Slyším krásnou hudbu, nikdo mě nevidí. Všichni vyšli ven a zapomněli na mě, ale někdo tu na něco hraje. Zapomínám na všechno kolem, slyším jen tu krásnou hudbu a vydávám se jejím směrem. Vycházím na mramorovou chodbu, celá se leskne. Jdu malou chodbičkou dolů po točitých schodech a vcházím do kuchyňky, všude je cítit vůně zeleninové polévky a pečené šunky. Ukrajuji si trošku a pokládám si ho na utržený kousek z bochníku chleba na stole. Hltám ho a pokračuji směrem k oknu, ta melodie je krásná. V představách se mi objevují motýli a rozkvetlé louky.
Vylézám oknem a rozhlížím se, ruce si utírám o své bílé šatičky. Spatřuji legrační postavičku na kraji naší obory. Dává si prst před legrační kozí čumáček a ukazuje mi, abych jí následovala. Líbí se mi její růžky. Rozhlížím se a vidím tatínka na dvojitých schodech, nesmí mě vidět a tak vbíhám do vysoké trávy. Ta postavička na mě pořád mává a hudba zesiluje. Už jsem na kraji obory, všichni zmizeli v našem domě. Ta postavička je legrační, je jako kozlík, ale chodí jako člověk a má i lidské tělo. Teda jen hlava je kozí a místo noh má kopýtka, mluví ke mě. Ale jeho čumáček se nehýbá, jakoby mluvil skrz myšlenky. Vede mě lesíkem a já slyším stále víc tu překrásnou hudbu.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat