Trůn

           Rozhlédl jsem se po onyxové chodbě, všude ty podivné báně a jejich nefritové světlo, jenž se odráželo od zašlých zdí a vytvářelo podivné tancující stíny. Všechno mě to jen popuzovalo a poblázňovalo, cítil jsem se ztracený, ale stále jsem měl ten úkol. Musím jí najít. Prošel jsem chodbou a to až k místu, kde mělo být točité schodiště, vedoucí ke kopuli, nebylo tam. Žádná mříž a žádné schody. Ohlédl jsem se a dveře do zlatého sálu byli zavřené, vím že jsem jimi proběhl a nezavíral je.
          Začal se ozývat podivný šepot, něco podobné zpěvu, jenž byl pozměněn. Jednou byl tichý a pomalý, to vše v nekončícím hypnotickém souzvuku a najednou, za přispění podivného skřípotu a zvuků odjinud, se stal rychlým a kakofonickým. Husí kůže mi naskakovala a já se odhodlal k průzkumu celé onyxové chodby. Podivný zpěv z ničeho nic utichl. Došel jsem na druhý konec chodby, kde jsem spatřil vykládaná dvířka. Dal bych ruku za to, že jsem z poza nich uslyšel veselý dívčí smích. Otevřel jsem je a spatřil prázdnou místnost, které vévodil obdivuhodně vyřezávané křeslo, ne křeslo byl to trůn. Pomalu jsem zavřel dvířka a zajistil velkou petlicí. Prohlédl jsem si ten přenádherný předmět, stál na vyvýšeném místě a přímo uprostřed místnosti. Celý byl z neznámého a zašlého kovu, který patinou dokazoval své stáří. Co bylo podivné, naproti trůnu bylo malé okno. Okénko vytesané do skály, žádný průduch, žádný průhled, jen vytesané prázdné okénko. Pokládal jsem ho jen za prázdný výklenek, ale pak jsem to uslyšel a i uviděl.
          Stalo se to, když jsem obcházel křeslo, uslyšel jsem jí mojí sestřičku. Ohlédl jsem se a ve výklenku spatřil její obraz, viděl jsem jak si trhá kus chleba a prolézá oknem, pak jak vbíhá do trávy a dívá se na dvojité schodiště, kde stojím já a otec. Slzy se mi nahrnuly do očí, pak se zahleděla k lesu a obraz v okénku se rozvlněl a zmizel. Nejdříve jsem to nechápal, pak jsem ale obešel tajemný trůn znova a v okénku se objevil další obraz. Má malá sestřička se smála, byla na okraji studny, srdce mi překryl temný stín. Něco tam s ní bylo, Tajemný tetelící se vzduch, nebo oblak a ona ho se smíchem následovala, větev jí strhla stužku. Ona šla za tím tetelícím se stínem dál. Potom se cosi vysunulo z pod křovisek nedaleko a zavzdychalo. Studený pot mi začal vyrážet na zátylku. Rychle jsem obešel trůn do třetice a ve výklenku se objevil obraz mé malé sestřičky prolézavájící průduchem, stála v ohlazené místnosti a tetelící stín vedle ní. Najednou se zablesklo a objevila se další neznámá postava. Místnost se otřásla a obraz zmizel.


(copyright © m.zitny)