Bylo to v den mých osmnáctin, celé panství se připravovalo na velkolepou oslavu. Nevím nikdy jsem si na ten všeobecný shon, kolem něčího výročí, nezvykl. Celé mi to připadalo trapné a nedovolil jsem si myšlenku, jak rád bych své narozeniny oslavoval s nejbližším okruhem rodinným a přáteli.
Pamatuji si to jako by se to událo včera. Jak mě brzy z rána probudilo letmé zatahání peřiny, z mých mladických snů. A u čela postele jsem spatřil svojí sestřičku, malá Elizabeth. Dlouhé tmavé kadeře, jenž jí stékaly až k lopatkám, rošťácký a někdy tajemný úsměv a ty očka, jenž jen zářila a dávala se okolí svojí krásou na obdiv.
Stalo se to v den mého výročí, kdy má malá sestřička zmizela. Celé to začalo trapným shonem kolem mých narozenin. Nikdy si neodpustím, že můj den byl jejím koncem. Pamatuji se jak mě chytla svojí ručkou a vedla dlouhou mramorovou síní. K velkým dveřím, kde se ke mě otočila a dala si prst před svá něžná ústa.
Ukázala na těžké dveře a klíčovou dírku, já se podíval a užasl nad počtem dárků. Cítil jsem se trapně, když do mě sestřička, malá Elizabeth strčila a já vlétl do místnosti. Malá Elizabeth a její úsměv, spona s fialkovou stužkou, mizející za dveřmi. Otec vstal a uštěpačně se pousmál a kývl na chůvu, která mě zvedla a prohodila něco o mladické nedočkavosti. Já se červenal a potil.
Po obědě a po všeobecné omluvě, kdy se můj otec po celou dobu srdečně usmíval, usmíval s jiskrou v očích. V tu dobu kdy se malá Elizabeth uculovala za těžkým dubovým stolem po mé levici. Všichni se zvedli a vyšli si na terasu. Otec, který se stal z pouhého chovatele koní Baronem, mě hrdě vedl k dvojitému schodišti. Pohlížel na svoji oboru, na své panství a kázal mi něco o tom, že tohle je jeho i mé. A s hrdostí mi tiskl rameno. Bylo to v den, kdy Elizabeth byla s námi, ale nikdo již jí na dvojitém schodišti nespatřil. Nikdo si toho nevšímal, v den mých narozenin.
Ozval se křik a klapot střevíců, komorník a chůva přiběhli k dvojitému schodišti a tok času se zastavil. Můj otec se rozeběhl a já jen pozoroval, jak mu z tváře mizí úsměv a přibývají slzy. Všichni hledali, nikdo nic nevynašel. Začalo se smrákat, já i otec a garda mužů, nevyčíslujíce pochodní. Obora i v brzké večerní temnotě zářila jako za plného poledne.
Bylo to v den mých narozenin, kdy se otec navždy skryl za neviděnou zeď, kdy pohasly naše duše a mysl otupěla. Bylo to v den kdy jsem ztratil její úsměv, kdy již její pohled nerozjasňoval okolí. Malá Elizabeth ztracená neznámo kde.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat