Průrva

           Vyskočil jsem zpoza gobelínu a rychle začal s hledáním cesty dál. Na druhé straně místnosti, jsem objevil další chodbičku. Oči už skoro přivyklé vše objímající temnotě, vešel jsem do ní. Hudba zase nabrala na obludné symfonice. Uslyšel jsem zase smích, tohle už jsem nevěděl zda věřit nebo ne. Má malá sestřička někde tu, v chrámu absolutního šílenství a pandemonia. Chodba se víc a víc sužovala, nakonec mě vyvedla do místnosti, kde cosi zářilo.
          Zeď v tom místě se kroutila a nabývala podivných tvarů, zářila narudlým světlem, jenž co chvíli měnilo odstíny od oranžové až k žluté. Nic jiného v místnosti nebylo, za mnou se ozval hlas podobný jarnímu vánku. Mluvil o drzosti lidí a o mé víře, jenž bude i mojí záhubou. Otočil jsem se a tam stála královna. Dívala se na mě, ale její tvář byla smutná. Nechápal jsem postoupil jsem blíž k té tetelící se stěně a dotkl se jí. Podivný odpor jako by mě nechtěl vpustit, pak královna řekla jen jedno slovo a stěna mě vtáhla.
         Celým mozkem mi prolétlo to slovo, budiž. Já se ocitl uvnitř, cítil jsem jak mojí hlavou prolétá nesčetně myšlenek, mé tělo jako by bylo krájeno na kusy a pak sekáno ještě na menší a menší části. Krev mi hořela a přitom jsem cítil absolutní chlad. Každá má myšlenka jakoby trvala neskutečně mnoho let, ale pak další a další. Mysl to nevydržela a já začal křičet. Cítil jsem jak mi ta věc trhá kůži a maso, jak cítím závan vzduchu na svých vnitřnostech. Mé oči plné šíleného obrazu neskutečné rychlosti, to vše v narudlém mlžném oparu. Všechno to, milion let v jedné vteřině.
        Probudil jsem se na podlaze, kolem mě zástup vysokých bytostí, přilby na hlavách. U pasů podivné ostré řetězy a v rukách krásná tepaná kopí. Uslyšel jsem jí, krásný hlas. Zvedl se a začal křičel kde je, kde je má sestřička. Jeden z nich, vysoký v nádherné leštěné zbroji a s helmou, která vypadala jako prodloužená lebka bez rysů, podal mi ruku a pomohl mi stát. Vedli mě krásným atriem, všude zlatavá barva a těžké rudé tapety, zastavili jsme na krásném nádvoří, jenž byl přesnou kopií té behemotské jeskyně před pevností. V podivné zahradě, plné neznámých květin, tam na stupínku stála, zpívala a kolem jejího těla létalo nesčetně světelných paprsků. Já se vytrhl a přiběhl až k ní, otočila se Elizabeth má malá sestřička. Stala se z ní žena, ona propadla slzám a vyhrkla Matthithjahu, objala mě. Já se cítil strašně slabý, nabídla mi rámě a já se vysíleně zavěsil. Cítil jsem se podivně, skloniv hlavu začal jsem plakat a pak spatřil své ruce. Byly vrásčité, staleté propadl jsem strachu a podíval se své sestřičce do očí. V nich jsem spatřil odraz svého obličeje, mladost zmizela všude strhané rysy stáří, obočí bílé jako sníh a vlasy šedivé jako popel. Ucítil jsem její pohlazení a políbil jí ručku, ale to už jsme šli dál nádhernou podzemní zahradou. 


(copyright © m.zitny)