Jarmark

           Vysoká postava šerifa vykročila z domu mistra Johana. Výraz jeho asketické tváře nedával nic znát. Hlídka se otočila jeho směrem, neznatelně se pousmál a nakázal uzamknout budovu. V těchto nelibých časech by kterýkoliv hledač, či snad adept pokoutných věd snažil cokoliv odnést z toho prokletého místa a tím narušil souhru stop, kterou šerif potřeboval k doplnění té podivné mozaiky. Poté co mu hlídka přikývla a začala zajišťovat okolí, přisunul si velký třírohý klobou více do čela a přitáhl límec dlouhého kabátce. Bylo na čase podat hlášení místnímu pánu, který vlastnil drahý avšak nezdobný dům v levém boku náměstí. V tuto dobu na náměstí probíhaly obvyklé trhy. Jarmark, který se na náměstí rozprostíral byl nejen plný stánků se všemožným tovarem, ale z různých koutů na vás doráželi taškáři a pohůnkové z neznámých kast.
           Zrovna když dorazil na okraj náměstí, omylem vrazil do jednoho, co vykládal proutěné koše. Od pohledu se jednalo asi o barda a to podle podivného nástroje, který mu visel u pasu. Pak si všiml mile vypadající dívky stojící opodál avšak přísně si ho měřícího. "Omlouvám se.", chytl šerif okraj svého klobouku a mírně se uklonil vyjevené postavičce v kožené čapce. "Nic se nestalo pane.", chytl barda za rameno mohutný muž. Od pohledu se jednalo asi o majitele povozu, zazubil se a zatřásl svým pomocníkem. Šerif neztrácel čas, uklonil se ještě té dívce a pokračoval dál. Odevšad byl slyšet ryk a ruch prodeje, okolního lidstva a vystupujících, kteří byli nedílnou součástí jarmarku. Náhle ucítil drobné trhnutí u opasku, obratně se prohnul, ale to už držel pod krkem hubeného lapku. "Nevěděl jsem, že cech zlodějů má spadeno na zaměstnance města.", šerif povolil stisk a malá postava v hadrové košili a šátkem se mu podívala do očí. "A já netušila, že někdo ze zaměstnanců z města může být takový fešák.", byla mladá co pětadvacet zim a mandlové oči si prohlíželi šerifa. Ten ji chytl za zápěstí a vytrhnul měšec. "Fešák, ale studený jak zimní rampouch.", zasmála se a pozorovala nehnutou šerifovu tvář. Ten přitáhl její ruku a otočil měšec nad dlaní. "Potřebuji informace.", dívka si pomalu olízla rty:"Za tohle zařídím i zábavu navíc."


(copyright © m.zitny)

Mistr Johan

           Šerif dorazil na místo, tohle byl dům mistra Johana. Dohromady tři místnosti, celé jakoby zčernalé od podivných alchymystických úkonů. "Mluvily jste s tou děvečkou, co to nahlásila?", změřil si vysoký černovlasý vyšetřovatel dvojici stráží. "Ano šerife, odpověděla že měl v područí dva učně, oba zmizeli.", šerif měl podivný pocit, věděl že městská hlídka neoplývá zručností v zásazích a ani vyšetřování. "Dobrá, vaše práce tu skončila, zajistěte okolí..nepřeji si být rušen.", pokynul na dvojici, která přikývla a a narychlo opustila starý dům. Šerif  zavětřil, v té podivné směsici vůní nerozpoznával nic krom jedovatého nádechu rtuti. V chodbě, kde se nacházel, nerozpoznával nic podezřelého. Pár kabátců, několik bot a dřeváků a čtveřice olejových lamp v rozích. Chodba sama o sobě byla zčernalá, tapety se v mnohých místech olupovaly v krajích, to všechno asi působením výparů z nesčetných experimentů. Vysoká postava přešla do hlavní místnosti, tři postele, krb, zdi už netapetované jen zčernalé cihlování. Přešel k jedné z postelí, stála nejblíže stále teplému krbu. Na ní něco pokrouceného, seschlého a neurčité nahnědlé barvy.
           Mistr Johan, lépe řečeno to co z něho zbylo. Zkroucená vyschlá schránka, kterou sám šerif  nevěřícně několikrát prohlédl. Uvědomil si, že jedinou identifikací je jeho plášť, tetáž elementu a školy, kde studoval. Podle tří stínovaných vrcholků hor to odpovídalo. Šedé Výšiny. Pokračoval v ohledání a všiml si spáleného předloktí, zvedl se a vešel do laboratoria. Nic další krb, větší s kotlíkem. Na stole destilační sada a pár křivic s neznámým obsahem na policích. Případ se mu nezamlouval, ale jeho podvědomí se upnulo na jedno. Na jeho vyřešení.


(copyright © m.zitny)

Příběh prince

           V příšeří staré uličky mizely dvě postavy. Jedna v evidentním šoku tlačena druhou, plavovlasou. Mladík se stále ohlížel a tlačil před sebou šokovaného přítele. Když doběhli do nejtemnějšího zákoutí přitlačil šokovaného ke zdi. "Nevím jak jsi si mohl myslet, že to projde..u všech svatejch, Johan se o nás staral, co je to s tebou?", v obličeji druhého se něco změnilo. Šok vymizel a nahradil ho chladný pohled. "Posloucháš mě vůbec, slyšíš mě?", temný pohled nabyl na ďábelskosti. Tvář zaplála podivným úsměvem a hlava se přiklonila ke straně. Ozval se výkřik, dvojice se otočila a spatřila sfagaströvdskou stráž. "Jdeme!", zasyčel plavovlasý a dvojice se rozeběhla do stínů.


(copyright © m.zitny)

Hradby

           Čarodějka otevřela oči, na lících jí hřál lehký vánek a vůně lesa prostupovala vše kolem, najednou změnila na síle a přešla ve vůni sena a mokré hlíny. "Tak tady jsem taky nikdy nebyl.", bard jí objal, opřel se o její ramena a jako hrdina postavil mezi proutěné koše. Povoz sebou trhl a Sam skončil mezi proutěným tovarem. Kateřina i kočí vybuchli ve smích. Temné obrovské zdi Sfagaströvdu se tyčily opravdu monumentálně, okolí města skvělo se v zeleni a všeobecný ruch nabýval na síle. Čarodějka to všechno pozorovala s okouzlením, tolik lidí, tolik nových tváří. Každý se svým údělem, připadala si maličká.
            Přijížděli k bráně, vrata rozevřená a těžká mříž, která jako řada obrovských zubů visela nad vstupem do města. Zdi vysoké jako tři, možná pět chalup na sobě a plné střílen a hlásek. Povoz přejel z bahnité cesty na městskou dlažbu, kopyta koní i kola povozu klapala a nepříjemně prokluzovala. Bard měl co dělat abyste udržel a tak se zavěsil čarodějce kolem krku. Kateřina okouzlena okolním ruchem nevědomky se ho něžně zachytila za ruku, bard ucítil mírné zahřátí na předloktí. "Nikdy jsem neviděla tolik lidí, nízkých i vyšších  stavů na jednom místě.", otočila se na kočího. Ten se jen usmál:"A to jsme ještě nedorazili na místo.", jakoby je čekalo ještě něco velkolepějšího. A opravdu po třetí uličce, okolní stavby nabraly jak na zdobnosti a počtu podloubí, tak i na výšce. Všechno bylo protkáno sítí průchodů a i bard se začal podivovat. "Mají tu docela čisto.", okomentoval okolí a kočí se na něho lehce ohlédl:"No holenku slyšel jsem, že Sfagaströvdu vládne pán, který si potrpí na čistotu stejně jako i na to aby ho nikdo nikdy nespatřil.", Kateřina se ohlédla a Sam zachytil její pohled, byl plný podezření. Odněkud se ozval výkřik, Sam spatřil mladou ženu a v její tváři děs. "Mistr Johan je mrtvý, všichni svatí nás ochraňuj pan Johan byl zabit.", tu si všiml mladíka s krátkým sestřihem a plavých vlasech, někoho před sebou tlačil postranní uličkou a to hned nedaleko místa odkud vyběhla ta dívka. "Tak to vypadá, že i přes čistotnost místního Pána, tu pořád zlořádstvo je jako v jiných městech.", kolem povozu proběhla stráž.
             Dorazili na náměstí, kol dokola vysoké zdobné domy panstva, lékařů a bank. "Tak mý drazí, tady naše společná cesta končí.", seskočil z kozlíku kočí a pospíchal na druhou stranu pomoci Kateřině. Bard se opatrně spustil z boku povozu a otočil se na jeho majitele:"Nemáme jak ti cestu splatit.", kočí se s Kateřinou v rukách usmál. "Možná nás osudy ještě spojí a pak mi to nějak oplatíš Barde, starej se o ní dobře.", postavil Kateřinu na zem a oprášil si ruce. "Čas vyložit žebřiňák.", protáhl se.


(copyright © m.zitny)

Světla

           Lovec ani nedopil misku a ozvalo se zahřmění, celá paluba pohlédla k ranní obloze. Čas se zastavil. Na obloze se zavlnilo a z nekonečných nebes se snesla dvojice světel. Která závratnou rychlostí nabírala směr někam daleko za katamaran. Čarodějce se zaleskl pohled a sesula se na tvrdou palubu, z dáli jen slyšela zmatenou elfštinu a chladný dotek pod rameny.
           Frjosa se podíval na ostatní, čarodějka mu ležela bezvládně v náručí, Otrek nechápavě kroutil hlavou. Ozvalo se druhé zahřmění, světla se v dáli snad zastavila, znehybněla a při třetím zahřmění začala nabírat směr k bitevníku. Elfové začali zmateně pobíhat po palubě, nikdo i přes disciplínu a nezmírající morálku nevěděl, jak se zachovat. Když už světla byla na dohled Frjosa pozvedl zrak od čarodějky a přísahal by, že v jednom ze světel rozpoznal v okamžiku tvář. Byla ženská, plná smutku. Zahvízdlo se, katamaran nadskočil a první stěžeň praskl v návalu drtivé energie.
          Čarodějka vše slyšela, z obrovské dálky k ní dorážela jedna vlna ryku za druhou, celý svět kolem ní se propadal.


(copyright © m.zitny)

Oběti

           Katamaran za sebou táhl poškozený stěžník, který pomalu nabíral vodu. Čarodějka to celé pozorovala znechuceně od kormidelníkova místa. Eofrey k ní přišel a všimnouce si jejího výrazu tiše prohodil, že nikdo nebyl zraněn. Otočila se na něj, naklonila hlavu až se její černé vlasy roztančily po ramenech:"Až dorazíme k pevnině chci od těhle barbarů co nejdál.", za Eofreyem se protáhl stín. "Koukám, že si tu někdo nedokáže vážit naší pohostinnosti.", ozvalo se cynicky. Za kormidlem se objevil Otrek s hrdým úsměvem ve tváři. "Nečekala, že budu svědkem takové brutálnosti.", otočila se čarodějka na kapitána. "Svět je plný násilí a já mu nedávám přednost o nic více, než vy mladá dámo.", postoupil Otrek blíž k rozhněvané Kateřině. "Ke všemu všechno kolem je od pradávna o obětech a já přijmu vždy radši dar, než život cizího člověka.", pousmál se kapitán čekajíc na čarodějčinu odezvu. Eofrey se podíval na dvojici a zabodl oči do Otreka:"V tomhle případě neměli moc na výběr, že?", kapitán sklopil na vteřinu svůj zrak, otočil se k nim zády a odcházejíc do kajuty tiše, skoro až neslyšně prohodil:"To já neměl  též."
           Kateřina a Eofrey ucítili lehký závan teplého větru. Noční obloha počala mizet, obzor se začínal barvit do slabého odstínu ranní oranže, netrvalo dlouho a nebe vytlačovalo poslední známky nočních stínů a temných ďasů. Stěžník s bezbrannou posádkou a propáleným bokem se houpal na trojici lanoví. "Chtěla jsi mě učit, tak můžeme začít.", naklonil se Eofrey k čarodějce která jen přikývla. Už bylo pozdě na odpočinek a teplý vánek pomalu dával znát nového dne.
           Celá paluba se sledovala, jak čarodějka dává lovci pokyny. Jeho soustředění dávalo o sobě znát každým přílivem mrazivého vzduchu, který drsně kontrastoval s teplým ránem. Kateřina zjistila, že Eofrey reaguje nejlépe v citovém vypětí. Avšak jeho síla se pak velmi špatně krotila, jednou se dokonce musela proměnit do bestií formy aby lovce zvládla. Přineslo to užitek hlavně posádce, která se zájmem sledovala její křivky po odhození šatstva. "Vkládej do svého umění emoce, ale nauč se je krátit.", prohodila oblékajíc se na energie zbaveného Eofreye, který na kolenou oddechoval. Kateřina sáhla po štítu, jenž visel vedle vrat do kajut. "Soustřeď se a pokus se vyslat energii skrze ruce na štít.", Eofrey se soustředil, cítil jak mu zpod plic prostupuje studený žár, ale hned zase ustupoval. Čarodějka si všimla toho ubývajícího soustředění. "Chceš snad aby se ti stalo to co před tím, chceš aby tě tvůj nepřítel rozsápal, ne ty prahneš po odplatě, po vyrovnání účtu.", rozkřičela se na něj. Přes palubu projela vlna chladu, muži se začali ošívat a dívali se upřeně na Eofreye. Lovec si vzpomněl na Trøn, na Hrotgu, na Elizabeth, na Gærecha, na Isgrøa, jeho mysl explodovala v nenávisti, ponížením, beznadějí a touze po odplatě. Pohled se mu rozzářil nefritovým ohněm, v těle ucítil tlak v bolesti a extázi zároveň. Kolem jeho postavy se rozztetelil vzduch v chladivé auře, to vše v okamžiku. Prohlédl, vše kolem něho viděl modře a spatřil čarodějku, ta po něm hodila štít. Nečekala tak silnou odezvu. Vzduchem se rozeznělo neznámé zapraskání, chodidla mu obejmul bělavý chlad a přimrazil ho k palubě, chtěl ten chlad ze sebe vyhnat. Letící štít už byl od něho sotva sáh, Eofrey pozvedl ruku a štít dotknivšejíc se jí, rozlétl se na milión jinovatkou pokrytých  kousíčků. Čarodějka stála opodál a zpýtavě ho pozorovala. Od kormidla dvojice mužů zavýskla a celá paluba začala tleskat. "Napoprvé není špatné, ale vše musí jít v rovnováze.", prohodila čarodějka a podala vysílenému lovci misku s vodou. Eofrey jí stihl vypít než zamrzla.


(copyright © m.zitny)

Stěžník

            Bitevník Rheam Aul si razil cestu temnou vodní plochou, Eofrey a Otrek hleděli na noční oblohu. Po bouři byla klidná a za přísvitu lodních luceren. Jako nekonečné inkoustové zrcadlo odrážela obraz elfského katamaranu. Odnikaď slanila postava v podlouhlé přilbě:"Huerngal hefte srá no Rheam Aul.", jakoby bez emocí zahlásil pozorovatel Otrekovi. Kapitán se pousmál a chytl se svého biče. Eofrey pozoroval okolí, z temnoty se začal ozývat vzdálený ryk, dlaší loď byla nedaleko.
            Na stěžeň bitevníku vystoupala vlajka, na zlatém poli se skvěl rudý loket držící peníz. Eofrey pozoroval, jak každý muž na palubě nasadíc si podlouhlou přilbu, zaujal své místo. "Velde roest helgai sto rí.", řval Otrek na své muže, pak se otočil na Eofreye a dlouze si ho změřil. "Tak Frjoso, budeme hákovat.", vzápětí z temnoty vystoupal stín. Trojstěžník začal najíždět bokem, Rhealm Aul zrychlil. Eofrey si všiml jak pětice mužů běžela k zádi. Ozvalo se několikanásobné šplouchnuti, za katamaranem se objevilo několik bójí, i v tom všeobecném ryku bylo slyšet podivné syčení. Stěžník najel bokem do pole syčících bójí, Eofrey spatřil milion zlatavých záblesků pod hladinou. V temné vodě se rozzářila do zlatava rozžhavená síť, a bok stěžníku vzplál zeleným plamenem. Kapitán Otrek se temně usmíval, ze stěžníku se ozýval zmatený řev posádky. "Povětšinou se to obejde bez zbytečného krveprolití.", otočil se Otrek na lovce a se zájmem pozoroval Eofreyův vyděšený výraz. Dvacítka mužů se rozestoupila po pravém boku elfského bitevníku, katamaran změnil směr a obeplul planoucí oběť. Ozvalo se zaskřípání, v přídi  katamaranu se odkryl poklop a odkryl trojici mohutných harpun. Dalším zvukem byl trojnásobný sykot, jak harpuny vypálily na stěžník. Ten sebou trhnul a rychle se stočil ve směru katamaranu.
            Hluboko v útrobách lodi se Ixodes probudil ze svého spánku, led kolem něho začal tát.


(copyright © m.zitny)

Pirát Eofrey

           Eofrey nevěděl co má říct, čarodějka před ním vypadala absolutně zhrzená. Její oči plnil smutek. Rheam Aul sebou mrštil, bojový katamarán odolával vlnám bouře. Eofrey, kterému už nikdo neřekl jinak než Frjosa, pohlížel na Kateřinu. "Co se stalo v Sfagaströvdu?", pomalu se zeptal a pohladil čarodějku po vlasech, ta se na něho podívala skelnýma očima a uhnula před jeho dotekem. "Zítra začněme s výcvikem, měl by jsi se prospat.", zvedla se Kateřina a bez otočení zmizela v kajutách bitevníku.
           Mladý lovec pochopil, že se stalo něco zlého. Z celého příběhu, sálalo něco nevyřešeného. Něco co neohroženou čarodějku zlomilo. Kapitán seděl v rohu místnosti a po tváři mu seběhla slza. Zvedl se a chytl Eofreye kolem ramen. "Tak co, mladý lovče, jdeme si zaválčit se živly?!", prohodil přes nucený úsměv.
           Kapitán i Lovec hleděli na palubu, byla zmáčená od neustálého boje s venkovním nečasem. Posádka stála nehnutě, bylo to až nadlidské. Eofrey stále přemýšlel nad tím příběhem, co mu čarodějka vyprávěla. V téhle bezměsíčné noci padlo mnoho nezodpovězeného. On chtěl a potřeboval odpovědi.


(copyright © m.zitny)

Sfagaströvd

           Kateřinu probudil lehký studený vánek, slunce si hledalo cestu skrze větvičky jejich úkrytu a všude se vznášela ranní pára. Les se probouzel. Sam se ošil, Kateřina si ho pobaveně prohlížela. Ta postavička v kožené čapce, před ní ležící, vypadala absolutně nevinně. Odněkud se ozývalo těžké řinčení. Kateřina vylezla ven a rozběhla se tím směrem.
           Po lesní cestě si cestu bahnem razil těžký žebřiňák. Čarodějka vycítila příležitost, rozeběhla se mu do cesty. Dva statní oři zaržáli, když kočí zatáhl za opratě.
          "To je ten tvůj hrdina?!", starý hlas doplnilo lehké zasmání. Bard otevřel pomalu oči, u vlezu přístřešku se krčila mohutná postava. Trhl sebou a vyskočil na nohy tak rychle, že se praštil o převislou stěnu balvanu. Hluboký hlas se rozesmál na celé kolo. "Můžete jet se mnou.", hned doplnil.
          Povoz byl plný proutěných košů, bard se snažil za každou cenu nějak usadit, ale lesní rozbahněná cesta mu nedávala žádnou šanci. Kočí na kozlíku si všiml toho snažení a lehce píchl loktem do čarodějky, která polykala jeden výbuch smíchu za druhým. Konečně dojeli na okraj lesa, když se povoz nebezpečně naklonil a bard se svezl mezi srovnané koše. "Dej tam vzadu trochu pozor.", zasmál se bodře kočí a zvedl bič, jakoby se snažil na něco upozornit. V dáli se tyčila tmavá zeď. "To je Sfagaströvd, místo kam vás drazí zavezu, zítra pořádají jarmark.", čarodějka pohlédla do dáli a snažila se zaostřit na tu kamennou mohutnost. Zezadu se jí někdo opřel o ramena, bard se hrdě postavil mezi košíky a opřen o ní pozoroval, pomalu rostoucí zeď  Sfagaströvdu. "Tady jsem taktéž nikdy nebyl.", prohodil pobaveně. Kolo povozu se opřelo do hluboké kaluže a mrštilo žebřiňákem. Bard zavrávoral a skončil utopen mezi proutěným zbožím. Kateřina i kočí vybuchli ve vlnu smíchu.  


(copyright © m.zitny)

Bouře

            Dvojice pozorovala zámeček, který se měnil a to doslova před očima. Opadaná omítka, rozlámané okenice, porozbíjená okna, to všechno se opravovalo a usazovalo zpět, na svá místa. Slunce zapadlo a do nekonečné temnoty zářila okna, jako nějaké ďábelské připodobnění zašlé slávy opuštěného zámečku. Sam pokynul na Kateřinu a pomalu se dali do plížení od toho zatraceného místa.
            Uplynulo mnoho času od chvíle, kdy se začali prodírat houštinou tmavého lesa. Slunce se dávno rozloučilo s oblohou a předalo svojí vládu měsíci. Kateřina cítila v sobě neklid, nebe bylo plné těžkých oblak a co chvíly se zdáli ozvalo hluboké zahřmění. Bard mezitím vyhledal místo u vyvýšeného balvanu a začal sekat okolní porost. Ten srovnal kolem nízké dutiny u paty balvanu a začal, z nasekaného větvoví, splétat jednoduchou stříšku. Kateřina ho pozorovala, otočil se a nuceně pousmál, čarodějka úsměv opětovala a vlezla do přístřešku.
            Oblohu rozřízl oslnivý záblesk, Kateřina sebou trhla a otevřela oči. Sam seděl u výlezu a pozoroval okolí. "Tahle noc bude dlouhá.", prohodil a pozoroval venkovní nečas. Čarodějce se zavřela víčka a vlhkostí prosycený vzduch jí uklimbal zpět do říše snů.


(copyright © m.zitny)

Hodiny

           Samovi se v mysli přehrál neznámý příběh, mladý muž opouštěl starého muže. Měl ostré rysy a odhodlaný pohled. Starý muž na něho pohlížel směsicí smutku a hrdosti. "Tohle všechno ti bude patřit.", ozvalo se bardovi v hlavě. "Musím jí najít!", vytanula další myšlenka. Otočil se a chytl Kateřinu kolem pasu. Vyběhl s ní do mramorové síně, ozvalo se odbíjení hodin. Otočili se do chodby, na zemi ležely rozbité sloupové hodiny. Strojek rozsypaný mezi střepy skla, ručičky zohýbané, nemohli fungovat a přesto odbíjely. Kateřina zatahala Sama za rukáv a ukázala na stěnu, která se začala pokrývat omítkou, jenž kdysi opadala na mramorovou podlahu. Skvrny plísně se samy vysoušeli a mizeli dvojici před zrakem. Opadané trofeje se rozvěšovaly a rozbité obrazy se, v tom démonickém tanci, znova skládaly a zavěšovaly za svá místa. Kateřina zabrala za vchodové dveře, ty se ani nehly. Sam tasil dýku a jejím jílcem vyrazil okenní tabuli. Zděšeně sledoval, jak se střepy zase počaly vracet na svá místa. Zbyla jen jednoduchá pavučina, která se mu před očima vytratila. Usedlost začala ožívat vlastním životem.
            Čarodějka i bard probíhali chodbou, dokud se nedostali zpět do kuchyně. Tam už, nad krbem, bublalo cosi v zavěšeném kotlíku. Kuchyň byla upravená, stůl čistý a na jeho kraji pecen chleba, ze kterého někdo odloupl malý kus. Nad ním visel nespočet nádobí, pánve a hrnce zavěšené na malých háčcích. Neotáleli, Sam vyzvedl čarodějku do okénka. Uslyšeli cupitavý běh, blížil se. Kateřina vylezla z okna a schovala se do vysoké trávy. Sam udělal pár kroků vzad, když tu narazil do něčeho měkkého, měkkého a tvárného. Neotáčel se, rozeběhl se a proskočil oknem. Kateřina na něho hvízdla a on se rozeběhl jejím směrem.


(copyright © m.zitny)

Baron

           Prolezli malým okénkem do zašlé kuchyně, nalevo velký krb s rožněm. Dlouhý těžký dřevěný stůl, nádobí porozbíjené na podlaze a prach jenž pokrýval police. Bard se usmál na mladou čarodějku a začal prohledávat poličky, našel sůl, neznámé koření, pár stříbrných příborů a dlouhý filetovací nůž. Ten podal Kateřině. "Třeba se bude hodit.", usmál se a dál prohlížel police. Kuchyní zavál mrazivý průvan a zabouchl okénko, kterým vlezli. Čarodějka sebou trhla a bard poskočil, skleněné tabulky se se zařinčením vysypaly a rozbily o podlahu. Kdesi nad nimi vrzly dveře a zabouchly se. Sam se otočil ke Kateřině, dvojice potichu vyčkávala, zda neuslyší víc. Nic, jen mírné ševelení větru v komíně. Pomalu přešli k nízkým dveřím, které vedly do nitra zámečku. Otevřeli je, pach plísně a mokré zatuchliny je uhodil do nosů. Po schůdkách vešli do malé haly, která byla napojena na hlavní chodbu. Všude kolem nich šedočerné skvrny od plísně, která si prohlodávala cestu silnou odlupující se omítkou a popadané obrazy, jakoby odkazující na zašlou slávu panství. Porozbíjené trofeje a paroží rozlámané na podlaze. Vešli do dlouhé mramorové síně. Po levé ruce byla řada zpola vybitých oken a velké vstupní dveře, Kateřina vyhlédla ven a spatřila krásné dvojité schodiště.
           Sam se přikrčil a opatrně otevřel dveře jednoho z pokojů, které se nacházely po jejich pravici. Nevelká postel v čele pokoje, nebesa zdobená krajkovým, teď zvlhlým a zaprášeným. Rozbitá porcelánová panna, která ležela vedle zčernalého zrcadla. Seschlé květiny v malované váze, blýskavý kartáč na vlasy a pár kosmetických propriet, které ležely na malém vyřezávaném kabinetu. "Dětskej pokojík, asi holčičí.", mumlal pro sebe Sam, prohlížejíc zbytky porcelánové panenky. Uslyšeli podivné zavrzání, Kateřina se ohlédla. "Same pojďme odtud, mám špatný pocit.", zadívala se na dveře, kterými vešli. Sam položil panenku na nahnilou postel a přikývl. Vrátili se zpět do mramorové síně.
           Slunce začalo klesat níž k obzoru a čarodějka začínala být čím dál víc nesvá. Chtěla už být z toho tajemného místa pryč. Když procházeli síní, ozvalo se znova to neznámé zavrzání. Sam se odhodlaně podíval na Kateřinu a trhnutím otevřel druhé dveře, přímo naproti vstupním. Mráz je oba zaplavil, když spatřily výjev, který se jim napořád vryl do paměti. Před dvojicí se otevřel pokoj s dlouhým stolem, nad kterým visel velký tepaný lustr. A na něm něco, co v lehkém průvanu vrzalo na silném provaze. Dívali se do prázdných očí ve starém, pergamenově hnědém, obličeji. Před nimi se houpal starý pán zašlého panství. Zdobný kabát, jenž v některých místech už opadal, kalhoty visející v cárech, holínky dávno sklouzlé a nyní ležící pod oběšencem, houpajícím se v průvanu.

(copyright © m.zitny)

Zámeček

           Polévka byla mdlá, chuť jí jakžtakž dodávalo koření, které měl Sam u sebe. Slunce bylo už vysoko na obloze, když dojedli. Kateřina vzala misky a zatím, co Sam udusával a zahrabával ohniště, omyla je v blízkém potoku. Sam mezitím rozházel větve z provizorního přístřešku a čekal, když se Kateřina vrátila, sbalil misky a vydali se na cestu.
           Les zalévalo teplo slunečních paprsků, větvoví letitých stromů tančilo s jemným vánkem a ptactvo vyhrávalo melodie, která jen dokrášlovala chvilkovou idylu. Z křovisek před nimi se vynořila vysoká kamenná zeď. Byla dlouhá, co dohled stačil, porostlá mechem a lišejníkem. Tyčila se jako němý svědek z dob minulých, bard přistoupil blíž a přeměřil jí pohledem. Pak kývl na Kateřinu a přizvedl jí. Čarodějka se zachytla okraje, opřela se do jeho ramen a vylezla na ní. Sam se pak oprášil, upravil si rukávce a poodešel pár kroků na zad. Pak se rozeběhl proti zdi, a když byl krok před ní, odrazil se. Kateřina se dívala, jak Sam udělal jeden, pak druhý krok na zdi a zachytl se o okraj. Pak se vyškrábal za ní.
           Oba pohlédli do staré obory, jezírko nedaleko pamatovalo lepší časy, teď zarostlé rákosím. Všude vysoká tráva a divoce bující keře. Seskočili ze zdi, nedaleko spatřili mýtinu. Pomalu došli až na okraj obory, za kterou se rozkládala sešlá zahrada. Ovocné stromy, jenž seschly, udušené popínavým břečťanem. Kdysi krásné keře, prorostlé a zmírající, to vše ukazovalo na vše pohlcující úpadek toho místa a jako monument toho se nedaleko rozkládal malý zámek. Pomalu se vydali jeho směrem, pomalu a sehnutí ve vysoké trávě. Dorazili až k jeho pravému křídlu. Bard se pomalu nahl z trávy, která mu byla útočištěm, a vyběhl ke zdi neznámého stavení. Pomalu popošel k oknu, které bylo pár kroků od něho, a nahlédl dovnitř. Pak zamával Kateřině a opřel se do něho vší silou. Panty povolily, dvojice pomalu vlezla dovnitř. Ocitli se v kuchyni.          


(copyright © m.zitny)

Ryby

           Čarodějka otevřela oči, slunce ozařovalo obzor  a zaplavovalo vlhký les teplými paprsky. U přístřešku praskal malý ohníček, nad kterým se na trojnožce houpal kotlík vroucí vody. Kateřina si promnula oči, když tu uslyšela příšerný řev. Rychle se rozeběhla tím směrem. Přelezla val, který byl před ní a spatřila známou postavičku v haleně, kalhotách, u jejichž pasu se houpalo brnkadlo a spousta jiných potřebností. Postavička, v kožené čapce, zvedla dřevěnou kládu a rozeběhla se s mocným řevem proti potoku, jenž před ní zurčel. Bard začal, s maniakálním pohledem, mlátit kládou proti vodní hladině. Kateřina to nevydržela a vyprskla smíchy. Pozorovala, jak Sam běhá potokem sem a tam, mlátíc kolem sebe tím improvizovaným kyjem.
          Ze zčeřené vody něco vyskočilo a bard po tom chňapl. Vítězoslavný výkřik byl v okamžiku vystřídán zděšením, když se mu neznámá ryba zakousla do prstu a nechtěla pustit. Hopsající Sam mával rukou, jako klející atrapa přerostlého čápa. Kateřina to už nevydržela a začala smíchy slzet. Promočený bard mezitím mávl rukou a to tak silně, že nadobro ztratil rovnováhu a zmizel v potůčku. Něco prolétlo kolem v křečích se smějící čarodějky, byla to ta útočná ryba. "To ti ukáže, kousat do mě.", vítězoslavně se postavil bard uprostřed potoka. Pak pozvedl kládu znovu a pokračoval do té doby, než se na souši neválely další dvě ryby. Pak vylezl z potoka a svlékl se, Kateřina to celé pozorovala. Bard vyždímal své mokré šatstvo a znova se do něho oblékl. "Vypráno a naloveno.", prohodil Sam a klusal k valu. Kateřina rychle chytla rybu, a rozeběhla k přístřešku, kde se usadila u doutnajícího ohníčku. "Dobrej výhled, Káťo?", pousmál se bard, když spatřil třetí ulovenou rybu a to jak leží vedle Kateřiny. Ta jen cudně uhnula pohledem a zavrtěla hlavou.
          Netrvalo dlouho a ve vroucí vodě plavalo několik kousků rybího masa, společně probublávajíce s bylinkami, které bard vyhrabal ze svého vaku. Vůně polévky se šířila a v poledne už dvojice nabírala do misek. 


(copyright © m.zitny)

Sen Kateřiny

            Probudila se, vše kolem ní v lehkém přísvitu měsíce. Bard opřený o strom. Jemný ševelivý vánek si pohrával s jejími vlasy. Pohlédla na něho, klidně oddechoval, pohroužen do snů a bezbranný. Naklonila se k němu a opatrně mu vtiskla polibek. Otevřel oči, jako by to čekal. Pomalu jí objal a přisunul blíž k sobě. Oddala se tomu okamžiku a nebránila se mu.
           Trhla sebou, otevřela oči a seděla v zlatém sále, v koutech pavučiny. Rudé gobelíny  rozpadající se v prach, obrovská kopule na to celé shlížející. Byla sama, zmatená a vyděšená. Odnikud začala vyhrávat známá brnkavá melodie.
           

(copyright © m.zitny)

Večer

           Pomalu se prodírali prorostlou vysokou trávou a křovisky. Když uznali, že jsou dost daleko od kraje lesa, kde narazili na obry, rozběhli se. Tma už začala pohlcovat okolí, že co chvíli zakopávali o všude rozrostlé kořeny letitých stromů. Sam škobrtl, ozvalo se bolestné zasyčení. Kateřina se otočila a spatřila krvavou skvrnu, jenž rostla, na jeho krku. Při pádu se mu krk sklouzl po ostré větvi, která ho ošklivě poranila. Bard se zvedl a stále si držící ránu doběhl k čarodějce. "Musíme dál.", vyhekl a pohodil hlavou, Kateřina přikývla a rozeběhla se. Sam, stále v běhu, nadhodil si svůj vak a začal v něm štrachat. Po chvilce vytáhl kus látky, byl to starý lněný šátek, obtočil si ho kolem krku.
         Tma požírala okolí a jako temná hydra obtáčela poslední kmeny, zabíjejíc světlo na nich. Oba se ocitli v temnotě. Všude začal zpěv a šramocení nočních stvoření. Sam se rozhlédl. Krev, pomalu propíjejíc jeho šátek, přestala tvořit stružky, které zpod něho vytékaly. Kateřina se usadila u vzrostlého smrku a tiše se dívala kolem, udýchaná a s očima dokořán poslouchala noční hmyz, vítr který pročesával koruny stromů a opatrné kroky barda. Ten začal opatrně osekávat větve z okolních stromů. Ty pak rozestavěl kolem starého a zohýbaného buku, takže dohromady tvořily improvizovaný přístřešek. Dvojice se usadila pod novým příbytkem. Sam pořád kontroloval očima okolí, Kateřina se přisunula a opatrně mu sejmula šátek. Rána sice vypadala hrozivě, Kateřina naslinila čistý konec šátku a pomalu začala očišťovat. Pod velkým množstvím krve se však skrývala nevelká trhlinka. Sam se ve tmě pousmál, Kateřina to zachytila. "Děkuju Káťo.", pohladil jí po vlasech a dál poslouchal lesní šum. Kateřina se o něho opřela a položila svojí hlavu na jeho rameno.
        Měsíc zářil zpoza těžkých mraků a co chvilku rozháněl temnotu, jenž se usadila v prastarém lese. Bard sedící opřen o bukový kmen, v zákrytu ořezaných větví. Mladá čarodějka, která se svezla z jeho ramen, teď ležící v jeho klíně a neklidně oddychující. Vítr tancující ve větvích vysokých jehličnanů, letmé zasténání starého buku a zpěv nočního hmyzu. Kolem přístřešku neslyšně prošel neznámý stín.


(copyright © m.zitny)

Skokan

           Kateřina se posadila a nevěřícně se rozhlédla. "Omdlela jsi, jakmile jsem si začal obvazovat ruku.", vycítil Sam a pomohl jí postavit se. "Měla jsem hrozný sen.", polkla a začala se oprašovat, očima pátrajíc stále po podkroví. Pomalu sešli ze schodů, bard čarodějku podpírající. Ta se ovšem zastavila před místem, kde v jejím snu přibyla malá dvířka. Nic, jen navlhlá zeď s loupající se těžkou tapetou. "Copak Káťo?", nechápavě jí pozoroval Sam. Kateřina jen zavrtěla hlavou a otočila se, její pohled mu utkvěl v očích, pak položila mu hlavu na hruď a na okamžik zavřela oči, poslouchajíc dech a tlukot jeho srdce. Sam jí chytl kolem pasu a druhou rukou pohladil po vlasech. Něco uslyšeli, dvojice sebou trhla a pomalu pootevřela vstupní dveře.
           V mlze se houpal stín, oba poznali hrozivého chrčícího zlomence. "Bude pomalý.", vyhrkla ze sebe Kateřina. Sam se na ní podíval a přikývl. Začali pomalu otevírat dveře a to až do polohy, kdy by riskovali zavrzání. Kateřina zachytla Sama a přitiskla se k němu. Polibek trval jen vteřinu, pak se na něho podívala a usmála se:"Jdeme.", vyběhli ze dveří.
           V předklonu se pomalu sunuli kolem stavení, tu uslyšeli zavřísknutí. Kateřina se otočila a spatřila druhou číhající zrůdnost, v posedu je pozorovala z rozpadlé stodoly. Postavil se a v předklonu rozpřáhl mrtvolné pařáty, z kterých opadlo pár cárů masa. Odrazil se a zmizel ve všudypřítomné mlze. Dvojice uslyšela dopad, ze střechy stavení odlétlo pár dřevěných šindelů. "Same je nad námi.", křikla Kateřina a rozeběhla se. Sam jí sledoval, mezi tím se houpavý stín rozkolébal jejich směrem. Odnikud se ozvalo zatroubení hlásného rohu a zem se začala otřásat. Na kraji lesa vzplálo několik pochodní. Ve stejnou chvíli něco udeřila Sama do zad, vykřikl. Kateřina se otočila a spatřila skokana sedícího na bardovi a sápajícího se po něm. Cosi zasvištělo vzduchem a srazilo skokanovi hlavu. Bezhlavá odpornost sebou máchala a a pořád se snažila nadělat co největší škody, bard se vytrhl a plazil se jako o život od máchajícího bezhlavce. Rozeběhl se ke Kateřině, která na všech čtyřech, pozorovala situaci z nedaleké vysoké trávy. Doběhl k ní a oba se skryli na kraji lesa. Ozvalo se další zasvištění a houpající se zalomenec zmizel. Pochodně se daly do pohybu.
           Na okraji lesa se objevila desítka behemotských postav s těžkými kopími v rukou. "Obři, to jsou obři.", hlesla čarodějka, Sam jí zatahal za ruku a položil jí prst na rty. Dvojice se vydala pomalu do hlubin lesa.


(copyright © m.zitny)    

Setkání

           Kateřina táhla Sama od propadávajícího domu. Vzdychot ustal hned, jak budova zmizela v té amorfní temnotě. Všude kolem se začalo ozývat podivné šelestivé hučení, rezonující kapky vody dopadající neznámo kde, rezonující zvuky neznámého mřížoví, i dušené štěbetání, které bylo doprovázené chrastěním neviditelných řetezů. Čarodějka, hekající pod vahou bezvládného barda, dospěla až k vysoké a naříkající travině. Hned vyjekla, ostré konce traviny se jí bolestivě zabodli do nohou. Sejmula vak, který měl bard na zádech a začala ho prohledávat, našla náhradní plátěné kalhoty, které si hned natáhla. Okolní vzduch, měnlivý a tvárný se jakoby zastavil. Přes fialkovou oblohu přejela kovově šedivá vlna a změnila barvu na masově narůžovělou. Kateřina to pozorovala, otáčela se na místě se Samem u nohou. Vlna z nebes se náhle zastavila a vpila se do jednoho bodu. Kovově šedivá kaňka se snesla z nebes, jako proud, paprskem dopadla několik stovek kroků od čarodějky a barda.
          Čarodějka spatřila, jak se ten šedivý bod přibližuje. V hlavě jí explodoval křik, chtěla se přeměnit, teď hned a trhat sápat, jakkoliv se bránit, ale nemohla. Neznámý příval energie nikde, jen ta přibližující se věc. Šedivý bod byl už jen pár kroků od nich, Kateřina těkala po okolí, čím by se mohla bránit, čím by oba mohla ubránit. Bod se zastavil u ní, absolutně neslyšný. Měnil barvy z šedivé na temně fialovou. Přeléval se v prostoru, pak se fázovaně rozkmital a s hlubokým tupým zahučením začal roztahovat.
          Před Kateřinou se zjevila postava v dlouhý fialových šatech, okraje zdobilo černé vyšívání a krajkoví. Černé prameny vlasů ohraničovaly alabastrově bílou tvář. Hluboký zelený pohled zkoumavě pohlížel na dvojici. Jemné rty se rozevřely v letmém úsměvu, tajemném. Pohlížela na ležícího barda se zjevným zalíbením, Kateřina to jen tiše pozorovala. Neznámá sjela pohledem zpět na čarodějku. "Je můj a ty s tím nic nenaděláš.", čarodějka se dívala na scénu, kdy se neznámá rozpadla v neviditelný prach. Hlavou projel kvílivý, ale zároveň hluboký zvuk. Zavřela oči, svět kolem se začal třást. Neudržela se na nohou, pomalu se shýbla a zůstala ležet vedle bezvládného barda. V hlavě se jí ozýval dětský křik, jakoby vybízel ke hrám. Pořád stejný a monotonní, zvuk se rozpadal, jako rozbíjející se sklo. Sypal se a nepřestával chrastit.
         Před očima jí vytanula scéna, kdy jako malá probíhala vysokou trávou za jejich vesnicí, pláně zalité sluncem. Krásné odpoledne, byl slyšet jen vítr opírající se do korun vysokých jehličnanů. Pak uslyšela volání, byla to její matka. Stála tam v zástěře a usmívala se. "Káťo, Kaťušinko vrať se, vrať se zpátky.", matka v zástěře a šátkem kol hlavy se na ní usmívala, ruce si oprašujíc od neznámé práce. Hlas se začal měnit a všechno kolem se začalo třást.
        Otevřela oči, Sam s ní třásl:"Káťo, Kaťušinko už jsi zpět.", ležela na podlaze polorozpadlého stavení. Všude vlhkost a pach plísně, pohlédla nad sebe a spatřila obrovskou díru ve střeše, pod kterou se nacházeli. "Nečekal jsem, že tě sklátí trocha kapek krve.", usmál se na ní bard, políbil ji na čelo a dál si mnul zavázanou ruku. Opodál se lesklo rozbité laboratorium.


(copyright © m.zitny)

Samův sen

           Rty se přiblížily a on se propadl. Vše kolem něho jen jednolitá šmouha. Spatřil malého chlapce, dlouhé ušní lalůčky, dětské nevinné oči a rty v rošťáckém úsměvu. Běžel neznámou podzemní chodbou, všude podivné nádoby, jenž ozařovaly okolí. Chlapec přebíhal ode zdi ke zdi, přebíhal do stínů, aby si ho nikdo nevšiml. Doběhl až na konec chodby, kde byla pootevřena malá branka. Za ní vyběhl po točitých schodech a ocitl se v ohromném podkroví, uprostřed kopule. Obešel jí a malým průhledem pohlédl co se děje pod ní.
           Ve zlatém sále, který se nacházel pod kopulí tančilo mnoho párů, krásné šaty, masky. Bylo to tak nádherné. Spatřil svojí matku, v dlouhých zlatých šatech, seděla na vykládaném trůně. Maska karmínové barvy, všude hrála hypnotická hudba. Někdo ji vyzval k tanci. Chlapec se nahnul blíž, ale nerozpoznával toho muže. Chtěl vidět víc a vyklonil se, svět kolem se proměnil ve šmouhu. Chlapec cítil, jak se mu kolem srdce rozlilo vzrušení. Pak šílený úder, který ho zbavil dechu. Otevřel oči, koukal na krásnou zlato rudou kopuli, kolem něho mnoho postav. Spatřil matku, vzala ho do náručí a přitiskla k sobě. Konejšila ho, kolébala jím jako by ho chtěla uspat. Pak si všiml slz, co stékaly po její tváři. Nemohl se hýbat, vyděšeně vzhlédl. Zlaté šaty pokryté krví. Skvrna se rozlézala, jako by ožívala v tom temném okamžiku, jako vampýr sála každou kapku ležící pod ním. Byl zmatený, začal naříkat, ona ho dál hladila po mokrých vlasech. Nechápal to, pak jí pohlédl na ruce, byly plné krve. Jeho krve.
            Bard spatřil zlatý sál, neznámé postavy stáli kolem ženy v krásných šatech, držela v rukách malého chlapce. Její zlatý oděv se pokrýval temnou rudou tekutinou, krví. Krví, prýštící z chlapcova zátyklu.


(copyright © m.zitny)

Ona

           "Same.. Same!", otočila se Kateřina a přitáhla ho k oknu. Zděšeně pozorovali budovu, ze které se dostali podzemní chodbou, byla vzdálená sotva pár kroků. "Říkám musíme k sakru odsud!", zařval bard a začal tahat čarodějku směrem k vchodovým dveřím. Stavení se otřáslo a dvojici podklouzla podlaha pod chodidly. Kateřina bolestí vyhekla a Sam se k ní otočil:"Jsi v pořádku?", čarodějka odkývla. Zvedli se, všude kolem nich se začala zhmotňovat temnota, která jako obrovská rtuťovitá masa, plazila se ze všech tmavých koutů kolem. Byli v obklíčení, čarodějka se postavila, jako v transu, oči v sloup. Odhodila šatstvo, jejím tělem začala prostupovat neznámá energie. Začala ze sebe strhávat oblečení, kalhoty, blůzu. Tělem jakoby jí procházelo nesčetně křečí. Bardův zátylek pokryl studený pot, dům kolem nich zasténal, ozval se výstřel odnikud. Nahé Kateřinino tělo se propnulo. Na Samovi utkvěl její pohled, byl mléčný. Pak se ohnula k zemi. Nad kůží jí zatetelil vzduch a jako neviditelná pokrývka objal její tělo.
          Na barda se díval velký černý vlk, který se znenadání vrhl na tu rostoucí černou materii kolem. Jakmile se jí vlk dotkl, ucukl a zakňučel. Sam sledoval jak bestie pomalu začala couvat, na tlapě rána, velká a přesná, jako odřízlá nejostřejším tesákem a absolutně bez krve. Temnota kolem začala podivně pulzovat. Bard si všiml zející mezery mezi podlahou a tepající hmotou. Rychle pokynul na Kateřinu, v její bestiální formě a prosmýkl se pod měnlivou materií. Ta jakoby zaregistrovala pohyb, přitiskla se k podlaze. Bard se otočil a spatřil proskakujícího vlka skrze mezeru, která se utvořila nad tepající temnotou. Otočil se a trhl dveřmi. Vyběhli ven, Sam se otočil a spatřil, jak hmota pokryla kompletně celý vnitřek stavení. Něco ho chytlo za rameno, byla to nahá Kateřina, podal jí svojí kazajku. Zabalila se do ní.
          Ozvalo se zavzdychání, patřilo neznámé ženě, bylo vzrušené a plné milenecké slasti. Dvojice pozorovala, jak se budova za toho podivného doprovodu začíná hroutit sama do sebe. Vzdychání nabralo na síle, bylo plné oddání a extatické. Budova se sesouvala, pohlcována tou temnou materií. Sam se otočil a podíval na Kateřinu. Pohlédl do hlubokých zelených očí. Hlavou mu projel drtivý úder. Sesunul se k zemi a pozoroval, jak se ten pohled přibližuje, rudé rty roztažené do tajemného úsměvu.
         

(copyright © m.zitny)   

Prostor

           Pomalu se spustili do temného čtverce, ale stalo se cosi zvláštního. Nedopadli, stěna je přitáhla k sobě. "Co to...", prohlásil překvapeně Sam a podrbal se pod koženou čapkou. Čarodějka ho zatahala za kazajku a ukázala k otvoru, kterým se spustili. Dívali se přímo na strop sklepu. "Tohle je opravdu divné, neměli jsme spadnout?", na to bard začal poskakovat. "No zatím to drží.", prohlásil a vydal se prozkoumat temnotu před sebou. Všude kolem žluté cihly, chodba se táhla dál do nicoty, Kateřina ho následovala. Došli na rozcestí, mělo tvar obrácené šipky, ze které se táhlo patero chodeb. "To už jsme tu měli, takže Káťo doleva, doprava, nebo víc doleva, nebo víc doprava a nebo zlatá střední?", Sam zůstal stát uprostřed rozcestí a lucernou tvořil světelné kotouče. Z nejzazší pravé chodby se ozvalo zacupitání, čarodějka chytla barda za ruku a dvojice se rozeběhla chodbou uprostřed. Na rozcestí se cosi zalesklo, v posledním odlesku lucerny se zatřpytila dvojice zelených očí, která se pomalu otočila za mizející dvojicí.
           Doběhli k malým posuvným dvířkům, Sam podal lucernu Kateřině. Chytl a vší silou trhl, znovu se blesklo. Spatřil zelené oči a překrásnou tvář, tajemný úsměv se přibližoval. Blesklo se podruhé a spatřil prastarou podzemní pevnost a zástup vysokých bytostí v podivných helmách. Blesklo se potřetí a před očima mu vytanula chvějící se průrva, kterou ty postavy, za tesknivého zpěvu, prostupovaly.
           "Už začínám, z toho tady, bláznit.", zamžikal a odsunul železná dvířka. Prolezli do zašlé místnosti, s velkým množstvím knih. V jedné z polic Sam spatřil těžkou mušketu, byla zaprášená a dřevo pažby ztrouchnivělé, dotkl se jí. V hlavě se mu ozval výstřel, strhl ruku zpět a zaklopýtal k těžkému stolu, který dominoval místnosti. Narazil do ebenové židle, ze které se cosi sesunulo. Spatřil seschlou mumii, Kateřina si dala ruce před ústa a zalapala po dechu. "Asi majitel.", podřepl bard a opatrně začal prohledávat ostatky. Při prvním doteku mu mysl zaplavil chlad, ve svých myšlenkách spatřil hubeného muže, někdo za ním stál. Pak se ten stín přiblížil a objal ho kolem hrudi, mysl poskočila dál. Muž ten stín pozvedl a posadil na těžký stůl, rty stínu se roztáhly do tajemného úsměvu, oči nádherné zářivé zeleně. Stín se nahnul a políbil muže, který si ho přisunul k sobě blíž. Stín se přitiskl k jeho tělu. Sam to cítil, jeho tělem procházelo vzrušení, stejné vzrušení, které zaplavovalo toho neznámého. Stín ho objímal a tiskl se znova a znova. Najednou sebou muž trhnul, stínu ukápla slza a úsměv zanikl. Po posledním polibku se k zemi sesunuly vyschlé ostatky.
           "Musíme odsud.", bard se temně otočil na čarodějku. Která vyděšeně hleděla z okna, kde se pár kroků od nich stálo druhé stavení.     


(copyright © m.zitny)

Oči

           Kateřina se začala třást, Sam jí chytil za ramena a podepřel jí. Sesunula se mu v náručí, oči v sloup. Zdi plně zčernaly a zvuk klavíru se znovu rozezněl. Budova se otřásla, z krví pokrytých zdí začala stoupat pára. Bard, s čarodějkou v náručí, těkal zděšeně očima po fantaskní scéně. Stavení ožívalo, ozval se znovu nářek. Najednou Sam ucítil její stisk, podíval se jí do tváře. Její oči měli nádherně zelenou barvu a úsměv byl jiný. Přisunula se k jeho rtům a políbila je. Bard se jí plně oddal, najednou ustala. Otevřel oči a spatřil neznámou, černé kadeře splývaly kolem jemných tváří, zářivě zelené oči a něžný nos. Rty pootevřené v potěšený a tajemný úsměv. Neodolával jí, krásné neznámé. Její pohled ho svazoval. Z jejích úst se vydralo zavzdychání a oči potemněli.
           Bard hleděl do vyděšených očí čarodějky, ležel na zemi ve spižírně. Vše zašlé a špinavé, staré háky na maso pokryté pavučinami. "Jsi v pořádku?", zeptala se dívka. Bard vstal, podrbal se na hlavě a zavrtěl hlavou:"Už začínám mít pocit, že nevím co je co.", usmál se a postavil. Vzal za železné kolo a vší silou trhl, poklop se skřípavě pohl. Z temného vlezu se vyvalil, zatuchlý teplý vzduch. Sam se podíval na čarodějku a usmál:"Hopky šupky do tý hrobky.", přidřepl si a vytáhl malou lucernu z toulce na zádech. Škrtadlo plivlo na malou svíčku ohnivou spršku.
           Sam se chytil okrajů vlezu, udělal dobře. Dřevěné schůdky, letité a unavené mu zmizely pod nohama a on skončil zavěšený, jako nějaký ohromný nemotorný pavouk. Než však stihla čarodějka zareagovat, bardovi sklouzly ruce a zmizel ve tmě. "Tohle se stává, když máš po boku zapálenýho člověka, on prostě nezná strachu a vrhá se do neprobádaného.", ozvalo se z malé vzdálenosti, spolu se zvukem oprašovaní šatstva. Pak se objevila ruka, která šátrala z temného vlezu po lucerničce, stojící na okraji.
           "Jak je to hluboko?", zeptala se čarodějka a než jí stačil bard odpovědět, už visela držíc se za okraje. "Je to asi dva sáhy, co já vím..Au.", čarodějka ho nechtíc kopla do hlavy a pak se pustila. Sam ji zachytil s mocným vyheknutím. Před nimi se otevíral nevelký sklep. V jednom koutě ležel kus neznámého dřevěného stroje, opodál se blikotalo nesčetné množství skleněných střepů. Na stěně viselo několik nahnilých lan, oloupaných kožených popruhů. Co však zaujalo dvojici, bylo houpání řetězu, jenž zavěšen k stropu, vrhal podivné stíny. "Je tu průvan.", čarodějka se podívala na barda, který se zaobíral hrabošením ve vrstvách neznámého odpadu. Sam na ní pokynul a odsunul starou zrezivělou truhlu, plnou rozpadlých tkanin.
           Čtvercová díra vypadala naprosto nehodící se, do všeho toho prohnilého zmatku. Byla přesná, čtvercová a vystavěná z neznámých žlutých cihel. Čarodějka vzala kus zahnutého železa, které se válelo na podlaze nedaleko a vhodila do temnoty pod čtvercovým průlezem. Čekali a nic, žádný zvuk se neozýval. Spustili se dovnitř, nejdříve Sam a pak Kateřina. Samovi probleskl hlavou všesvazující zelený pohled.


(copyright © m.zitny)      

Pandemonium

            Obloha, nezvykle fialkové barvy, halila vše do temného příkrovu a mračna, nezdravě šedivá, plula do všech možných stran. Bard s čarodějkou se rozhlíželi kolem sebe, hledajíc možná nebezpečenství. Vítr ohýbal stébla podivných travin, jenž v tom nekonečném  tanci, jakoby vzdychala. Stromy zohýbané, napadnuté neznámou chorobou, jen tiše přikyvovali. Dvojice se ohlédla a nespatřila nic, než dalekosáhlá pole, namodralá, načervenalá, či jen rtuťnatě černá. Vydali se vstříc těm dvěma stavením, jenž jako věrné kopie, bok po boku, dávala na obdiv svojí pokroucenost.
            Každým krokem, s každým začvachtáním, se jim z pod bot vyhrnulo množství zanikajících bublin. Vše bylo, nemocné, jiné, podmáčené. Uvědomovali si vše objímající vlhkost každým nádechem. Když došli k první budově, v uších se jim ozvala neznámá melodie osamocené píšťalky. Kateřině to připomnělo pastviny, u její rodné vesničky a zrak se jí zaleskl. "Co to tu?", Sam nedokončil větu, když se přidala brnkající harfička. Pomalu došli k první budově. Vítr, to jediné co bylo slyšet, si dál pohrával se sténající ostrou travinou. Bard se rozhlédl a otevřel dveře první z budov. Uslyšeli výstřel, Kateřina se zachytla Samova ramene a zaťala své prsty tak silně, že bard zasyčel. "Káťo v klidu, jsem tu s tebou.", řekl hlasem nalomeným tak, že se čarodějka usmála nad paradoxem, který vyřkl. Pomalu prošli chodbou, která byla identickou kopií té, ve které našli průchod sem, do druhého světa. Procházeli místností za místností, všude zmar, plíseň a prach. S jediným rozdílem. "Same, Same pojď sem.", bard vešel za ní do spíže. V podlaze zelo železné kolo, pomalu vzal za něj. Kolem se zablesklo.
            Díval se na dva malé kloučky, jeden běžící a povykující na okraji lesa, zatímco druhý sedící u neznámých bylin a prohlížející si je. Obraz ztmavl a znova se zablesklo, spatřil mladého muže sedícího na pelesti vedle seschlé mrtvoly, naříkal a lkal. Zablesklo se potřetí a spatřil neznámou postavu v rudém zašlém plášti, běhal po obrovských halách, u boku se mu houpala kožená brašna.
           Probudil ho křik Kateřiny, otevřel oči, ležel na podlaze a Kateřina s šíleným výrazem ve tváři se ho snažila probrat, všude kolem odporné blyštivé mouchy, na hácích spižírny se houpaly krvavé bizarnosti. Ruce, nohy, krvavé kusy neznámé minulosti, bílí červi valící se z nádob v policích a všudypřítomný puch. "Vstávej, vstávej!", lomcovala s ním mladá čarodějka. Bard se postavil, a chytl Kateřinu kol boků, rozeběhli se k východu z toho pekelného domu. Odnikud se ozval ženský pláč, jen postupně nabíral na intenzitě. Seskočili ze tří schodů, dělících kuchyň a chodbu. Pláč se měnil na zvuk vichřice v bouři. Po zdech začala stékat načernalá tekutina, čarodějka se jí dotkla. Nebyla černá, mezi prsty se jí lepila temně rudá krev. Náhle se ozval zvuk klavíru, který hned utichl. Bard zalomcoval dveřmi, bez úspěchu. Nešly otevřít. "Káťo..", pohlédl na čarodějku.


(copyright © m.zitny)

Průchod

           Dvojice pomalu vylezla zpod hromady, bard se rozhlížel, zatímco dívka se nervózně oprašovala. "Kam zmizeli nevím, ale nechci tu bejt, až se znovu objeví.", Sam vzal Kateřinu za ruku a s pohledem, těkajícím po kraji lesa, ji pomalu vedl k polorozpadlé chalupě.
           Dveře odolávaly jen chvíli a na dvojici se vyvalila navlhlá zatuchlina. Dřevomorkou nahlodaná podlaha se nepěkně propadávala a prohýbala pod každým krokem. Pach rozkladu se táhl celým vnitřkem stavby, místo ale vypadalo opuštěno narychlo, narychlo před desítkami let. Předsíň, kde se loupala omítka a ledové kapky tvořily malé stružky vody, v propadlé podlaze. Kuchyň, kam se kdysi vcházelo po třech, nyní shnilých, schodech. Umývárna sešlá a plná střepů. A obývací pokoj, kde přehršle knih a jiných materiálů, dávno změnily konzistenci z pevné na rozbředlou. Vzal malý nahnilý stolek a přeběhl zpět k vchodovým dveřím, které jím zaklínil. Mlha za okny houstla a slunce se začalo loučit s oblohou. Dívka mezitím prohlížela rozvrzané skříně a police, vše bylo vlhké a špinavé. Všude jen změť špíny, papírů a hadrů. Přesunuli se do kuchyně, kde objevili spíž. Páchla nasládle a trpce, špína, prach, vlhko, plíseň a zmar. Vrátili se do předsíně, na druhém konci schody do podkroví. Vyšli po nich.
           Ocitli se na půdě. Všude těžké řetězy, asi pro dobytek, který kdysi majitel usedlosti choval. Uprostřed byla střecha zborcená, pokračovali dál. Vítr houpal řetězy a čaroval temnou melodii, jenž dotvářela s mlhou, kolem stavení, a všudypřítomnou vlhkostí, tiché kouzlo neočekávaného. V koutě se cosi zalesklo, dvojice přistoupila blíž a spatřila rozbitou soustavu křivic a jiného alchymistického náčiní. "No podívejme, co to tu máme.", Sam se začal probírat střepy. Kateřina ho pozorovala:"Dávej pozor."
"Tak se mi zdá Káťo, že si tu někdo zahrával s.. au!", Sam odtrhl ruku, kapka krve dopadla na malou stříbrnou misku. Ozvalo se zasyčení a od misky se blesklo. "Co to bylo.", nahnula se Kateřina blíž. Miska byla netknutá a nepotřísněná. "Káťo nech to bejt, je to jen malý říznutí." , odtáhl se Sam a začal si nařízlý prst sát. "Trvám na to!", odtrhla mu ruku od úst a kusem látky, jenž utrhla z pláště mu prst neuměle obvázala. Sešli zpět do chodby, procházeli jí, když si všimli malých vrátek v místě, kde před tím nebyla. Pohlédli na sebe a otevřeli je.
           Před nimi se objevila temná krajina, stromy pokroucené s dvojicí starých, zarostlých chalup. Půda jakoby se zdála, za tím podivným průchodem, nakažená. Obloha pokrytá mračny a vše nezdravé, šedivé potemnělé, nazelenalé, jako v rozkladu. Krajina zarostlá a všechno útočící na své okolí, pokroucené keře, opadané stromy a vysoká ostrá tráva, vlající v jemném zatuchlém vánku. Všechno propnuté, propletené. Chytli se za ruce a průchodem prošli.


(copyright © m.zitny) 

Statek

          Dvojice tiše pozorovala mlhu, linoucí se všude kolem. Slunce bylo vysoko na nebi a jeho svit čaroval světelné pruhy mezi staletým stromovím. Pokračovali do mléčného oparu, který se táhl všude kolem lesní cesty. Tu se za nimi ozvalo hrozivé zachrčení, oba se otočili a spatřili zlomenou siluetu, která se potácela jejich směrem. Bard trhl čarodějkou, ale ta odmítala odejít. Její oči změnili barvu a Sam spatřil pohled bestie.
Dívka ze sebe strhla šatstvo, přikrčila se a nabyla bestiální podoby. Bard tasil dýku a pozoroval, jak černý vlk přiskočil k zlomené zrůdnosti a začal jí sápat na kusy. Zlomené tělo se pod útoky bestie kroutilo jako velký kus hadru, jako loutka bez pána, který by jí ovládal. Bestie trhala cáry podivně vodnatého masa, a z bezvládné zrůdnosti vycházel jen monotónní chrčení. Vlk sápal a ta mrtvá schránka se ani nesnažila bránit, jen dál pochodovala a nechávala se sápat. Vše skončilo v okamžiku.
          Bard přešel k místu boje a pozoroval dívku, která zděšeně pozorovala co způsobila. Podal jí šaty a pohladil, ona se jen odtáhla. Ozvalo se hluboké zahučení a vzduch jako by nabral na nedýchatelnosti, podivně zřídl a mlha více zhoustla. Odnikud zavál silný vítr a začal čarodějce cuchat vlasy. Dvojice začala zmateně pozorovat okolí, tu zahlaholilo snad tisíc duší. Vítr se rozezněl nářkem odnikud. Bard ohromeně pozoroval, jak rozsápané tělo začalo srůstat. Oči se mu zasklily, když se zlomený stín znovu postavil. Dívka nechápající a nepohyblivá pozorovala, jak se ta mrtvá podivnost dala jejich směrem. Přísahala by, že zpod helmy zaslechla něco jako potěšení chrkot. Sam jí chytl a strhl  jí sebou, započal další běh.
          Běželi, jejich postavy v odpoledním svitu probíhaly světelnými pruhy, když narazili na starou polorozpadlou chalupu, obvodové zdi držely starou střechu plnou děr. Od pohledu to bylo stavení, asi statek, ze kterého zůstala jen tahle budova. Nedaleko se válelo obrovské množství dřeva, asi pozůstatky zhroucené stodoly, jenž se nacházela nalevo od chalupy. Táhl za sebou Kateřinu a přímo do té hromady dřeva. Vplazili se pod ní a pozorovali okolí. Netrvalo dlouho a zlomený mrtvý se připotácel, svojí houpavou chůzí, k chalupě. Zpoza zhroucené stodoly něco zakvílelo, Sam i Kateřina sebou trhli. Ze střechy seskočilo něco rychlého a ohebného, přiběhlo to k zlomenci a začalo větřit. Byl to ten druhý v rozdrcené helmici a natrhlou rukou. Pak zavřískl a rozeběhl se zpět do lesa, houpající se zlomenec se dal za ním.


(copyright © m.zitny)

Úprk

           Leželi v příkopě, oba jako přimražení. Pohledy se zkoumaly, dívka se pousmála, ale hned zase sevřela rty. Bard se sklonil, čas se zpomaloval. Ona přimhouřila oči ve slastném očekávání. Cítil její teplo, její dech. Rty se spojily. Když tu sebou dívka trhla, kopla barda do slabin až zaúpěl.
           Ozvalo se hluboké zahučení a bolestný křik, dvojice sebou trhla. Pomalu vylezli ze svého úkrytu, lesní cesta byla pokryta nepochopitelně mlhou. Sam pomohl Kateřině a vydali se hledat příčinu, té podivnosti. Pomalu postupovali křovisky a vysokou trávou, sklonění a vyděšení. Pak Sam zastavil a pomalu rozhrnul trávu. Před dvojicí se rozevřela větší paseka, co však bylo podivné a všudypřítomný nasládlý pach hniloby. Samovi se rozšířily zorničky a otočil se na Kateřinu:"Teď mi slib, že tu zůstaneš a ani se nehneš z místa.", ta chtěla odporovat, ale bard pokračoval:"Slib mi to.", ona jen odkývla a se strachem pozorovala, jak mizí za travnatou hradbou.
           Pomalu se plazil kolem hubených těl, lebkovité helmy pokroucené a zrezivělé. Těla zpráchnivělá, shnilá, nebo úplně rozpadlá na prach. Poznával je, byla to ta skupina, před kterou se schovali v příkopě. "Kluci elfský, co vás takhle zřídilo?", šeptal si pro sebe bard, když spatřil pohyb. Přímo u kraje paseky stál muž, sestříhané krátké vlasy v mikádo stylu, kozlí bradka a jako by se tou celou scénou kochal. Sam ustrnul, pohled muže, v zeleném plášti, se blížil k jeho pozici. Pomalu začal couvat.
          Ozval se pološílený smích a mlha kolem zhoustla. Sam poznal, že musí uniknou a tak vyklopýtal až k vysoké trávě. Za ním se ozvalo nechutné zachrčení, otočil se a spatřil dvojici zlomených mátožných postav pomalu se blížící. Houpavá chůze mátoh jen dokreslovala celkovou bizarnost. Postava nalevo měla místo hlavy rozdrcenou přilbici a levá ruka visela jen na cáru shnilého masa. Ta napravo byla celkově zlomená v pase a nechutně chrčela, nohy pochodující k Samovi a pas zalomený vzad. Bard skočil do trávy a máchal kolem sebe, hmátl po dívce a zařval:"Utíkej, samotný peklo máme za zádama."
          Dvojice klopýtala vysokou trávou, utíkali a padali. Doběhli až k místu, kde spatřili elfy za živa. Svezli se do příkopu a zastavili se v křoví. Mlha pomalu řídla.


(copyright © m.zitny)

Výprava

           Čarodějka se zabalila do dlouhého potrhaného pláště a vylezla z úkrytu větvoví. Spatřila barda, jak všechno balí úhledně do vaku, který si následně zavěsil přes rameno. Podíval se na ní a usmál se. "Měli by jsme vyrazit, pokud se chceme dostat do nejbližšího města před večerem.", a s heknutím se zvedl, u boku mu brnkl podivný nástroj a on ho hned začal prohlížet. Čarodějka byla rozpolcená, nevěděla zda by se neměla vrátit a to ať jí čekalo cokoliv a nebo riskovat dobrodružství s touhle podivnou postavičkou. Bard k ní přišel a nabídl ruku, dívka ji nejistě přijala a postavila se. "Tak Káťo kam, doleva nebo doprava?", postavil se o krok před ní a teatrálně pohlédl na blízkou lesní cestu.
           Dvojice procházela lesem a to chůzí nepomalou ani nerychlou a zatímco dívka byla tichá a přemýšlivá, bard měl problém udržet jazyk za zuby. "A to znáš, jaký jsou první slova princezny po zakletí?", Sam se vyzývavě podíval na mlčenlivou čarodějku. "Tak hádej ne?!", pokračoval ve svém duchaplném monologu. "Nevím, pomóc?", Sam se strojeně zasmál a jen prohodil:"Kvak.", dívka se pousmála a zakroutila hlavou. "Chápeš to, řekne kvak, protože z ní bude žába, dobrý ne?!", pak vytáhl své brnkadlo a začal pět podivnou píseň. "Znal jsem dívku od vody, políbil jsem jí hned a bez shody, pak odstrčila mě a kopla, ta věc v srdci mi rupla.", pak se podíval smutně na čarodějku a v okamžiku nasadil zocelený pohled. "Srdce rozlámáno, s korbelem vítat ráno, na svět se smát, se smrtí v kostky hrát, to zbylo mi z dívky bez shody, z té kterou jsem znal od vody.", Sam vydechl a zasmušil se. Dívka se mu podívala do očí a spatřila, jak se lesknou. "Jo jo historie, sic mrtvá, ale dokáže duši kopnout co?!", otočil se bard a začal si částí svého obleku otírat obličej. "Kam vůbec jdeme?", zeptala se čarodějka a podívala se ustaraně na Sama, který měl pohled upřený vzdorovitě před sebe a po dlouhé době dokonce mlčel. "Do večera by jsme měli být v Kalze, takový malý městečko.", bard se podíval na dívku a usmál se. Čarodějka na barda mrkla a vzala ho za ruku. "Já to věděl, že se ti líbím.", prohodil Sam a čarodějka ho na oplátku jemně odstrčila. Dvojice se začala od srdce smát, když tu uslyšeli oba jednotvárné křupání větviček. Bard stáhl Kateřinu rychle do příkopu u cesty a položil něžně prst na její ústa. Dívce se zaleskli oči a ustrnula, v jejím pohledu se objevil citlivý a odevzdaný třpyt. Sam se vyplazil a pomalu podíval směrem křupavého zvuku. Spatřil skupinu hubených a šlachovitých postav v přilbicích, jenž měli tvar bezrysých lebek. Postavy postupovaly kolem cesty a pozorující Sam čekal, dokud nezmizí plně z dohledu. "Co ty tu dělaj?", prohodil bard, když postavy nenávratně zmizely v lesním podrostu, a pomalu se otočil na čarodějku pod ním. Jejich pohledy se střetly.


(copyright © m.zitny)

Bard

           Dívka se probudila, cítila vůni vývaru. Opřela se a hned zjistila, že leží přikrytá kostkovanou dekou. Zabalila se do svého pláště a vyvrávolala z úkrytu. Tam spatřila sedící postavu v kožené čapce, jak míchá něco v kotlíku nad ohněm. Přisedla si vedle muže, který se jen otočil a usmál. "Doufám, že mě neroztrháš.", prohodil a ochutnal vývar v kotlíku. Dívka měla hlad, ale vůbec nevěděla jak má reagovat. Spatřila podivný nástroj, ležící vedle muže. Ten něco chytl a dívce se strachem rozšířily zorničky. "Na tady máš něco na sebe, teda né, že by mi vadilo se na tebe takhle dívat, ale nevím, jestli to je společensky..víš co." a pohodil k ní malý svázaný vak. Rozbalila ho a spatřila plátěné kalhoty a otrhanou blůzu. Pomalu prádlo prohlížela a pak tiše poděkovala. "Já jsem Sam, Sam Tektzby..bard a příležitostnej lapka, ale to jsi asi poznala a co ty, jaký je tvý ctěný jméno?", optal se muž a šáhl po misce, která ležela u ohniště. "Jsem Kateřina.", řekla dívka tiše. "Káťa, pěkný jméno.", nabral trochu vývaru do misky, kterou dívce podal. Kateřina po ní sáhla a během chvilky jí vyprázdnila. "Měla by jsi dávat pozor, je to horký.", prohodil muž.
            Kateřina pak vlezla do úkrytu a převlékla se. Oblečení jí bylo volnější a tak vzala provaz, který vak ovazoval a použila ho jako pásek. Z venku uslyšela divné brnkání, bard zjevně nebyl umělcem a to jak v loupení, tak ani ve hře na svůj nástroj. Vyšla ven a spatřila jeho zahloubený výraz, který jí, při hře na to podivné brnkadlo, přišel docela legrační. Sam sebou vyděšeně trhl a nástroj odhodil, jako že nic. Podíval se na ní. "Docela ti to sluší, na mě by to samozřejmě vypadalo líp..jen si dělám šoufky.", zkoumavě se na ní zahleděl. "Doufám, že nejsi nějakej démon nebo tak?", a ruka mu bezděky sjela na dýku u pasu. Kateřina svěsila smutně hlavu a zavrtěla jí, bard to spatřil a dýku pustil,  dívka si sedla a začala vzlykat, on se přisunul k ní:"Nediv se , nestává se mi, že se dívka přede mnou svlékne..teda to jó, to je normální reakce, ale to s tím vlkem myslím.", vzal jí kolem ramen a pomalu vytáhl kus špinavého kapesníku, kterým jí osušil slzy. "Můžeš jít se mnou, teda jestli nemáš nic proti.", vyhrkl najednou ze sebe a podíval se jí do očí.


(copyright © m.zitny)

Příběh Kateřiny

           Lesem utíkala dívka, černé vlasy vlající, těžce oddychovala. Hlavou jí probleskávaly myšlenky, ve kterých spatřovala svojí matku. Ten den se vrátila z lesa, kde se nevědíc proč probrala ze spánku, nahá. Vrátila se do vesničky, ale všichni se na ní dívali jako by něco provedla. Přiběhla domů, ruce a ústa od krve. Matka na ní začala křičet, že je čarodějnice a že co to povila za démonovo děcko. Nechápala, když se za oknem mihla skupinka vesničanů s hráběmi a motykami. Matka nepřestávala a říkala něco o jejím zmizelém otci a o tom, že co mohla čekat od plození fracků s cesťákem a ke všemu čarodějem.
          Dívka běžela, chodidly jí tepala bolest a mysl jí dál přehrávala, co se ten den stalo. Dívala se na matku a nechápala, vždycky jí tvrdila, že otec zemřel a že byl dobrý muž. Rychle sáhla po plášti, který visel na háku vedle dveří. Zabalila se a těkala očima po klející matce, která z ničeho nic sáhla po pohrabáči a máchla jím proti ní. Dívka uskočila a vyběhla ze dveří, za nimiž stál houf ozbrojených vesničanů. Začali křičet, že je čarodějnice a že to ona pobila jejich ovce. Nechápala, když jí blesklo před očima, ucítila bolest. Někdo jí udeřil, před očima se jí objevila rudá mlha. Vesničané poodstoupili se zděšeným výrazem v očích, ona se rozeběhla k lesu. V odrazu jednoho z oken spatřila sebe, ale s tesáky šelmy. Vyděšená chtěla té noční můře, do které se probudila, utéci.
          Utíkala, sluneční paprsky, které pronikaly mezi větvovím, počali padat za obzor a chladivý příkrov večera nabral na intenzitě. Doběhla k lesní mýtině, všude začal zpěv večerního hmyzu. Spatřila starý ohnutý strom, jeho větve tvořily dokonalý úkryt a tak pod ně skočila a tiše pozorovala okolí. Uslyšela klapot koňských kopyt. Kolem jejího úkrytu projel mladík na koni, na sedle nezvykle dlouhé lano a odhodlaný výraz ve tváři. Schoulila se do pláště a přihrnula jehličí k sobě. Začala vysílením upadat do spánku.
          Odněkud zakřupalo lámání větviček, zvuk se přibližoval a klimbající dívku po chvilce zcela probudil. Dívala se do všudypřítomné tmy. Najednou se zvalo podivné brnknutí a tiché zaklení. Pozorně se podívala tím směrem a spatřila pomalu se blížící stín. Měsíční svit ozářil postavičku v kožené kazajce, která byla sešita z nestejnoměrných kusů různých kůží a jednoduché kožené čapce. U pasu se houpal nějaký, asi strunný, nástroj. Postavička se plížila k jejímu úkrytu a evidentně o ní věděla. Najednou se ten stín rozeběhl a něco tasil, asi krátkou dýku. Dívka vystřelila na nohy a běžící postava zavřískla:"Peníze nebó..". Muž, padající do větví ohnutého stromu, nedokončil oblíbenou lupičskou frázi a svalil se vedle ní. Dívka ho vyděšeně pozorovala, postavička vyskočila zpět na nohy a začal jí mávat dýkou před obličejem. Dívka pocítila v uších podivný tlak. Muž, spatříc mladou dívku, se pousmál:"No to je překvápko, co tu tady máme?!", a jeho obličej nabyl zlotřilého výrazu. Dívce se zatmělo před očima, upustila plášť a odhalila své nahé tělo. Muž, šokovaný nečekanou reakcí dívky, ustrnul a upustil dýku. Před očima se jí rozplynul rudý opar a tělo se začalo podivně propínat. Útočníkovi se rozklepala kolena, před ním se objevil velký černý vlk, který vycenil tesáky a pak z ničeho nic zakňučel a padl na bok.


(copyright © m.zitny)

Průrva

           Vyskočil jsem zpoza gobelínu a rychle začal s hledáním cesty dál. Na druhé straně místnosti, jsem objevil další chodbičku. Oči už skoro přivyklé vše objímající temnotě, vešel jsem do ní. Hudba zase nabrala na obludné symfonice. Uslyšel jsem zase smích, tohle už jsem nevěděl zda věřit nebo ne. Má malá sestřička někde tu, v chrámu absolutního šílenství a pandemonia. Chodba se víc a víc sužovala, nakonec mě vyvedla do místnosti, kde cosi zářilo.
          Zeď v tom místě se kroutila a nabývala podivných tvarů, zářila narudlým světlem, jenž co chvíli měnilo odstíny od oranžové až k žluté. Nic jiného v místnosti nebylo, za mnou se ozval hlas podobný jarnímu vánku. Mluvil o drzosti lidí a o mé víře, jenž bude i mojí záhubou. Otočil jsem se a tam stála královna. Dívala se na mě, ale její tvář byla smutná. Nechápal jsem postoupil jsem blíž k té tetelící se stěně a dotkl se jí. Podivný odpor jako by mě nechtěl vpustit, pak královna řekla jen jedno slovo a stěna mě vtáhla.
         Celým mozkem mi prolétlo to slovo, budiž. Já se ocitl uvnitř, cítil jsem jak mojí hlavou prolétá nesčetně myšlenek, mé tělo jako by bylo krájeno na kusy a pak sekáno ještě na menší a menší části. Krev mi hořela a přitom jsem cítil absolutní chlad. Každá má myšlenka jakoby trvala neskutečně mnoho let, ale pak další a další. Mysl to nevydržela a já začal křičet. Cítil jsem jak mi ta věc trhá kůži a maso, jak cítím závan vzduchu na svých vnitřnostech. Mé oči plné šíleného obrazu neskutečné rychlosti, to vše v narudlém mlžném oparu. Všechno to, milion let v jedné vteřině.
        Probudil jsem se na podlaze, kolem mě zástup vysokých bytostí, přilby na hlavách. U pasů podivné ostré řetězy a v rukách krásná tepaná kopí. Uslyšel jsem jí, krásný hlas. Zvedl se a začal křičel kde je, kde je má sestřička. Jeden z nich, vysoký v nádherné leštěné zbroji a s helmou, která vypadala jako prodloužená lebka bez rysů, podal mi ruku a pomohl mi stát. Vedli mě krásným atriem, všude zlatavá barva a těžké rudé tapety, zastavili jsme na krásném nádvoří, jenž byl přesnou kopií té behemotské jeskyně před pevností. V podivné zahradě, plné neznámých květin, tam na stupínku stála, zpívala a kolem jejího těla létalo nesčetně světelných paprsků. Já se vytrhl a přiběhl až k ní, otočila se Elizabeth má malá sestřička. Stala se z ní žena, ona propadla slzám a vyhrkla Matthithjahu, objala mě. Já se cítil strašně slabý, nabídla mi rámě a já se vysíleně zavěsil. Cítil jsem se podivně, skloniv hlavu začal jsem plakat a pak spatřil své ruce. Byly vrásčité, staleté propadl jsem strachu a podíval se své sestřičce do očí. V nich jsem spatřil odraz svého obličeje, mladost zmizela všude strhané rysy stáří, obočí bílé jako sníh a vlasy šedivé jako popel. Ucítil jsem její pohlazení a políbil jí ručku, ale to už jsme šli dál nádhernou podzemní zahradou. 


(copyright © m.zitny)

Královna

           Studený pot mi stéká po zátylku, jsem jako přimrazený, svět se kolem mě točí. Cítím, jak se něco pomalu sune ze stropu, zavírám oči. Vzdychání už je přímo u mého ucha, pomalu jsem namhouřil oči tím směrem. Ve tmě není nic, avšak najednou se vedle mě zaleskl pár očí. Dochází mi to, ta plazivá hrůza je přímo nade mnou. Dech mi zrychluje a já jako šílený vběhl do tmy.
           Po běhu, který se mi zdál nekonečný, se ozval něčí hlas. Zastavil jsem a naslouchal, ten hlas se smál a lkal zároveň, varoval mě a spílal mi. Pak se blesklo a já stál oslepen neskutečnou září. Přede mnou se zjevila černovlasá žena, krátké vlasy, zelený zářivý pohled a tvář krásná jakoby laskavá. Usmívala se ze svého Onyxového trůnu, šaty černé jako smuteční s fialovým lemováním a potrhané. Přiblížil jsem se, něco mě srazilo k zemi. Postava se zvedla a se zalíbením mě sledovala, jak se ochromeně snažím postavit. Pak promluvila, její hlas byl jako ševelení nočního větru, promlouvala o mé hloupé pýše a o drzosti s jakou jsem se vplížil do jejího zámku. S vypětím sil jsem se postavil a zařval kde je Elizabeth. Ona se jen usmála a její hlas mi explodoval v hlavě, jako vichřice za letní bouře. Srazilo mě to na kolena, slova mě bodala v myšlenkách jako dýky, mluvila o tom jak si dovoluji jí jakožto královně oponovat, jak můžu být tak pošetilý. Znovu jsem zařval kde je má sestřička a světlo kolem zhaslo.
          Cítil jsem jí, cítil jsem vůni mé sestřičky u sebe. Otevřel jsem oči a ona se na mě usmívala, má malá sestřička. Pohladil jsem jí po vláscích a vzal její ručky. Ona mě pozorovala svýma a dál se usmívala, pak se začala smát a čas se začal zpomalovat. Pohodila laškovně hlavou a já jí pohladil. Pak zase pohodila hlavou, pak zase a zase, pohyb se opakoval pořád dokola. Najednou jsem držel sinalé sukovité prsty, pohlédl jsem na ní a místo sestřičky jsem spatřil mrtvolný pohled bělavých očí. Tvář toho monstra se rozšklebila v šílený výraz a já poznal plazivou hrůzu. Ležel jsem na zemi u mříže se šklebícím se monstrem v náručí. Odkopl jsem ho ze sebe a dal se na zběsilý útěk. Hlavou mi létalo to nebyla ona, to nebyla ona. Z neznáma ke mě doléhá královnin smích. Já běžel znova tou temnou chodbou a v místě, kde došlo k setkání, nic. Temnotu rozhání jen jedno nazelenalé světlo, jenž se vznáší u stropu jako mlžný opar. Sál byl sešlý, plný prachu a prázdný. Začal jsem hledat úkryt, a po chvilce jsem narazil na výklenek překrytý plesnivým gobelínem. Náhle jsem uslyšel šoupání, rychle jsem zalezl do svého úkrytu. Plazivec vlezl do místnosti, jeho vzdychání mi zrychlilo tep. Rozhlížel se se zalomenou hlavou po sále a jakmile spatřil světlo u stropu, ustrnul. Potom pomalu zmizel v temné chodbě. Stále jsem čekal, když se z dálky ozvalo skřípání mříží. Rychle jsem opustil svůj úkryt a začal hledat cestu k úniku.
          


(copyright © m.zitny)

Sen malé Elizabeth

           Kozlík mě vede do divné jeskyně, někdo stojí ve stínu. Jdeme k němu, pod kapucí svítí krásně modré oči. Ona si sundává kapuci a já se koukám na nádhernou paní s černými vlasy, má je nádherně sestříhané. Usmívá se na mě a kozlíka, pak mě bere za ruku a vede k velkému domu ze skály. U obrovitého padacího mostu na nás čeká další neznámá postava, má krásný hlas. Ten chlapec se ale pořád skrývá ve stínu. Královna mu dává mojí ručku, jeho dotyk je chladný a já se maličko bojím.
          Stoupáme po schodech, malý kluk nás opouští a mě je to trošku líto, vcházíme do krásného zlatého sálu. Je tam plno legračních lidí, se spičatými oušky. Všichni se mi klaní, jako bych byla princezna. Pak začínají tančit a všude hraje ta nádherná hudba.


(copyright © m.zitny)

Chodba

           Místnost se otřásla, já upadl a ucítil snad každičkou kost v těle, uslyšel jsem zase ten zpěv. Vyplazil jsem se ze dveří a pohlédl do chodby. Zděšeně jsem pozoroval, jak se onyxové zdi mění na zlatavé. Začala se mi točit hlava, šílený tlak v uších potlačoval mé racionální uvažování. Vyběhl jsem napravo, stěny se za mnou měnily nepochopitelnou rychlostí. Zrak se mi začal rozostřovat, když se mnou něco mrštilo o zem. Podivná tlaková vlna projela místností a já uslyšel, jak se zpěv změnil na lákavý a podmanivý, pokroucenost z něho úplně vymizela. Zvedl jsem se a oprášil, chodba se úplně změnila. Onyxové zdi byly najednou pokryty zlatem a těžkými tapetami, všude se skvěla pompéznost. Pokračoval jsem až k těžkému fialovému závěsu, který byl na konci pravého křídla. Zpěv vycházel odtamtud, rychle jsem ho roztáhl.
           Za závěsem stála cizí dívka, otočená zády. Promluvil jsem na ní, neodpovídala zpěv neustával. Pomalu jsem ji chytl za rameno, ozvalo se podivné zacvrlikání, takové až hmyzí. Otočila se, hrůzou jsem ustrnul. Místo do lidských jsem hleděl do složených hmyzích očí. Můj výraz se v nich odrážel, jako šedivá maska šílenství, její rudé rty se rozeklály a odporný pár klepet na mě zacvrlikal. Popošel jsem od té zrůdnosti a spadl nazad, snažil jsem se od toho co nejdál odlézt, ale můj mozek byl paralyzovaný strachem. V poslední chvíli, když se ta chodící karikatura na lidskost, už už nakláněla k mým nohám, jsem se konečně zvedl a dal na útěk. Zpěv se znovu rozezněl, já utíkal na druhou stranu chodby. Spatřil jsem těžké dveře, byly otevřené a za nimi ryk. Koutkem oka jsem v běhu zahlédl mnoho se svíjejících těl, jenž jakoby v extázi i ukrutné bolesti zároveň, se svíjela navršená po celé délce zlatavého sálu. Prchal jsem dál, na vteřinku se otočil a spatřil hrůznou scénu, ta hmyzí zrůdnost se překotila v běhu a dopadla na záda. Nohy i ruce se protočily, monstrum se postavilo zády k zemi a s hlavou zalomenou, se rozeběhlo jako pavouk mým směrem. Vykřikl jsem, začala se mi točit hlava a tlak v uších sílil, zrak se mi zase začal rozostřovat.
           Doběhl jsem do protilehlého konce místnosti, kde se objevilo schodiště, vedlo níž do útrob pevnosti.
Nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem chtěl zmizet tomu stvoření, musel jsem tudy. Schody jsem sbíhal nebezpečně rychle, v jednu chvíli jsem špatně našlápl a mým chodidlem projela ostrá bolest. Nevěnoval jsem tomu pozornost. doběhl jsem do dalšího sálu. Zdi pokryté mozaikou s výjevy postav s podlouhlýma ušima. Hlavou mi proběhla vzpomínka na otce a jeho příběhy, elfové. Uslyšel jsem tahavé cupitání na schodech, stín se rychle přibližoval niž a níž, cvrlikání zesílilo a já se znova rozeběhl. V druhé části sálu bylo otevřené mřížoví, které jsem mohl zavřít a tím se zbavit toho hmyzího přízraku. Vběhl jsem do temné místnosti, mříže jsem zabouchl a zavřel. Otočil jsem se a snažil přivyknout svůj zrak tmě. V těsné blízkosti se ozvalo známé a děsivé zavzdychání.


(copyright © m.zitny)

Trůn

           Rozhlédl jsem se po onyxové chodbě, všude ty podivné báně a jejich nefritové světlo, jenž se odráželo od zašlých zdí a vytvářelo podivné tancující stíny. Všechno mě to jen popuzovalo a poblázňovalo, cítil jsem se ztracený, ale stále jsem měl ten úkol. Musím jí najít. Prošel jsem chodbou a to až k místu, kde mělo být točité schodiště, vedoucí ke kopuli, nebylo tam. Žádná mříž a žádné schody. Ohlédl jsem se a dveře do zlatého sálu byli zavřené, vím že jsem jimi proběhl a nezavíral je.
          Začal se ozývat podivný šepot, něco podobné zpěvu, jenž byl pozměněn. Jednou byl tichý a pomalý, to vše v nekončícím hypnotickém souzvuku a najednou, za přispění podivného skřípotu a zvuků odjinud, se stal rychlým a kakofonickým. Husí kůže mi naskakovala a já se odhodlal k průzkumu celé onyxové chodby. Podivný zpěv z ničeho nic utichl. Došel jsem na druhý konec chodby, kde jsem spatřil vykládaná dvířka. Dal bych ruku za to, že jsem z poza nich uslyšel veselý dívčí smích. Otevřel jsem je a spatřil prázdnou místnost, které vévodil obdivuhodně vyřezávané křeslo, ne křeslo byl to trůn. Pomalu jsem zavřel dvířka a zajistil velkou petlicí. Prohlédl jsem si ten přenádherný předmět, stál na vyvýšeném místě a přímo uprostřed místnosti. Celý byl z neznámého a zašlého kovu, který patinou dokazoval své stáří. Co bylo podivné, naproti trůnu bylo malé okno. Okénko vytesané do skály, žádný průduch, žádný průhled, jen vytesané prázdné okénko. Pokládal jsem ho jen za prázdný výklenek, ale pak jsem to uslyšel a i uviděl.
          Stalo se to, když jsem obcházel křeslo, uslyšel jsem jí mojí sestřičku. Ohlédl jsem se a ve výklenku spatřil její obraz, viděl jsem jak si trhá kus chleba a prolézá oknem, pak jak vbíhá do trávy a dívá se na dvojité schodiště, kde stojím já a otec. Slzy se mi nahrnuly do očí, pak se zahleděla k lesu a obraz v okénku se rozvlněl a zmizel. Nejdříve jsem to nechápal, pak jsem ale obešel tajemný trůn znova a v okénku se objevil další obraz. Má malá sestřička se smála, byla na okraji studny, srdce mi překryl temný stín. Něco tam s ní bylo, Tajemný tetelící se vzduch, nebo oblak a ona ho se smíchem následovala, větev jí strhla stužku. Ona šla za tím tetelícím se stínem dál. Potom se cosi vysunulo z pod křovisek nedaleko a zavzdychalo. Studený pot mi začal vyrážet na zátylku. Rychle jsem obešel trůn do třetice a ve výklenku se objevil obraz mé malé sestřičky prolézavájící průduchem, stála v ohlazené místnosti a tetelící stín vedle ní. Najednou se zablesklo a objevila se další neznámá postava. Místnost se otřásla a obraz zmizel.


(copyright © m.zitny)

Sen malé Elizabeth

          Ten kozlík mě vede lesem, je tu ta studna, co mi tatínek říkával abych k ní nechodila. Ale ta hudba je tak překrásná. Kozlík se na mě dívá a kýve směrem k ní. Já mu říkám, že nemůžu, ale v hlavě se mi ozývá že se nemám bát. Věřím mu a jdu blíž, něco mě tahá za vlásky, nějaká větev mě zachytila. Směju se je to legrační a odstrkávám tu větev, trochu t zatahalo. Ale to už kozlík a já pochodujeme po neviditelných schůdcích do studničky. Je to legrační, pod střevíčkama nic nevidím.
          Slyším nějaké vzdychání a otáčím se, něco je u okraje studny, ale kozlík mě chytá za ručku a oba se rozebíháme dolů. Je to legrace, škoda že tu nemůže být bratříček. Sahám si do vlasů, mrzí mě, že jsem ztratila tu fialkovou stužku. Mám jí od Máti, bratříček mi jí dal, když jsem slavila narozeniny. Doufám, že se bráška nebude zlobit, kozlík mi ukazuje k díře, ze které vyhrává ta hudba. Škoda, že tu bratříček Matthithjah není s námi.


(copyright © m.zitny)

Hudba

           Procházel jsem  nádvořím, pokud se plocha před monumentální pevností ta dala nazvat. Všude stékaly malé stružky vody, jenž odkapávala ze stropu. Podivná hudba mě naváděla blíž k vytesané skalní stavbě. Všiml jsem si neznámého pohybu na hradboví. Zrychlil jsem krok, zvuk mého běhu se nesl lodí jeskyně. Doběhl jsem k mostu, který rozděloval nádvoří a pevnost, pozoroval temnotu všude pod ním. Uslyšel jsem jemné zahihňání, poznával jsem ten hlas, byla to ona. Má malá sestřička ztracená, někde tam uvnitř. Zacloumal jsem těžkými vraty, ani se nehla.  Hudba mě začínala rozrušovat, každá její tónina se mi zarývala hlouběji a hlouběji do mozku, znova jsem uslyšel zachichotání. Pohlédl jsem nad sebe a zahlédl malou dívčí kštici, mizející v jednom z výklenků stavby. Rozhodl jsem se.
           Rozeběhl jsem se a vyskočil, prsty jsem se zachytil římsy nad vraty. Vlastní váha mnou škubla a já se tak tak udržel, začal jsem ručkovat k nejbližšímu výklenku, pověsil se za něj a přitáhl. Rozrušeně jsem oddychoval a začal se chaoticky rozhlížet, všude kolem tma. Já však věděl, že tam někde je, má ztracená sestřička. Holýma rukama jsem tápal kolem sebe, nikde louč ani svíce, hmatal jsem v temnotě a snažil se naslouchat. Avšak, skrz neznámou hudbu, se to zdálo být nemožné. Když jsem cosi ucítil. Po hmatu jsem došel až do místa, kde se chodba dvojila, dělila se vlevo a  pravo. Cosi mě navádělo do prava, po několika krocích se ozval smích potřetí. Tón se však změnil a já ustrnul, tohle nebyl její smích. Hudbu přehlušil zvuk sypajícího se písku a kamení, podlaha se začala otřásat. Já se rozběhl zpět, ale bylo pozdě. Podlaha pode mnou zkolabovala, vbortila se do sebe a já se jí propadl.
           Hudba mi pulzovala hlavou, otevřel jsem oči a probral se na neznámé kopuli. Celé tělo mě brnělo a bolelo, vzhlédl jsem a spatřil zborcený strop. Hudba rezonovala vším kolem, já se pomalu sesunul k okraji a hledal cestu, či průchod který by mě vedl dál. Moji pozornost však přitáhlo světlo ze zadní části, došel jsem ke zdroji, bylo to malé okénko. Opatrně jsem se naklonil a pozoroval podivnou scénu. Pod kopulí se rozkládal obrovský sál, vykládaný zlatem. Svíce ozařovaly desítky tichých tanečníků. Ti, za zvuků pokřivené hudby, tančily v podivném hypnotickém pohybu. Uslyšel jsem vrznutí a ten podivný smích, otočil jsem se a spatřil dovírající se dveře. Přiběhl jsem k nim a pozorně nahlédl za ně, nikdo tam nebyl. Z mysli mi vytanulo jediné, musím jí najít a to za jakoukoliv cenu. Chodba za dveřmi byla osvěcována podivnými báněmi, které rozestavěné po výklencích chodby, vrhaly nefritové světlo. Pokračoval jsem dál, až jsem došel na konec. Další dvířka, malá a strouchnivělá. Otevřel jsem je a spatřil úzké točité schodiště, vybral jsem se po něm. Na jeho konci mě pozastavila vykládaná mříž, s vysokým zavrzáním jsem ji odtlačil a vstoupil do chodby, jenž se zdála vytesána snad z onyxu, všude kolem černý masiv tu a tam vykládaný stříbřitým kovem.
           Mírné zachichotání se ozvalo a to hned za mnou. Otočil jsem se a spatřil ji, má malá sestřička. Usmívala se a kývala na mě, jakoby chtěla abych šel blíž. Uposlechl jsem a došel až k ní, vzala mě svojí ručkou za mojí a táhla k dvoukřídlým dveřím. Otevřela je a já se ocitl ve zlatém sále. Všude kolem desítky párů, jenž se ploužily na podivnou hudbu. Ničeho jiného nebylo, než souzvuku pokřivených tónů. Ucítil jsem podivnou úzkost.
           Sál se začal točit a všichni tanečníci na mě ulpěli svými zraky. Svíce pohasly a scéna potemněla. Ohlédl jsem se a podíval na sestřičku, nikdo za mnou nestál. Nevěřícně jsem zkoumal na svojí prázdnou ruku, která  jakoby ještě před chvílí něco svírala. Rozhlédl jsem se nechápavě po sále. Tanečníci na mě stále pohlíželi, svým podivně zlatavým pohledem, jedna z postav ke mě přišla a pozvedla sklenku. Já nechápavě sledoval, jak se mu roztáhla ústa do úsměvu, pozvedl pohár výš a upustil ho. Sklenka se na podlaze rozbila v tisíc sřípků. Vše se otřáslo a tanečníci se rozpadli v prach.
          Místnost kolem mě ztratila na honosnosti. Svícny se rozpadli, zlaté vykládání zmizelo, nebo zašlo. Všude jen prach, špína, vlhkost a pavučiny. Vyděšený jsem vyběhl ven, do onyxové chodby.


(copyright © m.zitny)

Pevnost

           Následoval jsem svého zachránce dlouhou chodbou. Všude se v temných zákoutích hýbaly neznámé stíny a jakoby na povel mizely neznámo kam. Došli jsme do titánské jeskyně, kde se rozkládalo obrovské podzemní jezero, od hladiny se odráželo neznámé světlo. "Vím proč tu jsi, vím že ji hledáš, ale dál budeš muset pokračovat sám.", ozval se mi v hlavě znova neznámý hlas v mé hlavě, satyr na mě pohlédl svým zvířecím pohledem, kývl k jezeru a dupnul kopytem. Pohlédl jsem na jeskyní zrcadlovou plochu, která se čeřila jen tu a tam a to dopady kapek ze stropních krápníků. Otočil jsem se a ustrnul, můj nový rohatý přítel nikde. Najednou se ozvalo podivné zažbluňkání, táhlý zelený stín přejel pod hladinou. Pozorně jsem pozoroval ten podivný úkaz, zmizel jak se objevil. Procházel jsem po okraji, pak nabrav trochu vody do dlaní, byla ledová. Odnikud se rozezněla podivná hudba, celá pokroucená a usedavá. Nemohl jsem ale přijít na směr, z jakého se rozeznívá. Poklekl jsem a s hrůzou zjistil, že vychází z vody, z jezera u kterého stojím. Nechápal jsem, ale rozhodnutý jednat, zapudil jsem racionalitu uvažování a dotáhl přezky kabátce. A pomalu jsem začal sestupovat do toho mrazivého podzemního zrcadla.
            Málem jsem ztratil dech, když jsem byl ve vodě po pás, krev mi v uších duněla a já, v pokřivené symfonii odjinud, uslyšel hlásné trouby, které jakoby hlásaly můj příchod. Ponořil jsem se a snažil se přivyknou otevřené oči, pod vodou jsem se rozmrkal. Nemohl jsem zřetelně vidět dál, než na pár sáhů a to ještě zkresleně. Melodie zesilovala a jakoby nabývala na intenzitě, já se však snažil soustředit na svůj úkol. V zelenkavé mase jsem si, po několikanásobném potopení, všiml ostrého nesouladu. Jakoby podivná stavba a to přímo uprostřed jezera, pod vodou stála. Vynořil jsem se a rozdýchal, čelisti mi trnuly a tělo se neovladatelně klepalo. Potopil jsem se a Plnými tempy plaval k tomu neznámému tvaru. Kolem mého pohledu začala tancovat mlha barevných světel a tlak v uších bodal a tlačil. Nutil jsem své tělo, i když mysl řvala a drásala se bolestí.
            Přede mnou se, ze všeobjímající zeleně, vynořila věž. Doplaval jsem k ní a rychle hledal průchod, srdce tlouklo a před očima se mi tvořil barevný kaleidoskop. Nahmatal jsem zvláštní okraj a vplaval do něj. Mé tělo rozrazilo hladinu a já se nadýchl, vzduch byl hustý, vazký a mrazivý. Snažil jsem se vylézt k okraji, když tu mě cosi zachytlo za nohu. Zacloumal jsem a zděsil se, kolem nohy byla obtočená šedivá ruka. Kopl jsem proti vodě a ucítil náraz, z pod hladiny se vynořil shluk bublin. Spatřil jsem jak ruka pustila mojí nohu, tu se pod hladinou mihl stín. Byl dlouhý jako lidské tělo, dlouhé plavé vlasy se vlnily kolem. Podivné stvoření snad kdysi bylo člověkem, šedivá pokožka a mléčné oči, byla to dívka. Podívala se mým směrem, hladina se zčeřila a stín dívky zmizel. Od vody jsem v tu ránu uskočil, pološíleně jsem očima těkal po čtvercové místnosti. Hudba stále nabýval a intenzitě. Jediná chodba, vedoucí neznámo kam, určila můj směr. Po stěnách stékaly tenké linie prosakující vody a všudypřítomný mráz se snažil z mého těla vymámit poslední zbytky tepla. Došel jsem až na konec chodby, která se rozevírala v behemotské panorama.
            Můj pohled se rozprostřel po další jeskyni, ale byla jinačí než ty předchozí. Tahle byla z jiného světa, spatřil jsem hladinu vody, jenž se čeřila na jejím stropě a kapky, které z ní skapávaly. Všechno to za přízvuku pokroucené hudby, která celému tomu vtipu na reálnost, jen přidávala n bizarnosti. Krápníky se zkrucovaly do všemožných úhlů, zvuk šířící se odnikud. Všechno kolem byl výsměch přírodním zákonům. Realita tu nabývala nádech absurdity, vše co mělo být rovné bylo zlomené a to co bylo zlomené, zkroucené do podivných patvarů. Celému tributu podivnosti vévodila prastará pevnost, která vytesána do tisícileté skály, jen dokreslovala atmosféru jinakosti. Pokračoval jsem jejím směrem.


 (copyright © m.zitny)

Podzemní říše

           Nevěděl jsem jak reagovat, vzpomínky z mládí se ztrácely v šedi mnoha let. Otec se rozplakal a já ho objal, bylo mi jasné co musím udělat. Musím jí najít, musím zjistit co se jí stalo. Vyšel jsem na chodbu, kde čekala stará chůva a zděšeně se na mě podívala. Komorník se mě snažil zastavit, celou mojí cestu do stájí, kde jsem hmátl po dvou smotaných lanech a malé olejové lampě. Brzy poznal, že mi nemůže vzdorovat, chudák starý komorný. Nasedl jsem na koně a rozjel se k prastaré studni.
           Na kraj obory byla cítit všeobecná přítomnost nočních tvorů, okolí doslova bzučelo a stálý pocit, že mě něco pozoruje z plazivé temnoty, vycházel odevšad. Uvázal jsem lanoví k sobě, zapálil lampu a zajistil podvojným uzlem lano k stářím ohlé jedli. Naposledy jsem se nadechl čerstvého nočního vzduchu a začal se, s jemným mrazením v zádech, spouštět studní. Sestupoval jsem níž a níž, povoloval lano pod svojí vahou, lehce našlapujíc na stoleté kameny všude kolem. V půli své cesty jsem se zapříčil a zajistil lano kol své levé nohy. Šahaje všude kolem, konečně jsem našel uvolněný kamínek a odloupl ho ze stěny. Čekaje na ozvěnu šplouchnutí, visel jsem v prastaré tmě. Ticho a nepříjemná studená hrůza všude kolem mě, nepřipouštěl jsem si myšlenky na tragédii, která se tu stala, na matku která v mých myšlenkách  nabývala na pohupují se hrůze. Ozvalo se bahnité mlasknutí, není tu voda. Začal jsem se spouštět rychleji a rychleji. Obludné myšlenky začaly vířit mojí myslí a nabývat na zrůdnosti. V jednu chvíly bych odpřísáhl, podivný lezavý pohyb, někde nade mnou. Odvázal jsem lano od sebe a trhl, podvojný uzel na jedli povolil a lano se sesunulo ke mě, na dno studny. Rozhlédl jsem se kolem, odnikud jsem ucítil vlhké teplo. Oddálil jsem lampu od svých očí a spatřil průduch, jediná šance na cestu vpřed.
           Už není návratu, najednou jsem ucítil sypající se písek, padající kamínky mě vyděsily, to jsem ještě nevěděl co spatřím. V absolutní bezmyšlenkovitosti jsem vzhlédl a zděšením ustrnul, na zdech studnice jsem spatřil lezavý stín. Hýbal se, lezl níž a níž jako pavouk. Pud mě probral, v zátylku jsem ucítil tlak a husí kůže mi pokryla celé tělo. Vrhl jsem se do průduchu a snažil se odstrkat co nejdál od té plazivé hrůzy. Za sebou jsem uslyšel podivné vzdechy. Snažíce se nemyslet na to co je za mnou, odstrkoval jsem se stále dál a dál. Průduch končil a otevřela se scenérie podivné podzemní jeskyně, její majestátnost mě v první chvíly ochromila, ale ne natolik abych zapomněl na hrůzný vzdychající stín, tam někde za mnou. Pustil jsem se v rychlý průzkum a našel chodbu, co mě ale překvapilo bylo neumělá ohlazenost. Někdo tam nezměrně krát procházel, někdo či něco. Uslyšel jsem podivné šoupání, otočil se a pozoroval průduch, v temnotě jsem rozeznával něco, něco tmavšího, než stín samotného průduchu a ta podivná temná kaňka byla v pohybu. Rozběhl jsem se chodbou a za sebou uslyšel to podivné vzdychání, tentokrát jakoby zklamané. Otočil jsem se a spatřil to. Na okraji průduchu se sesunuly ruce, útlé avšak sukovité, pak následovala hlava. Strach mě přikoval k zemi. Ženská tvář, alabastrově bílá se usmívala ve šklebu absolutního šílenství. Nemohl jsem se hýbat, ta podivnost ležíc v průduchu na zádech se začala vysouvat ven, hlava šklebící se se zalomila a pořád mě v tom pavoučím pohybu pozorovala. Rozhodl jsem se, únik byl jedinou možností. Otočil jsem se a do něčeho pevného vrazil.
            Pohlédl jsem otřesený a vyděšený nad sebe, tam stála vysoká postava. Avšak místo lidské hlavy se na mě dívala hlava kozlí. Poznal jsem tu postavu z historek a bájí mého otce, přede mnou se tyčil satyr. Podíval se na mě, zatřásl hlavou a pak se napřáhl a mávl  k průduchu. Lezavá hrůza sklonila hlavu v podivném úhlu začala se sunout zpět k studně. Satyr se shýbl a podal mi ruku, hlavou my probleskl tok cizích myšlenek:"Neměl bys tu být človíčku."


(copyright © m.zitny)