Otec poslal, po zbytek dne, služebnictvo domů. Usadili jsme se v jídelně, v krbu praskala dubová polena. Starý zlomený baron se zahleděl do létajících jiskřiček a se slzami v očích započal srdceryvný příběh. Stalo se to před lety, kdy projížděl oborou, která ještě nebyla jeho panstvím a já, ni moje sestra jsme na světě nebyli. Projížděl jí dlouho po setmění, když spatřil nádhernou pannu, spící pod mladou jedlí. Uvázal koně a pomalu se přiblížil, oslovil jí. Ona se otočiv, otec propadl na první pohled její kráse. Od té doby se scházeli, každý večer u prastaré studnice, toho zapovězeného místa. Čas ubíhal a jejich přátelství zněžnělo a jejich srdce proklál cit silnější.
Neuběhlo mnoho dní a byla svatba, lidé z dalekého okolí přišli, krásnému páru popřát zdaru a štěstí, avšak při svěcení došlo k něčemu podivnému. Toho večera, kdy kostel zaplněn byl svatebčany a svíce ozařovaly scénu tu překrásnou, dveře při proslovu svatého muže se rozlétly a za nimi postava podivná stála. Kněz ustal v proslovu svém a celý sál obrátil pozornost z páru na postavu, bezhlesně se pohybující vnu kostela. Ta došla až ke svatému muži a započala řeč, o neposlušnosti nevěsty o prostopášnosti lidí. Její mluva jako spojená z větrem, pohasínajíc svíce v kostelu lodi. I zvedl se vichr jako odnikud a při konci proslovu, postava shrbená shodila kapuci pláště svého. Pohled její se rozzářil a všichni spatřili krásu té stoleté bytosti. Pokožka jako alabastr, krásná a vypnutá, postava odbojně se stavící , hlas jako vichřice za bouře a pohled nůž připomínajíc. Vlasy tmavé a s paprsky šedi jen dotvářely temnou krásu neznámé. Ta žena pozvedla svůj zářivý pohled na dvojici a dokončila svoje ultimátum. Dívka se musí vrátit a vzdát se plodů svých, neb stihne jí trest krutý. Řka tu věc hrozivou, změnila se na hejno vran, jenž prolétly kol zděšeného davu. Avšak svatba pokračovala, sic v rozpačitosti, ale dvojice povznesena skrze svátost byla.
Neuběhlo mnoho měsíců a dvojice povila syna, mě. Otec povýšen byl, a to za svá koňská stáda a za ušlechtilost vůči panovníkovi říše, do stavu baronského. První noc po mém narození, vrány prý létaly kol oken a silný větrem se šířil šepot. Šepot jenž promlouval o kletbě, jenž pronesena v den svatby byla. Všichni sic zděšení, nevšímajíc si té temné řeči, po čase otupěli a zapomněli. Čas ubíhal rychle a nenávratně a na všechny strasti se zapomnělo, baron rozšířil svá panství a pár let na to žena jeho povila dceru. Noc na to hromy a blesky dřely rozvířený vzduch, prosycený vlhkostí a chladem. Šepot znovu se rozezněl, o zlořečení prastarých a nadcházejícím trestu. V ten den matka zmizela.
Starý otec, zlomený ztrátou a vyprávěním sklopil oči a pokračoval s hlasem zastřeným. Prohledávalo se celé panství, nikdo o krásné baronce neměl tušení. Podivné tušení vyhnalo barona s muži ven, projížděli oborou, když tu narazili na prastarou studnu. Otec si toho nevšiml, pak ale jeho zrak zachycen podivným pohybem byl. Náhle si to uvědomil, za jeho schůzek s matkou, nikdy na rumpálu, studnice té prastaré, ni kusu provazu nebylo. Teď však těžké lanoví, ve vichru se houpající, jen potvrdilo temná tušení.
Seskočiv z koně, se slzami šílenství pohlédl na scénu ukrutnou. Ve studnici jeho milá, krásná baronka, má matka, ve svatebních šatech. Houpající se jako bílá panenka ve vichru, jenž naříkal a osvěcovaná blesky, jenž oblohu křížili.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat