Studna

           Mnozí říkali, že čas vše vyléčí. Já tvrdím, nechutnost, necitelnost, neznabožství. Malá Elizabeth nikdy mé srdce neopustila, otec mi zmizel před očima do cizích světů, jeho smutné psýché. A já se jal sestřičku najít. Bylo to v den, kdy mi přiřkli právo dědičné.
            V mých dvaadvaceti, vzpomínám si na otcův pohled, když jsem sedlal koně. Jako kdysi na dvojitých schodech, hrdý pohled avšak tvář zničená sklíčeností. Chůva plakajíce a komorný, který zachytávajíce padajícího otce, na mě kýve a jakoby říkal jdi mladíku, čas je neúprosný. Otočiv svého koně jal jsem se po stopách mé sestřičky.
           Projíždějíce dnem i noci okolí blízké i daleké, naší oboře. Nikdo z vesničanů, sedláků i band pochybných rad, informací, ba zkazek neměl. Vracející se k našemu domu, všiml jsem si jednoho dítěte. Byla to dívka, ve vlasech sponu s fialovou stuškou, vybavil jsem si to odpoledne u stolu, kdy malá Elizabeth seděla a uculovala se při mé omluvě. Seskočil jsem z koně a zacloumal špinavým děvčetem, nesoucím košík. To se rozplakalo, snažíc se jí uchlácholit stišil jsem svůj hlas a dítě přestalo vzlykat, i odvedlo mě za svou matkou. Jenž zhrozeně vyposlechla můj příběh. Narychlo se ošatila a pokynouce na dívku, zavřela jí v doškové chalupě.
           Cestou jsem vyposlech celou událost, kdy slyšela smích za pozdního poledne a upoutalo jí, že šlo o smích dítěte. To vše se stalo před třemi lety, když šla z lesa. Brzy jsme došli k okraji naší obory, to místo jsem znal, s muži jsme ho prohledali té noci pětkrát, bez výsledku. Uvázal jsem koně k blízké borovici a prohledal to místo.
          Stála tam  stará studna, zahrabaná hlínou, zvedl jsem víko a přepadl mě tíživý pocit. Odporný a plazivý chlad objal mé ruce. Velké množství havěti, pavouci stonožky a brouci, to vše se vyběhlo zpod víka schovat do nejbližších potemnělých míst. Pohlédl jsem na ženu a ta jen odkývla a někde vzadu v hlavě se mi ozýval její hlas, že sponu nalezla před třemi lety zde.
           Hodíc jí měšec, se všemi zlaťáky, skočil jsem na koně a uháněl jen chvíly k našemu domu. Tam jsem vše vyřkl otci i služebnictvu. Pozoroval jsem, jak se všichni začali rozhlížet a ošívat, otec se sesunul v pláči z křesla. Zachytil jsem ho a posadil zpět. On mi začal vypovídat hrůzný příběh, jenž se udál před dlouhou dobou. Příběh o mé matce.


(copyright © m.zitny)