Následoval jsem svého zachránce dlouhou chodbou. Všude se v temných zákoutích hýbaly neznámé stíny a jakoby na povel mizely neznámo kam. Došli jsme do titánské jeskyně, kde se rozkládalo obrovské podzemní jezero, od hladiny se odráželo neznámé světlo. "Vím proč tu jsi, vím že ji hledáš, ale dál budeš muset pokračovat sám.", ozval se mi v hlavě znova neznámý hlas v mé hlavě, satyr na mě pohlédl svým zvířecím pohledem, kývl k jezeru a dupnul kopytem. Pohlédl jsem na jeskyní zrcadlovou plochu, která se čeřila jen tu a tam a to dopady kapek ze stropních krápníků. Otočil jsem se a ustrnul, můj nový rohatý přítel nikde. Najednou se ozvalo podivné zažbluňkání, táhlý zelený stín přejel pod hladinou. Pozorně jsem pozoroval ten podivný úkaz, zmizel jak se objevil. Procházel jsem po okraji, pak nabrav trochu vody do dlaní, byla ledová. Odnikud se rozezněla podivná hudba, celá pokroucená a usedavá. Nemohl jsem ale přijít na směr, z jakého se rozeznívá. Poklekl jsem a s hrůzou zjistil, že vychází z vody, z jezera u kterého stojím. Nechápal jsem, ale rozhodnutý jednat, zapudil jsem racionalitu uvažování a dotáhl přezky kabátce. A pomalu jsem začal sestupovat do toho mrazivého podzemního zrcadla.
Málem jsem ztratil dech, když jsem byl ve vodě po pás, krev mi v uších duněla a já, v pokřivené symfonii odjinud, uslyšel hlásné trouby, které jakoby hlásaly můj příchod. Ponořil jsem se a snažil se přivyknou otevřené oči, pod vodou jsem se rozmrkal. Nemohl jsem zřetelně vidět dál, než na pár sáhů a to ještě zkresleně. Melodie zesilovala a jakoby nabývala na intenzitě, já se však snažil soustředit na svůj úkol. V zelenkavé mase jsem si, po několikanásobném potopení, všiml ostrého nesouladu. Jakoby podivná stavba a to přímo uprostřed jezera, pod vodou stála. Vynořil jsem se a rozdýchal, čelisti mi trnuly a tělo se neovladatelně klepalo. Potopil jsem se a Plnými tempy plaval k tomu neznámému tvaru. Kolem mého pohledu začala tancovat mlha barevných světel a tlak v uších bodal a tlačil. Nutil jsem své tělo, i když mysl řvala a drásala se bolestí.
Přede mnou se, ze všeobjímající zeleně, vynořila věž. Doplaval jsem k ní a rychle hledal průchod, srdce tlouklo a před očima se mi tvořil barevný kaleidoskop. Nahmatal jsem zvláštní okraj a vplaval do něj. Mé tělo rozrazilo hladinu a já se nadýchl, vzduch byl hustý, vazký a mrazivý. Snažil jsem se vylézt k okraji, když tu mě cosi zachytlo za nohu. Zacloumal jsem a zděsil se, kolem nohy byla obtočená šedivá ruka. Kopl jsem proti vodě a ucítil náraz, z pod hladiny se vynořil shluk bublin. Spatřil jsem jak ruka pustila mojí nohu, tu se pod hladinou mihl stín. Byl dlouhý jako lidské tělo, dlouhé plavé vlasy se vlnily kolem. Podivné stvoření snad kdysi bylo člověkem, šedivá pokožka a mléčné oči, byla to dívka. Podívala se mým směrem, hladina se zčeřila a stín dívky zmizel. Od vody jsem v tu ránu uskočil, pološíleně jsem očima těkal po čtvercové místnosti. Hudba stále nabýval a intenzitě. Jediná chodba, vedoucí neznámo kam, určila můj směr. Po stěnách stékaly tenké linie prosakující vody a všudypřítomný mráz se snažil z mého těla vymámit poslední zbytky tepla. Došel jsem až na konec chodby, která se rozevírala v behemotské panorama.
Můj pohled se rozprostřel po další jeskyni, ale byla jinačí než ty předchozí. Tahle byla z jiného světa, spatřil jsem hladinu vody, jenž se čeřila na jejím stropě a kapky, které z ní skapávaly. Všechno to za přízvuku pokroucené hudby, která celému tomu vtipu na reálnost, jen přidávala n bizarnosti. Krápníky se zkrucovaly do všemožných úhlů, zvuk šířící se odnikud. Všechno kolem byl výsměch přírodním zákonům. Realita tu nabývala nádech absurdity, vše co mělo být rovné bylo zlomené a to co bylo zlomené, zkroucené do podivných patvarů. Celému tributu podivnosti vévodila prastará pevnost, která vytesána do tisícileté skály, jen dokreslovala atmosféru jinakosti. Pokračoval jsem jejím směrem.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat