Nevěděl jsem jak reagovat, vzpomínky z mládí se ztrácely v šedi mnoha let. Otec se rozplakal a já ho objal, bylo mi jasné co musím udělat. Musím jí najít, musím zjistit co se jí stalo. Vyšel jsem na chodbu, kde čekala stará chůva a zděšeně se na mě podívala. Komorník se mě snažil zastavit, celou mojí cestu do stájí, kde jsem hmátl po dvou smotaných lanech a malé olejové lampě. Brzy poznal, že mi nemůže vzdorovat, chudák starý komorný. Nasedl jsem na koně a rozjel se k prastaré studni.
Na kraj obory byla cítit všeobecná přítomnost nočních tvorů, okolí doslova bzučelo a stálý pocit, že mě něco pozoruje z plazivé temnoty, vycházel odevšad. Uvázal jsem lanoví k sobě, zapálil lampu a zajistil podvojným uzlem lano k stářím ohlé jedli. Naposledy jsem se nadechl čerstvého nočního vzduchu a začal se, s jemným mrazením v zádech, spouštět studní. Sestupoval jsem níž a níž, povoloval lano pod svojí vahou, lehce našlapujíc na stoleté kameny všude kolem. V půli své cesty jsem se zapříčil a zajistil lano kol své levé nohy. Šahaje všude kolem, konečně jsem našel uvolněný kamínek a odloupl ho ze stěny. Čekaje na ozvěnu šplouchnutí, visel jsem v prastaré tmě. Ticho a nepříjemná studená hrůza všude kolem mě, nepřipouštěl jsem si myšlenky na tragédii, která se tu stala, na matku která v mých myšlenkách nabývala na pohupují se hrůze. Ozvalo se bahnité mlasknutí, není tu voda. Začal jsem se spouštět rychleji a rychleji. Obludné myšlenky začaly vířit mojí myslí a nabývat na zrůdnosti. V jednu chvíly bych odpřísáhl, podivný lezavý pohyb, někde nade mnou. Odvázal jsem lano od sebe a trhl, podvojný uzel na jedli povolil a lano se sesunulo ke mě, na dno studny. Rozhlédl jsem se kolem, odnikud jsem ucítil vlhké teplo. Oddálil jsem lampu od svých očí a spatřil průduch, jediná šance na cestu vpřed.
Už není návratu, najednou jsem ucítil sypající se písek, padající kamínky mě vyděsily, to jsem ještě nevěděl co spatřím. V absolutní bezmyšlenkovitosti jsem vzhlédl a zděšením ustrnul, na zdech studnice jsem spatřil lezavý stín. Hýbal se, lezl níž a níž jako pavouk. Pud mě probral, v zátylku jsem ucítil tlak a husí kůže mi pokryla celé tělo. Vrhl jsem se do průduchu a snažil se odstrkat co nejdál od té plazivé hrůzy. Za sebou jsem uslyšel podivné vzdechy. Snažíce se nemyslet na to co je za mnou, odstrkoval jsem se stále dál a dál. Průduch končil a otevřela se scenérie podivné podzemní jeskyně, její majestátnost mě v první chvíly ochromila, ale ne natolik abych zapomněl na hrůzný vzdychající stín, tam někde za mnou. Pustil jsem se v rychlý průzkum a našel chodbu, co mě ale překvapilo bylo neumělá ohlazenost. Někdo tam nezměrně krát procházel, někdo či něco. Uslyšel jsem podivné šoupání, otočil se a pozoroval průduch, v temnotě jsem rozeznával něco, něco tmavšího, než stín samotného průduchu a ta podivná temná kaňka byla v pohybu. Rozběhl jsem se chodbou a za sebou uslyšel to podivné vzdychání, tentokrát jakoby zklamané. Otočil jsem se a spatřil to. Na okraji průduchu se sesunuly ruce, útlé avšak sukovité, pak následovala hlava. Strach mě přikoval k zemi. Ženská tvář, alabastrově bílá se usmívala ve šklebu absolutního šílenství. Nemohl jsem se hýbat, ta podivnost ležíc v průduchu na zádech se začala vysouvat ven, hlava šklebící se se zalomila a pořád mě v tom pavoučím pohybu pozorovala. Rozhodl jsem se, únik byl jedinou možností. Otočil jsem se a do něčeho pevného vrazil.
Pohlédl jsem otřesený a vyděšený nad sebe, tam stála vysoká postava. Avšak místo lidské hlavy se na mě dívala hlava kozlí. Poznal jsem tu postavu z historek a bájí mého otce, přede mnou se tyčil satyr. Podíval se na mě, zatřásl hlavou a pak se napřáhl a mávl k průduchu. Lezavá hrůza sklonila hlavu v podivném úhlu začala se sunout zpět k studně. Satyr se shýbl a podal mi ruku, hlavou my probleskl tok cizích myšlenek:"Neměl bys tu být človíčku."
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat