mi naskakovala a já se odhodlal k průzkumu celé onyxové chodby. Podivný zpěv z ničeho nic utichl. Došel jsem na druhý konec chodby, kde jsem spatřil vykládaná dvířka. Dal bych ruku za to, že jsem z poza nich uslyšel veselý dívčí smích. Otevřel jsem je a spatřil prázdnou místnost, které vévodil obdivuhodně vyřezávané křeslo, ne křeslo byl to trůn. Pomalu jsem zavřel dvířka a zajistil velkou petlicí. Prohlédl jsem si ten přenádherný předmět, stál na vyvýšeném místě a přímo uprostřed místnosti. Celý byl z neznámého a zašlého kovu, který patinou dokazoval své stáří. Co bylo podivné, naproti trůnu bylo malé okno. Okénko vytesané do skály, žádný průduch, žádný průhled, jen vytesané prázdné okénko. Pokládal jsem ho jen za prázdný výklenek, ale pak jsem to uslyšel a i uviděl.
Stalo se to, když jsem obcházel křeslo, uslyšel jsem jí mojí sestřičku. Ohlédl jsem se a ve výklenku spatřil její obraz, viděl jsem jak si trhá kus chleba a prolézá oknem, pak jak vbíhá do trávy a dívá se na dvojité schodiště, kde stojím já a otec. Slzy se mi nahrnuly do očí, pak se zahleděla k lesu a obraz v okénku se rozvlněl a zmizel. Nejdříve jsem to nechápal, pak jsem ale obešel tajemný trůn znova a v okénku se objevil další obraz. Má malá sestřička se smála, byla na okraji studny, srdce mi překryl temný stín. Něco tam s ní bylo, Tajemný tetelící se vzduch, nebo oblak a ona ho se smíchem následovala, větev jí strhla stužku. Ona šla za tím tetelícím se stínem dál. Potom se cosi vysunulo z pod křovisek nedaleko a zavzdychalo. Studený pot mi začal vyrážet na zátylku. Rychle jsem obešel trůn do třetice a ve výklenku se objevil obraz mé malé sestřičky prolézavájící průduchem, stála v ohlazené místnosti a tetelící stín vedle ní. Najednou se zablesklo a objevila se další neznámá postava. Místnost se otřásla a obraz zmizel.
(copyright © m.zitny)
Začal se ozývat podivný šepot, něco podobné zpěvu, jenž byl pozměněn. Jednou byl tichý a pomalý, to vše v nekončícím hypnotickém souzvuku a najednou, za přispění podivného skřípotu a zvuků odjinud, se stal rychlým a kakofonickým. Husí kůže mi naskakovala a já se odhodlal k průzkumu celé onyxové chodby. Podivný zpěv z ničeho nic utichl. Došel jsem na druhý konec chodby, kde jsem spatřil vykládaná dvířka. Dal bych ruku za to, že jsem z poza nich uslyšel veselý dívčí smích. Otevřel jsem je a spatřil prázdnou místnost, které vévodil obdivuhodně vyřezávané křeslo, ne křeslo byl to trůn. Pomalu jsem zavřel dvířka a zajistil velkou petlicí. Prohlédl jsem si ten přenádherný předmět, stál na vyvýšeném místě a přímo uprostřed místnosti. Celý byl z neznámého a zašlého kovu, který patinou dokazoval své stáří. Co bylo podivné, naproti trůnu bylo malé okno. Okénko vytesané do skály, žádný průduch, žádný průhled, jen vytesané prázdné okénko. Pokládal jsem ho jen za prázdný výklenek, ale pak jsem to uslyšel a i uviděl.
Stalo se to, když jsem obcházel křeslo, uslyšel jsem jí mojí sestřičku. Ohlédl jsem se a ve výklenku spatřil její obraz, viděl jsem jak si trhá kus chleba a prolézá oknem, pak jak vbíhá do trávy a dívá se na dvojité schodiště, kde stojím já a otec. Slzy se mi nahrnuly do očí, pak se zahleděla k lesu a obraz v okénku se rozvlněl a zmizel. Nejdříve jsem to nechápal, pak jsem ale obešel tajemný trůn znova a v okénku se objevil další obraz. Má malá sestřička se smála, byla na okraji studny, srdce mi překryl temný stín. Něco tam s ní bylo, Tajemný tetelící se vzduch, nebo oblak a ona ho se smíchem následovala, větev jí strhla stužku. Ona šla za tím tetelícím se stínem dál. Potom se cosi vysunulo z pod křovisek nedaleko a zavzdychalo. Studený pot mi začal vyrážet na zátylku. Rychle jsem obešel trůn do třetice a ve výklenku se objevil obraz mé malé sestřičky prolézavájící průduchem, stála v ohlazené místnosti a tetelící stín vedle ní. Najednou se zablesklo a objevila se další neznámá postava. Místnost se otřásla a obraz zmizel.
(copyright © m.zitny)
úterý 10. května 2011
Sen malé Elizabeth
Ten kozlík mě vede lesem, je tu ta studna, co mi tatínek říkával abych k ní nechodila. Ale ta hudba je tak překrásná. Kozlík se na mě dívá a kýve směrem k ní. Já mu říkám, že nemůžu, ale v hlavě se mi ozývá že se nemám bát. Věřím mu a jdu blíž, něco mě tahá za vlásky, nějaká větev mě zachytila. Směju se je to legrační a odstrkávám tu větev, trochu t zatahalo. Ale to už kozlík a já pochodujeme po neviditelných schůdcích do studničky. Je to legrační, pod střevíčkama nic nevidím.
Slyším nějaké vzdychání a otáčím se, něco je u okraje studny, ale kozlík mě chytá za ručku a oba se rozebíháme dolů. Je to legrace, škoda že tu nemůže být bratříček. Sahám si do vlasů, mrzí mě, že jsem ztratila tu fialkovou stužku. Mám jí od Máti, bratříček mi jí dal, když jsem slavila narozeniny. Doufám, že se bráška nebude zlobit, kozlík mi ukazuje k díře, ze které vyhrává ta hudba. Škoda, že tu bratříček Matthithjah není s námi.
(copyright © m.zitny)
Slyším nějaké vzdychání a otáčím se, něco je u okraje studny, ale kozlík mě chytá za ručku a oba se rozebíháme dolů. Je to legrace, škoda že tu nemůže být bratříček. Sahám si do vlasů, mrzí mě, že jsem ztratila tu fialkovou stužku. Mám jí od Máti, bratříček mi jí dal, když jsem slavila narozeniny. Doufám, že se bráška nebude zlobit, kozlík mi ukazuje k díře, ze které vyhrává ta hudba. Škoda, že tu bratříček Matthithjah není s námi.
(copyright © m.zitny)
sobota 7. května 2011
Hudba
Procházel jsem nádvořím, pokud se plocha před monumentální pevností ta dala nazvat. Všude stékaly malé stružky vody, jenž odkapávala ze stropu. Podivná hudba mě naváděla blíž k vytesané skalní stavbě. Všiml jsem si neznámého pohybu na hradboví. Zrychlil jsem krok, zvuk mého běhu se nesl lodí jeskyně. Doběhl jsem k mostu, který rozděloval nádvoří a pevnost, pozoroval temnotu všude pod ním. Uslyšel jsem jemné zahihňání, poznával jsem ten hlas, byla to ona. Má malá sestřička ztracená, někde tam uvnitř. Zacloumal jsem těžkými vraty, ani se nehla. Hudba mě začínala rozrušovat, každá její tónina se mi zarývala hlouběji a hlouběji do mozku, znova jsem uslyšel zachichotání. Pohlédl jsem nad sebe a zahlédl malou dívčí kštici, mizející v jednom z výklenků stavby. Rozhodl jsem se.
Rozeběhl jsem se a vyskočil, prsty jsem se zachytil římsy nad vraty. Vlastní váha mnou škubla a já se tak tak udržel, začal jsem ručkovat k nejbližšímu výklenku, pověsil se za něj a přitáhl. Rozrušeně jsem oddychoval a začal se chaoticky rozhlížet, všude kolem tma. Já však věděl, že tam někde je, má ztracená sestřička. Holýma rukama jsem tápal kolem sebe, nikde louč ani svíce, hmatal jsem v temnotě a snažil se naslouchat. Avšak, skrz neznámou hudbu, se to zdálo být nemožné. Když jsem cosi ucítil. Po hmatu jsem došel až do místa, kde se chodba dvojila, dělila se vlevo a pravo. Cosi mě navádělo do prava, po několika krocích se ozval smích potřetí. Tón se však změnil a já ustrnul, tohle nebyl její smích. Hudbu přehlušil zvuk sypajícího se písku a kamení, podlaha se začala otřásat. Já se rozběhl zpět, ale bylo pozdě. Podlaha pode mnou zkolabovala, vbortila se do sebe a já se jí propadl.
Hudba mi pulzovala hlavou, otevřel jsem oči a probral se na neznámé kopuli. Celé tělo mě brnělo a bolelo, vzhlédl jsem a spatřil zborcený strop. Hudba rezonovala vším kolem, já se pomalu sesunul k okraji a hledal cestu, či průchod který by mě vedl dál. Moji pozornost však přitáhlo světlo ze zadní části, došel jsem ke zdroji, bylo to malé okénko. Opatrně jsem se naklonil a pozoroval podivnou scénu. Pod kopulí se rozkládal obrovský sál, vykládaný zlatem. Svíce ozařovaly desítky tichých tanečníků. Ti, za zvuků pokřivené hudby, tančily v podivném hypnotickém pohybu. Uslyšel jsem vrznutí a ten podivný smích, otočil jsem se a spatřil dovírající se dveře. Přiběhl jsem k nim a pozorně nahlédl za ně, nikdo tam nebyl. Z mysli mi vytanulo jediné, musím jí najít a to za jakoukoliv cenu. Chodba za dveřmi byla osvěcována podivnými báněmi, které rozestavěné po výklencích chodby, vrhaly nefritové světlo. Pokračoval jsem dál, až jsem došel na konec. Další dvířka, malá a strouchnivělá. Otevřel jsem je a spatřil úzké točité schodiště, vybral jsem se po něm. Na jeho konci mě pozastavila vykládaná mříž, s vysokým zavrzáním jsem ji odtlačil a vstoupil do chodby, jenž se zdála vytesána snad z onyxu, všude kolem černý masiv tu a tam vykládaný stříbřitým kovem.
Mírné zachichotání se ozvalo a to hned za mnou. Otočil jsem se a spatřil ji, má malá sestřička. Usmívala se a kývala na mě, jakoby chtěla abych šel blíž. Uposlechl jsem a došel až k ní, vzala mě svojí ručkou za mojí a táhla k dvoukřídlým dveřím. Otevřela je a já se ocitl ve zlatém sále. Všude kolem desítky párů, jenž se ploužily na podivnou hudbu. Ničeho jiného nebylo, než souzvuku pokřivených tónů. Ucítil jsem podivnou úzkost.
Sál se začal točit a všichni tanečníci na mě ulpěli svými zraky. Svíce pohasly a scéna potemněla. Ohlédl jsem se a podíval na sestřičku, nikdo za mnou nestál. Nevěřícně jsem zkoumal na svojí prázdnou ruku, která jakoby ještě před chvílí něco svírala. Rozhlédl jsem se nechápavě po sále. Tanečníci na mě stále pohlíželi, svým podivně zlatavým pohledem, jedna z postav ke mě přišla a pozvedla sklenku. Já nechápavě sledoval, jak se mu roztáhla ústa do úsměvu, pozvedl pohár výš a upustil ho. Sklenka se na podlaze rozbila v tisíc sřípků. Vše se otřáslo a tanečníci se rozpadli v prach.
Místnost kolem mě ztratila na honosnosti. Svícny se rozpadli, zlaté vykládání zmizelo, nebo zašlo. Všude jen prach, špína, vlhkost a pavučiny. Vyděšený jsem vyběhl ven, do onyxové chodby.
(copyright © m.zitny)
Rozeběhl jsem se a vyskočil, prsty jsem se zachytil římsy nad vraty. Vlastní váha mnou škubla a já se tak tak udržel, začal jsem ručkovat k nejbližšímu výklenku, pověsil se za něj a přitáhl. Rozrušeně jsem oddychoval a začal se chaoticky rozhlížet, všude kolem tma. Já však věděl, že tam někde je, má ztracená sestřička. Holýma rukama jsem tápal kolem sebe, nikde louč ani svíce, hmatal jsem v temnotě a snažil se naslouchat. Avšak, skrz neznámou hudbu, se to zdálo být nemožné. Když jsem cosi ucítil. Po hmatu jsem došel až do místa, kde se chodba dvojila, dělila se vlevo a pravo. Cosi mě navádělo do prava, po několika krocích se ozval smích potřetí. Tón se však změnil a já ustrnul, tohle nebyl její smích. Hudbu přehlušil zvuk sypajícího se písku a kamení, podlaha se začala otřásat. Já se rozběhl zpět, ale bylo pozdě. Podlaha pode mnou zkolabovala, vbortila se do sebe a já se jí propadl.
Hudba mi pulzovala hlavou, otevřel jsem oči a probral se na neznámé kopuli. Celé tělo mě brnělo a bolelo, vzhlédl jsem a spatřil zborcený strop. Hudba rezonovala vším kolem, já se pomalu sesunul k okraji a hledal cestu, či průchod který by mě vedl dál. Moji pozornost však přitáhlo světlo ze zadní části, došel jsem ke zdroji, bylo to malé okénko. Opatrně jsem se naklonil a pozoroval podivnou scénu. Pod kopulí se rozkládal obrovský sál, vykládaný zlatem. Svíce ozařovaly desítky tichých tanečníků. Ti, za zvuků pokřivené hudby, tančily v podivném hypnotickém pohybu. Uslyšel jsem vrznutí a ten podivný smích, otočil jsem se a spatřil dovírající se dveře. Přiběhl jsem k nim a pozorně nahlédl za ně, nikdo tam nebyl. Z mysli mi vytanulo jediné, musím jí najít a to za jakoukoliv cenu. Chodba za dveřmi byla osvěcována podivnými báněmi, které rozestavěné po výklencích chodby, vrhaly nefritové světlo. Pokračoval jsem dál, až jsem došel na konec. Další dvířka, malá a strouchnivělá. Otevřel jsem je a spatřil úzké točité schodiště, vybral jsem se po něm. Na jeho konci mě pozastavila vykládaná mříž, s vysokým zavrzáním jsem ji odtlačil a vstoupil do chodby, jenž se zdála vytesána snad z onyxu, všude kolem černý masiv tu a tam vykládaný stříbřitým kovem.
Mírné zachichotání se ozvalo a to hned za mnou. Otočil jsem se a spatřil ji, má malá sestřička. Usmívala se a kývala na mě, jakoby chtěla abych šel blíž. Uposlechl jsem a došel až k ní, vzala mě svojí ručkou za mojí a táhla k dvoukřídlým dveřím. Otevřela je a já se ocitl ve zlatém sále. Všude kolem desítky párů, jenž se ploužily na podivnou hudbu. Ničeho jiného nebylo, než souzvuku pokřivených tónů. Ucítil jsem podivnou úzkost.
Sál se začal točit a všichni tanečníci na mě ulpěli svými zraky. Svíce pohasly a scéna potemněla. Ohlédl jsem se a podíval na sestřičku, nikdo za mnou nestál. Nevěřícně jsem zkoumal na svojí prázdnou ruku, která jakoby ještě před chvílí něco svírala. Rozhlédl jsem se nechápavě po sále. Tanečníci na mě stále pohlíželi, svým podivně zlatavým pohledem, jedna z postav ke mě přišla a pozvedla sklenku. Já nechápavě sledoval, jak se mu roztáhla ústa do úsměvu, pozvedl pohár výš a upustil ho. Sklenka se na podlaze rozbila v tisíc sřípků. Vše se otřáslo a tanečníci se rozpadli v prach.
Místnost kolem mě ztratila na honosnosti. Svícny se rozpadli, zlaté vykládání zmizelo, nebo zašlo. Všude jen prach, špína, vlhkost a pavučiny. Vyděšený jsem vyběhl ven, do onyxové chodby.
(copyright © m.zitny)
pátek 6. května 2011
Pevnost
Následoval jsem svého zachránce dlouhou chodbou. Všude se v temných zákoutích hýbaly neznámé stíny a jakoby na povel mizely neznámo kam. Došli jsme do titánské jeskyně, kde se rozkládalo obrovské podzemní jezero, od hladiny se odráželo neznámé světlo. "Vím proč tu jsi, vím že ji hledáš, ale dál budeš muset pokračovat sám.", ozval se mi v hlavě znova neznámý hlas v mé hlavě, satyr na mě pohlédl svým zvířecím pohledem, kývl k jezeru a dupnul kopytem. Pohlédl jsem na jeskyní zrcadlovou plochu, která se čeřila jen tu a tam a to dopady kapek ze stropních krápníků. Otočil jsem se a ustrnul, můj nový rohatý přítel nikde. Najednou se ozvalo podivné zažbluňkání, táhlý zelený stín přejel pod hladinou. Pozorně jsem pozoroval ten podivný úkaz, zmizel jak se objevil. Procházel jsem po okraji, pak nabrav trochu vody do dlaní, byla ledová. Odnikud se rozezněla podivná hudba, celá pokroucená a usedavá. Nemohl jsem ale přijít na směr, z jakého se rozeznívá. Poklekl jsem a s hrůzou zjistil, že vychází z vody, z jezera u kterého stojím. Nechápal jsem, ale rozhodnutý jednat, zapudil jsem racionalitu uvažování a dotáhl přezky kabátce. A pomalu jsem začal sestupovat do toho mrazivého podzemního zrcadla.
Málem jsem ztratil dech, když jsem byl ve vodě po pás, krev mi v uších duněla a já, v pokřivené symfonii odjinud, uslyšel hlásné trouby, které jakoby hlásaly můj příchod. Ponořil jsem se a snažil se přivyknou otevřené oči, pod vodou jsem se rozmrkal. Nemohl jsem zřetelně vidět dál, než na pár sáhů a to ještě zkresleně. Melodie zesilovala a jakoby nabývala na intenzitě, já se však snažil soustředit na svůj úkol. V zelenkavé mase jsem si, po několikanásobném potopení, všiml ostrého nesouladu. Jakoby podivná stavba a to přímo uprostřed jezera, pod vodou stála. Vynořil jsem se a rozdýchal, čelisti mi trnuly a tělo se neovladatelně klepalo. Potopil jsem se a Plnými tempy plaval k tomu neznámému tvaru. Kolem mého pohledu začala tancovat mlha barevných světel a tlak v uších bodal a tlačil. Nutil jsem své tělo, i když mysl řvala a drásala se bolestí.
Přede mnou se, ze všeobjímající zeleně, vynořila věž. Doplaval jsem k ní a rychle hledal průchod, srdce tlouklo a před očima se mi tvořil barevný kaleidoskop. Nahmatal jsem zvláštní okraj a vplaval do něj. Mé tělo rozrazilo hladinu a já se nadýchl, vzduch byl hustý, vazký a mrazivý. Snažil jsem se vylézt k okraji, když tu mě cosi zachytlo za nohu. Zacloumal jsem a zděsil se, kolem nohy byla obtočená šedivá ruka. Kopl jsem proti vodě a ucítil náraz, z pod hladiny se vynořil shluk bublin. Spatřil jsem jak ruka pustila mojí nohu, tu se pod hladinou mihl stín. Byl dlouhý jako lidské tělo, dlouhé plavé vlasy se vlnily kolem. Podivné stvoření snad kdysi bylo člověkem, šedivá pokožka a mléčné oči, byla to dívka. Podívala se mým směrem, hladina se zčeřila a stín dívky zmizel. Od vody jsem v tu ránu uskočil, pološíleně jsem očima těkal po čtvercové místnosti. Hudba stále nabýval a intenzitě. Jediná chodba, vedoucí neznámo kam, určila můj směr. Po stěnách stékaly tenké linie prosakující vody a všudypřítomný mráz se snažil z mého těla vymámit poslední zbytky tepla. Došel jsem až na konec chodby, která se rozevírala v behemotské panorama.
Můj pohled se rozprostřel po další jeskyni, ale byla jinačí než ty předchozí. Tahle byla z jiného světa, spatřil jsem hladinu vody, jenž se čeřila na jejím stropě a kapky, které z ní skapávaly. Všechno to za přízvuku pokroucené hudby, která celému tomu vtipu na reálnost, jen přidávala n bizarnosti. Krápníky se zkrucovaly do všemožných úhlů, zvuk šířící se odnikud. Všechno kolem byl výsměch přírodním zákonům. Realita tu nabývala nádech absurdity, vše co mělo být rovné bylo zlomené a to co bylo zlomené, zkroucené do podivných patvarů. Celému tributu podivnosti vévodila prastará pevnost, která vytesána do tisícileté skály, jen dokreslovala atmosféru jinakosti. Pokračoval jsem jejím směrem.
(copyright © m.zitny)
Málem jsem ztratil dech, když jsem byl ve vodě po pás, krev mi v uších duněla a já, v pokřivené symfonii odjinud, uslyšel hlásné trouby, které jakoby hlásaly můj příchod. Ponořil jsem se a snažil se přivyknou otevřené oči, pod vodou jsem se rozmrkal. Nemohl jsem zřetelně vidět dál, než na pár sáhů a to ještě zkresleně. Melodie zesilovala a jakoby nabývala na intenzitě, já se však snažil soustředit na svůj úkol. V zelenkavé mase jsem si, po několikanásobném potopení, všiml ostrého nesouladu. Jakoby podivná stavba a to přímo uprostřed jezera, pod vodou stála. Vynořil jsem se a rozdýchal, čelisti mi trnuly a tělo se neovladatelně klepalo. Potopil jsem se a Plnými tempy plaval k tomu neznámému tvaru. Kolem mého pohledu začala tancovat mlha barevných světel a tlak v uších bodal a tlačil. Nutil jsem své tělo, i když mysl řvala a drásala se bolestí.
Přede mnou se, ze všeobjímající zeleně, vynořila věž. Doplaval jsem k ní a rychle hledal průchod, srdce tlouklo a před očima se mi tvořil barevný kaleidoskop. Nahmatal jsem zvláštní okraj a vplaval do něj. Mé tělo rozrazilo hladinu a já se nadýchl, vzduch byl hustý, vazký a mrazivý. Snažil jsem se vylézt k okraji, když tu mě cosi zachytlo za nohu. Zacloumal jsem a zděsil se, kolem nohy byla obtočená šedivá ruka. Kopl jsem proti vodě a ucítil náraz, z pod hladiny se vynořil shluk bublin. Spatřil jsem jak ruka pustila mojí nohu, tu se pod hladinou mihl stín. Byl dlouhý jako lidské tělo, dlouhé plavé vlasy se vlnily kolem. Podivné stvoření snad kdysi bylo člověkem, šedivá pokožka a mléčné oči, byla to dívka. Podívala se mým směrem, hladina se zčeřila a stín dívky zmizel. Od vody jsem v tu ránu uskočil, pološíleně jsem očima těkal po čtvercové místnosti. Hudba stále nabýval a intenzitě. Jediná chodba, vedoucí neznámo kam, určila můj směr. Po stěnách stékaly tenké linie prosakující vody a všudypřítomný mráz se snažil z mého těla vymámit poslední zbytky tepla. Došel jsem až na konec chodby, která se rozevírala v behemotské panorama.
Můj pohled se rozprostřel po další jeskyni, ale byla jinačí než ty předchozí. Tahle byla z jiného světa, spatřil jsem hladinu vody, jenž se čeřila na jejím stropě a kapky, které z ní skapávaly. Všechno to za přízvuku pokroucené hudby, která celému tomu vtipu na reálnost, jen přidávala n bizarnosti. Krápníky se zkrucovaly do všemožných úhlů, zvuk šířící se odnikud. Všechno kolem byl výsměch přírodním zákonům. Realita tu nabývala nádech absurdity, vše co mělo být rovné bylo zlomené a to co bylo zlomené, zkroucené do podivných patvarů. Celému tributu podivnosti vévodila prastará pevnost, která vytesána do tisícileté skály, jen dokreslovala atmosféru jinakosti. Pokračoval jsem jejím směrem.
(copyright © m.zitny)
čtvrtek 5. května 2011
Podzemní říše
Nevěděl jsem jak reagovat, vzpomínky z mládí se ztrácely v šedi mnoha let. Otec se rozplakal a já ho objal, bylo mi jasné co musím udělat. Musím jí najít, musím zjistit co se jí stalo. Vyšel jsem na chodbu, kde čekala stará chůva a zděšeně se na mě podívala. Komorník se mě snažil zastavit, celou mojí cestu do stájí, kde jsem hmátl po dvou smotaných lanech a malé olejové lampě. Brzy poznal, že mi nemůže vzdorovat, chudák starý komorný. Nasedl jsem na koně a rozjel se k prastaré studni.
Na kraj obory byla cítit všeobecná přítomnost nočních tvorů, okolí doslova bzučelo a stálý pocit, že mě něco pozoruje z plazivé temnoty, vycházel odevšad. Uvázal jsem lanoví k sobě, zapálil lampu a zajistil podvojným uzlem lano k stářím ohlé jedli. Naposledy jsem se nadechl čerstvého nočního vzduchu a začal se, s jemným mrazením v zádech, spouštět studní. Sestupoval jsem níž a níž, povoloval lano pod svojí vahou, lehce našlapujíc na stoleté kameny všude kolem. V půli své cesty jsem se zapříčil a zajistil lano kol své levé nohy. Šahaje všude kolem, konečně jsem našel uvolněný kamínek a odloupl ho ze stěny. Čekaje na ozvěnu šplouchnutí, visel jsem v prastaré tmě. Ticho a nepříjemná studená hrůza všude kolem mě, nepřipouštěl jsem si myšlenky na tragédii, která se tu stala, na matku která v mých myšlenkách nabývala na pohupují se hrůze. Ozvalo se bahnité mlasknutí, není tu voda. Začal jsem se spouštět rychleji a rychleji. Obludné myšlenky začaly vířit mojí myslí a nabývat na zrůdnosti. V jednu chvíly bych odpřísáhl, podivný lezavý pohyb, někde nade mnou. Odvázal jsem lano od sebe a trhl, podvojný uzel na jedli povolil a lano se sesunulo ke mě, na dno studny. Rozhlédl jsem se kolem, odnikud jsem ucítil vlhké teplo. Oddálil jsem lampu od svých očí a spatřil průduch, jediná šance na cestu vpřed.
Už není návratu, najednou jsem ucítil sypající se písek, padající kamínky mě vyděsily, to jsem ještě nevěděl co spatřím. V absolutní bezmyšlenkovitosti jsem vzhlédl a zděšením ustrnul, na zdech studnice jsem spatřil lezavý stín. Hýbal se, lezl níž a níž jako pavouk. Pud mě probral, v zátylku jsem ucítil tlak a husí kůže mi pokryla celé tělo. Vrhl jsem se do průduchu a snažil se odstrkat co nejdál od té plazivé hrůzy. Za sebou jsem uslyšel podivné vzdechy. Snažíce se nemyslet na to co je za mnou, odstrkoval jsem se stále dál a dál. Průduch končil a otevřela se scenérie podivné podzemní jeskyně, její majestátnost mě v první chvíly ochromila, ale ne natolik abych zapomněl na hrůzný vzdychající stín, tam někde za mnou. Pustil jsem se v rychlý průzkum a našel chodbu, co mě ale překvapilo bylo neumělá ohlazenost. Někdo tam nezměrně krát procházel, někdo či něco. Uslyšel jsem podivné šoupání, otočil se a pozoroval průduch, v temnotě jsem rozeznával něco, něco tmavšího, než stín samotného průduchu a ta podivná temná kaňka byla v pohybu. Rozběhl jsem se chodbou a za sebou uslyšel to podivné vzdychání, tentokrát jakoby zklamané. Otočil jsem se a spatřil to. Na okraji průduchu se sesunuly ruce, útlé avšak sukovité, pak následovala hlava. Strach mě přikoval k zemi. Ženská tvář, alabastrově bílá se usmívala ve šklebu absolutního šílenství. Nemohl jsem se hýbat, ta podivnost ležíc v průduchu na zádech se začala vysouvat ven, hlava šklebící se se zalomila a pořád mě v tom pavoučím pohybu pozorovala. Rozhodl jsem se, únik byl jedinou možností. Otočil jsem se a do něčeho pevného vrazil.
Pohlédl jsem otřesený a vyděšený nad sebe, tam stála vysoká postava. Avšak místo lidské hlavy se na mě dívala hlava kozlí. Poznal jsem tu postavu z historek a bájí mého otce, přede mnou se tyčil satyr. Podíval se na mě, zatřásl hlavou a pak se napřáhl a mávl k průduchu. Lezavá hrůza sklonila hlavu v podivném úhlu začala se sunout zpět k studně. Satyr se shýbl a podal mi ruku, hlavou my probleskl tok cizích myšlenek:"Neměl bys tu být človíčku."
(copyright © m.zitny)
Na kraj obory byla cítit všeobecná přítomnost nočních tvorů, okolí doslova bzučelo a stálý pocit, že mě něco pozoruje z plazivé temnoty, vycházel odevšad. Uvázal jsem lanoví k sobě, zapálil lampu a zajistil podvojným uzlem lano k stářím ohlé jedli. Naposledy jsem se nadechl čerstvého nočního vzduchu a začal se, s jemným mrazením v zádech, spouštět studní. Sestupoval jsem níž a níž, povoloval lano pod svojí vahou, lehce našlapujíc na stoleté kameny všude kolem. V půli své cesty jsem se zapříčil a zajistil lano kol své levé nohy. Šahaje všude kolem, konečně jsem našel uvolněný kamínek a odloupl ho ze stěny. Čekaje na ozvěnu šplouchnutí, visel jsem v prastaré tmě. Ticho a nepříjemná studená hrůza všude kolem mě, nepřipouštěl jsem si myšlenky na tragédii, která se tu stala, na matku která v mých myšlenkách nabývala na pohupují se hrůze. Ozvalo se bahnité mlasknutí, není tu voda. Začal jsem se spouštět rychleji a rychleji. Obludné myšlenky začaly vířit mojí myslí a nabývat na zrůdnosti. V jednu chvíly bych odpřísáhl, podivný lezavý pohyb, někde nade mnou. Odvázal jsem lano od sebe a trhl, podvojný uzel na jedli povolil a lano se sesunulo ke mě, na dno studny. Rozhlédl jsem se kolem, odnikud jsem ucítil vlhké teplo. Oddálil jsem lampu od svých očí a spatřil průduch, jediná šance na cestu vpřed.
Už není návratu, najednou jsem ucítil sypající se písek, padající kamínky mě vyděsily, to jsem ještě nevěděl co spatřím. V absolutní bezmyšlenkovitosti jsem vzhlédl a zděšením ustrnul, na zdech studnice jsem spatřil lezavý stín. Hýbal se, lezl níž a níž jako pavouk. Pud mě probral, v zátylku jsem ucítil tlak a husí kůže mi pokryla celé tělo. Vrhl jsem se do průduchu a snažil se odstrkat co nejdál od té plazivé hrůzy. Za sebou jsem uslyšel podivné vzdechy. Snažíce se nemyslet na to co je za mnou, odstrkoval jsem se stále dál a dál. Průduch končil a otevřela se scenérie podivné podzemní jeskyně, její majestátnost mě v první chvíly ochromila, ale ne natolik abych zapomněl na hrůzný vzdychající stín, tam někde za mnou. Pustil jsem se v rychlý průzkum a našel chodbu, co mě ale překvapilo bylo neumělá ohlazenost. Někdo tam nezměrně krát procházel, někdo či něco. Uslyšel jsem podivné šoupání, otočil se a pozoroval průduch, v temnotě jsem rozeznával něco, něco tmavšího, než stín samotného průduchu a ta podivná temná kaňka byla v pohybu. Rozběhl jsem se chodbou a za sebou uslyšel to podivné vzdychání, tentokrát jakoby zklamané. Otočil jsem se a spatřil to. Na okraji průduchu se sesunuly ruce, útlé avšak sukovité, pak následovala hlava. Strach mě přikoval k zemi. Ženská tvář, alabastrově bílá se usmívala ve šklebu absolutního šílenství. Nemohl jsem se hýbat, ta podivnost ležíc v průduchu na zádech se začala vysouvat ven, hlava šklebící se se zalomila a pořád mě v tom pavoučím pohybu pozorovala. Rozhodl jsem se, únik byl jedinou možností. Otočil jsem se a do něčeho pevného vrazil.
Pohlédl jsem otřesený a vyděšený nad sebe, tam stála vysoká postava. Avšak místo lidské hlavy se na mě dívala hlava kozlí. Poznal jsem tu postavu z historek a bájí mého otce, přede mnou se tyčil satyr. Podíval se na mě, zatřásl hlavou a pak se napřáhl a mávl k průduchu. Lezavá hrůza sklonila hlavu v podivném úhlu začala se sunout zpět k studně. Satyr se shýbl a podal mi ruku, hlavou my probleskl tok cizích myšlenek:"Neměl bys tu být človíčku."
(copyright © m.zitny)
Sen malé Elizabeth
Slyším krásnou hudbu, nikdo mě nevidí. Všichni vyšli ven a zapomněli na mě, ale někdo tu na něco hraje. Zapomínám na všechno kolem, slyším jen tu krásnou hudbu a vydávám se jejím směrem. Vycházím na mramorovou chodbu, celá se leskne. Jdu malou chodbičkou dolů po točitých schodech a vcházím do kuchyňky, všude je cítit vůně zeleninové polévky a pečené šunky. Ukrajuji si trošku a pokládám si ho na utržený kousek z bochníku chleba na stole. Hltám ho a pokračuji směrem k oknu, ta melodie je krásná. V představách se mi objevují motýli a rozkvetlé louky.
Vylézám oknem a rozhlížím se, ruce si utírám o své bílé šatičky. Spatřuji legrační postavičku na kraji naší obory. Dává si prst před legrační kozí čumáček a ukazuje mi, abych jí následovala. Líbí se mi její růžky. Rozhlížím se a vidím tatínka na dvojitých schodech, nesmí mě vidět a tak vbíhám do vysoké trávy. Ta postavička na mě pořád mává a hudba zesiluje. Už jsem na kraji obory, všichni zmizeli v našem domě. Ta postavička je legrační, je jako kozlík, ale chodí jako člověk a má i lidské tělo. Teda jen hlava je kozí a místo noh má kopýtka, mluví ke mě. Ale jeho čumáček se nehýbá, jakoby mluvil skrz myšlenky. Vede mě lesíkem a já slyším stále víc tu překrásnou hudbu.
(copyright © m.zitny)
Vylézám oknem a rozhlížím se, ruce si utírám o své bílé šatičky. Spatřuji legrační postavičku na kraji naší obory. Dává si prst před legrační kozí čumáček a ukazuje mi, abych jí následovala. Líbí se mi její růžky. Rozhlížím se a vidím tatínka na dvojitých schodech, nesmí mě vidět a tak vbíhám do vysoké trávy. Ta postavička na mě pořád mává a hudba zesiluje. Už jsem na kraji obory, všichni zmizeli v našem domě. Ta postavička je legrační, je jako kozlík, ale chodí jako člověk a má i lidské tělo. Teda jen hlava je kozí a místo noh má kopýtka, mluví ke mě. Ale jeho čumáček se nehýbá, jakoby mluvil skrz myšlenky. Vede mě lesíkem a já slyším stále víc tu překrásnou hudbu.
(copyright © m.zitny)
Provaz
Otec poslal, po zbytek dne, služebnictvo domů. Usadili jsme se v jídelně, v krbu praskala dubová polena. Starý zlomený baron se zahleděl do létajících jiskřiček a se slzami v očích započal srdceryvný příběh. Stalo se to před lety, kdy projížděl oborou, která ještě nebyla jeho panstvím a já, ni moje sestra jsme na světě nebyli. Projížděl jí dlouho po setmění, když spatřil nádhernou pannu, spící pod mladou jedlí. Uvázal koně a pomalu se přiblížil, oslovil jí. Ona se otočiv, otec propadl na první pohled její kráse. Od té doby se scházeli, každý večer u prastaré studnice, toho zapovězeného místa. Čas ubíhal a jejich přátelství zněžnělo a jejich srdce proklál cit silnější.
Neuběhlo mnoho dní a byla svatba, lidé z dalekého okolí přišli, krásnému páru popřát zdaru a štěstí, avšak při svěcení došlo k něčemu podivnému. Toho večera, kdy kostel zaplněn byl svatebčany a svíce ozařovaly scénu tu překrásnou, dveře při proslovu svatého muže se rozlétly a za nimi postava podivná stála. Kněz ustal v proslovu svém a celý sál obrátil pozornost z páru na postavu, bezhlesně se pohybující vnu kostela. Ta došla až ke svatému muži a započala řeč, o neposlušnosti nevěsty o prostopášnosti lidí. Její mluva jako spojená z větrem, pohasínajíc svíce v kostelu lodi. I zvedl se vichr jako odnikud a při konci proslovu, postava shrbená shodila kapuci pláště svého. Pohled její se rozzářil a všichni spatřili krásu té stoleté bytosti. Pokožka jako alabastr, krásná a vypnutá, postava odbojně se stavící , hlas jako vichřice za bouře a pohled nůž připomínajíc. Vlasy tmavé a s paprsky šedi jen dotvářely temnou krásu neznámé. Ta žena pozvedla svůj zářivý pohled na dvojici a dokončila svoje ultimátum. Dívka se musí vrátit a vzdát se plodů svých, neb stihne jí trest krutý. Řka tu věc hrozivou, změnila se na hejno vran, jenž prolétly kol zděšeného davu. Avšak svatba pokračovala, sic v rozpačitosti, ale dvojice povznesena skrze svátost byla.
Neuběhlo mnoho měsíců a dvojice povila syna, mě. Otec povýšen byl, a to za svá koňská stáda a za ušlechtilost vůči panovníkovi říše, do stavu baronského. První noc po mém narození, vrány prý létaly kol oken a silný větrem se šířil šepot. Šepot jenž promlouval o kletbě, jenž pronesena v den svatby byla. Všichni sic zděšení, nevšímajíc si té temné řeči, po čase otupěli a zapomněli. Čas ubíhal rychle a nenávratně a na všechny strasti se zapomnělo, baron rozšířil svá panství a pár let na to žena jeho povila dceru. Noc na to hromy a blesky dřely rozvířený vzduch, prosycený vlhkostí a chladem. Šepot znovu se rozezněl, o zlořečení prastarých a nadcházejícím trestu. V ten den matka zmizela.
Starý otec, zlomený ztrátou a vyprávěním sklopil oči a pokračoval s hlasem zastřeným. Prohledávalo se celé panství, nikdo o krásné baronce neměl tušení. Podivné tušení vyhnalo barona s muži ven, projížděli oborou, když tu narazili na prastarou studnu. Otec si toho nevšiml, pak ale jeho zrak zachycen podivným pohybem byl. Náhle si to uvědomil, za jeho schůzek s matkou, nikdy na rumpálu, studnice té prastaré, ni kusu provazu nebylo. Teď však těžké lanoví, ve vichru se houpající, jen potvrdilo temná tušení.
Seskočiv z koně, se slzami šílenství pohlédl na scénu ukrutnou. Ve studnici jeho milá, krásná baronka, má matka, ve svatebních šatech. Houpající se jako bílá panenka ve vichru, jenž naříkal a osvěcovaná blesky, jenž oblohu křížili.
(copyright © m.zitny)
Neuběhlo mnoho dní a byla svatba, lidé z dalekého okolí přišli, krásnému páru popřát zdaru a štěstí, avšak při svěcení došlo k něčemu podivnému. Toho večera, kdy kostel zaplněn byl svatebčany a svíce ozařovaly scénu tu překrásnou, dveře při proslovu svatého muže se rozlétly a za nimi postava podivná stála. Kněz ustal v proslovu svém a celý sál obrátil pozornost z páru na postavu, bezhlesně se pohybující vnu kostela. Ta došla až ke svatému muži a započala řeč, o neposlušnosti nevěsty o prostopášnosti lidí. Její mluva jako spojená z větrem, pohasínajíc svíce v kostelu lodi. I zvedl se vichr jako odnikud a při konci proslovu, postava shrbená shodila kapuci pláště svého. Pohled její se rozzářil a všichni spatřili krásu té stoleté bytosti. Pokožka jako alabastr, krásná a vypnutá, postava odbojně se stavící , hlas jako vichřice za bouře a pohled nůž připomínajíc. Vlasy tmavé a s paprsky šedi jen dotvářely temnou krásu neznámé. Ta žena pozvedla svůj zářivý pohled na dvojici a dokončila svoje ultimátum. Dívka se musí vrátit a vzdát se plodů svých, neb stihne jí trest krutý. Řka tu věc hrozivou, změnila se na hejno vran, jenž prolétly kol zděšeného davu. Avšak svatba pokračovala, sic v rozpačitosti, ale dvojice povznesena skrze svátost byla.
Neuběhlo mnoho měsíců a dvojice povila syna, mě. Otec povýšen byl, a to za svá koňská stáda a za ušlechtilost vůči panovníkovi říše, do stavu baronského. První noc po mém narození, vrány prý létaly kol oken a silný větrem se šířil šepot. Šepot jenž promlouval o kletbě, jenž pronesena v den svatby byla. Všichni sic zděšení, nevšímajíc si té temné řeči, po čase otupěli a zapomněli. Čas ubíhal rychle a nenávratně a na všechny strasti se zapomnělo, baron rozšířil svá panství a pár let na to žena jeho povila dceru. Noc na to hromy a blesky dřely rozvířený vzduch, prosycený vlhkostí a chladem. Šepot znovu se rozezněl, o zlořečení prastarých a nadcházejícím trestu. V ten den matka zmizela.
Starý otec, zlomený ztrátou a vyprávěním sklopil oči a pokračoval s hlasem zastřeným. Prohledávalo se celé panství, nikdo o krásné baronce neměl tušení. Podivné tušení vyhnalo barona s muži ven, projížděli oborou, když tu narazili na prastarou studnu. Otec si toho nevšiml, pak ale jeho zrak zachycen podivným pohybem byl. Náhle si to uvědomil, za jeho schůzek s matkou, nikdy na rumpálu, studnice té prastaré, ni kusu provazu nebylo. Teď však těžké lanoví, ve vichru se houpající, jen potvrdilo temná tušení.
Seskočiv z koně, se slzami šílenství pohlédl na scénu ukrutnou. Ve studnici jeho milá, krásná baronka, má matka, ve svatebních šatech. Houpající se jako bílá panenka ve vichru, jenž naříkal a osvěcovaná blesky, jenž oblohu křížili.
(copyright © m.zitny)
středa 4. května 2011
Studna
Mnozí říkali, že čas vše vyléčí. Já tvrdím, nechutnost, necitelnost, neznabožství. Malá Elizabeth nikdy mé srdce neopustila, otec mi zmizel před očima do cizích světů, jeho smutné psýché. A já se jal sestřičku najít. Bylo to v den, kdy mi přiřkli právo dědičné.
V mých dvaadvaceti, vzpomínám si na otcův pohled, když jsem sedlal koně. Jako kdysi na dvojitých schodech, hrdý pohled avšak tvář zničená sklíčeností. Chůva plakajíce a komorný, který zachytávajíce padajícího otce, na mě kýve a jakoby říkal jdi mladíku, čas je neúprosný. Otočiv svého koně jal jsem se po stopách mé sestřičky.
Projíždějíce dnem i noci okolí blízké i daleké, naší oboře. Nikdo z vesničanů, sedláků i band pochybných rad, informací, ba zkazek neměl. Vracející se k našemu domu, všiml jsem si jednoho dítěte. Byla to dívka, ve vlasech sponu s fialovou stuškou, vybavil jsem si to odpoledne u stolu, kdy malá Elizabeth seděla a uculovala se při mé omluvě. Seskočil jsem z koně a zacloumal špinavým děvčetem, nesoucím košík. To se rozplakalo, snažíc se jí uchlácholit stišil jsem svůj hlas a dítě přestalo vzlykat, i odvedlo mě za svou matkou. Jenž zhrozeně vyposlechla můj příběh. Narychlo se ošatila a pokynouce na dívku, zavřela jí v doškové chalupě.
Cestou jsem vyposlech celou událost, kdy slyšela smích za pozdního poledne a upoutalo jí, že šlo o smích dítěte. To vše se stalo před třemi lety, když šla z lesa. Brzy jsme došli k okraji naší obory, to místo jsem znal, s muži jsme ho prohledali té noci pětkrát, bez výsledku. Uvázal jsem koně k blízké borovici a prohledal to místo.
Stála tam stará studna, zahrabaná hlínou, zvedl jsem víko a přepadl mě tíživý pocit. Odporný a plazivý chlad objal mé ruce. Velké množství havěti, pavouci stonožky a brouci, to vše se vyběhlo zpod víka schovat do nejbližších potemnělých míst. Pohlédl jsem na ženu a ta jen odkývla a někde vzadu v hlavě se mi ozýval její hlas, že sponu nalezla před třemi lety zde.
Hodíc jí měšec, se všemi zlaťáky, skočil jsem na koně a uháněl jen chvíly k našemu domu. Tam jsem vše vyřkl otci i služebnictvu. Pozoroval jsem, jak se všichni začali rozhlížet a ošívat, otec se sesunul v pláči z křesla. Zachytil jsem ho a posadil zpět. On mi začal vypovídat hrůzný příběh, jenž se udál před dlouhou dobou. Příběh o mé matce.
(copyright © m.zitny)
V mých dvaadvaceti, vzpomínám si na otcův pohled, když jsem sedlal koně. Jako kdysi na dvojitých schodech, hrdý pohled avšak tvář zničená sklíčeností. Chůva plakajíce a komorný, který zachytávajíce padajícího otce, na mě kýve a jakoby říkal jdi mladíku, čas je neúprosný. Otočiv svého koně jal jsem se po stopách mé sestřičky.
Projíždějíce dnem i noci okolí blízké i daleké, naší oboře. Nikdo z vesničanů, sedláků i band pochybných rad, informací, ba zkazek neměl. Vracející se k našemu domu, všiml jsem si jednoho dítěte. Byla to dívka, ve vlasech sponu s fialovou stuškou, vybavil jsem si to odpoledne u stolu, kdy malá Elizabeth seděla a uculovala se při mé omluvě. Seskočil jsem z koně a zacloumal špinavým děvčetem, nesoucím košík. To se rozplakalo, snažíc se jí uchlácholit stišil jsem svůj hlas a dítě přestalo vzlykat, i odvedlo mě za svou matkou. Jenž zhrozeně vyposlechla můj příběh. Narychlo se ošatila a pokynouce na dívku, zavřela jí v doškové chalupě.
Cestou jsem vyposlech celou událost, kdy slyšela smích za pozdního poledne a upoutalo jí, že šlo o smích dítěte. To vše se stalo před třemi lety, když šla z lesa. Brzy jsme došli k okraji naší obory, to místo jsem znal, s muži jsme ho prohledali té noci pětkrát, bez výsledku. Uvázal jsem koně k blízké borovici a prohledal to místo.
Stála tam stará studna, zahrabaná hlínou, zvedl jsem víko a přepadl mě tíživý pocit. Odporný a plazivý chlad objal mé ruce. Velké množství havěti, pavouci stonožky a brouci, to vše se vyběhlo zpod víka schovat do nejbližších potemnělých míst. Pohlédl jsem na ženu a ta jen odkývla a někde vzadu v hlavě se mi ozýval její hlas, že sponu nalezla před třemi lety zde.
Hodíc jí měšec, se všemi zlaťáky, skočil jsem na koně a uháněl jen chvíly k našemu domu. Tam jsem vše vyřkl otci i služebnictvu. Pozoroval jsem, jak se všichni začali rozhlížet a ošívat, otec se sesunul v pláči z křesla. Zachytil jsem ho a posadil zpět. On mi začal vypovídat hrůzný příběh, jenž se udál před dlouhou dobou. Příběh o mé matce.
(copyright © m.zitny)
Oslavy
Bylo to v den mých osmnáctin, celé panství se připravovalo na velkolepou oslavu. Nevím nikdy jsem si na ten všeobecný shon, kolem něčího výročí, nezvykl. Celé mi to připadalo trapné a nedovolil jsem si myšlenku, jak rád bych své narozeniny oslavoval s nejbližším okruhem rodinným a přáteli.
Pamatuji si to jako by se to událo včera. Jak mě brzy z rána probudilo letmé zatahání peřiny, z mých mladických snů. A u čela postele jsem spatřil svojí sestřičku, malá Elizabeth. Dlouhé tmavé kadeře, jenž jí stékaly až k lopatkám, rošťácký a někdy tajemný úsměv a ty očka, jenž jen zářila a dávala se okolí svojí krásou na obdiv.
Stalo se to v den mého výročí, kdy má malá sestřička zmizela. Celé to začalo trapným shonem kolem mých narozenin. Nikdy si neodpustím, že můj den byl jejím koncem. Pamatuji se jak mě chytla svojí ručkou a vedla dlouhou mramorovou síní. K velkým dveřím, kde se ke mě otočila a dala si prst před svá něžná ústa.
Ukázala na těžké dveře a klíčovou dírku, já se podíval a užasl nad počtem dárků. Cítil jsem se trapně, když do mě sestřička, malá Elizabeth strčila a já vlétl do místnosti. Malá Elizabeth a její úsměv, spona s fialkovou stužkou, mizející za dveřmi. Otec vstal a uštěpačně se pousmál a kývl na chůvu, která mě zvedla a prohodila něco o mladické nedočkavosti. Já se červenal a potil.
Po obědě a po všeobecné omluvě, kdy se můj otec po celou dobu srdečně usmíval, usmíval s jiskrou v očích. V tu dobu kdy se malá Elizabeth uculovala za těžkým dubovým stolem po mé levici. Všichni se zvedli a vyšli si na terasu. Otec, který se stal z pouhého chovatele koní Baronem, mě hrdě vedl k dvojitému schodišti. Pohlížel na svoji oboru, na své panství a kázal mi něco o tom, že tohle je jeho i mé. A s hrdostí mi tiskl rameno. Bylo to v den, kdy Elizabeth byla s námi, ale nikdo již jí na dvojitém schodišti nespatřil. Nikdo si toho nevšímal, v den mých narozenin.
Ozval se křik a klapot střevíců, komorník a chůva přiběhli k dvojitému schodišti a tok času se zastavil. Můj otec se rozeběhl a já jen pozoroval, jak mu z tváře mizí úsměv a přibývají slzy. Všichni hledali, nikdo nic nevynašel. Začalo se smrákat, já i otec a garda mužů, nevyčíslujíce pochodní. Obora i v brzké večerní temnotě zářila jako za plného poledne.
Bylo to v den mých narozenin, kdy se otec navždy skryl za neviděnou zeď, kdy pohasly naše duše a mysl otupěla. Bylo to v den kdy jsem ztratil její úsměv, kdy již její pohled nerozjasňoval okolí. Malá Elizabeth ztracená neznámo kde.
(copyright © m.zitny)
Pamatuji si to jako by se to událo včera. Jak mě brzy z rána probudilo letmé zatahání peřiny, z mých mladických snů. A u čela postele jsem spatřil svojí sestřičku, malá Elizabeth. Dlouhé tmavé kadeře, jenž jí stékaly až k lopatkám, rošťácký a někdy tajemný úsměv a ty očka, jenž jen zářila a dávala se okolí svojí krásou na obdiv.
Stalo se to v den mého výročí, kdy má malá sestřička zmizela. Celé to začalo trapným shonem kolem mých narozenin. Nikdy si neodpustím, že můj den byl jejím koncem. Pamatuji se jak mě chytla svojí ručkou a vedla dlouhou mramorovou síní. K velkým dveřím, kde se ke mě otočila a dala si prst před svá něžná ústa.
Ukázala na těžké dveře a klíčovou dírku, já se podíval a užasl nad počtem dárků. Cítil jsem se trapně, když do mě sestřička, malá Elizabeth strčila a já vlétl do místnosti. Malá Elizabeth a její úsměv, spona s fialkovou stužkou, mizející za dveřmi. Otec vstal a uštěpačně se pousmál a kývl na chůvu, která mě zvedla a prohodila něco o mladické nedočkavosti. Já se červenal a potil.
Po obědě a po všeobecné omluvě, kdy se můj otec po celou dobu srdečně usmíval, usmíval s jiskrou v očích. V tu dobu kdy se malá Elizabeth uculovala za těžkým dubovým stolem po mé levici. Všichni se zvedli a vyšli si na terasu. Otec, který se stal z pouhého chovatele koní Baronem, mě hrdě vedl k dvojitému schodišti. Pohlížel na svoji oboru, na své panství a kázal mi něco o tom, že tohle je jeho i mé. A s hrdostí mi tiskl rameno. Bylo to v den, kdy Elizabeth byla s námi, ale nikdo již jí na dvojitém schodišti nespatřil. Nikdo si toho nevšímal, v den mých narozenin.
Ozval se křik a klapot střevíců, komorník a chůva přiběhli k dvojitému schodišti a tok času se zastavil. Můj otec se rozeběhl a já jen pozoroval, jak mu z tváře mizí úsměv a přibývají slzy. Všichni hledali, nikdo nic nevynašel. Začalo se smrákat, já i otec a garda mužů, nevyčíslujíce pochodní. Obora i v brzké večerní temnotě zářila jako za plného poledne.
Bylo to v den mých narozenin, kdy se otec navždy skryl za neviděnou zeď, kdy pohasly naše duše a mysl otupěla. Bylo to v den kdy jsem ztratil její úsměv, kdy již její pohled nerozjasňoval okolí. Malá Elizabeth ztracená neznámo kde.
(copyright © m.zitny)
Příběh Ixodův
Vyrůstal jsem v nádherné oboře, kde má rodina měla panství. Na dalekém východě se, nad nekonečnou stromovou zelení, leskly ledové vrchy Šedých Výšin. Pamatuji se, jak mi můj otec vždy vyprávěl příběhy o lesních vílách a jejich kráse, o skřítcích a elfech, ale i o nestvůrách, temných mocnostech a jejich kněžích a to netušíc, že to vše jednoho dne poznám. Poznám a stanu se jedním z nich.
Toto je můj příběh.
(copyright © m.zitny)
Toto je můj příběh.
(copyright © m.zitny)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)