Procházel jsem nádvořím, pokud se plocha před monumentální pevností ta dala nazvat. Všude stékaly malé stružky vody, jenž odkapávala ze stropu. Podivná hudba mě naváděla blíž k vytesané skalní stavbě. Všiml jsem si neznámého pohybu na hradboví. Zrychlil jsem krok, zvuk mého běhu se nesl lodí jeskyně. Doběhl jsem k mostu, který rozděloval nádvoří a pevnost, pozoroval temnotu všude pod ním. Uslyšel jsem jemné zahihňání, poznával jsem ten hlas, byla to ona. Má malá sestřička ztracená, někde tam uvnitř. Zacloumal jsem těžkými vraty, ani se nehla. Hudba mě začínala rozrušovat, každá její tónina se mi zarývala hlouběji a hlouběji do mozku, znova jsem uslyšel zachichotání. Pohlédl jsem nad sebe a zahlédl malou dívčí kštici, mizející v jednom z výklenků stavby. Rozhodl jsem se.
Rozeběhl jsem se a vyskočil, prsty jsem se zachytil římsy nad vraty. Vlastní váha mnou škubla a já se tak tak udržel, začal jsem ručkovat k nejbližšímu výklenku, pověsil se za něj a přitáhl. Rozrušeně jsem oddychoval a začal se chaoticky rozhlížet, všude kolem tma. Já však věděl, že tam někde je, má ztracená sestřička. Holýma rukama jsem tápal kolem sebe, nikde louč ani svíce, hmatal jsem v temnotě a snažil se naslouchat. Avšak, skrz neznámou hudbu, se to zdálo být nemožné. Když jsem cosi ucítil. Po hmatu jsem došel až do místa, kde se chodba dvojila, dělila se vlevo a pravo. Cosi mě navádělo do prava, po několika krocích se ozval smích potřetí. Tón se však změnil a já ustrnul, tohle nebyl její smích. Hudbu přehlušil zvuk sypajícího se písku a kamení, podlaha se začala otřásat. Já se rozběhl zpět, ale bylo pozdě. Podlaha pode mnou zkolabovala, vbortila se do sebe a já se jí propadl.
Hudba mi pulzovala hlavou, otevřel jsem oči a probral se na neznámé kopuli. Celé tělo mě brnělo a bolelo, vzhlédl jsem a spatřil zborcený strop. Hudba rezonovala vším kolem, já se pomalu sesunul k okraji a hledal cestu, či průchod který by mě vedl dál. Moji pozornost však přitáhlo světlo ze zadní části, došel jsem ke zdroji, bylo to malé okénko. Opatrně jsem se naklonil a pozoroval podivnou scénu. Pod kopulí se rozkládal obrovský sál, vykládaný zlatem. Svíce ozařovaly desítky tichých tanečníků. Ti, za zvuků pokřivené hudby, tančily v podivném hypnotickém pohybu. Uslyšel jsem vrznutí a ten podivný smích, otočil jsem se a spatřil dovírající se dveře. Přiběhl jsem k nim a pozorně nahlédl za ně, nikdo tam nebyl. Z mysli mi vytanulo jediné, musím jí najít a to za jakoukoliv cenu. Chodba za dveřmi byla osvěcována podivnými báněmi, které rozestavěné po výklencích chodby, vrhaly nefritové světlo. Pokračoval jsem dál, až jsem došel na konec. Další dvířka, malá a strouchnivělá. Otevřel jsem je a spatřil úzké točité schodiště, vybral jsem se po něm. Na jeho konci mě pozastavila vykládaná mříž, s vysokým zavrzáním jsem ji odtlačil a vstoupil do chodby, jenž se zdála vytesána snad z onyxu, všude kolem černý masiv tu a tam vykládaný stříbřitým kovem.
Mírné zachichotání se ozvalo a to hned za mnou. Otočil jsem se a spatřil ji, má malá sestřička. Usmívala se a kývala na mě, jakoby chtěla abych šel blíž. Uposlechl jsem a došel až k ní, vzala mě svojí ručkou za mojí a táhla k dvoukřídlým dveřím. Otevřela je a já se ocitl ve zlatém sále. Všude kolem desítky párů, jenž se ploužily na podivnou hudbu. Ničeho jiného nebylo, než souzvuku pokřivených tónů. Ucítil jsem podivnou úzkost.
Sál se začal točit a všichni tanečníci na mě ulpěli svými zraky. Svíce pohasly a scéna potemněla. Ohlédl jsem se a podíval na sestřičku, nikdo za mnou nestál. Nevěřícně jsem zkoumal na svojí prázdnou ruku, která jakoby ještě před chvílí něco svírala. Rozhlédl jsem se nechápavě po sále. Tanečníci na mě stále pohlíželi, svým podivně zlatavým pohledem, jedna z postav ke mě přišla a pozvedla sklenku. Já nechápavě sledoval, jak se mu roztáhla ústa do úsměvu, pozvedl pohár výš a upustil ho. Sklenka se na podlaze rozbila v tisíc sřípků. Vše se otřáslo a tanečníci se rozpadli v prach.
Místnost kolem mě ztratila na honosnosti. Svícny se rozpadli, zlaté vykládání zmizelo, nebo zašlo. Všude jen prach, špína, vlhkost a pavučiny. Vyděšený jsem vyběhl ven, do onyxové chodby.
(copyright © m.zitny)
Žádné komentáře:
Okomentovat